Lidské panství na miskách vah

8. část: Politická směs železa a vlhké hlíny

Nacionalismus: národní sebevědomí, které vyvyšuje jeden národ nad všechny jiné a staví prosazování jeho kultury a zájmů před jiné; pojem poprvé použit na konci 18. století, ale nejvíce používán ve století dvacátém.

POTÁCEJÍ se bezmocně od krize ke krizi: lidským vládám se prostě nedaří vytvořit stabilní lidskou společnost. Podle Zbigniewa Brzezinského, poradce pro národní bezpečnost bývalého prezidenta USA Jimmyho Cartera, se situace brzy nezmění.

Brzezinski byl spolu s jinými předními muži světa dotazován novinářkou Georgie Anne Geyerovou, když připravovala článek s názvem „Náš rozpadající se svět“, vydaný roku 1985. V něm citovala Brzezinského výrok: „Činitele, jež působí k mezinárodní nestabilitě, historicky vítězí nad silami, jež působí k organizovanější spolupráci. Nevyhnutelný závěr jakéhokoli nezaujatého rozboru světových trendů je, že sociální zmatky, politický neklid, hospodářská krize a mezinárodní třenice se pravděpodobně během zbylých let tohoto století ještě rozšíří.“

Je to neveselá předpověď, ale badatele Bible nepřekvapuje. Právě tato situace byla dávno předpověděna. Kdy? Jak?

Rozrušen snem

Babylónský král Nebukadnecar, panující v letech 624–582 př. n. l., byl znepokojen snem. Viděl v něm obrovskou sochu se zlatou hlavou, hrudí a pažemi ze stříbra, břichem a stehny z mědi, železnými holeněmi a chodidly a prsty ze železa smíšeného s hlínou. Boží prorok Daniel Nebukadnecarovi vyložil význam sochy a řekl mu: „Ty, králi, jsi ta zlatá hlava. A po tobě povstane jiné království, podřadnější než ty; a jiné království, třetí, měděné, jež bude panovat nad celou zemí.“ Socha tedy měla zjevně co dělat s lidskou vládou. — Daniel 2:37–39.

Před dobou Danielovou již utlačovaly Izraelity, vyvolený lid autora Bible, Egypt a Asýrie. (2. Mojžíšova 19:5) To z nich v kontextu Bible učinilo světové velmoci, totiž první v řadě sedmi, o nichž mluví Bible. (Zjevení 17:10) Potom, v Danielově době, Babylón rozvrátil Jeruzalém a násilím odvedl Izraelity do vyhnanství. Tak se stal Babylón třetí z těchto světových velmocí, o níž se v tomto případě přiléhavě mluvilo jako o „zlaté hlavě“. Bible a světové dějiny určují totožnost tehdy ještě budoucích světových velmocí, a to Médo–Persie, Řecka, Říma a nakonec Anglo–Ameriky.a

Bible hodnotí tyto národy jako světové velmoci, protože měly co činit s Božím lidem a odporovaly božskému panství, jehož se tito Boží služebníci zastávali. Socha, kterou viděl Nebukadnecar, tedy dobře znázorňovala, jak lidské panství potrvá v odporu k božské svrchovanosti i poté, co skončí Nebukadnecarovo království. Sled světových velmocí zobrazený různými částmi sochy počínal hlavou a směřoval dolů. Je tedy logické, že chodidla a prsty budou symbolizovat závěrečné projevy lidského panství, jež budou existovat během „času konce“, jak to vyjádřil Daniel. Co bychom potom měli očekávat? — Daniel 2:41, 42; 12:4.

‚Deset prstů‘

Boží služebníci se už neomezují na jeden národ ani na jedno místo, takže nemohou být utlačováni jedinou světovou velmocí. (Skutky 1:8; 10:34, 35) Jako příslušníci všech národů a občané lidských vlád každého druhu horlivě oznamují, že začal čas konce a dny lidského panství jsou již sečteny a brzy je vystřídá božské panství.b Proto se smělé poselství, které zvěstují, obrací proti všem existujícím politickým mocnostem. Číslo „deset“, jak se užívá v Bibli, vhodně označuje úplnost v pozemských věcech. ‚Deset prstů‘ sochy by tedy logicky představovalo politické lidské panství v jeho úplnosti, které stojí během času konce sjednoceně proti božské svrchovanosti.

Jaká byla politická situace na počátku tohoto předpověděného období? V roce 1800 ovládaly evropské národy 35 procent zemského povrchu, ale v roce 1914 už to bylo více než 84 procent! Collinsův atlas světových dějin (angl.) poznamenává, že „v předvečer války roku 1914 se zdálo, že rozdělení světa mezi několik velkých mocností je téměř dokončeno“. Hugh Brogan, docent historie na univerzitě v Essexu v Anglii, říká, že se zdálo, že „zanedlouho bude celý svět ovládán půl tuctem velmocí“.

Ale použít ‚deset prstů‘ jako symbol totality světových vlád, jichž by doslova nebylo víc než „půl tuctu“, by se nezdálo právě rozumné. Jestliže tedy mělo ve splnění proroctví ‚deset prstů‘ nabýt skutečného významu, politická situace, jež existovala v roce 1914, se musela změnit.

Na úsvitu dvacátého století panovalo Britské impérium, největší, jaké kdy viděl svět, nad každou čtvrtou osobou na zemi. Jiné evropské říše ovládaly další milióny lidí. Ale 1. světová válka vyvrcholila triumfem nacionalismu. Paul Kennedy, profesor historie na Yaleské univerzitě, vysvětluje: „Nejnápadnější změnou v Evropě, měřeno v územně-právních pojmech, byl vznik trsu národních států — Polska, Československa, Rakouska, Maďarska, Jugoslávie, Finska, Estonska, Litvy a Lotyšska na místě zemí, jež předtím byly součástí habsburské, romanovské a hohenzollernské říše.“

Po 2. světové válce se tento vývoj zrychlil. Nacionalismus vypukl plnou silou. Zejména po polovině 50. let byl tento trend nezvratný. Pět států evropské expanze končilo v troskách zhroucených koloniálních říší. Počet států v Africe, Asii a na Středním východě dramaticky rostl.

The New Encyclopaedia Britannica říká, že tento „vývoj proběhl v protikladu k názorům, jež ovládaly politické myšlení během předešlých 2 000 let“. Zatímco „do té doby člověk běžně kladl důraz na věci obecné a univerzální a za žádoucí cíl považoval jednotu“, nacionalismus nyní zdůrazňoval národní odlišnosti. Místo k sjednocování směřoval k rozpadu.

Železo a vlhká hlína

Všimněme si, že Bible popisuje chodidla a prsty sochy jako „zčásti ze železa a zčásti z tvarované hlíny“ a dodává: „Království se prokáže jako rozdělené,. . . zčásti jako silné a zčásti se prokáže jako křehké. . . ale nebudou k sobě lnout.“ (Daniel 2:33, 41–43) Tento nedostatek jednoty se stal zjevným, jak pokračovala dekolonizace, bujel nacionalismus a rozvojové země nabývaly váhy. Svět rychle sklouzával do politické roztříštěnosti.

Podobně jako je v chodidlech a prstech sochy nespojená směs železa a hlíny, byly i některé vlády podobné železu — autoritářské nebo tyranské — a jiné se podobaly hlíně — poddajnější neboli demokratické. Je pochopitelné, že k sobě nedokázaly lnout ve světové jednotě. Německá kniha Unsere Welt — gestern, heute, morgen; 1800 – 2000 (Náš svět — včera, dnes a zítra; 1800 – 2000) to v našich dnech vystihuje slovy: „Do 19. století převládla demokratická svoboda téměř ve všech civilizovaných zemích a koncem 1. světové války se zdálo, že věc svobody se přiblížila ke konečnému vítězství. . . Revolucí v Rusku v roce 1917 opět povstala diktatura. Od té doby bylo pro 20. století příznačné soužití a srážky mezi diktaturou a demokracií.“ — Kurzíva od nás.

Lidová moc

Všimněme si také, že během panování ‚deseti prstů‘ se prostí lidé, „potomstvo lidstva“, stále více zapojuje do vlády. Podporují tuto předpověď historické skutečnosti? — Daniel 2:43.

Demokracie, vláda lidu, byla těsně po 1. světové válce nesmírně populární, ačkoli během 20. a 30. let byly demokratické režimy v různých částech světa nahrazeny diktaturami. Po 2. světové válce dekolonizace opět vytvořila řadu nových demokracií. Později, v 60. a 70. letech, si však mnohé bývalé kolonie zvolily autoritářštější formy vlády.

Přesto byl ve 20. století trend nahrazovat monarchie a autokratické vlády demokraciemi neboli vládami lidu. „Rok lidu“ — tak popsal časopis Time loňské politické zvraty ve východní Evropě. A když konečně padla Berlínská zeď, německý zpravodajský časopis Der Spiegel přetiskl svou první stranu slovy: „Das Volk siegt!“ — lid vítězí!

Mnoho mluví, málo dělají

Ve všech východoevropských zemích, kde si lidová moc vynutila politickou reformu, byly požadovány svobodné volby s účastí mnoha politických stran. Politické strany ve své současné podobě vznikly v Evropě a Severní Americe během 19. století. Od poloviny 20. století se rozšířily do celého světa. Dnes jsou větší, silnější a lépe organizované než kdy dříve. Jejich prostřednictvím a také prostřednictvím odborů, parlamentních klik, zastánců ochrany životního prostředí a nespočetných jiných občanských a zájmových skupin mluví nyní lidová moc častěji a hlasitěji než kdy dříve.

Jak ale roste počet lidí zapojených do politického procesu, rostou i obtíže při dosahování politické shody. Uprostřed množství svářících se názorů a zájmů často vznikají menšinové vlády, vlády kompromisu, které mnoho mluví, ale málo dělají.

Celosvětová politická směs od roku 1914 byla křehká jako železo a vlhká hlína. Minuly již například dny, kdy se lidé v otázkách vlády odvolávali na božské vedení. „Lidé v západní civilizaci tak byli odkázáni pouze na sebe a shledávají, že jsou nedostateční,“ uzavírají Kolumbijské dějiny světa (angl.).

Místo pro optimismus?

„Proč se vlastně tyto odlišné, ale spřízněné děje sešly ve druhé polovině 20. století? Proč se tyto hrozby zhroucení světa vynořily přesně v době, kdy člověk dosáhl větších vědeckých průlomů a poznatků než za celou svou dosavadní historii?“ Tyto otázky novinářky Geyerové provokují k zamyšlení. Zná však někdo odpověď?

Téměř před deseti lety optimisticky poznamenala The World Book Encyclopaedia (angl.): „Máme pravděpodobně větší šanci vyřešit problémy naší doby než kterákoli předešlá generace.“ Ale je nyní, o desetiletí později, na počátku devadesátých let, stále ještě důvod k optimismu? ‚Ano,‘ řeknete snad a poukážete na konec studené války, větší spolupráci mezi Východem a Západem a na podstatný pokrok ve světovém odzbrojení.

Bible předpověděla, že se to stane. Naznačuje, že během panování sedmé biblické světové velmoci bude současně ustavena osmá světová velmoc výslovně pro účel sjednotit národy. (Zjevení 17:11) Bude však mít úspěch? Odpověď podá devátá část „Lidských panství na miskách vah“.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 12]

„Každé království rozdělené proti sobě bývá zpustošeno.“ — Matouš 12:25

[Praporek na straně 12]

„Národy se rozbouřily, království se zapotácela.“ — Žalm 46:6; 46:7, EP