„Hledejte Jehovu“ prostřednictvím uctívání, které schvaluje

 1. Z jakého požehnání se těšíte mezi Božími ctiteli?

MÁME opravdu jedinečnou výsadu znát Boha, který plní proroctví. Díky tomu můžeme zažít splnění slov, která zapsal prorok Ozeáš: „Zasnoubím tě sobě ve věrnosti; a jistě poznáš Jehovu.“ Ozeáš mluvil o pokojných podmínkách, které se měly podobat ráji a z nichž se měli Boží ctitelé těšit po návratu z vyhnanství v Babylóně. Podobně se Boží lid v dnešní době těší z duchovního blahobytu a bezpečí; jeho situace se podobá poměrům v ráji. (Ozeáš 2:18–20) Každý z nás, Bohu zasvěcených služebníků — svědků Jehovových —, nosí Boží jméno, a chceme ho nosit i nadále. (Izajáš 43:10, 12; Skutky 15:14)

2, 3. (a) Proč Jehova začal nenávidět způsob uctívání, který praktikoval jeho vyvolený národ ve starověku? (b) Proč by nás měla zajímat sdělení, která tomuto národu předávali proroci?

² Starověký Izrael byl národem zasvěceným Jehovovi a dostal od něj soubor přikázání, který Bůh nedal žádnému jinému národu. (5. Mojžíšova 4:33–35) Ke konci devátého století př. n. l. se však situace Izraelitů změnila natolik, že jim Bůh prostřednictvím proroka Amose řekl: „Nenávidím, zavrhl jsem vaše svátky . . . Budete-li mi . . . obětovat celé zápalné oběti, nenajdu zalíbení ani ve vašich obětních darech.“ (Amos 5:21, 22) Bůh sice svému celosvětovému sboru v dnešní době nic takového neříká, ale dovedete si představit, jak byste se asi cítili, kdybyste slyšeli takové zhodnocení svého uctívání? Může se z toho každý z nás něčemu naučit?

³ Tehdejší Boží ctitelé tvrdili, že Jehovu uctívají tak, jak to on schvaluje. Mnozí z nich však sloužili pohanským bohům, k nimž patřil i kananejský Baal a sochy telat, a rovněž přinášeli oběti na výšinách. Klaněli se nebeskému vojsku a přitom skládali přísahy Jehovovi. Proto pravý Bůh posílal ke svému lidu proroky, kteří měli národ vybízet, aby se vrátil k pravému uctívání. (2. Královská 17:7–17; 21:3; Amos 5:26) Z toho tedy vyplývá, že i zasvěcení Boží služebníci se musí v určitých směrech prozkoumat — že musí zhodnotit své skutky a postoje, zda se v nich odráží takový způsob uctívání, který Jehova schvaluje.

 4. Jaké podmínky panovaly během vlády krále Jeroboama II.?

⁴ Uvažujme o době, kdy v Božím jménu mluvili první z oněch 12 proroků. Bylo předpovězeno, že na desetikmenné izraelské království přijde Jehovův den. Navenek se však zdálo, že národ prosperuje. Přesně v souladu s Jonášovým proroctvím král Jeroboam II. obnovil hranici Izraele od Damašku na severu až k Mrtvému moři. (2. Královská 14:24–27) I když Jeroboam dělal to, co bylo špatné, Jehova projevil trpělivost a nechtěl Izrael vyhladit zpod nebes. Bůh dal Izraelitům čas, aby se mohli kát a aby ‚pátrali po Jehovovi a zůstali naživu‘. (Amos 5:6)

 5. Co Izraelitům chybělo, takže je Jehova kvůli tomu zavrhl?

⁵ Hmotně zajištění Izraelité měli čas vrátit se k Jehovovi tím, že by ho lépe poznali a jednali v souladu s jeho vůlí. Místo toho ale byli sebejistí a mysleli si, že ‚neštěstí se nepřiblíží ani nedosáhne až k nim‘. (Amos 9:10) Dalo by se říct, že na Jehovu zapomněli, protože se ‚nasytili a jejich srdce se začalo vyvyšovat‘. (Ozeáš 13:6) Neměli bychom si myslet, že je to jen mrtvá historie, která se nás nijak netýká. Všimněme si, proč měl Jehova s Izraelity právní při: „Protože jsi ty zavrhl poznání, já také zavrhnu tebe, abys mi nesloužil jako kněz.“ Izraelité byli zasvěcení Jehovovi a byli obklopeni Bohu zasvěcenými rodinnými příslušníky. Přesto jim chybělo „poznání Boha“. (Ozeáš 4:1, 6)

 6. V jakém smyslu Izraelitům chybělo poznání Boha?

⁶ Nebylo to tak, že by nikdy neslyšeli Boží slova, o nichž měli izraelští rodiče mluvit se svými dětmi. Většina Izraelitů se o biblických událostech dozvěděla pravděpodobně z vyprávění svých rodičů, z rozhovorů s ostatními Izraelity, případně o nich slyšeli při veřejných shromážděních. (2. Mojžíšova 20:4, 5; 5. Mojžíšova 6:6–9; 31:11–13) Věděli například o tom, co se stalo, když Áron udělal zlaté tele, zatímco Mojžíš byl na hoře Sinaj, kde obdržel Deset přikázání. (2. Mojžíšova 31:18–32:9) Izraelité v době zmiňovaných proroků tedy měli určité poznání Zákona a slyšeli příběhy z izraelských dějin. Jejich poznání však bylo mrtvé, protože jím nebyli podněcováni k tomu, aby Boha uctívali tak, jak to chtěl on.

 7. (a) Jak to, že Izraelité se tak snadno nechali zlákat k neposlušnosti? (b) Jak by křesťan mohl ‚začít zapomínat na svého Původce‘?

⁷ Možná si říkáte: ‚Jak to, že Izraelité se nechali tak snadno zlákat k neposlušnosti?‘ Ozeáš tento proces popsal slovy: „Izrael začal zapomínat na svého Původce.“ (Ozeáš 8:14) Původní hebrejské sloveso je ve tvaru, který je zde správně přeložen vazbou „začal zapomínat“. Izraelity nepostihla náhlá ztráta paměti. Bylo to jinak. Postupem času totiž ztratili ze zřetele, jak důležité je uctívat Jehovu způsobem, který on schvaluje. Co myslíte, mohl by do stejné pasti padnout i křesťan? Uvažujme například o muži, který bere vážně svou odpovědnost starat se o rodinu. (1. Timoteovi 5:8) Takový muž bude oprávněně považovat své zaměstnání za něco důležitého. Z nějakého důvodu může získat pocit, že kvůli práci musí vynechat nějaká křesťanská shromáždění. Časem si ale kvůli tomu přestane dělat takové starosti a bude shromáždění vynechávat častěji. Jeho vztah k Bohu tak bude postupně slábnout a on ‚začne zapomínat na svého Původce‘. Podobná věc se může stát i křesťanovi, který má nevěřící rodiče nebo příbuzné. Stojí před otázkou, kolik času si pro ně vyhradí a kdy. (2. Mojžíšova 20:12; Matouš 10:37) A co rozhodování například o tom, kolik času a energie má člověk věnovat výletům, koníčkům nebo zábavě?

 8. Jaký význam mělo v Amosových dnech vyjádření ‚čistota zubů‘?

⁸ Studujeme Boží slovo a získané poznání uplatňujeme v praxi. Přesto každý z nás může uvažovat o jednom vyjádření, které se objevuje v knize Amos. Mluví se tam o ‚čistotě zubů‘. Prostřednictvím Amose Bůh svůj lid varoval: „Já, já jsem vám také dal čistotu zubů ve všech vašich městech a nedostatek chleba na všech vašich místech.“ (Amos 4:6) Izraelité měli čisté zuby ne díky tomu, že by snad používali zubní kartáček. Tato čistota byla důsledkem toho, že neměli co jíst a trpěli hladem. Bylo to navíc varování před ‚hladem ne po chlebu, a žízni ne po vodě, ale po slyšení Jehovových slov‘. (Amos 8:11)

9, 10. (a) Jak by se mohlo stát, že by křesťan duchovně vyhladověl? (b) Proč bychom si měli dávat pozor na nebezpečí v podobě duchovního vyhladovění?

⁹ Situace popsaná Amosem se splňuje na křesťanstvu, které je po duchovní stránce v ubohém stavu. Naproti tomu pro Boží lid po celém světě jsou otevřeny „nebeské propusti“. Jehovovi ctitelé se těší z hojnosti duchovního pokrmu. (Malachiáš 3:10; Izajáš 65:13, 14) Přesto si však každý křesťan může položit otázku: ‚Do jaké míry se duchovním pokrmem sytím já osobně?‘ Někteří vědci zjistili zajímavou věc: Když pokusná zvířata měla v mozku poškozeno centrum vnímání hladu, ztratila chuť k jídlu do té míry, že byla schopna vyhladovět až k smrti, i když kolem nich byla spousta žrádla! Mohlo by snad dojít k tomu, že nějaký křesťan by měl své centrum vnímání duchovního hladu poškozeno natolik, že by vyhladověl, i když je obklopen hojností duchovního pokrmu?

¹⁰ Mějme na mysli svou vlastní situaci, když teď budeme přemýšlet o tom, že Jehova Izraelitům opatřoval duchovní pokrm opravdu v hojné míře. Měli Zákon, díky kterému mohli k Jehovovi získávat pevnější vztah; měli vzdělávací program, díky němuž mohli poznání o Bohu vštěpovat svým potomkům; a měli proroky, kteří jim pomáhali chápat, jaká je Boží vůle. Přesto však na Jehovu začali zapomínat. V Bibli je řečeno, že za dnů Ozeáše se v hmotném smyslu ‚nasytili, a jejich srdce se začalo vyvyšovat‘. (Ozeáš 13:6; 5. Mojžíšova 8:11; 31:20) Pokud nechceme, aby kvůli hmotnému blahobytu zesláblo naše pouto s Bohem, musíme si na takové nebezpečí dávat dennodenně pozor. (Sefanjáš 2:3)

11, 12. (a) Proč za vlády krále Uzzijáše museli proroci vybízet lid k tomu, aby se vrátil k Jehovovi? (b) Co Joel Izraelitům zdůrazňoval?

¹¹ V době, kdy v Izraeli panoval Jeroboam II., byl vládcem nad Judou Uzzijáš (nazývaný také Azarjáš). Ten rozšířil hranice svého území a zpevnil jeruzalémské hradby. Uzzijáš „předváděl sílu v mimořádné míře“, protože „pravý Bůh mu dále pomáhal“. Uzzijáš „dále činil to, co bylo správné v Jehovových očích“ a „směřoval k pátrání po Bohu“. Mnoho obyvatel Judy však stále přinášelo obětní dým na výšinách. (2. Paralipomenon 26:4–9)

¹² Z tohoto příkladu je vidět, že i když lidé v Judě a Izraeli nosili Boží jméno, jejich uctívání bylo mnohdy poskvrněno věcmi, které Bůh neschvaloval. Proroci lidem pomáhali rozlišit pravé uctívání od falešného. Prostřednictvím Joela Bůh Izraelity naléhavě vybízel: „Vraťte se ke mně s celým srdcem a s postem a s pláčem a s bědováním.“ (Joel 2:12) Všimněme si, že Bůh si přál, aby se jeho lid k němu vrátil „s celým srdcem“. Ano, problém se týkal jejich srdce. (5. Mojžíšova 6:5) Dalo by se říct, že Jehovu uctívali mechanicky, ne z hloubi srdce. Bůh jim opakovaně zdůrazňoval, jak důležité je projevovat milující laskavost, spravedlnost a mírnost, což jsou všechno vlastnosti srdce. (Matouš 23:23)

13. O čem měli uvažovat Židé, kteří se vrátili z vyhnanství v Babylóně?

¹³ Uvažujme dále o tom, co se stalo po návratu Židů do jejich vlasti. I když v souladu se Zákonem obnovili pravé uctívání, zdaleka ne všechno bylo v pořádku. Židé drželi půst při určitých výročích, která se vázala ke zničení Jeruzaléma. „Postili jste se skutečně mně, ano mně?“ ptal se Jehova. Ke zničení Jeruzaléma došlo proto, že na něm Bůh vykonal spravedlivý rozsudek, a to nebyla věc, kvůli které si měli Židé naříkat. Místo aby se ohlíželi zpátky do minulosti a trudnomyslně se postili, měli se v období svátků radovat z požehnání, které bylo s pravým uctíváním spojeno. (Zecharjáš 7:3–7; 8:16, 19) Měli se navíc zaměřovat ještě na něco jiného. Na co? Například měli ‚soudit podle opravdového práva; a prokazovat si navzájem milující laskavost a projevy milosrdenství a neměli plánovat úkladně nic špatného proti sobě navzájem ve svých srdcích‘. (Zecharjáš 7:9, 10) Z toho, co tito proroci říkali Božím ctitelům o horlivém uctívání, se může poučit každý z nás.

14. (a) Jak měli Boha uctívat Židé, kteří se vrátili z vyhnanství? (b) Jak proroci zdůrazňovali závažnější rysy uctívání?

¹⁴ Co k takovému horlivému uctívání neodmyslitelně patří? Odpověď na tuto otázku získáme, když se zamyslíme nad tím, co Bůh od Izraelitů vyžadoval jak před odvedením do vyhnanství, tak i po jejich návratu do vlasti. Víme, že bylo třeba řídit se Božími měřítky například v mravních otázkách. V Zákoně bylo také konkrétně stanoveno, jaké skutky a činnosti Bůh od Izraele vyžadoval. K nim patřil například požadavek shromažďovat se k tomu, aby naslouchali Božímu zákonu a učili se konat Boží vůli. Kromě toho ale Bůh prostřednictvím svých proroků zdůrazňoval, že je důležité pěstovat a projevovat milující laskavost, spravedlnost, mírnost, milosrdenství a skromnost. Všimněme si, jak Jehova na tyto vlastnosti kladl důraz: „Nalezl [jsem] potěšení v milující laskavosti, a ne v oběti; a v poznání Boha spíše než v celých zápalných obětech.“ „Zasévejte si semeno ve spravedlnosti; sklízejte ve shodě s milující laskavostí.“ (Ozeáš 6:6; 10:12; 12:6) Micheáš prohlásil: „Co od tebe Jehova žádá zpět, než abys uplatňoval právo a miloval laskavost a byl skromný, když chodíš se svým Bohem?“ (Micheáš 6:6–8) A prorok Sefanjáš Boží lid vybízel: „Hledejte Jehovu, všichni mírní země . . . Hledejte spravedlnost, hledejte mírnost.“ (Sefanjáš 2:3) Chceme-li Boha uctívat tak, aby mu to bylo přijatelné, musíme takové postoje projevovat.

15. Co musí v souladu s vybídkami proroků být součástí uctívání dnešních křesťanů?

¹⁵ Jakou roli hrají tyto postoje v našem uctívání? Víme, že je velmi důležité kázat dobrou zprávu o Království. (Matouš 24:14; Skutky 1:8) Ale člověk by si mohl položit otázky: ‚Mám sklon pohlížet na kázání v našem obvodu jako na povinnost, jako na nějaké břemeno? Nebo to naopak považuji za příležitost pomáhat lidem, kteří potřebují slyšet biblické poselství, jež jim může zachránit život? Projevuji lidem milosrdenství?‘ Ano, právě milosrdenství a milující laskavost by nás měly podněcovat k tomu, abychom druhé varovali před Jehovovým dnem. Když se snažíme sdělovat dobrou zprávu lidem všeho druhu, hraje v tom svou úlohu také smysl pro právo a spravedlnost. (1. Timoteovi 2:4)

16, 17. Proč k našemu uctívání neodmyslitelně patří mírnost a skromnost?

¹⁶ Jako další příklad si uveďme náš závazek účastnit se křesťanských shromáždění. (Hebrejcům 10:24, 25) Víme, že shromáždění jsou důležitá, ale uvažovali jste už někdy o tom, jak s nimi souvisí mírnost a skromnost? Mírní lidé jsou natolik pokorní, že se nechávají poučovat a pak získané poznatky uplatňují. Tím vykonávají Jehovovo soudcovské rozhodnutí. Skromný člověk si je vědom svých omezení a uvědomuje si také, že se neobejde bez povzbuzení a poučování, kterých se mu na shromážděních dostává.

¹⁷ Uvedené příklady ukazují, jaký užitek můžeme z vyučování proroků mít. Co když ale cítíme, že bychom měli v jedné nebo ve více oblastech zmíněných výše udělat změny? Nebo co když jsme se dopustili závažných chyb, a občas nás kvůli tomu trápí svědomí? Knihy 12 proroků nám v takové situaci mohou poskytnout útěchu a pomoc.

18. (a) Pro koho má 12 proroků obzvlášť utěšující zprávu? (b) Jaké pocity ve vás vyvolává to, že Jehova svůj lid naléhavě vybízí, aby se k němu vrátil?

¹⁸ Jak jsme již viděli, proroci, o nichž mluvíme, dělali mnohem víc, než jen odsuzovali a napomínali. Popisovali Jehovu jako toho, kdo svůj lid vybízí, aby se k němu vrátil. Zamysleme se nad tím, jaké pocity se skrývají za Ozeášovou vybídkou: „Pojďte a vraťme se přece k Jehovovi, vždyť sám roztrhal na kusy, ale uzdraví nás. Bil, ale ováže nás. . . . A budeme znát, budeme usilovat, abychom znali Jehovu.“ (Ozeáš 6:1–3) Je pravda, že smysl pro právo Jehovu podnítil k tomu, aby nad Izraelem a později i nad Judou vykonal rozsudek. Jeho lid se však měl na takové rány dívat jako na kroky nezbytné k duchovnímu uzdravení. (Hebrejcům 12:7–13) Pokud by se Jehovův vzpurný lid vrátil ke svému Bohu, Jehova by ho ‚uzdravil‘ a ‚ovázal‘. Představte si muže, který si kleká, aby ovázal svému bližnímu nějaké zranění. A teď si do tohoto obrazu dosaďte Jehovu. Jehova je skutečně milosrdný Bůh, který ovazuje ty, kdo se k němu navracejí. Nemotivuje nás to snad, abychom se k němu ochotně vrátili, pokud jsme proti němu nějak zhřešili? (Joel 2:13)

19. Co to znamená znát Jehovu?

¹⁹ Co to znamená vrátit se k Bohu? Ozeáš nám připomíná, že nestačí Boha jen „znát“, ale že je třeba „usilovat, abychom [ho] znali“. Jedno novodobé encyklopedické dílo komentuje Ozeáše 6:3 takto: „Je zde vyzdvižen rozdíl mezi tím, když někdo o Bohu pouze ví a když ho někdo zná. Dalo by se to přirovnat k rozdílu mezi tím, když někdo o lásce čte a když se pak sám zamiluje.“ Nestačí jen získat o Jehovovi povrchní poznání. Bůh se pro nás musí stát skutečným. Musí pro nás být důvěrným Přítelem, kterému se můžeme bez obav svěřovat. (Jeremjáš 3:4) Díky takovému vztahu jsme pak vnímaví k Jehovovým pocitům, když sami určitým způsobem jednáme. A to je pro nás velkou pomocí, když se snažíme Boha uctívat tak, jak to on schvaluje.

20, 21. Jak si král Josijáš osvojil poznání Boha?

²⁰ Vynikajícím příkladem člověka, který se zastával pravého uctívání, byl král Josijáš. Uvažujme teď o jeho životě. V době, kdy se stal králem, byl národ zabředlý do modlářství a bujelo v něm násilí a podvádění. Takové jednání se rozmohlo v době vlády Manasseho a Amona. (2. Královská 21:1–6, 19–21) Na Josijáše muselo příznivě zapůsobit Sefanjášovo vybízení, aby lidé ‚hledali Jehovu‘, protože v důsledku toho „začal pátrat po Bohu svého praotce Davida“. Josijáš tedy zahájil kampaň, jejímž cílem bylo vymýtit z Judy modlářství. A tuto kampaň rozšířil až na území, které bylo kdysi součástí severního království. (Sefanjáš 1:1, 14–18; 2:1–3; 3:1–4; 2. Paralipomenon 34:3–7)

²¹ Po této duchovní očistě Josijáš dál hledal Jehovu a nařídil opravu chrámu. Při stavebních pracích se našla ‚kniha Jehovova zákona předaná Mojžíšovou rukou‘, což byl nejspíš původní rukopis Zákona. Jak Josijáš zareagoval, když mu jeho sloužící tuto knihu četli? „Jakmile král slyšel slova zákona, . . . okamžitě roztrhl své oděvy.“ ‚Roztrhl‘ ale také „své srdce“, protože to, co mu bylo čteno, bez váhání uplatnil. Nesnažil se sám sebe ospravedlňovat tvrzením, že on už toho pro Jehovu přece udělal dost. Vzpomínáte si, k jakým výsledkům jeho reforma vedla? „Po všechny jeho dny [izraelští synové] neodbočili od následování Jehovy, Boha svých praotců.“ (2. Paralipomenon 34:8, 14, 19, 21, 30–33; Joel 2:13)

22. Co se můžeme naučit z příkladu Josijáše?

²² Možná si říkáte: ‚Jak bych asi reagoval já?‘ Naslouchali byste podobně jako Josijáš slovům proroků a změnili byste své jednání a smýšlení? Ačkoli my dnes nežijeme za dnů Sefanjáše a Josijáše, můžeme se z toho naučit, jak důležité je vnímavě reagovat na sdělení a rady od Boha. Pokud tedy křesťan cítí, že by měl udělat nějaké změny ve svém způsobu života nebo uctívání, může pro něj být zamyšlení nad zprávami 12 proroků mocným podnětem, aby to skutečně udělal. (Hebrejcům 2:1)

23. Co můžete dělat, pokud cítíte, že byste se měli v nějakém ohledu zlepšit?

²³ Někdy možná máte podobné pocity jako Jonáš, když se ocitl v břiše velké ryby: „Jsem odehnán od tvých očí! Jak budu opět upřeně hledět na tvůj svatý chrám?“ (Jonáš 2:4) I když se ocitneme v takové situaci, může nám — nedokonalým lidem náchylným k hříchu — poskytnout velkou útěchu to, co Jehova řekl ústy Malachiáše: „Vraťte se ke mně, a vrátím se k vám.“ (Malachiáš 3:7) Pokud zjistíte, že byste svůj vztah k Jehovovi měli prohloubit, starší ve vašem sboru vám v tom rádi pomohou. Je to podobné jako s řízením auta — musíte obrazně řečeno zařadit nejdřív nižší rychlostní stupeň. Ale když už se rozjedete, dělat pokroky pro vás bude snadnější. Můžete si být jistí, že Jehovu takové úsilí potěší a že vám při tom bude pomáhat, protože je „milostivý a milosrdný, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti“. (Joel 2:12–14) Zprávy proroků jsou tedy velkým povzbuzením pro každého, kdo chce Boha uctívat tak, jak to on schvaluje.