PERSIE, PERŠANÉ

Země a národ; Bible i světské dějiny se o nich obvykle zmiňují v souvislosti s Médy. Je zřejmé, že Médové a Peršané byli příbuznými národy pocházejícími ze starověkých árijských (indo-íránských) kmenů, a to by mohlo znamenat, že Peršané byli potomky Jafeta, pravděpodobně v linii Madaie, který je společným předkem Médů. (1Mo 10:2) Dareios Veliký o sobě v jednom nápise říká, že je „Peršan, syn Peršana, Árijec, z árijského semene“. (History of the Persian Empire, A. Olmstead, 1948, s. 231)

Asyrské nápisy z doby Salmanasara III. (který byl velmi pravděpodobně současníkem izraelského krále Jehua) se zmiňují o vpádu Médů a o získání tributu od králů „Parsua“, oblasti, jež ležela zřejmě na Z od Urmijského jezera a hraničila s Asýrií. Mnoho učenců je toho názoru, že „Parsua“ je označení, které bylo tehdy používáno na zemi Peršanů, i když někteří učenci ho spojují spíše s Parthy. V každém případě podle pozdějších nápisů žili Peršané podstatně dále na J, protože sídlili v „Parse“ jv. od Elamu, v oblasti, jež tvoří provincii Fars v dnešním Íránu. Peršané obývali také Anšan, kraj (či město), který hraničil s Elamem a který kdysi možná patřil k území, jemuž Elam vládl.

Zdá se tedy, že v nejstarším období jejich dějin patřila Peršanům pouze jz. část rozlehlé Íránské plošiny, část, která hraničila s Elamem a Médií na SZ, Parthií na S, Karmanií na V a Perským zálivem na J a JZ. S výjimkou horkého a vlhkého pobřeží Perského zálivu tvořila zemi hlavně již. část rozeklaného pohoří Zagros přerušovaného dlouhými a poměrně úrodnými údolími s hustě zalesněnými svahy. Klima v těchto údolích je mírné, ale na výše položených suchých a větrných náhorních rovinách je v zimních měsících krutá zima. Peršané, podobně jako Médové, patrně chovali v hojné míře dobytek a také se věnovali nezbytnému obhospodařování půdy. Perský král Dareios Veliký o své vlasti pyšně prohlásil, že je to „krásná [země], v níž žije mnoho koní a lidí“. (Encyclopædia Britannica, 1959, sv. 17, s. 603)

Peršané žili původně poměrně prostě, často jako nomádi, ale v období říše měli velmi rádi přepych a rozmařilý životní styl. (Srovnej Es 1:3–7; také oděv, který dostal Mordekai, 8:15.) Sochy v Persepoli zobrazují Peršany, kteří jsou oblečeni do splývavých rouch sahajících po kotníky a přepásaných v pase, a jsou obuti do šněrovacích bot. Naproti tomu Médové mají úzký oděv s dlouhými rukávy, který sahá ke kolenům. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 328) Zdá se, že jak Peršané, tak i Médové nosili kalhoty; perští vojáci jsou vyobrazováni v kalhotách a v tunikách, které mají rukávy a nosí se přes brnění zhotovené ze železných šupin. Obratně jezdili na koni a jezdectvo hrálo v jejich válečné strategii důležitou úlohu.

Perština se řadí mezi indoevropské jazyky a je očividně příbuzná s indickým sanskrtem. V určitém období svých dějin začali Peršané používat klínové písmo, ale to v porovnání s babylónským a asyrským klínovým písmem, kde se používaly stovky znaků, mělo znaků podstatně méně. Našly se sice některé nápisy z doby Perské říše, které byly napsány ve staré perštině a byly opatřeny překladem do akkadštiny a do jazyka obvykle označovaného jako „elamština“ nebo „susianština“, nicméně oficiální dokumenty používané ve správě říšských území byly psány převážně v aramejštině, která byla mezinárodním jazykem. (Ezr 4:7)

Vývoj Médo-perské říše. (MAPA, sv. 2, s. 327) Peršanům, podobně jako Médům, vládlo patrně několik šlechtických rodin. Z jedné takové rodiny vzešla královská dynastie Achajmenovců, což byla rodová linie králů, z níž pocházel zakladatel Perské říše, Kýros Veliký. Kýros, který měl podle Hérodota a Xenofóna perského otce a médskou matku, pod svým vedením Peršany sjednotil. (Dějiny, I, 107, 108; O Kýrově vychování, I, ii, 1) Do té doby měli nad Peršany převahu Médové, ale Kýros rychle dosáhl vítězství nad médským králem Astyagem a dobyl jeho hlavní město Ekbatana (550 př. n. l.). (Srovnej Da 8:3, 20.) Tak se Médská říše dostala pod nadvládu Peršanů.

Médové byli po zbývající období vlády achajmenovské dynastie podřízeni Peršanům, ale nemůže být pochyb o tom, že říše, která vznikla, měla dualistický charakter. Kniha History of the Persian Empire (s. 37) uvádí: „Blízký vztah, který k sobě Peršané a Médové měli, nebyl nikdy zapomenut. Ukořistěná Ekbatana zůstala oblíbeným královským sídlem. Na Médy se pohlíželo se stejnou úctou jako na Peršany; zastávali důležité úřady a byli vybíráni do čela perských vojsk. Cizinci mluvili obvykle o Médech a Peršanech; jestliže použili jednoslovné označení, pak to bylo slovo ‚Médové‘.“

Za Kýra se Médo-perská říše rozšířila dále na Z až k Egejskému moři, a to díky tomu, že Peršané porazili lýdského krále Kroisa, a díky tomu, že si podmanili některá města na pobřeží Řecka. Nejvýznamnějšího vítězství však Kýros dosáhl v roce 539 př. n. l., kdy jako velitel spojených vojsk Médů, Peršanů a Elamitů dobyl mocný Babylón, čímž se splnila biblická proroctví. (Iz 21:2, 9; 44:26–45:7; Da 5:28) S pádem Babylóna skončilo dlouhé období nadvlády Semitů, jejichž místo nyní zaujala první nejvlivnější světová velmoc árijského (jafetského) původu. Tak se pod nadvládu Médo-Persie dostala i judská země (a rovněž i Sýrie a Fénicie). Na základě Kýrova výnosu se Židé, kteří byli v Babylóně ve vyhnanství, mohli v roce 537 př. n. l. vrátit do své rodné země, která byla přesně 70 let zpustošená. (2Pa 36:20–23; viz heslo KÝROS.)

Hlavní města Perské říše. V souladu s dualistickým charakterem říše se panovníkem poraženého království Chaldejců stal Méd, jehož jméno bylo Dareios, ale pravděpodobně nevládl nezávisle na vrchním vládci Kýrovi. (Da 5:31; 9:1; viz heslo DAREIOS č. 1.) Babylón byl i nadále královským městem Médo-perské říše a byl také jejím náboženským a obchodním centrem. Zdá se však, že tamní horká léta byla pro perské panovníky obvykle nesnesitelná, a tak jim Babylón sloužil nanejvýš jako zimní sídlo. Existují archeologické doklady o tom, že po dobytí Babylóna se Kýros brzy vrátil do Ekbatany (dnešního Hamadánu) ležící na úpatí hory Alwand v nadmořské výšce více než 1 900 m, kde je v zimě sice hodně sněhu a krutá zima, ale léto je tam naopak příjemné. A právě v Ekbataně byl několik let potom, co ho Kýros vydal, nalezen výnos týkající se znovuvybudování jeruzalémského chrámu. (Ezr 6:2–5) Dřívějším hlavním městem Persie byly Pasargady ležící asi 650 km na JV od Ekbatany, ale přibližně ve stejné nadmořské výšce. Nedaleko Pasargad nechali perští panovníci Dareios, Xerxes a Artaxerxes Longimanus vystavět královské město Persepolis, které vybavili rozsáhlou sítí podzemních tunelů, jež velmi pravděpodobně sloužily k zásobení města pitnou vodou. Dalším hlavním městem byla Susa (Šušan), která se rozkládala u řeky Choaspes (Karchán) ve starověkém Elamu a ležela na strategickém místě uprostřed mezi Babylónem, Ekbatanou a Persepolí. V Suse nechal Dareios Veliký postavit nádherný palác, který sloužil obvykle jako zimní sídlo, protože i v tomto městě, podobně jako v Babylóně, bylo extrémně horké léto. Postupem času se ale Susa stala skutečným správním centrem říše. (Viz heslo ŠUŠAN.)

Náboženství a zákon. Perští panovníci sice dokázali páchat stejné krutosti jako semitští králové Asýrie a Babylónie, ale zdá se, že při zacházení s porobenými národy se alespoň zpočátku snažili do určité míry projevovat spravedlnost a uplatňovat zákon. Součástí jejich náboženství byla patrně i určitá představa o etice. Vedle nejvyššího boha Ahura Mazdy byl významným bohem také Mithra, který se stal známým nejen jako bůh války, ale také jako bůh smluv, bůh, jehož oči i uši jsou vždy nastražené, aby vyslídily každého, kdo porušil nějakou úmluvu. (Viz heslo BOHOVÉ A BOHYNĚ.) Řecký historik Hérodotos (Dějiny, I, 136, 138) o Peršanech napsal: „Syny cvičí od pěti až do dvaceti let jen ve třech věcech: jezdit na koni, střílet z luku a mluvit pravdu. . . . Za největší hanebnost se u nich považuje lhát.“ Dějiny ukazují, že faleš a intriky perským panovníkům sice nebyly cizí, ale že tito vládci byli v podstatě věrni určitému kmenovému krédu ‚stát za svým slovem‘; to je patrné z toho, že trvali na nedotknutelnosti „zákona Médů a Peršanů“. (Da 6:8, 15; Es 1:19; 8:8) Když byl tedy 18 let po svém vydání nalezen Kýrův výnos, král Dareios uznal, že je zákonné, aby Židé stavěli chrám, a vydal nařízení, aby se jim v tom dostalo plné podpory. (Ezr 6:1–12)

Z toho, jak byla Perská říše spravována, je patrná značná schopnost Peršanů vládnout. Vedle královy osobní rady čili poradního sboru, který se skládal ze ‚sedmi knížat Persie a Médie‘ (Es 1:14; Ezr 7:14), byla země spravována satrapy jmenovanými nad většími územními celky a zeměmi, například nad Médií, Elamem, Parthií, Babylónií, Asýrií, Arábií, Arménií, Kappadokií, Lýdií, Iónií, a potom, co se hranice říše zvětšily, i nad Egyptem, Etiopií a Libyí. Těmto satrapům byla pro správu satrapie poskytnuta určitá samostatnost, která se vztahovala i na právní a finanční záležitosti v daném území. (Viz heslo SATRAPA.) V rámci satrapie pak byli satrapům podřízeni patrně místodržitelé soudních oblastí (za krále Ahasvera jich bylo celkem 127), a v soudních oblastech to byla knížata jednotlivých národů, které tvořily obyvatelstvo dané oblasti. (Ezr 8:36; Es 3:12; 8:9) Pravděpodobně proto, aby se vypořádali s nevýhodami vyplývajícími z toho, že hlavní město tak rozlehlé říše leželo na poněkud odlehlém místě, vyvinuli Peršané systém rychlé komunikace — královskou poštovní službu využívající kurýry na poštovních koních. Tak bylo vytvořeno rychlé spojení mezi trůnem a všemi soudními oblastmi. (Es 8:10, 14) Peršané také udržovali královské silnice; jedna z nich vedla ze Šušanu až do Sard v Malé Asii.

Od Kýrovy do Dareiovy smrti. Vláda Kýra Velikého skončila jeho smrtí při jednom válečném tažení v roce 530 př. n. l. Po Kýrovi nastoupil na trůn jeho syn Kambýses a tomu se podařilo dobýt Egypt. Tento panovník není v Bibli označen jménem Kambýses, ale velmi pravděpodobně byl králem ‚Ahasverem‘, kterému odpůrci výstavby chrámu poslali falešná obvinění proti Židům, jak se o tom píše v Ezrovi 4:6.

Okolnosti, za kterých skončila Kambýsova vláda, jsou nejasné. Zpráva, kterou nechal Dareios Veliký napsat ve svém Behistúnském nápisu a kterou s různými obměnami vyprávěli Hérodotos i další historikové, říká, že Kambýses tajně usmrtil svého bratra Bardiju (Hérodotos ho pojmenoval Smerdis). Když potom Kambýses pobýval v Egyptě, zmocnil se trůnu mág jménem Gaumata (i jeho Hérodotos pojmenoval Smerdis), který se vydával za Bardiju (Smerdise), a dosáhl toho, že byl uznán za krále. Kambýses při návratu z Egypta zemřel, a tak se postavení uchvatitele trůnu upevnilo. (Dějiny, III, 61–67) Podle jiné verze, které někteří historikové dávají přednost, nebyl Bardija zabit, ale právě on, tedy ne nějaký podvodník, se za Kambýsovy nepřítomnosti zmocnil trůnu.

Ať už to bylo jakkoli, Kambýsova vláda skončila roku 522 př. n. l. a vláda jeho následníka, která trvala sedm měsíců, skončila také roku 522 př. n. l., když byl uchvatitel trůnu (buď Bardija, nebo Gaumata, údajný Smerdis) zavražděn. Přesto během této krátké vlády bylo k perskému trůnu zřejmě vzneseno druhé obvinění proti Židům; tehdejší král je v Bibli označen jako „Artaxerxes“ (což možná bylo jméno nebo titul krále). Tentokrát měli žalobci úspěch, protože král zakázal další stavební práce na chrámu. (Ezr 4:7–23) Výstavba potom stála „až do druhého roku vlády perského krále Dareia“. (Ezr 4:24)

Je zřejmé, že zabití muže, který seděl na perském trůnu, zorganizoval či podnítil Dareios I. (zvaný Dareios Hystaspis nebo Dareios Veliký), který pak na trůn sám usedl. Za jeho vlády byly s jeho souhlasem obnoveny stavební práce na jeruzalémském chrámu, jehož výstavba skončila v šestém roce Dareiovy vlády (počátkem roku 515 př. n. l.). (Ezr 6:1–15) Dareiovo panování bylo význačné tím, že se během něj říše rozrostla. Dareios rozšířil perské panství až na V do Indie a na Z až do Trácie a Makedonie.

Nejpozději do této doby se na perských vládcích splnilo to, co bylo předpověděno symboly v Danielovi 7:5 a 8:4. Zde se o Médo-perské říši, symbolizované medvědem a beranem, píše, že se zmocňuje území hlavně ve třech směrech: na S, na Z a na J. Ale v roce 490 př. n. l., při vojenském tažení proti Řecku, utrpělo Dareiovo vojsko porážku v bitvě u Marathónu. Dareios zemřel v roce 486 př. n. l. (Viz heslo DAREIOS č. 2.)

Vláda Xerxa a Artaxerxa. Dareiův syn Xerxes je velmi pravděpodobně ten král, který je v knize Ester pojmenován jako Ahasverus. Jeho činy odpovídají také popisu čtvrtého perského krále, který měl ‚vzburcovat všechno proti řeckému království‘. (Da 11:2) Roku 480 př. n. l., ve snaze odčinit porážku u Marathónu, vytáhl Xerxes s mohutným vojskem proti pevninskému Řecku. Po vítězství, kterého za cenu velkých obětí dosáhl u Thermopyl, a po zničení Atén utrpěla Xerxova vojska porážku u Salaminy a později u Plataj, což Xerxa donutilo vrátit se do Persie.

Jeho vláda se vyznačovala určitými reformami ve správě a dokončením mnoha stavitelských děl, jejichž výstavbu zahájil v Persepoli jeho otec. (Srovnej Es 10:1, 2.) V řeckých příbězích o konci Xerxovy vlády se mluví převážně o manželských problémech, o nepokojích v harému a o silném vlivu, kterým na Xerxa údajně působili někteří jeho dvořané. Je možné, že se v těchto zprávách odrážejí — i když velmi nejasně a zkomoleně — některé ze základních skutečností popisovaných v knize Ester, mimo jiné i sesazení královny Vašti a dosazení Ester na její místo, a také vyvýšení Mordekaie do postavení s velkou autoritou v říši. (Es 2:17; 10:3) Podle světských zpráv byl Xerxes úkladně zavražděn jedním ze svých dvořanů.

Xerxův nástupce Artaxerxes Longimanus je význačný tím, že Ezrovi dovolil vrátit se do Jeruzaléma a vzít s sebou velký příspěvek na tamní chrám. To se stalo v sedmém roce Artaxerxovy vlády (468 př. n. l.). (Ezr 7:1–26; 8:24–36) Ve 20. roce své vlády (455 př. n. l.) dovolil Artaxerxes Nehemjášovi, aby odešel do Jeruzaléma a město znovu vystavěl. (Ne 1:3; 2:1, 5–8) Později, ve 32. roce vlády Artaxerxa (443 př. n. l.), se Nehemjáš ke dvoru tohoto krále na určitou dobu vrátil. (Ne 13:6)

V historických dílech existuje určitý nesoulad, pokud jde o to, kdy vládl Xerxes a kdy vládl Artaxerxes. Některé encyklopedie uvádějí, že Artaxerxes nastoupil na trůn v roce 465 př. n. l. Podle určitých dokumentů vládl jeho otec Xerxes ještě ve 21. roce od začátku své vlády. Ta se obvykle počítá od roku 486 př. n. l., kdy zemřel jeho otec Dareios. Za první vládní rok Xerxa se považuje rok 485 př. n. l. a jako jeho 21. vládní rok a nástupní rok jeho syna Artaxerxa se často uvádí rok 465 př. n. l. Učenci obvykle zastávají názor, že poslední rok Artaxerxovy vlády začal v roce 424 př. n. l. Podle některých dokumentů však byl tento rok 41. rokem Artaxerxovy vlády. Kdyby byl tento údaj správný, pak by to znamenalo, že jeho nástupním rokem byl rok 465 př. n. l. a že jeho první vládní rok začal v roce 464 př. n. l.

Existují však pádné důkazy, že posledním rokem Xerxovy vlády a Artaxerxovým nástupním rokem je rok 475 př. n. l. Tyto důkazy pocházejí ze tří pramenů: řeckých, perských a babylónských.

Důkazy z řeckých pramenů. Začátek Artaxerxovy vlády nám pomůže určit jedna událost z dějin Řecka. Řecký státník a válečný hrdina Themistoklés upadl u svých krajanů v nemilost, a proto utekl do bezpečí do Persie. Podle řeckého historika Thúkydida (I, CXXXVII, 3), který je proslulý svou přesností, Themistoklés tehdy „poslal dopis králi Artaxerxovi, Xerxovu synovi, který nedávno nastoupil na trůn“. V díle Plutarchovy životopisy Themistokla a Kamilla (přeložil A. Vaníček, Praha, 1872, s. 28) je uvedeno: „Thukydides a Charon z Lampsaku vypravují, že po smrti Xerxa přístupu k synu jeho se Themistoklovi dostalo.“ Charon byl perský poddaný, který zažil vystřídání Xerxa Artaxerxem. Ze svědectví, která podávají Thúkydidés a Charon z Lampsaku, můžeme tedy poznat, že se Themistoklés dostal do Persie krátce potom, co Artaxerxes začal vládnout.

Začátek Artaxerxovy vlády můžeme zjistit tak, že budeme počítat zpět od Themistoklovy smrti. Datum jeho smrti není ve všech encyklopediích uváděno shodně. Nicméně historik Diodóros Sicilský (Bibliothéké historiké, XI, 54, 1; XI, 58, 3) se o jeho smrti zmiňuje v jedné zprávě o tom, co se stalo, „když byl Praxiergos archónem v Aténách“. Praxiergos byl archónem v Aténách v letech 471/470 př. n. l. (Greek and Roman Chronology, Alan E. Samuel, Mnichov, 1972, s. 206) Thúkydidés uvádí, že po svém příjezdu do Persie se Themistoklés rok věnoval studiu jazyka, aby se připravil na audienci u Artaxerxa. Král mu potom dal vedle mnoha poct i povolení usadit se v Persii. Jestliže Themistoklés zemřel někdy v letech 471/470 př. n. l., pak se v Persii musel usadit nejpozději v roce 472 př. n. l. a přijet tam musel o rok dříve, tedy v roce 473 př. n. l. Tou dobou Artaxerxes „nedávno nastoupil na trůn“.

O tom, kdy zemřel Xerxes a kdy po něm Artaxerxes nastoupil na trůn, M. de Koutorga napsal: „Poznali jsme, že podle Thúkydidovy chronologie zemřel Xerxes koncem roku 475 př. n. l. a že, podle téhož historika, Themistoklés přijel do Malé Asie krátce potom, co na trůn nastoupil Artaxerxes Longimanus.“ (Mémoires présentés par divers savants à l’Académie des Inscriptions et Belles-Lettres de l’Institut Impérial de France, první série, sv. VI, druhá část, Paříž, 1864, s. 147)

Tato fakta jsou dále podepřena tím, co uvedl E. Levesque: „Proto podle Alexandrijské kroniky musíme Xerxovu smrt zařadit do roku 475 př. n. l., což je 11 let potom, co začal vládnout. Údaje v této kronice a výroky Thúkydida potvrzuje historik Justin (III, 1). Uvádí, že v době, kdy byl zavražděn Xerxes, byl jeho syn Artaxerxes teprve dítě, puer [chlapec], a to platí v případě, že Xerxes zemřel v roce 475. Tehdy bylo Artaxerxovi 16 let; v roce 465 by mu však bylo 26 let, a to už by Justinův výrok nebyl oprávněný. Vzhledem k tomu, že Artaxerxes začal vládnout v roce 475, pak se na základě této chronologie prokazuje, že 20. rokem jeho vlády byl rok 455, a ne 445, jak se běžně tvrdí.“ (Revue apologétique, Paříž, sv. 68, 1939, s. 94)

Jak je tedy možné vysvětlit, že Xerxes vládl 21 let, jak uvádějí některé starověké dokumenty, když Dareios zemřel v roce 486 př. n. l. a Xerxes v roce 475 př. n. l.? Je dobře známo, že král a jeho syn mohli někdy vládnout společně jako dva králové neboli spoluvládci. Jestliže to tak bylo v případě Dareia a Xerxa, mohli by historikové roky Xerxovy vlády počítat buď od doby, kdy začal vládnout jako spoluvládce svého otce, nebo od smrti jeho otce. Pokud tedy Xerxes panoval 10 let společně se svým otcem a 11 let sám, pak se mohlo stát, že mu v některých pramenech bylo připsáno 21 let a v jiných 11 let panování.

Pro to, že Xerxes a jeho otec Dareios vládli společně, existují přesvědčivé důkazy. Řecký historik Hérodotos (Dějiny, VII, 3) napsal: „Dareios uznal, že [Xerxova] žádost [týkající se kralování] je oprávněná, a prohlásil ho za krále. Ale podle mého názoru by se Xerxes stal králem i bez této rady.“ Z toho vyplývá, že byl Xerxes prohlášen za krále ještě během vlády svého otce Dareia.

Důkazy z perských pramenů. To, že Xerxes a Dareios vládli společně, je možné dokázat zejména na základě objevených perských basreliéfů. V Persepoli bylo nalezeno několik basreliéfů, na nichž je Xerxes vyobrazen tak, že stojí za trůnem svého otce, je oblečen stejně jako on a hlavu má ve stejné výšce. To je neobvyklé, protože běžně byla králova hlava vyobrazována výše než hlavy všech ostatních postav. V díle A New Inscription of Xerxes From Persepolis (Ernst E. Herzfeld, 1932) se píše, že jak nápisy, tak i stavby objevené v Persepoli ukazují, že Xerxes musel vládnout společně se svým otcem Dareiem. Na 8. straně svého díla Ernst E. Herzfeld napsal: „Podivný obsah Xerxových nápisů v Persepoli, z nichž většina nerozlišuje mezi tím, co vykonal samotný Xerxes, a tím, co vykonal jeho otec, a právě tak podivné spojení, jež existuje mezi jejich stavbami, které nelze přímo připsat ani Dareiovi, ani Xerxovi, vždycky vedly k závěru, že Xerxes musel být v určitém smyslu spoluvládcem. O tomto vztahu svědčí i dvě plastiky v Persepoli.“ O jedné z nich Ernst E. Herzfeld uvedl: „Dareios je vyobrazen se všemi královskými znaky, jak sedí na vysokém čalouněném trůnu, který podpírají zástupci různých národů jeho říše. Za ním, ve skutečnosti tedy po jeho pravé straně, je na reliéfu vyobrazen Xerxes se stejnými královskými znaky a levou ruku má položenou na vyvýšeném opěradle. To je postoj, který jasně prozrazuje mnohem více než to, že Xerxes je Dareiovým nástupcem; znamená, že vládnou společně.“

Pokud jde o stáří těchto reliéfů, na nichž jsou Dareios a Xerxes takto vyobrazeni, Ann Farkas ve svém díle Achaemenid Sculpture (Istanbul, 1974, s. 53) uvádí, že „tyto reliéfy mohly být do Pokladnice uloženy někdy během budování první přístavby, tedy v letech 494/493–492/491 př. n. l.; to by pro stěhování takových velkých kusů kamene byla nejvhodnější doba. Ať už však byly do Pokladnice přestěhovány kdykoli, byly tyto plastiky vytesány pravděpodobně v 90. letech 5. století.“

Důkazy z babylónských pramenů. Důkazy toho, že Xerxes začal v 90. letech 5. století př. n. l. vládnout jako spoluvladař svého otce, byly nalezeny i v Babylóně. Při archeologickém výzkumu, který tam byl prováděn, byl objeven palác pro Xerxa postavený roku 496 př. n. l. V souvislosti s tím A. T. Olmstead ve svém díle History of the Persian Empire (s. 215) napsal: „Dvacátého třetího října 498, jak se dozvídáme, byl v Babylóně stavěn dům králova syna [tedy Dareiova syna Xerxa]; není pochyb o tom, že se jedná o Dareiův palác v centrální části, který jsme už popsali. O dva roky později [v roce 496 př. n. l.] se jeden obchodní dokument z nedaleké Borsippy zmiňuje o ‚novém paláci‘ jako o dokončeném.“

Další důkaz toho, že Xerxes vládl společně s Dareiem, je možná obsažen na dvou neobvyklých hliněných tabulkách. Na jedné z nich je text týkající se nájmu určité budovy v Xerxově nástupním roce. Tabulka nese datum prvního měsíce roku, nisanu. (A Catalogue of the Late Babylonian Tablets in the Bodleian Library, Oxford, R. Campbell Thompson, Londýn, 1927, s. 13, tabulka s označením A. 124) Na druhé tabulce je datum „měsíc ab(?), nástupní rok Xerxa“. Je pozoruhodné, že na této druhé tabulce není Xerxes označen titulem ‚král Babylóna a král zemí‘, jak to tehdy bylo běžné. (Neubabylonische Rechts- und Verwaltungsurkunden übersetzt und erläutert, M. San Nicolò a A. Ungnad, Lipsko, 1934, sv. I, část 4, s. 544, tabulka č. 634 s označením VAT 4397)

Tyto dvě tabulky jsou záhadné. Nástupní rok krále se obvykle počítá od smrti jeho předchůdce. Existuje však důkaz, že Xerxův předchůdce (Dareios) žil v posledním roce své vlády až do sedmého měsíce, zatímco na obou zmíněných dokumentech z Xerxova nástupního roku jsou uvedena naopak data dřívější (na jedné je první, na druhé pátý měsíc). Tyto dokumenty se tedy nevztahují na Xerxovo nástupní období po smrti Xerxova otce, ale poukazují na nástupní rok, který začal v době jeho spoluvlády s Dareiem. Pokud byl tímto nástupním rokem rok 496 př. n. l., kdy byl pro Xerxa dokončen v Babylóně palác, pak první rok, kdy byl Xerxes Dareiovým spoluvladařem, začal příští rok v nisanu, tedy v roce 495 př. n. l., a 21. a poslední rok jeho vlády začal v roce 475 př. n. l. Jestliže to tak bylo, pak Xerxova vláda zahrnuje deset let společné vlády s Dareiem (od roku 496 do roku 486 př. n. l.) a 11 let, kdy kraloval sám (od roku 486 do roku 475 př. n. l.).

Na druhé straně se historikové shodují v tom, že první rok vlády Dareia II. začal na jaře roku 423 př. n. l. Z jedné babylónské tabulky vyplývá, že ve svém nástupním roce byl Dareios II. na trůnu už 4. dne 11. měsíce, tedy 13. února roku 423 př. n. l. (Babylonian Chronology, 626 B.C.–A.D. 75, R. Parker a W. H. Dubberstein, 1971, s. 18) Jak ale ukazují jisté dvě tabulky, vládl Artaxerxes ještě po 4. dnu 11. měsíce 41. roku své vlády. Jedna tabulka pochází ze 17. dne 11. měsíce 41. roku Artaxerxovy vlády. (S. 18) Druhá tabulka pochází ze 12. měsíce 41. roku Artaxerxovy vlády. (Old Testament and Semitic Studies, Harper, Brown a Moore, ed., 1908, sv. 1, s. 304, tabulka č. 12 s označením CBM, 5505) Artaxerxes tedy nebyl na trůnu vystřídán ve 41. roce své vlády, ale kraloval až do konce tohoto roku. To ukazuje, že musel vládnout více než 41 let, a že by se tudíž nemělo počítat s tím, že jeho první vládní rok začal roku 464 př. n. l.

To, že Artaxerxes Longimanus vládl déle než 41 let, dokazuje jeden obchodní dokument z Borsippy, který pochází z 50. roku Artaxerxovy vlády. (Catalogue of the Babylonian Tablets in the British Museum, sv. VII: Tabulky ze Sipparu 2, E. Leichty a A. K. Grayson, 1987, s. 153; tabulka s označením B. M. 65494) Jedna z tabulek, která spojuje konec Artaxerxovy vlády se začátkem vlády Dareia II., obsahuje tento časový údaj: „Padesátý první rok, nástupní rok, 12. měsíc, 20. den, Dareios, král zemí.“ (The Babylonian Expedition of the University of Pennsylvania, Series A: Cuneiform Texts, sv. VIII, část I, Albert T. Clay, 1908, s. 34, 83, a deska 57, tabulka č. 127 s označením CBM 12803) Vzhledem k tomu, že prvním vládním rokem Dareia II. byl rok 423 př. n. l., znamená to, že 51. rokem vlády Artaxerxa byl rok 424 př. n. l. a jeho prvním vládním rokem byl rok 474 př. n. l.

Důkazy z řeckých, perských a babylónských pramenů se tedy shodují v tom, že nástupním rokem Artaxerxa byl rok 475 př. n. l. a jeho prvním vládním rokem byl rok 474 př. n. l. Na základě toho je pak 20. rokem jeho vlády, od kterého se počítá 70 týdnů popsaných v Danielovi 9:24, rok 455 př. n. l. Jestliže na základě Daniela 9:25 počítáme od roku 455 př. n. l. 69 týdnů (483 let), pak nám vyjde významný rok, ve kterém se objevil Mesiáš, Vůdce.

Od roku 455 př. n. l. do roku 1 n. l. je to 455 celých roků. Připočteme-li k tomu zbývajících 28 let (což je dohromady 483 let), dojdeme k roku 29 n. l., tedy přesně k tomu roku, kdy byl Ježíš z Nazaretu pokřtěn ve vodě, pomazán svatým duchem a kdy zahájil svou veřejnou službu jako Mesiáš neboli Kristus. (Lk 3:1, 2, 21, 22)

Do pádu říše a jejího rozdělení. O těch, kdo po Artaxerxovi Longimanovi nastoupili na perský trůn, uvádí Diodóros Sicilský tyto informace: „V Asii zemřel král Xerxes po roce vlády, či jak někteří udávají, po dvou měsících; po něm nastoupil na trůn jeho bratr Sogdianos a vládl 7 měsíců. Byl zavražděn Dareiem, který vládl devatenáct let.“ (Bibliothéké historiké, XII, 71, 1) Tento Dareios (známý jako Dareios II.) se původně jmenoval Óchos, ale potom, co se stal králem, přijal jméno Dareios. Zdá se, že je to tentýž „Dareios“, o kterém se mluví v Nehemjášovi 12:22.

Po Dareiovi II. nastoupil na trůn Artaxerxes II. (zvaný Mnemon), za jehož vlády se vzbouřil Egypt a zhoršily se vztahy s Řeckem. Po Artaxerxovi II. (jeho vláda se datuje od roku 404 do roku 359 př. n. l.) vládl jeho syn Artaxerxes III. (také zvaný Óchos); jemu je připisováno 21 let vlády (358–338 př. n. l.) a byl údajně nejkrvelačnějším perským panovníkem. Jeho nejvýznačnějším činem bylo opětovné dobytí Egypta. Podle světských dějin potom vládl dva roky Arsés a pět let Dareios III. (Kodomannos); za jeho vlády byl zavražděn Filip Makedonský (336 př. n. l.), po kterém nastoupil na trůn jeho syn Alexandr. V roce 334 př. n. l. zahájil Alexandr tažení proti Perské říši, jejíž vojsko poprvé porazil u řeky Granikos v sz. cípu Malé Asie a podruhé u města Issos v opačné části Malé Asie (333 př. n. l.). Řekové nakonec dobyli Fénicii a Egypt a v roce 331 př. n. l. pak zlomili i poslední perskou pozici u Gaugamély. Perská říše přestala existovat.

Po Alexandrově smrti a po následném rozdělení říše byla vláda nad většinou asijských území, jejichž centrální část tvořila Persie, svěřena do rukou Seleuka Níkátora. Tak začala dynastie seleukovských králů, která vládla až do roku 64 př. n. l. Zdá se, že Seleukos Níkátor se jako první začal projevovat jako „král severu“ z Danielova proroctví; bojoval proti Ptolemaiovcům, dynastii egyptských králů, kteří, jak se zdá, jako první zastávali úlohu symbolického „krále jihu“. (Da 11:4–6)

Seleukovští králové se pak kvůli vpádům Parthů, kteří ve 3. a 2. století př. n. l. dobyli území vlastní Persie, museli stáhnout do záp. části své říše. Ve 3. století n. l. je porazili Sasánovci; ti vládli až do 7. století, kdy byli poraženi Araby.

Podle Ezekielova proroctví (27:10) patřili Peršané mezi válečníky, kteří sloužili ve vojenské síle bohatého Tyru a kteří přispěli k jeho nádheře. Persie je také uvedena mezi národy, jež tvoří tlupy, které symbolický ‚Gog ze země Magog‘ obrátí proti Jehovovu smluvnímu lidu. (Ez 38:2, 4, 5, 8, 9)

[Vyobrazení na straně 238]

Býci s lidskou hlavou, kteří stojí u vstupu do města Persepolis