Jonáš se poučuje o Jehovově milosrdenství
DĚJ se odehrává v devátém století př. n. l. a v Izraeli vládne Jeroboam II. Jehova má pro svého proroka Jonáše, který pochází ze zebulonského města Gat-Chefer, jeden úkol. (Jozue 19:10, 13; 2. Královská 14:25) Bůh Jonáše posílá do Ninive, hlavního města Asýrie, které je od jeho domovského města vzdáleno asi 800 kilometrů. Má obyvatele Ninive varovat, že je Bůh chce zničit.
Jonáš si možná myslel: ‚Jít do takového města a k takovému národu? Vždyť nejsou ani oddaní Bohu. Ti krvežízniví Asyřané nikdy s Jehovou neuzavřeli smlouvu, jako to udělali Izraelité. Vždyť by přece mohli mé varování považovat za vyhrožování a Izrael si podrobit! Ne! Já tam nepůjdu. Uteču do Joppe a popluji opačným směrem — až do Taršiše, až na druhý konec Velkého moře. Tak to udělám!‘ (Jonáš 1:1–3)
V nebezpečí na moři!
Jonáš je brzy v Joppe na pobřeží Středozemního moře. Zaplatí jízdné a nastupuje na loď, která odplouvá do Taršiše. Taršiš je obvykle ztotožňován se Španělskem, které leží více než 3500 kilometrů západně od Ninive. Jakmile je loď na moři, prorok odchází do podpalubí a unaven usne. Zanedlouho však Jehova sesílá na moře velký vítr a všichni vyděšení námořníci volají ke svým vlastním bohům o pomoc. Loď se tak kolébá a kymácí, že náklad je hozen přes palubu, aby se plavidlo odlehčilo. Přesto se zdá, že ztroskotání je jisté, a Jonáš slyší rozrušené kapitánovo volání: „Co je s tebou, spáči? Vstaň, volej ke svému bohu! Snad o nás pravý Bůh projeví starost a nezahyneme.“ Jonáš vstává a vychází na palubu. (Jonáš 1:4–6)
„Pojďte a metejme los,“ říkají námořníci, „abychom věděli, kvůli komu máme toto neštěstí.“ Los padl na Jonáše. Představ si, jakou úzkost asi cítí, když námořníci říkají: „Pověz nám, prosím, kvůli komu máme toto neštěstí? Jaká je tvá práce a odkud přicházíš? Jaká je tvá vlast a z jakého jsi lidu?“ Jonáš říká, že je Hebrejec uctívající ‚Jehovu, nebeského Boha,‘ a že má bázeň před ‚Tím, kdo udělal moře a souš‘. Bouře na ně přišla, protože Jonáš utíká z Jehovovy přítomnosti místo toho, aby poslušně donesl Boží poselství do Ninive. (Jonáš 1:7–10)
Námořníci se ptají: „Co ti máme udělat, aby se nám moře utišilo?“ Moře je stále rozbouřenější a Jonáš říká: „Zdvihněte mě a vrhněte mě do moře, a moře se vám utiší; protože jsem si vědom, že ta velká vichřice na vás přišla kvůli mně.“ Muži nechtějí vrhnout Jehovova služebníka do moře, protože to by pro něj znamenalo jistou smrt. Pokoušejí se tedy dostat na souš. Ale bezúspěšně. Námořníci volají: „Ach Jehovo, prosím, kéž nezahyneme pro duši toho muže! A neuváděj na nás nevinnou krev, neboť ty sám, Jehovo, jsi jednal podle toho, co se ti zalíbilo!“ (Jonáš 1:11–14)
Do moře!
Nato námořníci házejí Jonáše přes palubu. Když se Jonáš potopí do rozbouřených vod, moře ustává ve svém vzteku. Když to muži vidí, ‚začínají se Jehovy velice bát, obětují mu oběť a skládají slavnostní sliby‘. (Jonáš 1:15, 16)
Když se nad Jonášem zavírá voda, nepochybně se modlí. Pak cítí, že prochází nějakým měkkým průchodem a klouže do jakési větší dutiny. Je překvapivé, že může stále dýchat. Jonáš odhrne mořské řasy, které se mu nahromadily okolo hlavy, a zjišťuje, že je opravdu na jedinečném místě. Je to proto, že „Jehova ustanovil, aby Jonáše spolkla velká ryba, takže se Jonáš na tři dny a tři noci ocitl v nitru ryby“. (Jonáš 1:17)
Jonáš se vroucně modlí
V břiše obrovské ryby má Jonáš čas se modlit. Některá jeho slova se do jisté míry podobají některým žalmům. Jonáš později zaznamenal své modlitby vyjadřující jak tíseň, tak lítost. Představoval si například, že se břicho té ryby pro něj stane šeolem neboli hrobem. A proto se modlil: „Ze své tísně jsem volal k Jehovovi a on mi pak odpověděl. Z břicha šeolu jsem křičel o pomoc. Slyšel jsi můj hlas.“ (Jonáš 2:1, 2) Dvě Písně výstupů, které pravděpodobně zpívali Izraelité stoupající do Jeruzaléma na výroční slavnosti, vyjadřují podobné myšlenky. (Žalm 120:1; 130:1, 2)
Jonáš přemýšlí o svém pádu do moře a modlí se: „Když jsi mě hodil do hlubin, do srdce širého moře, potom mě obtekla opravdová řeka. Všechna tvá vlnobití a tvé vlny, ty se přese mne převalily.“ (Jonáš 2:3; srovnej Žalm 42:7; 69:2.)
Jonáš se bojí, že kvůli své neposlušnosti ztratí božskou přízeň a že už nikdy neuvidí Boží chrám. Modlí se: „A já, já jsem řekl: ‚Jsem odehnán od tvých očí! Jak budu opět upřeně hledět na tvůj svatý chrám?‘ “ (Jonáš 2:4; srovnej Žalm 31:22.) Jeho situace vypadá tak špatně, že Jonáš říká: „Vody mě obtekly až k duši [ohrožovaly jeho život]; vodní hlubina mě stále svírala. Chaluhy se mi ovinuly okolo hlavy.“ (Jonáš 2:5; srovnej Žalm 69:1.) Představte si Jonášovu situaci. Jonáš totiž pokračuje: „K základům hor jsem sestoupil [uvnitř ryby]. A země, její závory [jako závory hrobu] byly na mně na neurčitý čas. Avšak vyvedl jsi můj život z jámy [třetí den], Jehovo, můj Bože.“ (Jonáš 2:6; srovnej Žalm 30:3.)
Jonáš je sice v břiše ryby, ale nemyslí si: ‚Jsem tak zkroušený, že se nemůžu modlit.‘ Místo toho se modlí: „Když ve mně má duše [blízka smrti] omdlévala, Jehova byl Ten, na něhož jsem vzpomínal [ve víře jako na Toho, kdo je nesrovnatelně mocný a milosrdný]. Pak vešla má modlitba k tobě, do tvého svatého chrámu.“ (Jonáš 2:7) Jehova ze svého nebeského chrámu Jonáše slyšel a zachránil ho.
V závěru se Jonáš modlí: „Ti, kteří pozorují modly nepravdy [tím, že důvěřují v neživé sochy falešných bohů], opouštějí svou milující laskavost [protože opouštějí toho, kdo tuto vlastnost projevuje]. Já, já ti však chci [Jehovo Bože] obětovat s hlasem díkůvzdání. Co jsem slavnostně slíbil [během této zkušenosti nebo jindy], chci splnit. Záchrana patří Jehovovi.“ (Jonáš 2:8, 9; srovnej Žalm 31:6; 50:14.) Tento kajícný prorok si je vědom toho, že ze smrti ho může zachránit jedině Bůh, a proto — jako před ním králové David a Šalomoun — připisuje záchranu Jehovovi. (Žalm 3:8; Přísloví 21:31)
Jonáš jedná poslušně
Po mnohém přemýšlení a vroucích modlitbách Jonáš cítí, že je tlačen ven tím průchodem, kterým se do ryby dostal. Nakonec je Jonáš vyvržen na souš. (Jonáš 2:10) Je vděčný za vysvobození, a tak poslechne Boží slovo: „Vstaň, jdi do velkého města Ninive a ohlaš mu prohlášení, které k tobě mluvím.“ (Jonáš 3:1, 2) Jonáš tedy vyráží do hlavního města Asýrie. Když se dozví, co je za den, uvědomuje si, že byl v břiše ryby tři dny. Prorok přechází řeku Eufrat na jejím velkém západním ohybu, cestuje na východ přes severní Mezopotámii, jde k řece Tigrid a nakonec přichází k tomu velkému městu. (Jonáš 3:3)
Jonáš vchází do rozlehlého Ninive. Jde dále do města a přitom po dobu jednoho dne ohlašuje: „Už jen čtyřicet dnů, a Ninive bude rozvráceno.“ Byl Jonáš zázračně obdařen znalostí asyrštiny? To se nedovídáme. Pokud však káže hebrejsky a někdo to překládá, přesto jeho oznamování přináší výsledky. Muži z Ninive začínají věřit Bohu. Vyhlašují půst a od největšího z nich až po nejmenšího z nich se oblékají do pytloviny. Když se tu zprávu dozvídá král Ninive, vstává ze svého trůnu, svléká svůj úřední oděv, pokrývá se pytlovinou a sedá si do popela. (Jonáš 3:4–6)
Jonáše to velmi překvapuje. Asyrský král vysílá hlasatele, aby oznamovali: „Žádný člověk a žádné domácí zvíře, žádný dobytek ani brav ať vůbec nic neochutná. Nikdo ať nepřijímá potravu. Ani vodu ať nepijí. A ať se pokryjí pytlovinou, člověk i domácí zvíře; a ať silně volají k Bohu a vrátí se každý od své špatné cesty a od násilí, které bylo v jejich rukou. Kdo ví, zda se snad pravý Bůh neobrátí zpět a vskutku nepocítí lítost, a neobrátí se zpět od svého hořícího hněvu, takže nezahyneme?“ (Jonáš 3:7–9)
Ninivští se řídí královým nařízením. Když Bůh vidí, že se odvrátili od své špatné cesty, cítí lítost nad neštěstím, o němž mluvil, že na ně přivede, takže to neštěstí nakonec nezpůsobí. (Jonáš 3:10) Díky jejich pokání, pokoře a víře se Jehova rozhodne, že zamýšlený soud nad nimi nevykoná.
Rozmrzelý prorok
Po čtyřiceti dnech se s Ninive nic nestalo. (Jonáš 3:4) Když si Jonáš uvědomuje, že Ninivští nebudou zničeni, značně se mu to nelíbí a rozpaluje se hněvem. Modlí se: „Ach Jehovo, cožpak to nebyla moje záležitost, když jsem byl na své vlastní půdě? Proto jsem šel napřed a utíkal do Taršiše; vždyť jsem věděl, že jsi Bůh milostivý a milosrdný, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti, a cítíš lítost nad neštěstím. A teď, prosím, Jehovo, odejmi ode mne mou duši, vždyť zemřít je pro mne lepší než být naživu.“ Bůh mu odpovídá otázkou: „Rozpálil ses hněvem oprávněně?“ (Jonáš 4:1–4)
Nato se Jonáš vytratí z města. Jde na východ a staví si chýši, aby v jejím stínu mohl sedět, dokud neuvidí, co se s městem stane. Jehova projevuje účast a ‚ustanovuje, aby nad Jonášem vzešla rostlina, lahvovitá tykev, a stala se mu stínem nad hlavou a osvobodila ho z jeho neblahého stavu‘. Jonáš se nad lahvovitou tykví velmi raduje! Ale příštího dne, při úsvitu, Bůh působí, aby rostlinu napadl červ, a tykev začíná uvadat. Brzo je suchá na troud. Bůh posílá také vysoušející východní vítr. Slunce praží, a Jonáš začíná omdlévat. Stále prosí, aby zemřel. Ano, Jonáš opakovaně říká: „Zemřít je pro mne lepší než být naživu.“ (Jonáš 4:5–8)
Teď mluví Jehova. Ptá se Jonáše: „Rozpálil ses hněvem oprávněně pro tu rostlinu, lahvovitou tykev?“ Jonáš odpovídá: „Oprávněně jsem se rozpálil hněvem, až k smrti.“ Nyní Jehova tomuto prorokovi v podstatě říká: ‚Tobě bylo líto lahvovité tykve. Ale nelopotil ses pro ni a ani jsi nezpůsobil, že vyrostla veliká. Přes noc vyrostla a přes noc zanikla.‘ Bůh dále Jonášovi domlouvá: ‚A já, já bych se neměl slitovat nad velkým městem Ninive, v němž žije kromě mnoha domácích zvířat i sto dvacet tisíc lidí, kteří vůbec neznají rozdíl mezi svou pravicí a svou levicí?‘ (Jonáš 4:9–11) Odpověď je nasnadě.
Jonáš činí pokání a později píše biblickou knihu nesoucí jeho jméno. Jak se dověděl, že se námořníci báli Jehovy, obětovali mu oběť a složili slavnostní sliby? Byl inspirován Bohem nebo se to možná doslechl v chrámu od jednoho z těch námořníků nebo od lidí, kteří tehdy na té lodi cestovali. (Jonáš 1:16; 2:4)
„Znamení proroka Jonáše“
Když znalci Zákona a farizeové žádali Ježíše Krista o znamení, Ježíš řekl: „Ničemná a cizoložná generace stále hledá znamení, ale nebude jí dáno žádné znamení kromě znamení proroka Jonáše.“ Pak připojil: „Vždyť právě jako byl Jonáš v břiše obrovské ryby tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka v srdci země tři dny a tři noci.“ (Matouš 12:38–40) Židovský den začínal při západu slunce. Kristus zemřel v pátek odpoledne 14. nisana 33 n. l. Ten den položili jeho tělo do hrobky dříve, než zapadlo slunce. Večer začal 15. nisan, který trval až do západu slunce v sobotu, která byla sedmým a posledním dnem v týdnu. Tou dobou začal 16. nisan, který trval až do západu slunce v den, kterému my říkáme neděle. Mrtvý Ježíš byl tedy v hrobce celkem tuto dobu: část 14. nisana, celý 15. nisan a noc 16. nisana. Když jisté ženy přišly k hrobce v neděli ráno, byl už vzkříšen. (Matouš 27:57–61; 28:1–7)
Ježíš byl v hrobce tři dny — z prvního a třetího dne tam strávil pouze jejich část. Jeho nepřátelé tak dostali „znamení proroka Jonáše“, ale Ježíš řekl: „Muži z Ninive povstanou v soudu s touto generací a odsoudí ji, protože činili pokání po tom, co Jonáš kázal, ale pohleďte, zde je něco více než Jonáš.“ (Matouš 12:41) Jak pravdivá jsou tato slova. Židé měli mezi sebou Ježíše Krista — mnohem většího proroka, než byl Jonáš. Pro Ninivské byl dostatečným znamením Jonáš, ale Ježíš kázal s ještě větší autoritou a s pádnějšími důkazy než on. Přesto mu Židé všeobecně neuvěřili. (Jan 4:48)
Jako celek židovský národ nebyl pokorný a nepřijal většího proroka, než byl Jonáš, a neprojevil v Něho víru. A jejich předkové? I oni postrádali víru a pokoru. Jehova nepochybně poslal Jonáše do Ninive proto, aby ukázal velký rozdíl mezi kajícnými Ninivskými a tvrdošíjnými Izraelity, kterým se žalostně nedostávalo víry a pokory. (Srovnej 5. Mojžíšovu 9:6, 13.)
A samotný Jonáš? Poznal, jak velké je Jehovovo milosrdenství. I nás by Jehovova reakce na Jonášovo reptání, když Jehova projevil lítost nad kajícnými obyvateli Ninive, měla uchránit před tím, že bychom si stěžovali, že náš nebeský Otec projevuje milosrdenství dnešním lidem. Ano, kéž se radujeme z toho, že se každoročně tisíce lidí s vírou a s pokorným srdcem obrací k Jehovovi.