IMMANUEL
[s námi je Bůh].
Jméno, o kterém se poprvé zmiňuje prorok Izajáš (7:14; 8:8) za vlády Achaza (761–746 př. n. l.). Jediná další zmínka je u Matouše 1:23 a zde je jméno (či spíše titul) Immanuel uplatněno na Krista, Mesiáše.
Vzhledem k okolnostem, za kterých bylo toto proroctví vyřčeno, hledali komentátoři Bible „Immanuela“ v Izajášově době — někoho, kdo tehdy vhodně posloužil jako znamení, že ‚Bůh byl s nimi‘. Tehdy, v osmém století př. n. l. Pekach a Recin, králové Izraele a Sýrie, hodlali svrhnout judského krále Achaza, aby dosadili na jeho trůn syna Tabeelova. (Iz 7:1–6) Jehova však pamatoval na svou smlouvu s Davidem, Achazovým předkem, a poslal svého proroka s ujišťujícím poselstvím:
„Naslouchej, prosím, dome Davidův. . . . Jehova dá znamení sám: Pohleďte, dívka skutečně otěhotní, a rodí syna, a jistě mu dá jméno Immanuel. Máslo a med bude jíst do doby, než pozná, jak zavrhnout špatné a vyvolit dobré. Vždyť než chlapec pozná, jak zavrhnout špatné a vyvolit dobré, zemská půda, jejíchž dvou králů se děsíš až k nevolnosti, bude zcela opuštěna.“ (Iz 7:13–16)
Po vyprávění o narození druhého Izajášova syna, který se jmenoval Maher-šalal-chaš-baz, proroctví popisuje, jak bude ohrožení Judy odstraněno. Jako záplava, které nelze odolat, zaplaví Asyřané Sýrii a severní království Izraele a nezastaví se, dokud se nebezpečně nerozšíří po judské zemi tak, že dokonce „naplní šíři tvé země, Immanueli!“ Pak prorok Izajáš s básnickou vznešeností varuje všechny, kdo se staví proti Jehovovi: Jestliže se opášete k válce, jestliže naplánujete úklad, jestliže promluvíte slovo proti Jehovovi — „neobstojí, neboť Bůh je s námi [Immanuel]!“ (Iz 8:5–10)
Někteří učenci se domnívali, že v tehdejším předobrazu byl „Immanuel“ třetím Izajášovým synem, který se snad narodil židovské dívce, jež se možná stala druhou prorokovou manželkou. Jistí židovští komentátoři se snažili uplatnit toto proroctví na narození Achazova syna Ezekjáše. To je však vyloučeno, protože proroctví bylo vysloveno za Achazovy vlády (Iz 7:1), takže Ezekjášovi bylo v té době nejméně devět let. (2Kr 16:2; 18:1, 2)
Dalším možným kandidátem byl druhý Izajášův syn, Maher-šalal-chaš-baz, o němž je zmínka v následující kapitole. Je o něm řečeno: „Než bude chlapec vědět, jak se volá ‚Můj otče!‘ a ‚Má matko!‘, někdo odnese jmění Damašku a kořist Samaří před asyrským králem.“ (Iz 8:1–4) To je jistě opakováním toho, co bylo řečeno o Immanuelovi: „Než chlapec pozná, jak zavrhnout špatné a vyvolit dobré, zemská půda, jejíchž dvou králů [krále Damašku a krále Samaří] se děsíš až k nevolnosti, bude zcela opuštěna.“ (Iz 7:16) Narození druhého Izajášova syna je uvedeno v těsné souvislosti s dalším proroctvím o Immanuelovi, a protože Immanuel měl být „znamením“, tak také Izajáš řekl: „Já a děti, které mi Jehova dal, jsme jako znamení.“ (Iz 7:14; 8:18)
Hlavní námitkou proti ztotožnění druhého Izajášova syna s Immanuelem Achazovy doby je to, že o Izajášově manželce se mluví jako o „prorokyni“, ne jako o „dívce“, a také to, že byla matkou Izajášova prvorozeného syna, Šear-jašuba, nebyla tedy „dívkou“. (Iz 7:3; 8:3) Stojí však za pozornost, že hebrejské slovo, které je zde přeloženo jako „dívka“, není bethu·lahʹ, což znamená vysloveně „panna“, ale je to ʽal·mahʹ. Toto slovo má širší význam, znamená mladou ženu, která může být jak panenskou dívkou, tak nedávno provdanou ženou. Jednotné číslo ʽal·mahʹ se také objevuje v šesti dalších textech a více než jeden z nich se vztahuje na pannu. (1Mo 24:43 [srovnej verš 16]; 2Mo 2:8; Ža 68:25; Př 30:19; Pís 1:3; 6:8)
Úplnou totožnost Immanuela samozřejmě plně nacházíme v postavení a osobnosti Pána Ježíše Krista. Použití hebrejského slova ʽal·mahʹ v tomto proroctví tedy plně vyhovuje jak předobrazu (pokud jím byla mladá manželka Achazova nebo Izajášova), tak protiobrazu (zasnoubené a ještě panenské Marii). V případě Marie není pochyb o tom, že byla pannou, když ‚otěhotněla ze svatého ducha‘. Jak Matouš, tak Lukáš tuto historickou skutečnost zaznamenali. (Mt 1:18–25; Lk 1:30–35) „To všechno se skutečně stalo, aby se splnilo, co řekl Jehova prostřednictvím svého proroka,“ poznamenal Matouš. Bylo to znamení, které určovalo totožnost dlouho očekávaného Mesiáše. A tak v souladu s těmito skutečnostmi používá Matoušovo evangelium (v citátu z Iz 7:14) řecké slovo par·theʹnos, které znamená „panna“, jako překlad slova ʽal·mahʹ, když říká: „Pohleďte, panna otěhotní a porodí syna a dají mu jméno Immanuel.“ (Mt 1:22, 23) V žádném případě to není přílišná volnost nebo překroucení textu. O více než sto let dříve použili při překladu Izajáše 7:14 slovo par·theʹnos i židovští překladatelé, autoři řecké Septuaginty.
Ztotožnění Ježíše Krista s Immanuelem neznamená, že Ježíš byl vtělením Boha, ‚Bůh v těle‘, jak tvrdí zastánci nauky o Trojici. Ti tvrdí, že právě to je významem jména Immanuel, totiž „s námi je Bůh“. Mezi Židy bylo běžné, že slovo Bůh, a dokonce Jehova, vkládali do hebrejských jmen. I dnes je jméno Immanuel běžným jménem mnoha mužů a žádný z nich není vtělením Boha.
Pokud se zdá, že je v rozporu andělův pokyn Marii („máš mu dát jméno Ježíš“) a Izajášovo proroctví („jistě mu dá jméno Immanuel“), pamatujme, že Mesiáš měl být nazýván také jinými jmény. (Lk 1:31; Iz 7:14) Například Izajáš 9:6 o Mesiášovi říká: „Jeho jméno bude nazváno Podivuhodný rádce, Silný bůh, Věčný otec, Kníže pokoje.“ Avšak žádné z těchto jmen nebylo dáno Mariinu prvorozenému synovi jako osobní jméno — ani když byl dítětem, ani když se ujal své služby. Byla to spíše prorocká jména neboli tituly, podle nichž se Mesiáš pozná. Ježíš žil v každém ohledu podle významu těchto jmen a právě v tomto smyslu mu byla prorocky dána — aby ukázala jeho vlastnosti a postavení, která bude zastávat k prospěchu všech těch, kdo ho přijmou jako Mesiáše. Tak je to i s jeho titulem Immanuel. Žil podle něj a naplnil jeho význam.
Jehovovi ctitelé vždy toužili po tom, aby Bůh byl s nimi, po jejich boku, aby je podporoval v tom, co dělají. A on je často ujišťoval, že to tak je, a někdy jim v tomto smyslu dával viditelná znamení. (1Mo 28:10–20; 2Mo 3:12; Joz 1:5, 9; 5:13–6:2; Ža 46:5–7; Jer 1:19) Jestliže osobní totožnost Immanuela v době Achazově zůstává nejasná, je to možná proto, že to tak Jehova řídil, aby neodvedl pozornost pozdějších generací od Většího Immanuela, když jeho objevení se předložil jako znamení z nebe. S příchodem Jehovova milovaného Syna na zem jako slíbeného mesiášského „semene“ (1Mo 3:15) a oprávněného dědice Davidova trůnu Jehova poskytl to největší znamení, že neopustil lidstvo ani svou smlouvu o Království. Jméno neboli titul Immanuel byl tedy pro Krista obzvlášť vhodný, protože jeho přítomnost byla skutečně znamením z nebe. A když byl tento nejpřednější Jehovův představitel mezi lidmi, mohl Matouš pod inspirací skutečně říci: „S námi je Bůh.“