Smlouva v platnosti „jeden týden“. V Danielovi 9:27 se píše: „A pro mnohé bude udržovat smlouvu v platnosti jeden týden [čili sedm let]; a v polovině týdne způsobí, že přestane oběť a obětní dar.“ ‚Smlouvou‘ nemohla být myšlena smlouva Zákona, protože Kristovou obětí, která byla předložena tři a půl roku po začátku 70. ‚týdne‘, Bůh tuto smlouvu odstranil: „On jej [Zákon] odstranil z cesty tím, že jej přibil na mučednický kůl.“ (Kol 2:14) Kromě toho Písmo říká: „Kristus nás koupí propustil z kletby Zákona. . . . Záměrem bylo, aby Abrahamovo požehnání nastalo prostřednictvím Ježíše Krista pro národy.“ (Ga 3:13, 14) Prostřednictvím Krista nabídl Bůh užitek plynoucí z abrahamské smlouvy přirozenému Abrahamovu potomstvu; pohané tuto možnost obdrželi až potom, co jim prostřednictvím Petra, který kázal Italu Kornéliovi, bylo zpřístupněno evangelium. (Sk 3:25, 26; 10:1–48) K obrácení Kornélia a jeho domácnosti došlo až po obrácení Saula z Tarsu, což podle všeobecně přijímaného názoru bylo kolem roku 34 n. l.; potom sbor zažíval pokojné období a byl budován. (Sk 9:1–16, 31) Zdá se tedy, že Kornélius byl do křesťanského sboru přijat někdy na podzim roku 36 n. l., a tak skončil 70. „týden“ čili uplynulo 490 let od roku 455 př. n. l.

‚Způsobí, že přestanou‘ oběti a obětní dary. Vyjádření „způsobí, že přestane“, které je použito ve vztahu k oběti a obětnímu daru, znamená doslova „způsobit sabat, odpočinek, nechat ustat v práci“. ‚Obětí a obětním darem‘, které podle Daniela 9:27 mají ‚přestat‘, nemůže být Ježíšova výkupní oběť ani se logicky nemůže jednat o duchovní oběti Ježíšových následovníků. Musí tím být myšleny oběti a obětní dary, které na základě Mojžíšova Zákona Židé předkládali v jeruzalémském chrámu.

‚Polovina týdne‘ měla být v polovině sedmi let neboli po třech a půl letech sedmdesátého ‚týdne‘ let. Vzhledem k tomu, že 70. „týden“ začal přibližně na podzim roku 29 n. l. tím, že byl Ježíš pokřtěn a pomazán za Krista, pokračovala polovina tohoto týdne (tři a půl roku) do jara roku 33 n. l. neboli do období Pasachu (14. nisana) toho roku. Tímto dnem, jak se zdá, je podle gregoriánského kalendáře 1. duben roku 33 n. l. (Viz heslo PÁNOVA VEČEŘE, Kdy byla zavedena.) Apoštol Pavel píše, že Ježíš ‚přišel, aby činil Boží vůli‘, kterou bylo ‚odstranění toho, co je první [oběti a obětní dary podle Zákona], a zřízení toho, co je druhé‘. Toho dosáhl tím, že dal své tělo jako oběť. (Heb 10:1–10)

Židovští kněží sice dále přinášeli oběti v jeruzalémském chrámu až do jeho zničení v roce 70 n. l., ale oběti za hřích přestal Bůh přijímat a ztratily u něj svou platnost. Krátce před svou smrtí řekl Ježíš Jeruzalému: „Váš dům je vám zanechán.“ (Mt 23:38) Kristus „natrvalo obětoval jednu oběť za hříchy . . . Jedním obětním darem totiž učinil natrvalo dokonalými ty, kdo jsou posvěcováni.“ „Kde je tedy odpuštění [hříchů a nezákonných skutků], tam již není oběť za hřích.“ (Heb 10:12–14, 18) Apoštol Pavel poukazuje na to, že v Jeremjášově proroctví se mluví o nové smlouvě, která tu dřívější smlouvu (smlouvu Zákona) činí překonanou a zastaralou, ‚blížící se k zániku‘. (Heb 8:7–13)

Zničení města a svatého místa. Události popsané ve druhé části Daniela 9:26 a ve verši 27 se splnily sice až po 70 ‚týdnech‘, ale jako přímý důsledek toho, že Židé v průběhu 70. ‚týdne‘ odmítli Krista. Z historie se dozvídáme, že Titus, syn římského císaře Vespasiana, byl vůdcem římských vojsk, která vytáhla proti Jeruzalému. Tato vojska pronikla do Jeruzaléma a do samotného chrámu jako záplava a město i jeho chrám zpustošila. Tím, že stála na svatém místě, se tato pohanská vojska stala ‚ohavností‘. (Mt 24:15) Všechno úsilí, které před zničením Jeruzaléma bylo vynaloženo na uklidnění situace, bylo marné, protože Jehovův výnos zněl: „O čem je rozhodnuto, jsou zpustošení.“ A také: „Až do záhuby se právě to, o čem je rozhodnuto, bude vylévat také na toho, jenž je zpustošený.“

Názor Židů. Masoretský text se soustavou samohláskových značek sestavili masoreti ve druhé polovině prvního tisíciletí n. l. Nepochybně proto, že Ježíše Krista zavrhli jako Mesiáše, vložili do hebrejského textu Daniela 9:25 za „sedm týdnů“ ʼath·nachʹ neboli rozlučovací akcent, čímž „sedm týdnů“ oddělili od ‚šedesáti dvou týdnů‘; tak se zdá, že 62 týdnů z tohoto proroctví, totiž 434 let, se vztahuje na dobu, kdy byl znovu budován starověký Jeruzalém. Překlad Isaaca Leesera zní: „Proto viz a porozuměj, že od vyjití slova, aby byl obnoven a postaven Jeruzalém, k pomazanému knížeti bude sedm týdnů: [rozlučovací akcent zde představuje dvojtečka] a během šedesáti a dvou týdnů bude znovu postaven s ulicemi a s příkopy (okolo něj), dokonce v tísni časů.“ Překlad, který pořídila Jewish Publication Society of America, zní podobně: „ . . . bude sedm týdnů; a po šedesát dva týdnů bude znovu stavěn.“ Ekumenický překlad zde uvádí: „ . . . uplyne sedm týdnů. Za šedesát dva týdny bude vybudováno prostranství a příkop.“ V těchto překladech se slova „během“, „po“ a „za“ objevují velmi pravděpodobně proto, aby podpořila výklad překladatelů.

V poznámce pod čarou uvedené v jedné z přednášek, kterou přednesl na Oxfordské univerzitě, profesor E. B. Pusey k akcentu v masoretském textu podotýká: „Židé vložili hlavní rozlučovací akcent verše pod שִׁבְעָה [sedm], čímž měla být obě čísla, 7 a 62, oddělena. Je jisté, že se při tom dopustili nepoctivosti, למען המינים (jak říká Raši [přední židovský rabín, který žil v 11. a 12. století n. l.], když odmítl doslovné výklady, které přejí křesťanům), ‚kvůli heretikům‘, tedy křesťanům. Je-li totiž tato druhá část věty takto rozdělena, může být její význam pouze ‚a během šedesáti a dvou týdnů mají být obnoveny a postaveny ulice a zeď‘; to ale znamená, že Jeruzalém měl být znovu stavěn 434 let, což je nesmyslné.“ (Daniel the Prophet, 1885, s. 190)

Část Daniela 9:26 (Le) zní: „A po těch šedesáti dvou týdnech bude pomazaný odříznut, aniž bude mít následníka.“ Pokud jde o tato slova, židovští komentátoři tvrdí, že 62 týdnů se vztahuje na období do doby Makabejců, a výraz „pomazaný“ na krále Agrippu II., který žil v době zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l. Někteří zase říkají, že tím ‚pomazaným‘ byl velekněz Oniás, kterého v roce 175 př. n. l. sesadil Antiochos Epifanés. Kdyby bylo proroctví uplatněno na některého z těchto mužů, bylo by zbaveno jakéhokoli skutečného významu či jakékoli důležitosti a kvůli rozporu v datování by se údaj 62 týdnů stal zcela nepřesným časovým proroctvím. (Viz Soncino Books of the Bible [komentář k Da 9:25, 26], A. Cohen, ed., Londýn, 1951.)

Ve snaze ospravedlnit svůj názor tito židovští učenci říkají, že „sedm týdnů“ není 7 krát 7 neboli 49 let, ale že je to 70 let; 62 týdnů však počítají jako 7krát 62 let. Tvrdí, že se to vztahuje na období vyhnanství v Babylóně. Za toho, který je v tomto verši (Da 9:25) označen jako „pomazaný“, považují Kýra, Zerubbabela nebo velekněze Ješuu, ale za „pomazaného“ v Danielovi 9:26 považují někoho jiného.

Některé české překlady se na tomto místě nedrží masoretských rozdělovacích značek. Buď je za výrazem „sedm týdnů“ čárka, nebo je ze způsobu formulace patrné, že 62 týdnů následuje po těch 7 týdnech jako součást 70 týdnů, tedy že se 62 týdnů nevztahuje na období opětného budování Jeruzaléma. (Srovnej Da 9:25 v KB, ČB-Hč, ČB-Al, NS.) V redakční poznámce Jamese Stronga k Langeovu dílu Commentary on the Holy Scriptures (Da 9:25, ppč, s. 198) je řečeno: „Jedinou omluvou pro tento překlad, který odděluje období sedmi týdnů a šedesáti dvou týdnů, přičemž sedm týdnů uvádí jako terminus ad quem pomazaného Knížete a šedesát dva týdnů jako dobu opětného budování, je masoretská interpunkce, která mezi tato období klade athnach [rozlučovací akcent] . . . , a příslušný překlad obsahuje kostrbatou konstrukci druhého větného členu, který je bez předložky. Je tedy lepší a jednodušší držet se překladu Authorized Version, který vychází ze všech starších překladů.“ (Do angličtiny přeložil a vydal P. Schaff, 1976.)

K významu tohoto proroctví byla předložena řada dalších názorů — některé berou v úvahu Mesiáše, některé ne. V této souvislosti je možné si ještě povšimnout, že v nejstarším vydání Septuaginty, které je k dispozici, je to, co uvádí hebrejský text, značně překrouceno. Jak vysvětluje profesor Pusey ve svém díle Daniel the Prophet (s. 328, 329), překladatel zkreslil uvedené časové období, a také přidal, změnil a přehodil slova, aby proroctvím mohl podpořit boj Makabejců. Tento očividně překroucený překlad byl ve většině dnešních vydání Septuaginty nahrazen překladem židovského učence Theodotiona, který žil ve 2. století n. l.; jeho překlad odpovídá hebrejskému textu.

Někteří znalci se snaží změnit pořadí období, o nichž se proroctví zmiňuje, jiní tvrdí, že tato období probíhají simultánně, a další zase popírají, že by měla nějaké skutečné časové splnění. Ale ti, kdo zastávají takové názory, se beznadějně zamotávají a jejich pokusy vymotat se vedou k absurdnosti nebo k otevřenému odmítnutí toho, že toto proroctví je inspirováno nebo že je pravé. Zejména o těch názorech, které byly uvedeny jako poslední, tedy že proroctví nemá skutečné časové splnění, a které vyvolávají více problémů, než kolik jich řeší, učenec E. B. Pusey uvádí: „Byly to problémy, které nevíra nemohla vyřešit; musela je řešit pro sebe a to samo o sobě bylo snazší; není totiž nic, čemu by nevíra nemohla uvěřit, kromě toho, co odhaluje Bůh.“ (S. 206)