OLOVNICE

Šňůra, na jejímž konci bylo upevněno kovové, kamenné nebo hliněné závaží, aby zůstala rovná a aby bylo podle ní možné stavět zdi i jiné stavby rovně a kolmo k základům. Někdy se i samotnému závaží říkalo olovnice. Ve starověku olovnici používali tesaři, zedníci a jiní řemeslníci.

Zerubbabel je v souvislosti se znovuvýstavbou jeruzalémského chrámu popisován, jak v ruce drží olovnici — podle masoretského textu doslova „kámen [neboli závaží], cín“. (Ze 4:9, 10) Jak bylo předpověděno, Zerubbabel nejen položil základ chrámu, ale pod jeho dohledem se také stavební dílo dovedlo až do konce. (Ezr 3:8–10; 6:14, 15)

Ve vidění Amos spatřil Jehovu, jak stál na zdi, která byla postavena s olovnicí, a původně tedy byla rovná, kolmá k základu. Prorok viděl Jehovu s olovnicí v ruce a Bůh mu řekl, že klade olovnici doprostřed svého lidu. Ve zkoušce, zda jsou v duchovním ohledu přímí, Izraelité neobstáli, protože nejednali podle Božích požadavků. Jehova tedy řekl, že bude postupovat podle práva a ‚již to nebude dále omlouvat‘, že Izraelovy výšiny budou opuštěny a jeho svatyně zpustošeny a že ‚Bůh povstane proti Jeroboamovu domu s mečem‘. (Am 7:7–9) Tato slova se přesně splnila, když v roce 740 př. n. l. Asyřané zpustošili Izrael a zničili Samaří.