‚Nehledej velké věci‘

V době, kdy byl psán první svitek, Baruk prožíval období sklíčenosti. Prohlásil: „Běda mi nyní, neboť Jehova k mé bolesti přidal zármutek! Unavil jsem se svým vzdycháním a nenašel jsem místo odpočinku.“ Proč prožíval takovou krizi? (Jeremjáš 45:1–3)

Přímou odpověď na tuto otázku neznáme. Ale pokusme se představit si Barukovu situaci. Ze stručného přehledu výstrah, které byly celých 23 let dávány izraelskému a judskému lidu, muselo být jasně patrné odpadlictví národa a to, že lid zavrhl Jehovu. Jehovovo rozhodnutí zničit Jeruzalém a Judu a vysídlit národ na 70 let do Babylónu jako vyhnance — což byla informace, kterou Jehova zjevil téhož roku a která byla pravděpodobně pojata do onoho svitku — Baruka jistě šokovalo. (Jeremjáš 25:1–11) Navíc tím, že Baruk v této kritické době Jeremjáše rozhodně podporoval, mohl ohrozit své postavení a kariéru.

Ať už tomu bylo jakkoli, Jehova sám zasáhl a pomohl Barukovi, aby měl na paměti nadcházející soud. „Co jsem postavil, to strhávám, a co jsem zasadil, vykořeňuji, dokonce celou zemi,“ řekl Jehova a potom dal Barukovi radu: „Ale pokud jde o tebe, ty pro sebe stále hledáš velké věci. Dále nehledej.“ (Jeremjáš 45:4, 5)

Jehova výslovně neřekl, o které „velké věci“ jde, ale Baruk jistě věděl, zda jde o sobeckou ctižádost, význačné postavení nebo o blahobyt. Jehova mu radil, aby byl realistický a pamatoval na to, co přijde: „Hle, přivádím . . . neštěstí na všechno tělo . . . a dám ti tvou duši jako kořist na všech místech, kam bys šel.“ Ať půjde Baruk kamkoli, to nejdražší, co má, totiž jeho život, bude zachováno. (Jeremjáš 45:5)

Když bylo Barukovi připomenuto, že v posledních dnech, které nadešly pro Judu, už není čas na osobní „velké věci“, patrně reagoval poslušně. Opravdu totiž dostal svou duši jako kořist. Je rozumné, jestliže tuto radu vztáhneme i na sebe, protože i my žijeme v posledních dnech jednoho systému věcí. Jehova nám slibuje totéž — že náš život bude uchráněn. Dokážeme na takové připomínky reagovat stejně jako Baruk?