BŮH

Slovem bůh může být označeno cokoli, co je předmětem uctívání, protože ctitel tomu připisuje větší moc, než má sám, a klaní se tomu. Pro člověka může být bohem dokonce i jeho břicho. (Ří 16:18; Fil 3:18, 19) Bible mluví o mnoha bozích (Ža 86:8; 1Ko 8:5, 6), ale ukazuje, že bohové národů jsou nehodnotní bohové. (Ža 96:5; viz heslo BOHOVÉ A BOHYNĚ.)

Hebrejské výrazy. K hebrejským slovům, která jsou překládána jako „Bůh“, patří slovo ʼEl, jehož význam je pravděpodobně „Mocný; Silný“. (1Mo 14:18) Používá se v souvislosti s Jehovou, jinými bohy a také lidmi. Často je také součástí vlastních jmen, například Eliša (jenž znamená „Bůh je záchrana“) a Michael („Kdo je jako Bůh?“). Na některých místech se slovo ʼEl objevuje s určitým členem (ha·ʼElʹ, což je doslova „ten Bůh“) a vztahuje se na Jehovu, a tak ho odlišuje od ostatních bohů. (1Mo 46:3; 2Sa 22:31; viz Rbi8, dodatek 1G.)

U Izajáše 9:6 je Ježíš Kristus prorocky označen ʼEl Gib·bórʹ, „Mocný Bůh“ (nikoli ʼEl Šad·daiʹ [Bůh Všemohoucí], což je v 1. Mojžíšově 17:1 uplatněno na Jehovu).

Tvar množného čísla — ʼe·limʹ — se používá v souvislosti s jinými bohy, například ve 2. Mojžíšově 15:11 (‚bohové‘). Používá se také jako plurál vyjadřující majestát či výsost, například v Žalmu 89:6: „Kdo se může podobat Jehovovi mezi Božími syny [bi·venéʹ ʼE·limʹ]?“ To, že se zde a na mnoha jiných místech používá k označení jediné osoby tvar množného čísla, podporuje řecká Septuaginta, která slovo ʼE·limʹ překládá slovem The·osʹ v jednotném čísle, a také latinská Vulgáta, která používá slovo Deus.

Hebrejské slovo ʼelo·himʹ (bohové) je patrně odvozeno z kořene, jehož význam je „být silný“. ʼElo· himʹ je množné číslo slova ʼelóʹah (bůh). Množné číslo někdy označuje řadu bohů (1Mo 31:30, 32; 35:2), ale častěji je používáno jako plurál vyjadřující majestát, důstojnost či výsost. Výraz ʼElo·himʹ se v Písmu používá v souvislosti se samotným Jehovou, s anděly, s modlami (v j. č. i mn. č.) a s lidmi.

Je-li výrazem ʼElo·himʹ míněn Jehova, používá se ho jako plurálu vyjadřujícího majestát, důstojnost či výsost. (1Mo 1:1) Aaron Ember k tomu napsal: „To, že se jazyk S[tarého] Z[ákona] zcela vzdal myšlenky plurality v  . . . [ʼElo·himʹ] (uplatněno na Boha Izraele), ukazuje zejména ta skutečnost, že se toto slovo téměř bez výjimky pojí se slovesným přísudkem v jednotném čísle a s přívlastkem v podobě přídavného jména v jednotném čísle . . . [ʼElo·himʹ] je třeba vyložit spíše jako intenzívní plurál, který označuje velikost a majestát rovnající se Velkému Bohu. (The American Journal of Semitic Languages and Literatures, sv. XXI, 1905, s. 208)

Titul ʼElo·himʹ upozorňuje na Jehovovu stvořitelskou moc. Ve zprávě o stvoření se objevuje 35krát a sloveso, které popisuje, co Bůh řekl a udělal, je pokaždé v jednotném čísle. (1Mo 1:1–2:4) V Bohu je souhrn nekonečné moci.

V Žalmu 8:5 se výraz ʼelo·himʹ vztahuje také na anděly; potvrzuje to Pavlova citace této pasáže v dopise Hebrejcům 2:6–8. V 1. Mojžíšově 6:2, 4 a u Joba 1:6; 2:1 jsou andělé označeni benéʹ ha·ʼ Elo· himʹ, „synové Boží“ (KB); „synové pravého Boha“ (NS). Lexicon in Veteris Testamenti Libros (L. Koehler a W. Baumgartner, 1958) na straně 134 říká: „(jednotlivé) božské bytosti, bohové.“ A na straně 51 je uvedeno „(jednotliví) bohové“, a je tam citována 1. Mojžíšova 6:2 a Job 1:6; 2:1; 38:7. Proto je slovo ʼelo·himʹ v Žalmu 8:5 přeloženo jako „andělé“ (LXX); „ti podobní Bohu“ (NS).

Slovo ʼelo·himʹ se také používá v souvislosti s modlami. Tento tvar v množném čísle někdy znamená prostě ‚bohové‘. (2Mo 12:12; 20:23) Jindy se jedná o plurál majestátní a vztahuje se pouze na jediného boha (bohyni). Je však zcela jasné, že tito bohové nebyli trojicí. (1Sa 5:7b [Dagon]; 1Kr 11:5 [„bohyně“ Aštoret]; Da 1:2b [Marduk])

V Žalmu 82:1, 6 je slovo ʼelo·himʹ použito na lidi, lidské soudce v Izraeli. Z tohoto žalmu citoval Ježíš slova zapsaná u Jana 10:34, 35. Byli bohy ve svém postavení představitelů a mluvčích Jehovy. Podobně i Mojžíšovi Bůh řekl, aby sloužil jako „Bůh“ Áronovi a faraónovi. (2Mo 4:16, Rbi8, ppč; 7:1)

Slovo ʼElo·himʹ se na mnoha místech v Písmu vyskytuje také s určitým členem ha. (1Mo 5:22) O použití výrazu ha·ʼElo·himʹ F. Zorell uvádí: „Ve Svatém Písmu je tímto slovem označován zejména jediný pravý Bůh, Jahve . . . ‚Jahve je [jediný pravý] Bůh‘ 5Mo 4:35; 4:39; Joz 22:34; 2Sa 7:28; 1Kr 8:60 atd.“ (Lexicon Hebraicum Veteris Testamenti, Řím, 1984, s. 54; závorky od editora)

Řecký výraz. Obvyklý řecký ekvivalent slov ʼEl a ʼElo·himʹ v překladu Septuaginta a slova „Bůh“ či „bůh“ v Křesťanských řeckých písmech je výraz the·osʹ.

Pravý Bůh Jehova. Pravý Bůh není bezejmenný Bůh. Jeho jméno je Jehova. (5Mo 6:4; Ža 83:18) On je Bůh, protože všechno stvořil. (1Mo 1:1; Zj 4:11) Pravý Bůh skutečně existuje (Jan 7:28), je to osoba (Sk 3:19; Heb 9:24), není to neživý přírodní zákon, který působí bez živého zákonodárce, ani slepá síla, která způsobí, že se řadou náhod vyvinou různé věci. The Encyclopedia Americana ve vydání z roku 1956 (sv. XII, s. 743) pod nadpisem „Bůh“ uvedla: „V křesťanském, mohamedánském a židovském pojetí nejvyšší bytost, prvotní příčina; v obecném smyslu, v dnešním náhledu civilizovaného světa, duchovní bytost, existující nezávisle, věčná a absolutně svobodná a všemocná, odlišná od hmoty, kterou v mnoha formách stvořila a kterou uchovává a řídí. Zdá se, že v lidských dějinách dosud nebylo období, kdy by lidé nevěřili v nadpřirozeného původce a vládce vesmíru.“

Důkazy existence „živého Boha“. Důkazem Boží existence je řád, moc a složitost stvoření — makrokosmu i mikrokosmu — a také to, jak Bůh v celých dějinách jednal se svým lidem. Zkoumáním tzv. Knihy Božího stvoření se vědci dozvídají mnoho informací. Jestliže se člověk má z nějaké knihy něco naučit, musí ta kniha obsahovat rozumné názory a její autor ji musel dobře napsat.

Jehova je na rozdíl od neživých bohů národů „živý Bůh“. (Jer 10:10; 2Ko 6:16) Všude můžeme vidět doklady jeho činnosti a jeho velikosti. „Nebesa oznamují Boží slávu; a prostor vypráví o díle jeho rukou.“ (Ža 19:1) Lidé nemají žádný důvod popírat Boží existenci ani se nemohou na nic vymlouvat, protože „co může být o Bohu poznáno, je mezi nimi zjevné, neboť jim to Bůh učinil zjevným. Jeho neviditelné vlastnosti jsou totiž jasně patrné od stvoření světa, protože je lze pochopit z učiněných věcí, dokonce i jeho věčnou moc a Božství, takže jsou neomluvitelní.“ (Ří 1:18–20)

Jehova Bůh je v Bibli popisován jako ten, kdo žije od neurčitého času na neurčitý čas, věčně (Ža 90:2, 4; Zj 10:6), a jako Král věčnosti, neporušitelný, neviditelný, jediný pravý Bůh. (1Ti 1:17) Před ním žádný bůh neexistoval. (Iz 43:10, 11)

Nekonečný, ale ne nepřístupný. Pravý Bůh je nekonečný a lidskému myšlení ne zcela pochopitelný. Stvoření nemůže doufat, že se svému Stvořiteli někdy vyrovná nebo že pochopí všechny Jeho myšlenkové pochody. (Ří 11:33–36) Stvořitele však může nalézt a může k němu přistupovat. Svým ctitelům Bůh dává všechno, co potřebují ke svému blahu a štěstí. (Sk 17:26, 27; Ža 145:16) Je vždy nanejvýš schopen a ochoten dávat svým tvorům dobré dary. Vždyť je psáno: „Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shora, neboť sestupuje od Otce nebeských světel, a u něho není změna v otáčení stínu.“ (Jk 1:17) Jehova vždy jedná v rámci svých vlastních spravedlivých opatření a všechno dělá na právním podkladě. (Ří 3:4, 23–26) Proto v něho všichni tvorové mohou mít naprostou důvěru a mohou si být jisti, že se vždy bude držet zásad, které stanovuje. Jehova se nemění (Mal 3:6) a není u něho žádná „změna“, pokud jde o uplatňování jeho zásad. Není stranický (5Mo 10:17, 18; Ří 2:11) a není možné, aby lhal. (4Mo 23:16, 19; Tit 1:1, 2; Heb 6:17, 18)

Jeho vlastnosti. Pravý Bůh není všudypřítomný, protože je o něm řečeno, že má své místo přebývání. (1Kr 8:49; Jan 16:28; Heb 9:24) Jeho trůn je v nebi. (Iz 66:1) Je absolutně mocný, je Všemohoucí Bůh. (1Mo 17:1; Zj 16:14) ‚Všechno je obnažené a otevřeně vystavené jeho očím‘ a je „[Tím], kdo od počátku sděluje ukončení“. (Heb 4:13; Iz 46:10, 11; 1Sa 2:3) Jeho moc a poznání se šíří všude a dostávají se do každé části vesmíru. (2Pa 16:9; Ža 139:7–12; Am 9:2–4)

Pravý Bůh je duch, ne bytost z masa. (Jan 4:24; 2Ko 3:17) Přesto svou schopnost vidět, svou moc a další vlastnosti někdy přirovnává k lidským schopnostem. Obrazně tedy mluví o své ‚paži‘ (2Mo 6:6), o svých ‚očích‘ a ‚uších‘ (Ža 34:15) a poukazuje na to, že on jako Stvořitel lidského oka a ucha jistě také může vidět a slyšet. (Ža 94:9)

K základním Božím vlastnostem patří láska (1Ja 4:8), moudrost (Př 2:6; Ří 11:33), spravedlnost a smysl pro právo (5Mo 32:4; Lk 18:7, 8) a moc (Job 37:23; Lk 1:35). Jehova je Bůh pořádku a pokoje. (1Ko 14:33) Je absolutně svatý, čistý a ryzí (Iz 6:3; Hab 1:13; Zj 4:8), je šťastný (1Ti 1:11) a milosrdný (2Mo 34:6; Lk 6:36). V Bibli se mluví o mnoha dalších rysech jeho osobnosti.

Jeho postavení. Jehova je nejvyšší Svrchovaný Panovník vesmíru, Král věčnosti. (Ža 68:20; Da 4:25, 35; Sk 4:24; 1Ti 1:17) Jeho trůn je vyvýšen nade vším. (Ez 1:4–28; Da 7:9–14: Zj 4:1–8) Jehova je Majestát (Heb 1:3; 8:1), Majestátní Bůh, ten Majestátní. (1Sa 4:8; Iz 33:21) Je Zdroj veškerého života. (Job 33:4; Ža 36:9; Sk 17:24, 25)

Jeho spravedlnost a sláva. Pravý Bůh je spravedlivý Bůh. (Ža 7:9) Je slavný Bůh. (Ža 29:3; Sk 7:2) Ve svém vznešeném postavení je vyvýšen nade vším (5Mo 33:26), je oděn vznešeností a silou (Ža 93:1; 68:34), důstojností a nádherou. (Ža 104:1; 1Pa 16:27; Job 37:22; Ža 8:1) „Jeho činnost je důstojnost a nádhera.“ (Ža 111:3) V jeho Kralování je sláva nádhery. (Ža 145:11, 12)

Jeho záměr. Bůh má záměr, který uskuteční a který nemůže nic překazit. (Iz 46:10; 55:8–11) Jeho záměrem, jak se o tom píše v dopise Efezanům 1:9, 10, je „opět shromáždit všechny věci v Kristu, věci v nebesích a věci na zemi“. Prostřednictvím Krista bude celé inteligentní stvoření přivedeno do úplného souladu s Bohem. (Srovnej Mt 6:9, 10.) Před Jehovou nikdo neexistoval; je tedy ze všech nejstarší. (Iz 44:6) Jehova je Stvořitel, a proto existoval dříve než všichni ostatní bohové, a ‚po něm nebude žádný‘, protože národy nikdy nevytvoří skutečného, živého boha, který je schopen prorokovat. (Iz 43:10; 46:9, 10) Jako Alfa a Omega (Zj 22:13) je Jehova jediný Všemohoucí Bůh; úspěšně uzavře spornou otázku týkající se Božství a jako jediný Všemohoucí Bůh bude navždy ospravedlněn. (Zj 1:8; 21:5, 6) Nikdy nezapomíná na svůj záměr či na své smlouvy ani se jich nevzdává, a tak je Bohem spolehlivým a věrně oddaným. (Ža 105:8)

Sdílný Bůh. Bůh velmi miluje své tvory, a proto jim dává nespočet příležitostí, aby poznali jeho samotného i to, jaké má záměry. Ve třech případech mohli lidé na zemi slyšet jeho hlas. (Mt 3:17; 17:5; Jan 12:28) Mluvil s nimi také prostřednictvím andělů (Lk 2:9–12; Sk 7:52, 53), ale i prostřednictvím lidí, kterým dal směrnice a zjevení, například prostřednictvím Mojžíše a zejména svého Syna, Ježíše Krista. (Heb 1:1, 2; Zj 1:1) Boží psané slovo je sdělení Boha určené jeho lidu; Božím služebníkům umožňuje, aby byli pro službu Bohu plně vyzbrojeni, a vede je po cestě života. (2Pe 1:19–21; 2Ti 3:16, 17; Jan 17:3)

V porovnání s bohy národů. Pravý Bůh, Stvořitel nádherných nebeských těles, má takový jas a třpyt, že by to lidské oko nebylo schopno snést, protože „žádný člověk [Boha] nemůže vidět, a přesto žít“. (2Mo 33:20) Pouze andělé, duchovní tvorové, mají takový zrak, že mohou doslovně hledět na jeho tvář. (Mt 18:10; Lk 1:19) Lidem však Bůh něco takového neumožňuje. Ve své milující laskavosti jim ale umožňuje vidět jeho vynikající vlastnosti prostřednictvím toho, co o něm mohou číst v jeho Slově, a také toho, co jim dal o sobě poznat prostřednictvím svého Syna, Krista Ježíše. (Mt 11:27; Jan 1:18; 14:9)

V knize Zjevení nám Bůh dává představu o tom, jak působí jeho přítomnost. Apoštol Jan měl vidění, které se blížilo tomu, jako by Boha skutečně viděl — v tom smyslu, že mu bylo zjeveno, jakým dojmem Bůh působí, když sedí na svém trůnu. Bůh nevypadal jako nějaký člověk, protože svou podobu ještě žádnému člověku nezjevil. Jan později řekl: „Žádný člověk nikdy neviděl Boha.“ (Jan 1:18) Bůh vypadal spíše jako drahokamy vysokého lesku, drahocenné, planoucí, nádherné, drahokamy, jaké přitahují zrak a získávají si obdiv. Byl „vzhledem jako jaspis a červeně zbarvený drahokam, a kolem dokola trůnu je duha, vzhledem jako smaragd“. (Zj 4:3) Je tedy krásného vzhledu a je příjemné se na něho dívat. Jeho vzhled vyvolává nesmírný úžas. Také jeho trůn je obklopen nádherou a ovzduším ticha a klidu; to naznačuje dokonalá smaragdová duha, která se tam objevuje; připomíná příjemné, uklidňující ticho, které přichází po bouři. (Srovnej 1Mo 9:12–16.)

Pravý Bůh je tedy zcela odlišný od bohů národů, kteří jsou často popisováni jako bytosti groteskní, zlostné, zuřivé, nesmiřitelné, nemilosrdné, vrtošivé, pokud jde o prokazování přízně, jako bytosti nahánějící hrůzu, ďábelské a vždy připravené trápit pozemské tvory v nějakém druhu pekla.

„Bůh vyžadující výlučnou oddanost.“ „Ačkoli jsou . . . ti, kdo jsou nazýváni ‚bohy‘, ať v nebi, nebo na zemi, právě jako je mnoho ‚bohů‘ a mnoho ‚pánů‘, pro nás je skutečně jeden Bůh, Otec.“ (1Ko 8:5, 6) Jehova je Všemohoucí Bůh, jediný pravý Bůh, a právem vyžaduje výlučnou oddanost. (2Mo 20:5) Jeho služebníci nesmějí připustit, aby někdo jiný zaujal v jejich srdci či v jejich jednání místo, které patří Jehovovi. Bůh vyžaduje, aby ho jeho ctitelé uctívali duchem a pravdou. (Jan 4:24) Pouze před ním samotným bychom měli mít posvátnou úctu. (Iz 8:13; Heb 12:28, 29)

K dalším mocným, kteří jsou v Bibli označováni jako „bohové“, patří Ježíš Kristus, „jediný zplozený bůh“. On sám však jasně řekl: „Jehovu, svého Boha, budeš uctívat a jemu samotnému budeš prokazovat posvátnou službu.“ (Jan 1:18; Lk 4:8; 5Mo 10:20) Přestože jsou andělé „ti podobní Bohu“, zadržel jeden z nich Jana, aby ho neuctíval. Řekl mu: „Pozor! Nedělej to! . . . Uctívej Boha.“ (Ža 8:5; Heb 2:7; Zj 19:10) Také mocní muži mezi Hebrejci byli označováni jako „bohové“ (Ža 82:1–7), ale nikdy nebylo Božím záměrem, aby byl uctíván nějaký člověk. Když Kornélius začal vzdávat poctu Petrovi, tento apoštol ho zastavil slovy: „Vstaň; já jsem také člověk.“ (Sk 10:25, 26) Falešní bohové, které si lidé v průběhu staletí po vzpouře v Edenu vymysleli a vytvořili, jistě nemají být uctíváni. Mojžíšský Zákon přísně varuje, aby se kvůli nim člověk neodvracel od Jehovy. (2Mo 20:3–5) Pravý Bůh Jehova nebude věčně soupeřit s falešnými, bezcennými bohy. (Jer 10:10, 11)

Po své Tisícileté vládě, během níž zničí veškerou autoritu a moc, které se stavějí proti Bohu, předá Kristus Království svému Bohu a Otci, a ten se pak stane „každému vším“. (Ří 8:33; 1Ko 15:23–28) Všichni živí tvorové nakonec uznají Boží svrchovanost a budou stále chválit Boží jméno. (Ža 150; Fil 2:9–11; Zj 21:22–27; viz heslo JEHOVA.)