HEBREJCŮM (DOPIS)

Inspirovaný dopis Křesťanských řeckých písem. Důkazy svědčí o tom, že tento dopis napsal apoštol Pavel kolem roku 61 n. l. hebrejským křesťanům v Judeji. Dopis byl pro tyto hebrejské křesťany velice aktuální. Tehdy již uplynulo asi 28 let od smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Na začátku tohoto období židovští náboženští vůdcové rozpoutali proti židovským křesťanům v Jeruzalémě a Judeji kruté pronásledování. Někteří křesťané přitom byli usmrceni a ostatní byli většinou z Jeruzaléma rozptýleni. (Sk 8:1) Ti, kteří byli rozptýleni, rozšiřovali dále dobrou zprávu všude, kam přišli. (Sk 8:4) Apoštolové zůstali v Jeruzalémě a zbývající sbor tam udržovali pohromadě; i přes tvrdý odpor tento sbor vzrůstal. (Sk 8:14) Pak sbor nějaký čas prožíval pokojné období. (Sk 9:31) Později dal Herodes Agrippa I. usmrtit apoštola Jakuba, Janova bratra, a jiné členy sboru vystavil hrubému zacházení. (Sk 12:1–5) Někdy potom postihla křesťany v Judeji nouze v hmotném ohledu, a křesťané v Achaii a v Makedonii tak dostali (asi v roce 55 n. l.) příležitost poslat jim hmotnou pomoc jako projev své lásky a jednoty. (1Ko 16:1–3; 2Ko 9:1–5) Jeruzalémský sbor tedy snášel mnoho těžkostí.

Účel tohoto dopisu. Sbor v Jeruzalémě se skládal téměř výlučně ze Židů a z lidí, kteří předtím přijali židovské náboženství. Mnozí z nich poznali pravdu v době, kdy nejhorší pronásledování již polevilo. Dopis Hebrejcům byl psán v období, kdy se sbor těšil relativnímu pokoji; Pavel jim totiž řekl: „Ještě nikdy [jste] neodporovali až do krve.“ (Heb 12:4) Přímé tělesné pronásledování, které by vedlo k usmrcování, sice polevilo, ale to neznamenalo, že by tvrdý odpor ze strany židovských náboženských vůdců ustal. Novější členové sboru museli čelit odporu stejně jako ostatní. A někteří jiní byli nezralí, protože neudělali takové pokroky směrem ke zralosti, jaké vzhledem k času udělat měli. (5:12) Denně museli čelit odporu ze strany Židů, a to bylo zkouškou jejich víry. Museli pěstovat vytrvalost. (12:1, 2)

Jeruzalému zbývalo již jen málo času. Apoštol Pavel ani členové jeruzalémského sboru nevěděli, kdy k předpověděnému zničení dojde, ale Bůh to věděl. (Lk 21:20–24; Da 9:24, 27) V této situaci museli být tamější křesťané ve střehu a museli projevovat víru, aby uprchli z města, až uvidí Jeruzalém obklopený utábořenými vojsky. Všichni členové sboru se museli posilovat, aby byli na tyto důležité události připraveni. Podle tradice uplynulo od napsání tohoto dopisu jen asi pět let, a vojska Cestia Galla zaútočila na město, a pak se stáhla. O čtyři roky později římská vojska pod vedením vojevůdce Tita srovnala Jeruzalém i jeho chrám se zemí. Než ale k těmto dvěma událostem došlo, Jehova poskytl svým služebníkům inspirované rady, které potřebovali.

Odpor ze strany Židů. Židovští náboženští vůdcové se ze všech sil snažili pomocí lživé propagandy rozněcovat nenávist proti Kristovým následovníkům. O tom, že byli rozhodnuti bojovat proti křesťanství všemi dostupnými zbraněmi, svědčí jejich jednání, o němž jsou zprávy ve Skutcích 22:22; 23:12–15, 23, 24; 24:1–4 a 25:1–3. Tito náboženští vůdcové a jejich podporovatelé neustále křesťany šikanovali a zjevně se snažili různými argumenty zlomit jejich věrnou oddanost Kristu. Útočili na křesťanství tvrzeními, která se mohla Židovi jevit jako pádná a nevyvratitelná.

Hmatatelných, hmotných věcí a věcí vnějšího rázu mohl tehdy judaismus nabídnout mnoho. Židé mohli říkat, že tyto věci dokazují nadřazenost judaismu a pošetilost křesťanství. Vždyť kdysi řekli Ježíšovi, že jejich národ má za svého otce Abrahama, jemuž byly dány sliby. (Jan 8:33, 39) Mojžíš, k němuž Bůh mluvil „od úst k ústům“, byl velkým Božím služebníkem a prorokem. (4Mo 12:7, 8) Židé měli od počátku Zákon a slova proroků. Mohli se zeptat, zda právě tato starobylost judaismu nesvědčí o tom, že jde o pravé náboženství. Když byla zasvěcována smlouva Zákona, Bůh mluvil prostřednictvím andělů; Zákon byl totiž předán skrze anděly rukou prostředníka Mojžíše. (Sk 7:53; Ga 3:19) Způsobem, který vzbuzuje bázeň, projevil tehdy Bůh svou moc, když způsobil, aby se hora Sinaj rozechvěla; tuto nádhernou podívanou doprovázel silný zvuk rohu, kouř, hřmění a blesky. (2Mo 19:16–19; 20:18; Heb 12:18–21)

Kromě všech těchto věcí, k nimž došlo v dávné době, také existoval nádherný chrám, a v něm sloužilo kněžstvo, jež bylo dosazeno Jehovou. V chrámu vykonávali svůj úřad kněží, a ti každý den obětovali mnoho obětí. Kněžské oděvy byly nákladné a bohoslužby, které se konaly v chrámu, byly nádherné. ‚Cožpak Jehova nepřikázal, aby byly ke svatyni přinášeny oběti za hřích, a nevstupoval snad velekněz, potomek Mojžíšova vlastního bratra Árona, v Den smíření do Nejsvětější s obětí za hříchy celého národa? Cožpak při této příležitosti nevstupoval symbolicky přímo do přítomnosti Boha?‘ To všechno mohli Židé tvrdit. (3Mo 16) A nebylo snad kromě toho vlastnictvím Židů království, v čele s někým (totiž s Mesiášem, o němž říkali, že přijde později), kdo měl sedět na trůnu v Jeruzalémě a tam vládnout?

Jestliže byl dopis Hebrejcům psán proto, aby křesťany vyzbrojil ke zdolávání námitek, které Židé skutečně vznášeli, pak tito nepřátelé křesťanství zřejmě argumentovali takto: Jaký doklad o své pravosti a o Boží přízni může předložit toto nové „kacířství“? Kde je jejich chrám a kde je jejich kněžstvo? A kde vlastně je jejich vůdce? Měl ten Galilejec Ježíš, ten syn nějakého tesaře, člověk bez rabínského vzdělání, za svého života vůbec mezi vůdci národa nějaký význam? Cožpak nezemřel potupnou smrtí? Kde je to jeho království? A kdo jsou ti jeho apoštolové a následovníci? Vždyť to jsou jen rybáři a výběrčí daní. A koho vůbec většinou křesťanství přitahuje? Jsou v něm přijímáni chudáci a obyčejní lidé země, a — což je ještě horší — dokonce i neobřezaní pohané, kteří nepatří k Abrahamovu semeni. Proč vůbec důvěřovat v toho Ježíše, který byl usmrcen jako rouhač a pobuřovač? Proč naslouchat jeho učedníkům, mužům, kteří jsou nevzdělaní a obyčejní? (Sk 4:13)

Nadřazenost křesťanského systému. Někteří nezralí křesťané možná příliš nedbali o svou záchranu prostřednictvím Krista. (Heb 2:1–4) Nebo se možná dali rozkolísat nevěřícími Židy, kteří je obklopovali. Apoštol jim přichází na pomoc mistrnou argumentací, při které jim na základě Hebrejských písem, o něž se Židé údajně opírají, nezvratně dokazuje nadřazenost křesťanského systému věcí a kněžského a královského postavení Ježíše Krista. Na základě Písma ukazuje, že Ježíš Kristus je Boží Syn a že je větší než andělé (1:4–6), než Abraham (7:1–7), než Mojžíš (3:1–6) a než proroci (1:1, 2). Kristus je ve skutečnosti ustanoven dědicem všeho, korunován slávou a ctí a je ustanoven nad díly Jehovových rukou. (1:2; 2:7–9)

Pokud jde o kněžství — Kristovo kněžství je daleko vyšší než áronské kněžství kmene Levi. Není závislé na dědictví získaném prostřednictvím nedokonalého těla, ale vyplývá z Boží přísahy. (Heb 6:13–20; 7:5–17, 20–28) Proč však Kristus musel snášet takové těžkosti a zemřít v takovém utrpení? Bylo předpověděno, že to je nezbytně nutné pro záchranu lidstva a pro to, aby Kristus byl způsobilý stát se veleknězem a tím, komu Bůh podřídí všechny věci. (2:8–10; 9:27, 28; srovnej Iz 53:12.) Musel se stát krví a tělem a musel zemřít proto, aby vymanil všechny, kdo byli v otroctví strachu před smrtí. Svou smrtí je schopen přivést vniveč Ďábla, což by nemohl vykonat žádný lidský kněz. (Heb 2:14–16) Kristus, který tak trpěl, je veleknězem, jenž může projevovat účast s našimi slabostmi a může nám příjít na pomoc, protože byl ve všech ohledech vyzkoušen. (2:17, 18; 4:15)

Apoštol dále ukazuje, že tento velekněz „prošel nebesy“ a objevil se přímo v přítomnosti Boha, ne pouze v nějakém pozemském stanu nebo pozemské budově, v něčem, co by bylo pouhým znázorněním nebeských věcí. (Heb 4:14; 8:1; 9:9, 10, 24) Nepotřeboval přinášet svou dokonalou, bezhříšnou oběť znovu a znovu, ale stačilo, aby se s ní objevil jednou. (7:26–28; 9:25–28) Áronští kněží měli nástupce, zatímco on žádné nástupce nemá, ale žije navždy a je schopen úplně zachránit ty, jimž slouží. (7:15–17, 23–25) Kristus je Prostředníkem lepší smlouvy, kterou předpověděl prorok Jeremjáš; pod touto smlouvou mohou být skutečně odpuštěny hříchy a může být očištěno svědomí, což nikdy nebylo možné na základě Zákona. Deset slov — základní zákony smlouvy Zákona — bylo napsáno na kameni; naproti tomu zákon nové smlouvy je napsán na srdcích. Tímto prorockým slovem, které Jehova pronesl prostřednictvím Jeremjáše, byla smlouva Zákona učiněna zastaralou a měla časem zaniknout. (8:6–13; Jer 31:31–34; 5Mo 4:13; 10:4)

Je pravda, pokračuje pisatel dopisu Hebrejcům, že na Sinaji se Boží moc projevila způsobem, který vzbuzoval bázeň a kterým se projevilo, že Bůh smlouvu Zákona schvaluje. Ale při zasvěcení nové smlouvy poskytl Bůh ještě výmluvnější svědectví, když dal znamení a předzvěsti, působil mocné skutky a všem shromážděným členům sboru udělil svatého ducha. (Heb 2:2–4; srovnej Sk 2:1–4.) A pokud jde o Kristovo kralování, Kristův trůn je v samotných nebesích, mnohem výše než trůn králů z rodové linie Davida, kteří seděli na trůnu v pozemském Jeruzalémě. (Heb 1:9) Bůh je základem Kristova trůnu a Kristovo Království nemůže být otřeseno, což se stalo v roce 607 př. n. l. s královstvím v Jeruzalémě. (1:8; 12:28) Bůh kromě toho shromáždil svůj lid před něco, co vzbuzuje daleko větší bázeň než zázračná podívaná na hoře Sinaj. Způsobil, že se pomazaní křesťané přibližují k nebeské hoře Sion, a ještě jednou otřese nejen zemí, ale také nebem. (12:18–27)

Dopis Hebrejcům má pro křesťany neocenitelnou hodnotu. Bez něj by mnohé skutečnosti, které se týkaly Krista a byly předstíněny Zákonem, byly nejasné. Židé například již dávno z Hebrejských písem věděli, že když jejich velekněz za ně vstupuje do Nejsvětějšího oddělení svatyně, je tam před Jehovou jako jejich zástupce. Jedno však nepochopili nikdy: že se jednou v nebesích v přítomnosti samotného Jehovy objeví skutečný Velekněz. A jak bychom mohli při čtení Hebrejských písem pochopit nesmírný význam zprávy o Abrahamově setkání s Melchisedekem, nebo jak bychom mohli jasně porozumět, co tento kněz a král znázorňoval? To jsou jen dva příklady, ale skutečností, které se nám při čtení dopisu Hebrejcům zviditelňují, je mnoho.

Tento dopis upevňuje víru, a víra křesťanům pomáhá, aby na základě ‚zřejmého projevu skutečností, ačkoli je nelze spatřit,‘ pevně lpěli na své naději. (Heb 11:1) V době, kdy se mnoho lidí spoléhá na to, co je starobylé, na hmotné bohatství a na moc, kterou mají různé organizace, na působivé rituály a obřady, a kdy se lidé spoléhají na moudrost tohoto světa, a ne Boha, poskytuje Bohem inspirovaný dopis Hebrejcům podivuhodnou pomoc, „aby Boží člověk byl zcela způsobilý, úplně vyzbrojený pro každé dobré dílo“. (2Ti 3:16, 17)

Kdo jej napsal, kdy a kde. Všeobecně je za autora dopisu Hebrejcům považován apoštol Pavel. Již pisatelé v raném období považovali tento dopis za Pavlovu epištolu. Papyrus Chester Beatty č. 2 (P⁴⁶) (asi z roku 200 n. l.) obsahuje dopis Hebrejcům mezi devíti Pavlovými dopisy a tento dopis je také uveden „mezi čtrnácti dopisy apoštola Pavla“ v „Athanasiově kánonu“ ze 4. století n. l.

Pisatel Hebrejcům se sám neoznačuje jménem. Všechny Pavlovy ostatní dopisy sice jeho jméno nesou, ale skutečnost, že v tomto dopise jméno pisatele uvedeno není, zjevně neznamená, že Pavel nemohl být jeho pisatelem. Tento dopis sám o sobě poskytuje přesvědčivé důkazy o tom, že jeho pisatelem byl Pavel, a také o tom, že byl napsán v Itálii, pravděpodobně v Římě. (Heb 13:24) Poprvé byl Pavel uvězněn právě v Římě, a to patrně v letech 59 až 61 n. l. O tom, že s Pavlem byl v Římě Timoteus, je zmínka v apoštolových dopisech Filipanům, Kolosanům a Filemonovi, a tyto dopisy psal Pavel v Římě, když tam byl vězněn. (Fil 1:1; 2:19; Kol 1:1, 2; Fm 1:1) Tato okolnost odpovídá zmínce v Hebrejcům 13:23 o tom, že Timoteus byl propuštěn z vězení a že pisatel touží zanedlouho navštívit Jeruzalém.

Dopis byl napsán před zničením Jeruzaléma v roce 70 n. l.; chrám v Jeruzalémě totiž ještě existoval a konaly se v něm bohoslužby, což je patrné z dokazování obsaženého v tomto dopise. A z Pavlovy zmínky o Timoteově propuštění je možné vyvodit, že dopis byl napsán asi devět let předtím, totiž v roce 61 n. l., v roce, kdy byl patrně i sám Pavel ze svého prvního uvěznění propuštěn. (Heb 13:23)

[Rámeček na straně 579]

DŮLEŽITÉ MYŠLENKY Z DOPISU HEBREJCŮM

Přesvědčivé pojednání, které posílilo hebrejské křesťany a které jim umožnilo, aby v závěrečných letech židovského systému pomáhali upřímným členům svého národa

Apoštol Pavel jej zřejmě napsal necelých deset let před zničením Jeruzaléma v roce 70 n. l.

Boží Syn zaujímá nadřazené postavení (1:1–3:6)

Je jedinečným Synem, ustanoveným dědicem, přesným znázorněním samotné bytosti svého Otce, a všechno, co bylo jeho prostřednictvím vytvořeno, je také jeho prostřednictvím udržováno

Ve srovnání se Synem jsou andělé jen sluhové. Jedině jeho samotného Otec označuje jako ‚svého syna‘, Prvorozeného, kterému vzdají poctu dokonce i andělé; o něm, a ne o andělech, může být řečeno, že jeho královská vláda spočívá na Bohu jako na jeho trůnu, že svým trváním předčí trvání nebes a země, jež byly vytvořeny jeho prostřednictvím, a že zaujímá postavení po pravici svého Otce

Jestliže Zákon, který byl dán prostřednictvím andělů, nemohl být beztrestně přehlížen, pak tomu, co Bůh mluvil prostřednictvím svého Syna, který je vyšší než andělé, musí být věnována mimořádná pozornost

Jako člověk byl sice Ježíš Kristus nižší než andělé, ale potom nad ně byl vyvýšen a bylo mu dáno panství nad budoucí obydlenou zemí

Mojžíš byl v Božím domě sloužícím, naproti tomu Kristus je celému domu nadřazen

Ještě je možné vstoupit do Božího odpočinku (3:7–4:13)

Izraelité, kteří odešli z Egypta, nevstoupili do Božího odpočinku, protože byli neposlušní a projevovali nedostatek víry

Křesťané mohou vstoupit do Božího odpočinku, pokud se vyvarují neposlušnosti, jakou projevoval Izrael, a pokud se budou namáhat, aby zůstali věrní

Živé slovo, které slibuje vstup do Božího odpočinku, je ostřejší než meč a (na základě toho, jak na ně člověk reaguje) činí rozdíl mezi tím, jak možná člověk jakožto duše vypadá, a mezi tím, čím ve svém duchu skutečně je

Nadřazenost Kristova kněžství a nové smlouvy (4:14 až 10:31)

Ježíš Kristus byl zkoušen ve všech ohledech, a přece zůstal bez hříchu, a proto jako velekněz může projevovat účast s hříšnými lidmi a může s nimi jednat soucitně

Bůh jej jmenoval knězem podle způsobu Melchisedeka, jehož kněžství bylo vyšší než kněžství levitské

Na rozdíl od levitských kněží z Áronovy rodiny má Ježíš Kristus nezničitelný život, a proto nepotřebuje mít nástupce, kteří by pokračovali v jeho záchranném díle; je bezhříšný, a proto nepotřebuje přinášet oběti sám za sebe; obětoval své vlastní tělo, a ne nějaká zvířata, a vstoupil ne do nějaké pozemské svatyně, ale do samotného nebe, a to s hodnotou své vylité krve, a tím uvedl v platnost novou smlouvu

Nová smlouva, jejímž prostředníkem je Ježíš, je smlouvě Zákona nadřazena tím, že osoby, jež v ní jsou, mají Boží zákony ve svém srdci a že jim byly skutečně odpuštěny hříchy

Vděčnost za tato dobrodiní podněcuje křesťany k tomu, aby veřejně prohlašovali svou naději a aby se pravidelně scházeli

K tomu, abychom se líbili Bohu, je nezbytně nutná víra (10:32–12:29)

Jehova pohlíží s nelibostí na ty, kdo jednají bez víry a odtahují se od něho, místo aby vytrvali a mohli obdržet to, co jim slíbil

Příkladná víra těch, kdo zachovali ryzost — počínaje Abelem —, povzbuzuje křesťany, aby ve svém křesťanském závodu vytrvali a aby přitom bedlivě uvažovali o Ježíši Kristu a o tom, jak bezúhonným způsobem snesl utrpení

Utrpení, které z Božího připuštění postihuje věrné křesťany, může být považováno za určitý druh ukázňování od Boha, které má přinést pokojné ovoce, totiž spravedlnost

Vybídky k věrnému způsobu jednání (13:1–25)

Projevujte bratrskou lásku, buďte pohostinní, pamatujte na věřící, kteří trpí, zachovávejte manželství počestné, buďte spokojeni s přítomnými věcmi, důvěřujte v Jehovovu pomoc

Napodobujte víru těch, kdo poskytují vedení, a nepodvolujte se cizím naukám

Buďte ochotni snášet pohanu, jako ji snášel Kristus, a jeho prostřednictvím vždy předkládejte Bohu oběť chvály

Poslouchejte ty, kdo poskytují vedení