KLÍČ

Nástroj používaný k zamykání nebo k odemykání dveří a bran. Slovo „klíč“ je v Bibli používáno jak v doslovném, tak i v obrazném smyslu.

V biblických dobách byl klíč často plochý kousek dřeva, který měl kolíky, jež zapadaly do otvorů v zástrčce na vnitřní straně dveří domu. Takový klíč nebyl určen k otáčení v zámku, jak to známe dnes, ale sloužil k vystrčení tyče nebo závory na vnitřní straně dveří. Klíč lidé nosili často na opasku nebo ho připevňovali k něčemu jinému a nosili ho přes rameno. (Iz 22:22)

V Egyptě byly nalezeny klíče z bronzu a ze železa. Tyto klíče měly dřík, jehož délka byla v průměru 13 cm, a na jeho konci byly nejméně tři vyčnívající zuby. Také Římané používali kovové klíče, k nimž patřily i ty typy, jimiž se otáčelo v zámku. Bronzové klíče byly nalezeny v Palestině.

Moabský král Eglon používal klíč k zamykání dveří vedoucích do jeho nástřešní místnosti. (Sd 3:15–17, 20–25) Někteří Levité byli po návratu z vyhnanství v Babylóně pověřeni strážní službou v chrámu a „měli na starosti klíč, ano aby otvírali od rána do rána“. (1Pa 9:26, 27)

Obrazné použití. Výraz „klíč“ je v Bibli používán v obrazném smyslu jako symbol autority, vlády a moci. Eljakimovi, který byl povýšen do důvěryhodného a důstojného postavení, byl přes rameno dán „klíč Davidova domu“. (Iz 22:20–22) Muž, který v dřívějších dobách na Středním východě měl na ramenu velký klíč, byl považován za významnou a důležitou osobnost. Když byla ve starověku královu rádci svěřena moc nad klíči, pak měl tento rádce dohled nad královskými komnatami a mohl také rozhodovat o tom, kdo by případně mohl přicházet v úvahu, aby sloužil králi. V poselství určeném andělovi sboru ve Filadelfii je o oslaveném Ježíši Kristu řečeno, že má „Davidův klíč“ a že je tím, „který otevírá tak, že nikdo nezavře, a zavírá tak, že nikdo neotevře“. (Zj 3:7, 8) Jako Dědic smlouvy o Království, která byla s Davidem uzavřena, Ježíš Kristus tomuto andělovi svěřuje vedení domácnosti víry a také mu dává postavení hlavy nad duchovním Izraelem. (Lk 1:32, 33) Autoritou, která je symbolizována ‚Davidovým klíčem‘, může otevírat či zavírat obrazné dveře čili příležitosti a výsady. (Srovnej 1Ko 16:9; 2Ko 2:12, 13.)

Jak Petr používal ‚klíče království‘, které mu byly svěřeny?

Ježíš řekl Petrovi: „Dám ti klíče nebeského království, a cokoli bys svázal na zemi, bude tím, co je svázáno v nebesích, a cokoli bys rozvázal na zemi, bude tím, co je rozvázáno v nebesích.“ (Mt 16:19) Určení toho, co tyto klíče představovaly, musí logicky vycházet z jiných informací obsažených v Písmu. O klíčích se Ježíš ještě zmínil, když mluvil s náboženskými vůdci zběhlými v Zákoně. Řekl jim: „Odňali [jste] klíč poznání; sami jste nevešli a těm, kdo vcházeli, jste bránili!“ (Lk 11:52) Ze srovnání tohoto textu s Matoušem 23:13 vyplývá, že ‚vejitím‘ je myšlen vstup do ‚nebeského království‘. Když tedy Ježíš ve výroku, který řekl Petrovi, použil slovo „klíč“, znamená to, že Petr měl mít výsadu zahájit vyučovací program, kterým měly být otevřeny zvláštní příležitosti v souvislosti s nebeským Královstvím.

Petr, na rozdíl od pokryteckých náboženských vůdců té doby, zcela jasně použil poznání, které mu poskytl Bůh, k tomu, aby lidem pomohl ‚vejít do království‘. Bylo to zejména při třech příležitostech. Poprvé se to stalo v den Letnic roku 33 n. l., kdy pod inspirací Petr odhalil shromážděným zástupům, že Jehova Bůh vzkřísil Ježíše a vyzvedl ho do postavení po své pravici v nebi a že Ježíš v tomto královském postavení vylil svatého ducha na své shromážděné učedníky. Na základě tohoto poznání a na základě kladné reakce na Petrovu vybídku „Čiňte pokání a ať je každý z vás pokřtěn ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a obdržíte velkorysý dar svatého ducha“ asi 3 000 Židů (a lidí obrácených na židovskou víru) podniklo kroky potřebné k tomu, aby se mohli stát budoucími členy ‚nebeského království‘. Jejich příklad pak následovali další Židé. (Sk 2:1–41)

Při další příležitosti byli Petr a Jan posláni k Samaritánům, kteří ještě neobdrželi svatého ducha, i když byli pokřtěni. Tito dva apoštolové se však ‚za ně modlili‘ a „potom na ně vkládali ruce“ a oni obdrželi svatého ducha. (Sk 8:14–17)

Potřetí byl zvláštním způsobem Petr použit, aby lidem předložil výsady dědiců Království, když byl poslán do domu pohana Kornélia, italského setníka. Díky božskému zjevení Petr uznal a prohlásil, že Bůh je vzhledem k Židům a pohanům nestranný, a že pokud lidé z národů mají bázeň před Bohem a dělají to, co je spravedlivé, pak jsou pro Boha přijatelní stejně jako Židé. Zatímco Petr tyto informace předkládal svým pohanským posluchačům, sestoupil na ně svatý duch a oni získali zázračnou schopnost mluvit jazyky. Nato byli pokřtěni a stali se budoucími členy ‚nebeského království‘, prvními z pohanů. Dveře příležitosti stát se členy křesťanského sboru, které pro pohany byly do té doby zavřené, pak zůstaly otevřené. (Sk 10:1–48; 15:7–9)

Slova u Matouše 16:19 je možné gramaticky správně přeložit takto: „Cokoli bys svázal na zemi, bude tím, co je svázáno [nebo, tím, co už je svázáno] v nebesích, a cokoli bys rozvázal na zemi, bude tím, co je rozvázáno [nebo, tím, co už je rozvázáno] v nebesích.“ V překladu Charlese B. Williamse tento verš zní: „Cokoli bys zakázal na zemi, bude tím, co už je zakázáno v nebi, a cokoli dovolíš na zemi, bude tím, co už je dovoleno v nebi.“ Doslovný překlad Roberta Younga, odborníka na řečtinu, zní: „Cokoli bys svázal na zemi, bylo svázáno v nebesích, a cokoli bys rozvázal na zemi, bylo rozvázáno v nebesích.“ Z jiných textů jasně vyplývá, že vzkříšený Ježíš zůstal jedinou oprávněnou Hlavou křesťanského sboru. Je proto zřejmé, že to, co Ježíš slíbil Petrovi, neznamenalo, že Petr bude nebi diktovat, co by mělo nebo nemělo být rozvázáno, ale že Petr bude nebeskou sférou použit jako nástroj k odemykání neboli rozvazování určitých věcí, které už byly rozhodnuty. (1Ko 11:3; Ef 4:15, 16; 5:23; Kol 2:8–10)

‚Klíč od propasti.‘ Ve Zjevení 9:1–11 je popsáno vidění o ‚hvězdě‘ z nebe, které byl dán „klíč od jámy propasti“ a která tuto jámu otvírá a vypouští z ní hejno kobylek, jejichž králem je ‚anděl propasti‘. Vzhledem k tomu, že propast, jak vyplývá z Římanům 10:6, 7, evidentně zahrnuje hádes (i když není na hádes omezena), zdá se, že ke ‚klíči od jámy propasti‘ patří „klíče smrti a hádu“, které vlastní vzkříšený Ježíš Kristus, jak se o tom píše ve Zjevení 1:18. Tyto „klíče“ jsou nepochybně symbolem Ježíšovy moci osvobodit lidi z určitého vězení, z něhož nemůže osvobozovat nikdo jiný kromě Boha nebo jím pověřeného zástupce. „Klíče“ tedy zahrnují autoritu křísit lidi doslovně, tedy vysvobozovat je z hrobu, a také osvobozovat je z obrazného stavu mrtvých. (Jan 5:24–29; srovnej Zj 11:3–12; viz heslo SMRT, Změna stavu v duchovním ohledu.) O posledním použití ‚klíče od propasti‘ se píše ve Zjevení 20:1–7, kde s tímto klíčem je ve vidění popsán anděl, který uvrhuje do propasti Satana, propast zavírá a zapečeťuje ji nad ním na tisíc let. Na konci tohoto období je Satan, nepochybně s použitím ‚klíče‘ autority, ze svého „vězení“ uvolněn. (Viz heslo PROPAST.)