JEREMJÁŠ

[možná „Jehova vyvyšuje“; nebo „Jehova uvolňuje [pravděpodobně z lůna]“].

1. Benjamínovec, který se připojil k Davidovi v Ciklagu. Patřil mezi Davidovy silné muže. (1Pa 12:1–4)

2. Jeden z Gadových synů, kteří se shromáždili k Davidovi „na obtížně přístupné místo v pustině“, když David prchal před Saulem. Mezi těmito ‚statečnými, silnými muži . . . , jejichž obličeje byly obličeje lví, a co do rychlosti byli jako gazely na horách,‘ byl pátý. O těchto Gadovcích, hlavách Davidova vojska, je řečeno: „Nejmenší byl roven stu a největší tisíci.“ Ti „překročili Jordán v prvním měsíci, kdy přetékal celé své břehy, a zahnali pak všechny z nížin na východ a na západ“. (1Pa 12:8–15)

3. Desátý z gadovských hlav Davidova vojska, jak jsou popsány v č. 2. (1Pa 12:13, 14)

4. Jeden z mužů sloužících jako hlavy otcovských domů v té části kmene Manasse, která žila na V od Jordánu, v době králů. Rubenovci, Gadovci a polovina kmene Manasse na V od Jordánu (mezi nimi byli potomci tohoto Jeremjáše) „začali jednat nevěrně vůči Bohu svých praotců a měli nemravný styk s bohy národů země, které Bůh před nimi vyhladil. Bůh Izraele tudíž popudil ducha asyrského krále Pula, dokonce ducha asyrského krále Tilgat-pilnesera, takže [za dnů izraelského krále Pekacha] vzal do vyhnanství ty z Rubenovců a Gadovců a z poloviny kmene Manasse a přivedl je do Chalachu a Chaboru a Hary a k řece Gozan.“ (1Pa 5:23–26; 2Kr 15:29)

5. Muž z kněžského města Libna. Byl otcem Josijášovy manželky Chamutal, která byla matkou krále Jehoachaza a Sedekjáše (Mattanjáše). (2Kr 23:30, 31; 24:18; Jer 52:1; Joz 21:13; 1Pa 6:57)

6. Prorok, syn Chilkijáše, kněze z města Anatot, které leželo na území kmene Benjamín necelých 5 km na SSV od Chrámové hory v Jeruzalémě. (Jer 1:1; Joz 21:13, 17, 18) Jeremjášův otec Chilkijáš nebyl totožný s veleknězem téhož jména, který pocházel z Eleazarovy linie. Jeremjášův otec byl velmi pravděpodobně z linie Itamarovy a možná byl potomkem Abjatara, jehož král Šalomoun propustil z kněžské služby. (1Kr 2:26, 27)

Pověřen být prorokem. V roce 647 př. n. l., ve 13. roce vlády judského krále Josijáše (659–629 př. n. l.), byl Jeremjáš jako mladý muž povolán, aby byl prorokem. Jehova mu řekl: „Než jsem tě utvářel v břiše, znal jsem tě, a než jsi přistoupil k tomu, abys vyšel z lůna, posvětil jsem tě. Udělal jsem tě prorokem pro národy.“ (Jer 1:2–5) Byl tedy jedním z mála mužů, za jejichž narození Jehova převzal odpovědnost — tím, že zasáhl zázrakem nebo prozřetelností —, aby mohli být jeho zvláštními služebníky. K těmto mužům patří Izák, Samson, Samuel, Jan Křtitel a Ježíš. (Viz heslo ZNALOST BUDOUCÍCH VĚCÍ, STANOVENÍ NĚČEHO PŘEDEM.)

Když k němu Jehova mluvil, Jeremjáš projevil nedostatek sebedůvěry. Odpověděl Bohu: „Běda, Svrchovaný Pane Jehovo! Opravdu nevím, jak mluvit, neboť jsem jen chlapec.“ (Jer 1:6) Srovnáním této jeho poznámky s jeho smělostí a pevností během jeho prorocké služby je vidět, že taková neobvyklá síla nebyla Jeremjášovi vlastní, ale pramenila z toho, že se plně spoléhal na Jehovu. Jehova byl opravdu s ním „jako někdo strašně mocný“ a právě Jehova učinil Jeremjáše „opevněným městem a železným sloupem a měděnými zdmi proti celé zemi“. (Jer 20:11; 1:18, 19) Jeremjášova pověst smělého a odvážného člověka byla taková, že když Ježíš sloužil na zemi, někteří lidé ho považovali za Jeremjáše, který znovu ožil. (Mt 16:13, 14)

Spisy. Kromě toho, že byl prorokem, byl Jeremjáš také badatelem a historikem. Napsal knihu nesoucí jeho jméno a také se mu obvykle připisuje sepsání První a Druhé Královské, v nichž jsou popsány dějiny obou království (Judy i Izraele) od místa, kde končí knihy Samuelovy (tedy v pozdější části Davidovy vlády nad Izraelem), až do konce obou království. Jeho chronologie období králů, která používá metodu srovnávání vlády izraelských a judských králů, nám pomáhá stanovit přesně data některých událostí. Po pádu Jeruzaléma Jeremjáš napsal knihu Nářky.

Silné odsuzující poselství. Jeremjáš nebyl člověk, který by si stále na něco stěžoval. Naopak, prokázal, že je milující, ohleduplný a soucitný. Měl vynikající sebeovládání a úžasnou vytrvalost, a jednání jeho lidu a rozsudky, které tento lid vytrpěl, v něm vzbudily velký smutek. (Jer 8:21)

Byl to vlastně Jehova, kdo si na Judu stěžoval, a to oprávněně, a Jeremjáš musel tu stížnost vytrvale ohlašovat. A to také dělal. Je třeba pamatovat na to, že Izrael byl Boží národ, který byl k Bohu vázán smlouvou a byl pod jeho zákonem. Izraelité však tento zákon hrubě porušovali. Jehova opakovaně poukazoval na Zákon jako na základ pro Jeremjášova otevřená odsouzení, upozorňoval na odpovědnost knížat a lidu a vypočítával, v čem Zákon porušovali. Znovu a znovu Jehova upozorňoval na věci, které — jak varoval prostřednictvím proroka Mojžíše — je postihnou, jestliže odmítnou naslouchat jeho slovům a poruší jeho smlouvu. (3Mo 26; 5Mo 28)

Odvaha, vytrvalost, láska. Jeremjášově odvaze a vytrvalosti se vyrovnala jeho láska k jeho lidu. Musel rozhlašovat bolestná otevřená odsouzení a hrozné soudy, zvláště kněžím, prorokům a panovníkům a také těm, kdo se vydali na „oblíbenou dráhu“ a u nichž se rozvinula ‚vytrvalá nevěrnost‘. (Jer 8:5, 6) Nicméně také si uvědomoval, že jeho pověřením je i ‚stavět a sázet‘. (Jer 1:10) Plakal nad neštěstím, které mělo postihnout Jeruzalém. (Jer 8:21, 22; 9:1) Z knihy Nářky je jasně vidět jeho láska k Jehovovu jménu a lidu a jeho zájem o ně. I přesto, že zbabělý, kolísavý král Sedekjáš jednal s Jeremjášem věrolomně, Jeremjáš ho prosil, aby poslechl Jehovův hlas a žil dál. (Jer 38:4, 5, 19–23) Jeremjáš navíc nebyl samospravedlivý, ale když vyznával ničemnost národa, zahrnul do něho i sebe. (Jer 14:20, 21) Když ho Nebuzaradan propustil, nechtěl odejít od těch, kdo byli odváděni do vyhnanství v Babylóně; snad cítil, že by měl také nést jejich úděl, nebo chtěl dále sloužit jejich duchovním zájmům. (Jer 40:5)

Během své dlouhé životní dráhy Jeremjáš někdy ztratil odvahu a vyžadoval ujištění od Jehovy, ale ani v protivenství nepřestal volat k Jehovovi o pomoc. (Jer 20)

Společníci. Celých více než čtyřicet let prorocké služby nebyl Jeremjáš opuštěn. Jehova byl s ním a osvobozoval ho od nepřátel. (Jer 1:19) Jeremjáš měl potěšení v Jehovově slově. (Jer 15:16) Vyhýbal se společenství s těmi, kdo se na Boha neohlíželi. (Jer 15:17) Našel dobré společníky, mezi nimiž mohl ‚stavět‘ (Jer 1:10), totiž Rekabovce, Ebed-meleka a Baruka. Prostřednictvím těchto přátel dostával pomoc a byl zachráněn před smrtí. Jehova nejednou projevil svou moc tím, že ho chránil. (Jer 26:7–24; 35:1–19; 36:19–26; 38:7–13; 39:11–14; 40:1–5)

Znázornění v podobě dramatu. Jeremjáš předvedl několik malých dramat, která pro Jeruzalém sloužila jako symboly jeho stavu a neštěstí, jež ho postihnou. Byla to jeho návštěva v hrnčířově domě (Jer 18:1–11) a příhoda se zničeným opaskem. (Jer 13:1–11) Jeremjáš dostal příkaz, aby se neženil; to sloužilo jako varování před „smrtí z onemocnění“, kterou zemřou děti, jež se v těch posledních dnech Jeruzaléma narodí. (Jer 16:1–4) Rozbil lahvičku před jeruzalémskými staršími muži jako symbol blížícího se rozdrcení města. (Jer 19:1, 2, 10, 11) Od Chanamela, syna svého strýce z otcovy strany, koupil pole na znamení obnovy, která přijde po sedmdesáti letech vyhnanství. Tehdy se v Judě opět budou kupovat pole. (Jer 32:8–15, 44) V egyptském Tachpanchesu schoval velké kameny v cihlové terase u faraónova domu a prorokoval, že právě nad těmito kameny Nebukadnecar umístí svůj trůn. (Jer 43:8–10)

Pravý prorok. Jeremjáše uznával za pravého Božího proroka Daniel, který díky studiu Jeremjášových slov o sedmdesátiletém vyhnanství mohl Židy posílit a povzbudit v tom smyslu, že se blíží jejich propuštění. (Da 9:1, 2; Jer 29:10) Na splnění Jeremjášových slov poukazoval i Ezra. (Ezr 1:1; viz také 2Pa 36:20, 21.) Apoštol Matouš poukázal na to, že jedno Jeremjášovo proroctví se splnilo v době Ježíšova útlého dětství. (Mt 2:17, 18; Jer 31:15) Apoštol Pavel mluvil o prorocích, z jejichž spisů citoval v dopise Hebrejcům 8:8–12 a mezi nimiž byl i Jeremjáš. (Jer 31:31–34) O těchto mužích se tentýž pisatel vyjádřil, že „svět jich nebyl hoden“ a „obdrželi svědectví prostřednictvím své víry“. (Heb 11:32, 38, 39)

7. Syn Chabaccinjášův a otec Jaazanjášův; zřejmě hlava jedné rodiny Rekabovců, které prorok Jeremjáš na Jehovův příkaz vyzkoušel tím, že je přivedl do jedné z chrámových jídelen a nabídl jim víno. Odmítli, protože poslouchali příkaz, který jim před více než dvěma staletími dal jejich předek Jonadab (Jehonadab), syn Rekabův. Za to jim Jehova slíbil: „Od Jonadaba, syna Rekabova, nebude odříznut muž, který by vždy nestál přede mnou.“ (Jer 35:1–10, 19)

8. Kněz (nebo někdo, kdo byl představitelem kněžského domu toho jména), který se vrátil z vyhnanství v Babylóně v roce 537 př. n. l. s místodržitelem Zerubbabelem a veleknězem Ješuou. (Ne 12:1)

9. Kněz (nebo někdo, kdo byl představitelem kněžského domu toho jména), jenž byl mezi těmi, kdo stvrdili „důvěryhodnou úmluvu“, kterou před Jehovou uzavřeli Nehemjáš, knížata, kněží a Levité, že budou chodit v Božím zákoně. Pokud jméno zastupuje celý dům, nikoli jednotlivce, mohl by být totožný s č. 8. (Ne 9:38; 10:1, 2, 29)

10. Kněz (nebo kněžský dům) přidělený k jednomu ze sborů díkůvzdání, který kráčel v průvodu po hradbách Jeruzaléma od Brány hromad popela doprava k Vodní bráně a nakonec se u chrámu setkal s druhým sborem. (Ne 12:31–37) Za dnů Jojakima byl hlavou Jeremjášova otcovského domu Chananjáš. (Ne 12:12) Pokud zde jméno Jeremjáš označuje dům, a ne jednotlivce, může být totožný s č. 8.