MOŘE

Shromážděné vodstvo zeměkoule v protikladu k pevnině; nebo velké množství slané či sladké vody, což většinou označuje vodní plochu menší než oceán a částečně nebo úplně obklopenou pevninou. Voda pokrývá 70 procent zemského povrchu.

Jehova — Stvořitel a Vládce. Bible opakovaně uznává Boha jako Stvořitele moří, která byla utvořena ve třetím stvořitelském dni jako opak souše. (1Mo 1:9, 10, 13; Ne 9:6; Sk 4:24; 14:15; Zj 14:7) Také se zmiňuje o tom, že Bůh je schopen svou mocí ovládnout moře. (Job 26:12; Ža 65:7; 89:9; Jer 31:35) Když byl Boží Syn na zemi, dostal od svého Otce autoritu napomínat moře, a to s účinností. (Mt 8:23–27; Mr 4:36–41; Jan 6:17–20) Boží vláda nad moři je znázorněna břehy a přílivem a odlivem, což moře udržuje v jejich vymezených hranicích, jakoby zahrazené dveřmi. (Job 38:8–11; Ža 33:7; Př 8:29; Jer 5:22; viz heslo PÍSEK.) Tato skutečnost, stejně jako úloha moře v koloběhu vody na zemi (Ka 1:7; Am 5:8), dělá z moře vzor Jehovových nádherných děl. (Ža 104:24, 25) Slovy básníka — i moře se připojují k chvále svého Stvořitele. (Ža 96:11; 98:7)

Moře na území Izraele. Z moří na území Izraele bylo tím nejpřednějším „Velké [Středozemní] moře“, které se nazývalo také „západní moře“ či „Moře“. (Joz 1:4; 5Mo 11:24; 4Mo 34:5) Dalšími moři byla: Rudé moře neboli Egyptské moře (2Mo 10:19; Iz 11:15); Solné (Mrtvé) moře neboli moře Araby či „východní moře“ (5Mo 3:17; Ez 47:18) a Galilejské moře neboli Kinneretské moře neboli Tiberiadské moře. (Mt 4:18; 4Mo 34:11; Jan 6:1; viz hesla GALILEJSKÉ MOŘE; RUDÉ MOŘE; SOLNÉ MOŘE; VELKÉ MOŘE.) O jakou vodní plochu označenou výrazem moře v biblických odkazech jde, se často musí určit až z kontextu. (2Mo 14:2 [srovnej 13:18]; Mr 2:13 [srovnej v. 1]) Někdy se tento hebrejský termín používá pro řeky. (Jer 51:36 [mluví se o Eufratu]; Iz 19:5 [Nil])

Propast. Podle Parkhurstova díla Greek and English Lexicon to the New Testament (Londýn, 1845, s. 2) je řecké slovo aʹbys·sos, které znamená „velmi nebo mimořádně hluboký“ a které je často překládáno jako ‚propast‘, někdy použito s odkazem na moře nebo se k moři přirovnává kvůli jeho velké a zdánlivě bezedné hloubce. (Ří 10:6, 7; srovnej 5Mo 30:12, 13.) V symbolické mluvě knihy Zjevení je o ‚divokém zvířeti, jež vystupuje z propasti‘ (Zj 11:7), ve Zjevení 13:1 řečeno, že vystupuje z „moře“. (Viz heslo PROPAST.)

Původ života v moři. Zpráva 1. Mojžíšovy oznamuje, že živočichové v moři a létající tvorové byli prvními druhy zvířat na zemi. Zpráva zní: „A Bůh přikročil k tomu, aby řekl: ‚Ať se vody zahemží hemžením živých duší a ať létající tvorové létají nad zemí na přední straně nebeského prostoru.‘ A Bůh přistoupil k tomu, aby stvořil velké mořské obludy a každou živou duši, jež se pohybuje, kterou se zahemžily vody, podle jejího druhu a každého okřídleného létajícího tvora podle jeho druhu. A Bůh uviděl, že to je dobré. Nato jim Bůh požehnal a řekl: ‚Buďte plodní a přibývejte a naplňte vody v mořských nádržích, a ať přibývá létajících tvorů na zemi.‘ A nastal večer a nastalo ráno, pátý den.“ (1Mo 1:20–23)

Vyjádření „ať se vody zahemží“ neznamená, že Bůh nechal vytvoření života na mořích samotných, aby moře dala vzniknout nějaké primitivní formě života, z níž by se vyvinula všechna ostatní zvířata. Zpráva totiž také říká, že „Bůh přistoupil k tomu, aby stvořil [mořského tvora] . . . podle jeho druhu“. Také ve zprávě o ‚šestém dni‘ a o stvoření zemských zvířat je to Bůh, kdo říká: „Ať země vydá živé duše podle jejich druhů.“ Bůh nedal příkaz, aby moře vydalo živé tvory pro zem nebo aby se tito tvorové z moře vyvinuli, ale „Bůh přistoupil k tomu, aby udělal“ každý druh zvířete vybavený pro život ve svém přirozeném prostředí, v němž mělo zvíře žít. (1Mo 1:24, 25)

Obrazné použití. Zaslíbená země se rozkládala „od Rudého moře k moři Filištínů [Středozemnímu moři] a od pustiny k Řece [Eufratu]“, avšak panství přicházejícího mesiášského Krále je popsáno jako to, které je „od moře k moři a od Řeky do konců země“, což zjevně znamená, že má být po celé zemi. (2Mo 23:31; Ze 9:9, 10; srovnej Da 2:34, 35, 44, 45.) Ukazují to Matouš a Jan v tom, jak použili proroctví Zecharjáše, v němž Zecharjáš cituje Žalm 72:8. (Mt 21:4–9; Jan 12:12–16)

Zaplavující vojska. Jeremjáš popsal zvuk vojsk útočících na Babylón „jako moře, které je rozbouřené“. (Jer 50:42) Proto když Jeremjáš předpověděl, že „moře“ vystoupí až nad Babylón, zjevně myslel povodeň v podobě vítězných válečníků v čele s Médy a Peršany. (Jer 51:42; srovnej Da 9:26.)

Masy odcizené Bohu. Izajáš přirovnal zkažené lidi na zemi, masy odcizené Bohu, k ‚moři, které je rozbouřené, když není schopné se uklidnit, jehož vody vyhazují vzhůru chaluhy a bláto‘. (Iz 57:20) Ve Zjevení 17:1, 15 je řečeno, že „vody“, na kterých „sedí“ Velký Babylón, znamenají „lidi a zástupy a národy a jazyky“. Izajáš dále Boží „ženě“, Sionu, prorokoval: „Protože k tobě zamíří bohatství moře; jmění národů, to k tobě přijde.“ (Iz 59:20; 60:1, 5) Zdá se, že to znamená obrácení mnoha lidí z velkého množství těch, kteří jsou na zemi, k Boží symbolické „ženě“.

Daniel popsal čtyři „zvířata“, jež vystupovala „z moře“, a odhalil, že jsou to symboly, které znázorňují politické krále a království. (Da 7:2, 3, 17, 23) Podobně mluvil Jan o ‚divokém zvířeti vystupujícím z moře‘, tzn. z té ohromné části lidstva, které je odcizeno Bohu; a to, že se v symbolickém smyslu Jan zmiňuje o diadémech a trůnu, znovu spojuje toto divoké zvíře z „moře“ s politickými organizacemi. (Zj 13:1, 2) Jan měl také vidění doby, kdy zde bude ‚nové nebe a nová země‘ a kdy „moře“, tzn. neklidné masy lidí odcizených Bohu, již nebude existovat. (Zj 21:1)

Osoby postrádající víru. Člověka, který nemá víru, který pochybuje, když se modlí k Bohu, přirovnává učedník Jakub k ‚mořské vlně hnané a rozfoukané větrem‘. Takový člověk nerozpoznává nebo neoceňuje Boží krásné vlastnosti, jako je štědrost a milující laskavost. „Ať ten člověk vskutku nepředpokládá, že něco od Jehovy obdrží; je to nerozhodný muž, nestálý na všech svých cestách,“ prohlašuje Jakub. (Jk 1:5–8)

Nemravní lidé. Jakubův bratr Juda své spolukřesťany varuje před velkým nebezpečím, jež hrozí od ničemných lidí, kteří vklouzli do sboru, aby tam způsobili morální znečištění. Říká, že to jsou „divoké mořské vlny, jež pění tím, co jim samotným působí hanbu“. (Juda 4–13) Juda měl možná na mysli dřívější vyjádření Izajáše (57:20) a mohl názorně popisovat hlubokou a bezohlednou nevšímavost těchto lidí, kterou projevují k Božím zákonům, a to, že se na své zvrhlé a chlípné dráze řítí proti božsky ustanoveným hranicím mravnosti. Pan Cook ve svém díle Commentary k 13. verši Judova dopisu poznamenává: „Vystavují veřejnému pohledu bláto a špínu svých výstředností . . . Tak tito lidé pění svými vlastními hanebnými skutky a vystavují je, aby je všichni lidé viděli, a tak kladli Církvi za vinu zkažené skutky těchto domnělých věřících.“ Jiný komentátor říká: „To, co druhým lidem předávají, je prázdné a bezcenné jako pěna na vlnách oceánu, a výsledkem je vlastně to, že provolávají hanbu sami sobě.“ (Barnes’ Notes on the New Testament, 1974; srovnej s tím, jak takové lidi popisuje Petr ve 2Pe 2:10–22.)