Dvacátá čtvrtá kapitola

Jehova si dělá krásné jméno

Izajáš 63:1–14

1, 2. (a) Proč mají křesťané osobní zájem na tom, aby přišel ‚Jehovův den‘? (b) Která závažná sporná otázka je spojena s příchodem Jehovova dne?

UŽ TÉMĚŘ dva tisíce let křesťané ‚očekávají a pevně chovají v mysli přítomnost Jehovova dne‘. (2. Petra 3:12; Titovi 2:13) Je tedy pochopitelné, že dychtí po tom, aby ten den přišel. Vždyť to bude začátek jejich vysvobození z bolestných následků nedokonalosti. (Římanům 8:22) Také to bude znamenat konec tísní, které zažívají v těchto ‚kritických časech, s nimiž je těžké se vyrovnat‘. (2. Timoteovi 3:1)

² Jehovův den sice přinese úlevu spravedlivým, ale bude znamenat také zničení ‚těch, kdo neznají Boha, a těch, kdo neposlouchají dobrou zprávu o našem Pánu Ježíši‘. (2. Tesaloničanům 1:7, 8) To vede k zamyšlení. Opravdu Bůh odstraní ničemné jen proto, aby zachránil svůj lid z utrpení? Šedesátá třetí kapitola knihy Izajáš ukazuje, že je s tím spojena mnohem závažnější sporná otázka, totiž posvěcení Božího jména.

Pochod vítězícího válečníka

3, 4. (a) Do jakého rámce je zasazeno proroctví v 63. kapitole knihy Izajáš? (b) Koho Izajáš vidí pochodovat směrem k Jeruzalému a kdo to podle některých znalců je?

³ V 62. kapitole knihy Izajáš se píše o osvobození Židů ze zajetí v Babylóně a o jejich návratu do vlasti. Přirozeně vzniká otázka: bude se ostatek Židů, kteří se vrátili, muset obávat, že ho zničí jiné nepřátelské národy? Izajášovo vidění jejich obavy značně rozptyluje. Proroctví začíná těmito slovy: „Kdo je ten, který přichází z Edomu, ten s oděvy žhoucích barev z Bocry, ten, který je ctihodný ve svém oblečení a pochoduje v hojnosti své síly?“ (Izajáš 63:1a)

⁴ Izajáš vidí válečníka — rázného a vítězícího —, jak pochoduje směrem k Jeruzalému. Jeho skvostné oděvy jsou známkou toho, že pochází z těch nejvyšších vrstev. Jde směrem od nejvýznamnějšího edomského města, od Bocry, což naznačuje, že nad touto nepřátelskou zemí dosáhl velkolepého vítězství. Kdo tímto válečníkem může být? Někteří znalci uvádějí, že je to Ježíš Kristus. Jiní se domnívají, že je to židovský vojenský vůdce Juda Makabejský. Ale to, kým skutečně je, ukazuje samotný válečník, když na dříve uvedenou otázku odpovídá: „Já, Ten, kdo mluví ve spravedlnosti, Ten, kdo oplývá mocí zachraňovat.“ (Izajáš 63:1b)

5. Kdo je válečník, kterého vidí Izajáš, a proč tak odpovídáte?

⁵ Není pochyb o tom, že tímto válečníkem je samotný Jehova Bůh. Na jiných místech se o něm píše, že má ‚hojnost dynamické energie‘ a že ‚mluví, co je spravedlivé‘. (Izajáš 40:26; 45:19, 23) Válečníkovy skvostné oděvy nám připomínají žalmistova slova: „Jehovo, můj Bože, prokázal ses jako velmi veliký. Důstojností a nádherou ses oděl.“ (Žalm 104:1) Jehova je sice Bohem lásky, ale Bible ukazuje, že pokud je to nutné, bere na sebe oděv válečníka. (Izajáš 34:2; 1. Jana 4:16)

6. Proč se Jehova vrací z bitvy v Edomu?

⁶ Proč se však Jehova vrací z bitvy v Edomu? Edomité jsou dávní nepřátelé Božího smluvního lidu. Nepřátelství k Judě, jež projevoval už jejich předek Ezau, chovají stále. (1. Mojžíšova 25:24–34; 4. Mojžíšova 20:14–21) To, jak hluboce Edomité nenávidí Judu, bylo zřejmé zejména během zničení Jeruzaléma, kdy povzbuzovali babylónské vojáky. (Žalm 137:7) Jehova považuje takovou nenávist za urážku sebe samotného. Není tedy divu, že se rozhodl nechat na Edom dopadnout svůj meč pomsty. (Izajáš 34:5–15; Jeremjáš 49:7–22)

7. (a) Jak se proroctví proti Edomu splnilo poprvé? (b) Čeho je Edom symbolem?

⁷ Pro Židy, kteří se vracejí do Jeruzaléma, je proto Izajášovo proroctví velmi povzbudivé. Je pro ně ujištěním, že ve svém novém domově budou přebývat v bezpečí. Už v době proroka Malachiáše Bůh učinil edomské „hory ... opuštěným úhorem a jeho dědictví pro šakaly z pustiny“. (Malachiáš 1:3) Znamená to snad, že Izajášovo proroctví bylo už v době Malachiáše zcela splněno? Ne, protože i když byl Edom opuštěný, byl rozhodnut znovu postavit zpustošená místa. A Malachiáš dál Edom označoval jako „území ničemnosti“ a jako „lid, který Jehova na neurčitý čas otevřeně odsoudil“.a (Malachiáš 1:4, 5) Prorocky však Edom nepředstavuje pouze Ezauovy potomky. Slouží jako symbol všech národů, které se staví do pozice nepřátel Jehovových ctitelů. V tomto ohledu vynikají zejména národy křesťanstva. Co se stane s tímto novodobým Edomem?

Vinný lis

8, 9. (a) Jakou činnost vykonává válečník, kterého vidí Izajáš? (b) Kdy a jak je šlapán symbolický vinný lis?

⁸ Izajáš se ptá vracejícího se válečníka: „Proč je tvé oblečení červené a tvé oděvy jsou jako oděvy toho, kdo šlape ve vinném lisu?“ Jehova odpovídá: „Sám jsem šlapal ve vinném korytě, zatímco se mnou nebyl žádný muž z národů. A stále jsem je šlapal ve svém hněvu a pošlapával jsem je ve svém vzteku. A jejich tryskající krev mi stále stříkala na oděvy a znečistil jsem si všechno oblečení.“ (Izajáš 63:2, 3)

⁹ Tato sugestivní slova popisují krvavou lázeň. Vždyť i znamenité Boží oděvy jsou potřísněny podobně jako oděvy člověka, který šlape vinný lis. Vinný lis je vhodným symbolem toho, že nepřátelé Jehovy Boha jsou chyceni do pasti, tedy je symbolem stavu, v němž budou, až se je Jehova rozhodne zničit. Kdy bude tento symbolický vinný lis šlapán? O takovém lisu mluví i proroctví Joela a apoštola Jana. Podle těchto proroctví se má ve vinném lisu šlapat v době, kdy si Jehova podrobí své nepřátele — při jejich zničení v Armagedonu. (Joel 3:13; Zjevení 14:18–20; 16:16) Izajášův prorocký vinný lis poukazuje na stejnou dobu.

10. Proč Jehova říká, že sám šlapal vinný lis?

¹⁰ Proč však Jehova říká, že sám šlapal tento vinný lis, zatímco s ním nebyl žádný muž z národů? Cožpak se šlapání vinného lisu neujme Ježíš Kristus jakožto Boží zástupce? (Zjevení 19:11–16) To ano, ale Jehova zde mluví o lidech, a ne duchovních tvorech. Říká, že žádný člověk není schopen zbavit zemi Satanových přívrženců. (Izajáš 59:15, 16) Je pouze na Všemohoucím Bohu, aby je dál šlapal ve svém hněvu, dokud nebudou zcela rozdrceni.

11. (a) Proč Jehova přivádí „den pomsty“? (b) Kdo byli ‚vykoupenými‘ ve starověku a kdo je to dnes?

¹¹ Jehova dále vysvětluje, proč tuto práci vykonává sám. Říká: „V mém srdci je totiž den pomsty a přišel právě rok mých vykoupených.“ (Izajáš 63:4)b Pouze Jehova má právo vykonat pomstu na těch, kdo ubližují jeho lidu. (5. Mojžíšova 32:35) Ve starověku byli ‚vykoupenými‘ Židé, kteří zažili utrpení ze strany Babylóňanů. (Izajáš 35:10; 43:1; 48:20) V dnešní době je to pomazaný ostatek. (Zjevení 12:17) Ten byl vykoupen z náboženského zajetí — podobně jako jeho starověký protějšek. A stejně jako tito Židé, i pomazaní společně s ‚jinými ovcemi‘ jsou obětí pronásledování a odporu. (Jan 10:16) Izajášovo proroctví tak dnes dává křesťanům jistotu, že Bůh ve svém ustanoveném čase zasáhne v jejich prospěch.

12, 13. (a) V jakém smyslu není pro Jehovu žádný pomocník? (b) Jak Jehovova paže opatřuje záchranu a jak Jehovu podporuje jeho vztek?

¹² Jehova pokračuje: „Stále jsem se díval, ale nebyl žádný pomocník; a začal jsem projevovat úžas, ale nikdo nenabízel podporu. Záchranu mi tedy opatřila má paže a podpořil mě můj vztek. A ve svém hněvu jsem stále dupal po národech a přistoupil jsem k tomu, abych je opil svým vztekem a abych svedl na zem jejich tryskající krev.“ (Izajáš 63:5, 6)

¹³ Žádný lidský pomocník si nemůže připsat zásluhu za Jehovův velkolepý den pomsty. Jehova rovněž nepotřebuje, aby ho lidé podporovali v konání jeho vůle.c Jeho silná paže, jejíž moc je nezměrná, na tento úkol postačuje. (Žalm 44:3; 98:1; Jeremjáš 27:5) Navíc Jehovovi pomáhá jeho vztek. V jakém smyslu? Boží vztek není pouze nějaká neovládaná emoce, ale je to spravedlivé rozhořčení. Jehova vždycky jedná na základě spravedlivých zásad, a proto ho jeho vztek podporuje a podněcuje v tom, aby „na zem“ svedl „tryskající krev“ svých nepřátel, tedy aby je pokořil a zničil. (Žalm 75:8; Izajáš 25:10; 26:5)

Boží milující laskavost

14. Jaké vhodné připomínky Izajáš nyní dává?

¹⁴ V minulosti Židé rychle ztráceli ocenění pro věci, které pro ně Jehova udělal. Je tedy vhodné, že jim Izajáš připomíná, proč Jehova tyto věci dělal. Izajáš prohlašuje: „Budu se zmiňovat o projevech Jehovovy milující laskavosti, o Jehovových chválách, podle všeho, co nám Jehova prokázal, dokonce o hojné dobrotě k izraelskému domu, kterou jim prokázal podle projevů svého milosrdenství a podle hojnosti projevů své milující laskavosti. A přikročil k tomu, aby řekl: ‚Jistě jsou můj lid, synové, kteří se neprokážou jako falešní.‘ Jim se tedy stal Zachráncem. Během vší jejich tísně to bylo tísnivé pro něho. A zachránil je jeho osobní posel. Ve své lásce a ve svém soucitu je sám vykoupil a přistoupil k tomu, aby je pozvedl a nosil je po všechny dávné dny.“ (Izajáš 63:7–9)

15. Jak a proč Jehova projevil milující laskavost Abrahamovým potomkům v Egyptě?

¹⁵ Jehova tak poskytuje znamenitý příklad v projevování milující laskavosti neboli věrně oddané lásky. (Žalm 36:7; 62:12) Jehova si vytvořil láskyplnou náklonnost k Abrahamovi. (Micheáš 7:20) Tomuto patriarchovi slíbil, že prostřednictvím jeho semene neboli potomstva si budou žehnat všechny národy země. (1. Mojžíšova 22:17, 18) Jehova tento slib dodržel a Izraelovu domu projevoval v hojné míře dobrotu. Mezi jeho věrnými skutky vynikalo zejména to, že Abrahamovy potomky zachránil z otroctví v Egyptě. (2. Mojžíšova 14:30)

16. (a) S jakým postojem Jehova uzavíral svou smlouvu s Izraelem? (b) Jak Bůh jedná se svým lidem?

¹⁶ Když Izraelité odešli z Egypta, Jehova je přivedl k hoře Sinaj a pronesl tento slib: „Jestliže ... budete přesně poslouchat můj hlas a skutečně budete dodržovat mou smlouvu, pak se jistě stanete mým zvláštním majetkem... A sami se mi stanete královstvím kněží a svatým národem.“ (2. Mojžíšova 19:5, 6) Klamal je snad Jehova, když toto nabízel? Ne, protože Izajáš ukazuje, že si Jehova řekl: „Jistě jsou můj lid, synové, kteří se neprokážou jako falešní.“ Jeden znalec k tomu uvádí: „Ono ‚jistě‘ není libovůlí svrchovaného pána ani výsledkem jeho schopnosti znát budoucí věci: je to naděje a důvěra vyplývající z lásky.“ Ano, Jehova svou smlouvu uzavřel s čestným úmyslem a s upřímným přáním, aby se jeho služebníkům dařilo. I přes jejich zjevné chyby jim projevoval důvěru. Je skutečně nádherné uctívat Boha, který ve své ctitele vkládá takovou důvěru. Podobnou důvěru v to, že Boží lid je v podstatě dobrý, projevují i starší v dnešní době. Velmi tak přispívají k posílení těch, kdo byli svěřeni do jejich péče. (2. Tesaloničanům 3:4; Hebrejcům 6:9, 10)

17. (a) Jak Jehova dokázal, že Izraelity miluje? (b) V co můžeme důvěřovat v dnešní době?

¹⁷ Nicméně žalmista o Izraelitech říká: „Zapomněli na Boha, svého Zachránce, Toho, jenž v Egyptě činil velké věci.“ (Žalm 106:21) Jejich neposlušnost a tvrdošíjný postoj byly často příčinou toho, že se dostali do zoufalé situace. (5. Mojžíšova 9:6) Přestal jim snad Jehova projevovat milující laskavost? Ne, naopak. Izajáš říká, že „během vší jejich tísně to bylo tísnivé pro něho“. Jehova je opravdu soucitný. Stejně jako by to bylo v případě každého milujícího otce, i Bohu působilo bolest, když viděl, jak jeho děti trpí, i když si utrpení způsobili svou vlastní pošetilostí. V souladu s tím, co předpověděl, a na důkaz své lásky Jehova poslal svého ‚osobního posla‘, kterým byl pravděpodobně Ježíš ve své předlidské existenci, aby Izraelity vedl do Zaslíbené země. (2. Mojžíšova 23:20) Tak Jehova pozvedl národ a nesl ho, „právě jako nese muž svého syna“. (5. Mojžíšova 1:31; Žalm 106:10) I dnes můžeme mít jistotu, že Jehova ví o našich utrpeních a že s námi soucítí, jsme-li v úzkých. S důvěrou na něj můžeme ‚uvrhnout všechnu svou úzkost, protože o nás pečuje‘. (1. Petra 5:7)

Bůh se stává nepřítelem

18. Proč Jehova začal být nepřítelem svého lidu?

¹⁸ Boží milující laskavost bychom však nikdy neměli zneužívat. Izajáš pokračuje: „Oni se vzbouřili a ublížili jeho svatému duchu. Tu se proměnil v jejich nepřítele; sám s nimi válčil.“ (Izajáš 63:10) Jehova varoval, že „rozhodně nezprostí trestu“, přestože je Bohem milosrdným a milostivým. (2. Mojžíšova 34:6, 7) Izraelité si zasloužili potrestání proto, že opakovaně jednali vzpurně. „Nezapomeň, jak jsi provokoval Jehovu, svého Boha, v pustině,“ připomínal Mojžíš. „Ode dne, kdy jsi vyšel z egyptské země, až po váš příchod na toto místo jste se ve svém chování k Jehovovi prokázali jako vzpurní.“ (5. Mojžíšova 9:7) Tím, že se Izraelité vzpírali prospěšnému působení Božího ducha, tohoto ducha zraňovali neboli zarmucovali. (Efezanům 4:30) Nutili Jehovu, aby se stal jejich nepřítelem. (3. Mojžíšova 26:17; 5. Mojžíšova 28:63)

19, 20. Co si Židé připomínají a proč?

¹⁹ Strádání podnítí některé Židy, aby uvažovali o minulosti. Izajáš říká: „Někdo začal vzpomínat na dávné dny, na Mojžíše, jeho sluhu: ‚Kde je Ten, kdo je vyvedl z moře s pastýři svého stáda bravu? Kde je Ten, kdo do něho vložil svého vlastního svatého ducha? Ten, kdo nechal svou krásnou paži jít po Mojžíšově pravici; Ten, kdo před nimi rozdělil vody, aby si udělal pro sebe jméno trvající na neurčito; Ten, kdo je přiměl kráčet vzdouvajícími se vodami, takže jako kůň v pustině neklopýtli? Právě jako když zvíře sestoupí do údolní pláně, samotný Jehovův duch přistoupil k tomu, aby je přiměl si odpočinout.‘“ (Izajáš 63:11–14a)d

²⁰ Ano, Židé trpí kvůli neposlušnosti, a proto si toužebně přejí, aby byl Jehova jejich Osvoboditelem, a ne nepřítelem. Připomínají si, jak je jejich „pastýři“ Mojžíš a Áron bezpečně převedli Rudým mořem. (Žalm 77:20; Izajáš 51:10) Vzpomínají na dobu, kdy Božího ducha nezraňovali, ale kdy jím naopak byli vedeni prostřednictvím Mojžíše a dalších duchem ustanovených starších mužů. (4. Mojžíšova 11:16, 17) Vzpomínají také, že viděli, jak prostřednictvím Mojžíše Jehova používal v jejich prospěch svou „krásnou paži“ síly. Za čas je Bůh vyvedl z velké a bázeň vzbuzující pustiny a vedl je do země oplývající mlékem a medem — do místa odpočinku. (5. Mojžíšova 1:19; Jozue 5:6; 22:4) Nyní Izraelité trpí, protože ztratili svůj příznivý vztah k Bohu.

‚Krásné jméno pro sebe‘

21. (a) Jakou velkou výsadu mohl Izrael mít v souvislosti s Božím jménem? (b) Co bylo hlavním důvodem, proč Bůh osvobodil Abrahamovy potomky z Egypta?

²¹ To, co Izraelité ztratili v hmotném ohledu, je ničím ve srovnání se ztrátou výsady, které se zřekli — totiž možnosti podílet se na oslavě Božího jména. Mojžíš Izraelitům slíbil: „Jehova tě založí jako svatý lid pro sebe, právě jak ti přísahal, protože stále dodržuješ přikázání Jehovy, svého Boha, a chodíš po jeho cestách. A všechny národy země budou muset vidět, že je nad tebou vzýváno Jehovovo jméno, a vskutku se tě budou bát.“ (5. Mojžíšova 28:9, 10) Když Jehova bránil Abrahamovy potomky, když je zachraňoval z otroctví v Egyptě, nedělal to jen z toho důvodu, aby jim usnadnil nebo zpříjemnil život. Jednal tak kvůli něčemu, co mělo mnohem větší význam — kvůli svému jménu. Usiloval o to, aby se jeho jméno „oznamovalo po celé zemi“. (2. Mojžíšova 9:15, 16) A když Bůh projevil milosrdenství potom, co se Izrael vzbouřil v pustině, nevedl ho k tomu pouhý soucit. Jehova řekl: „Jednal jsem kvůli svému vlastnímu jménu, aby nebylo znesvěceno před očima národů.“ (Ezekiel 20:8–10)

22. (a) Proč v budoucnosti Bůh opět bude bojovat ve prospěch svého lidu? (b) V jakých ohledech naše láska k Božímu jménu ovlivňuje naše jednání?

²² Izajáš své proroctví tedy uzavírá skutečně působivě. Říká: „Tak jsi vedl svůj lid, aby sis udělal krásné jméno.“ (Izajáš 63:14b) Nyní je jasně vidět, proč Jehova s takovou mocí bojuje za zájmy svého lidu. Jedná tak proto, aby si udělal krásné jméno. Izajášovo proroctví tedy slouží jako mocná připomínka toho, že nést Jehovovo jméno je jednak výsada, která vzbuzuje posvátnou úctu, a jednak velká odpovědnost. Praví křesťané dnes milují Jehovovo jméno více než svůj vlastní život. (Izajáš 56:6; Hebrejcům 6:10) Nechtějí udělat nic, co by na toto posvátné jméno mohlo uvalit pohanu. Na Boží věrně oddanou lásku reagují tím, že zůstávají Bohu věrní. A vzhledem k tomu, že milují Jehovovo krásné jméno, dychtí po dnu, kdy Jehova pošlape své nepřátele ve vinném lisu svého hněvu — tento den dychtivě vyhlížejí ne pouze proto, že z toho budou mít užitek, ale proto, že tak bude posvěceno jméno Boha, kterého opravdu milují. (Matouš 6:9)

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 359]

Jehova ve svůj lid vkládal velké naděje