Příležitost rozšířit svou královskou moc se Zénobii naskytla v roce 269 n. l. — tehdy se totiž v Egyptě objevil pretendent, který se stavěl proti římskému panství. Zénobiino vojsko okamžitě vstoupilo do Egypta, vzbouřence porazilo a zmocnilo se země. Zénobia se prohlásila za královnu Egypta a ve svém jménu razila mince. Její království se nyní rozkládalo od Nilu až po Eufrat. V tomto období svého života zaujala postavení ‚krále jihu‘, o němž se mluví v Bibli, v Danielově proroctví. Její království totiž tehdy vládlo nad územím na jih od Danielovy vlasti. (Daniel 11:25, 26) Dobyla také z větší části Malou Asii.

Císař, který ‚burcuje své srdce‘ proti Zénobii

V roce 270 n. l. se stal římským císařem Aurelianus. Jeho legie úspěšně odrazily barbary ze severu a potrestaly je. V roce 271 n. l. Aurelianus — nyní v úloze „krále severu“ z Danielova proroctví — ‚vyburcoval svou sílu a své srdce proti králi jihu‘, kterého představovala Zénobia. (Daniel 11:25a) Aurelianus poslal některé ze svých vojenských oddílů přímo do Egypta a své hlavní vojsko vedl na východ a procházel Malou Asii.

Král jihu — panství, v jehož čele stála Zénobia — ‚se vzrušil‘ k válce proti Aurelianovi, a to „s nesmírně velkou a mohutnou vojenskou silou“ pod vedením dvou vojevůdců, Zabdy a Zabbaie. (Daniel 11:25b) Aurelianus však Egypt dobyl, a pak podnikl výpravu do Malé Asie a Sýrie. U Emesy (dnešní Homs) byla Zénobia poražena a ustoupila do Palmýry.

Aurelianus Palmýru obklíčil a Zénobia se svým synem se dala na útěk směrem k Persii, protože doufala, že tam dostane pomoc. Římané ji však u řeky Eufrat zajali. Obyvatelé Palmýry se v roce 272 n. l. vzdali. Aurelianus s nimi jednal velkomyslně, pobral nesmírné množství kořisti, mezi jiným také modlu z chrámu Slunce, a odebral se do Říma. Zénobiu římský císař ušetřil, a když v roce 274 n. l. pořádal triumfální průvod Římem, ukazoval ji v něm jako nejcennější atrakci. Do konce života pak Zénobia žila jako římská matróna.

Pouštní město postihuje zkáza

Několik měsíců po tom, co se Aurelianus zmocnil Palmýry, pobili Palmýřané římskou posádku, kterou tam zanechal. Když se Aurelianus dozvěděl o této vzpouře, okamžitě svým vojákům přikázal, aby se vrátili, a tentokrát se na obyvatelstvu krutě pomstil. Ti, kdo unikli nemilosrdnému pobíjení, byli odvedeni do otroctví. Hrdé město bylo vypleněno a zničeno tak, že se již nedalo obnovit. Tak se z metropole kypící životem opět stalo to, co na jejím místě bylo dříve — „Tadmor v pustině“.

Když se Zénobia postavila na odpor Římu, ona a císař Aurelianus nevědomky sehráli své role, v nichž vystupovali jako „král jihu“ a „král severu“, a splnili tak proroctví, které Jehovův prorok podrobně zaznamenal asi o 800 let dříve. (Daniel, kapitola 11) Svou pozoruhodnou osobností získala Zénobia obdiv mnoha lidí. Největší význam však měla její úloha, v níž zastupovala jeden z politických subjektů, které předpověděl prorok Daniel. Její vláda netrvala déle než pět let. Palmýra, hlavní město jejího království, je dnes pouhou vesnicí. I mocná Římská říše již dávno pominula a na jejím místě jsou novodobá království. Jaká budoucnost čeká tyto mocnosti? Také jejich osud je řízen spolehlivým splňováním biblických proroctví. (Daniel 2:44)