Bůh bude žárlit pro Sion

6., 7. V jakém smyslu Jehova ‚žárlil s velkým vztekem‘?

⁶ Výrok ‚Tak řekl Jehova‘ se poprvé vyskytuje u Zecharjáše 8:2, kde čteme: „Tak řekl Jehova vojsk: ‚Chci na Sion žárlit velkou žárlivostí, a s velkým vztekem chci na něj žárlit.‘ “ Slib, že Jehova bude žárlit, že bude velmi horlit, znamenal, že Bůh pohotově obnoví svému lidu pokoj. Dokladem této horlivosti byla skutečnost, že se Izrael vrátil do své země a že byl znovu vystavěn chrám.

⁷ Co se však stalo s těmi, kdo Jehovovu lidu odporovali? Horlivosti, kterou Jehova projevoval pro svůj lid, odpovídal jeho ‚velký vztek‘ vůči nepřátelům. Když věrní Židé uctívali Jehovu u obnoveného chrámu, mohli přemýšlet o osudu již poraženého mocného Babylóna. Mohli také uvažovat o naprostém neúspěchu svých nepřátel, kteří se snažili zabránit opětovné stavbě chrámu. (Ezra 4:1–6; 6:3) A mohli děkovat Jehovovi, že dodržel svůj slib. Jeho horlivost jim přinesla slavné vítězství!

9. Jakou pozoruhodnou změnu stavu zažil ‚Boží Izrael‘ v roce 1919?

⁹ Tato dvě prohlášení měla význam pro starověký Izrael; mají ale značný význam i pro nás, kdo žijeme v závěru dvacátého století. Skoro před osmdesáti lety, za první světové války, šlo oněch několik tisíc pomazaných, kteří představovali ‚Boží Izrael‘, do duchovního zajetí, podobně jako šel starověký Izrael do zajetí v Babylóně. (Galaťanům 6:16) Prorocky byli popsáni jako mrtvoly ležící na ulici. Přesto upřímně toužili uctívat Jehovu „duchem a pravdou“. (Jan 4:24) Proto Jehova v roce 1919 jejich zajetí ukončil a vzkřísil je ze stavu duchovní smrti. (Zjevení 11:7–13) Tím dal Jehova důraznou, kladnou odpověď na Izajášovu prorockou otázku: „Narodí se země v porodních bolestech za jeden den? Nebo se najednou zrodí národ?“ (Izajáš 66:8) V roce 1919 Jehovův lid opět existoval jako duchovní národ, který obývá svou ‚zemi‘ neboli své pozemské duchovní území.

10. Z jakého požehnání se těší pomazaní křesťané ve své „zemi“ od roku 1919?

¹⁰ Pomazaní křesťané, kteří tu „zemi“ obývali v bezpečí, sloužili v Jehovově velkém duchovním chrámu. Byli označeni jako „věrný a rozvážný otrok“ a přijali odpovědnost starat se o Ježíšův pozemský majetek. Z této výsady se těší i dnes, v závěru dvacátého století. (Matouš 24:45–47) Dobře se poučili o tom, že Jehova je „sám Bůh pokoje“. (1. Tesaloničanům 5:23)

11. Jak se duchovní křesťanstva prokázali jako nepřátelé Božího lidu?

¹¹ Co se však stane s nepřáteli Božího Izraele? Horlivosti Jehovy pro jeho lid odpovídá jeho vztek vůči odpůrcům. Za první světové války se náboženští vůdcové křesťanstva velmi houževnatě — avšak neúspěšně — snažili tuto malou skupinu křesťanů, kteří mluvili pravdu, vyhladit. Za druhé světové války byla mezi duchovními křesťanstva shoda v jedné jediné věci: na obou válčících stranách duchovní ponoukali vlády, aby umlčely svědky Jehovovy. V mnoha zemích duchovní dodnes podněcují vládu k tomu, aby křesťanské kázání svědků Jehovových omezila nebo zakázala.

12., 13. Jak se projevil Jehovův vztek vůči křesťanstvu?

¹² Jehova to vše sleduje. Po první světové válce křesťanstvo i zbývající část Velkého Babylóna zažily pád. (Zjevení 14:8) Pád křesťanstva se stal všeobecně známou skutečností po roce 1922, kdy začalo vylévání řady symbolických ran, veřejně odhalujících duchovně mrtvý stav Velkého Babylóna a varujících před jeho blížícím se zničením. (Zjevení 8:7–9:21) Dokladem toho, že vylévání těchto ran pokračuje, byla přednáška nazvaná „Blíží se konec falešného náboženství“, která byla 23. dubna 1995 přednesena po celém světě a po níž následovalo rozšíření stamilionů výtisků zvláštního čísla Zpráv Království.

¹³ Křesťanstvo je dnes v žalostném stavu. S požehnáním kněží a jiných duchovních se během celého dvacátého století jeho členové zabíjeli v krutých válkách. V některých zemích křesťanstvo nemá téměř žádný vliv. Spěje ke zničení společně se zbývající částí Velkého Babylóna. (Zjevení 18:21)