CHETITÉ

[z Cheta; (patřící k) Chetovi].

Národ, který vzešel z Cheta, Kanaánova syna, který je uveden jako druhý. (1Mo 10:15) Byli tedy chamitského původu. (1Mo 10:6)

Když Abraham přišel do Kanaánu, měl s Chetity, kteří tam tehdy bydleli, určitá obchodní jednání. Jehova kdysi slíbil, že zemi Kanaán, v níž žilo mnoho národů včetně národa Chetitů, dá Abrahamovu semeni. (1Mo 15:18–21) Jehova však Abrahamovi řekl, že „provinění Amorejců [výraz, kterým byli často označováni obyvatelé Kanaánu všeobecně] se ještě nedokončilo“. (1Mo 15:16) Abraham proto respektoval Chetity jako vlastníky té země, a když zemřela jeho manželka Sára, uzavřel s Efronem, synem Chetity Cochara, dohodu o koupi jeskyně, ve které by Sáru pohřbil. (1Mo 23:1–20)

O Chetitech je uvedeno, že v době Jozua obývali území, které se rozkládalo „od pustiny a tohoto Libanonu k veliké řece, řece Eufrat, to je celá země Chetitů“. (Joz 1:4) Je zřejmé, že žili hlavně v hornatých územích, k nimž patřil Libanon a snad i oblasti v Sýrii. (4Mo 13:29; Joz 11:3)

Platilo na ně prokletí pronesené Noemem. Chetité byli potomky Kanaána, a proto se na ně vztahovalo prokletí, které nad Kanaánem pronesl Noe; když si je Izraelité podmanili, splnila se tím Noemova slova uvedená v 1. Mojžíšově 9:25–27. Náboženství Chetitů bylo pohanské a bezpochyby bylo, stejně jako ostatní kananejská náboženství, spojeno s falickým kultem. Když se Abrahamův vnuk Esau oženil s Chetitkami, bylo to „Izákovi a Rebece“, Esauovu otci a matce, „zdrojem hořkosti ducha“. (1Mo 26:34, 35; 27:46)

O zemi, kterou obývali Chetité a jiné s nimi spojené národy, Bůh řekl, že to je „země, která oplývá mlékem a medem“. (2Mo 3:8) Tyto národy se však staly tak zkaženými, že země byla jejich přítomností znečištěna. (3Mo 18:25, 27) Bůh Izraelitům mnohokrát varovně poukazoval na to, že je nebezpečné stýkat se s nimi a účastnit se s nimi jejich zvrhlých, špinavých zvyklostí. Uvádí mnoho druhů nemravnosti, zakazuje Izraelitům, aby něco takového dělali, a pak říká: „Neznečišťujte se žádnou z těchto věcí, protože tím vším se znečistily národy [včetně Chetitů], které před vámi posílám pryč.“ (3Mo 18:1–30)

Výnos o zničení. Chetité byli jedním ze sedmi národů, o nichž bylo jmenovitě uvedeno, že mají být zasvěceny zničení. O těchto národech bylo řečeno, že jsou ‚lidnatější a mocnější‘ než Izrael. Těchto sedm národů tedy muselo v tehdejší době mít více než tři miliony obyvatel; Chetité žili v horách, které pro ně byly jako pevnost, a tak mohli být nebezpečným nepřítelem. (5Mo 7:1, 2) Své nepřátelství projevili tím, že jakmile se dozvěděli, že Izraelité překročili Jordán a zničili Jericho a Ai, začali se shromažďovat s ostatními kananejskými národy, aby s Izraelity (které vedl Jozue) bojovali. (Joz 9:1, 2; 24:11) Proto měla být chetitská města zničena a jejich obyvatelé měli být vyhlazeni, aby nepůsobili nebezpečným vlivem na Izraelity, kteří měli projevovat Bohu věrnou oddanost, a aby si tak Izrael nepřivodil Boží nepřízeň. (5Mo 20:16–18) Izrael však Boží příkaz nesplnil dokonale. Jakmile Jozue zemřel, jednali Izraelité neposlušně a tyto národy, které neodstranili, se pak staly jakoby trnem v jejich boku a stále na Izraelity dotíraly. (4Mo 33:55, 56)

Pozdější dějiny. Izraelité Boha neposlechli a kananejské národy nevyhladili úplně, a proto Bůh prohlásil: „Řekl jsem tedy: ‚Nezaženu je z místa před vámi, a stanou se vám léčkami a jejich bohové vám budou sloužit jako vnadidlo.‘“ (Sd 2:3) Zdá se, že tito Kananejci, kteří mezi Izraelity zůstali, byli trpěni, a v několika mimořádných případech dokonce dostali odpovědné postavení, v němž jim byla prokazována úcta. Zdá se také, že ze všech kananejských národů si jen Chetité udrželi význačné postavení a sílu jako národ. (1Kr 10:29; 2Kr 7:6)

Dva Chetité, a to Achimelek a Urijáš, byli vojáky, a snad důstojníky v Davidovu vojsku. Urijáš se horlivě nasazoval pro vítězství Izraelitů nad jejich nepřáteli a byl to muž, který dodržoval Zákon. David měl styky s Bat-šebou, Urijášovou manželkou, a potom dal Urijáše postavit na nebezpečné místo v bitvě, kde byl zabit. Bůh za to Davida potrestal. (1Sa 26:6; 2Sa 11:3, 4, 11, 15–17; 12:9–12)

Z Chetitů odváděl Šalomoun muže na nucené otrocké práce. (2Pa 8:7, 8) Ale jeho cizozemské manželky, mezi nimiž byly Chetitky, přiměly Šalomouna, aby se od Jehovy, svého Boha, odvrátil. (1Kr 11:1–6) O Chetitech je v Bibli uvedeno, že měli krále a že byli schopni boje ještě za vlády izraelského krále Jehorama (asi 917–905 př. n. l.). (2Kr 7:6) Ale dobyvatelskými taženími Syřanů, Asyřanů a Babylóňanů, kteří přitáhli do země, byli patrně Chetité jako mocnost zlomeni.

Po návratu z vyhnanství v roce 537 př. n. l. si Izraelité, a dokonce i někteří z kněží a Levitů, brali za manželky ženy z kananejských národů a své dcery dávali kananejským mužům, z nichž někteří byli Chetité. Tím byl porušován Boží zákon. Ezra je proto káral a přiměl je k tomu, aby uzavřeli dohodu, že své cizozemské manželky pošlou pryč. (Ezr 9:1, 2; 10:14, 16–19, 44)

Obrazné použití. Když Jehova mluvil prostřednictvím svého proroka Ezekiela k Jeruzalému, použil výraz „Chetitka“ v obrazném smyslu. Řekl: „Tvůj původ a tvé narození byly v zemi Kananejce. Tvůj otec byl Amorejec a tvá matka byla Chetitka.“ (Ez 16:3) Jeruzalém, hlavní město národa, město, na které Jehova položil své jméno, bylo v době, kdy Izraelité vstoupili do země, městem obývaným Jebusejci. Nejvýznačnějšími kmeny však byli Amorejci a Chetité, a ti byli patrně uvedeni jako zástupci kananejských národů včetně Jebusejců. Původ města byl tedy nízký, ale Jehova způsobil, že město bylo zkrášleno. Král David seděl „na Jehovově trůnu“ (1Pa 29:23) a truhla smlouvy byla uložena na hoře Sion, a nakonec Davidův syn Šalomoun vybudoval nádherný chrám — to vše vedlo k tomu, že se věhlas Jeruzaléma rozšířil mezi národy. Jeruzalém však začal jednat jako okolní pohanské národy, propadl zkaženosti a nemravnosti a Jehova nakonec nechal toto město zpustošit. (Ez 16:14, 15)

Světské pokusy o zjištění jejich totožnosti. Historikové a archeologové se pokoušeli zjistit, jaké místo ve světských dějinách zaujímali Chetité, o nichž píše Bible. Především se snažili určit jejich totožnost z hlediska jazykového, a to srovnáváním slov, která patrně zněla podobně nebo se podobně psala.

V asyrských klínopisných textech se často nacházejí zmínky o „Chatti“, a to obvykle v souvislosti se Sýrií nebo Palestinou. To by mohly být zmínky o biblických Chetitech. Nicméně na základě tohoto výrazu „Chatti“ se znalci snaží ztotožnit biblické Chetity s takzvanou chetitskou říší, jejíž hlavní město leželo v Malé Asii, daleko na S a Z od země Kanaán. Snaží se o to následujícím způsobem, přičemž se ovšem zabývají třemi různými národnostními skupinami.

„Identifikovány“ tři skupiny. V maloasijské Anatolii (části dnešního Turecka) bylo objeveno mnoho starověkých textů v Boghazköy, dříve nazývaném „Chattušaš“. Bylo to hlavní město země, kterou novodobí učenci nazvali Chatti a jejíž obyvatelé mluvili „chattijsky“. Tito dávní obyvatelé byli patrně přemoženi dobyvateli, kteří do jejich země přinesli odlišný jazyk, podle názoru odborníků jazyk indoevropský. Tento jazyk používal klínové písmo a je označován jako „klínopisná chetitština“. Na místě klínového písma se později objevilo hieroglyfické písmo jiného indoevropského jazyka a tento jazyk je označován jako „hieroglyfická chetitština“. Příklady textů v těchto jazycích byly údajně nalezeny jak v Malé Asii, tak v sev. Sýrii. Odborníci říkají, že tyto tři jazyky představují tři skupiny. Neexistuje však žádný důkaz, že to byli Chetité, o nichž mluví Bible. O takzvané klínopisné chetitštině Martin Noth prohlásil: „Označení ‚Chetita‘ se ve starověkých textech nevyskytuje; vytvořili je novodobí badatelé na základě historických souvislostí mezi tímto jazykem a maloasijským královstvím Chatti.“ O „chetitských hieroglyfech“ potom říká: „Zavedené označení chetitské je v této souvislosti nemístné a matoucí.“ (The Old Testament World, 1966, s. 231) Jiný historik, E. A. Speiser, dochází k tomuto závěru: „Otázka Chetitů, o nichž se zmiňuje Bible, je . . . složitá. Především záleží na tom, o kterých Chetitech daná biblická pasáž pojednává: zda o Chattijcích, nebo o indoevropských Chetitech, kteří zanechali záznamy klínopisné, či o Chetitech hieroglyfických.“ (The World History of the Jewish People, 1964, sv. 1, s. 160)

Z toho, co zde bylo uvedeno, je patrné, že ztotožňování biblických Chetitů s „chetitskou říší“, jejímž hlavním městem byl Chattušaš, je založeno pouze na dohadech a nejsou pro to důkazy. Tato otázka tedy není spolehlivě objasněna, a proto jsou odkazy na světské „Chetity“ v této publikaci obvykle uvedeny v uvozovkách, což je pro čtenáře upozorněním, že totožnost těchto „Chetitů“ není potvrzena a že důkazy nepovažujeme za tak přesvědčivé, aby bylo možné určit jejich totožnost s konečnou platností.