JAN

[český ekvivalent jména Jehochanan, jež znamená „Jehova projevil přízeň; Jehova byl milostivý“].

1. Jan Křtitel, syn Zecharjáše a Alžběty; předchůdce Ježíše. Oba Janovi rodiče byli z kněžského domu Árona. Zecharjáš byl knězem v Abijášově oddílu. (Lk 1:5, 6)

Zázračné narození. V roce 3 př. n. l. během doby přidělené pro službu Abijášova oddílu měl Zecharjáš vzácnou výsadu obětovat kadidlo ve svatyni. Když stál před oltářem pro kadidlo, objevil se anděl Gabriel a Zecharjášovi oznámil, že se mu narodí syn, který se bude jmenovat Jan. Tento syn bude od narození Nazirejec, stejně jako Samson. Bude velký před Jehovou a půjde před ním, „aby přichystal pro Jehovu připravený lid“. Janovo narození bude zázrak, protože Zecharjáš a Alžběta jsou již v pokročilém věku. (Lk 1:7–17)

Když byla Alžběta v šestém měsíci těhotenství, navštívila ji její příbuzná Marie, která byla těhotná ze svatého ducha. Když Alžběta uslyšela pozdrav své příbuzné, děťátko v Alžbětině lůně okamžitě poskočilo radostí a ona naplněna svatým duchem potvrdila, že dítě, které se Marii narodí, bude jejím ‚Pánem‘. (Lk 1:26, 36, 39–45)

Když se Alžbětino dítě narodilo, sousedé a příbuzní chtěli, aby se jmenovalo po svém otci, ale Alžběta řekla: „Opravdu ne, ale bude se nazývat Jan.“ Potom požádali otce dítěte, aby řekl, jak chce dítě pojmenovat. Podle andělových slov Zecharjáš nemohl mluvit od té doby, kdy mu Gabriel oznámil zprávu o dítěti, a tak napsal na tabulku: „Jeho jméno je Jan.“ Potom se Zecharjášovi otevřela ústa a začal mluvit. Nato všichni poznali, že s dítětem je Jehovova ruka. (Lk 1:18–20, 57–66)

Začátek Janovy služby. Jan prožil první léta svého života v hornaté krajině Judeje, kde žili jeho rodiče. Jan ‚rostl a sílil na duchu. A býval na pouštích až do dne, kdy se otevřeně ukázal Izraeli.‘ (Lk 1:39, 80) Podle Lukáše začal Jan svou službu v patnáctém roce vlády Tiberia Caesara. Janovi tehdy bylo asi 30 let. Není sice žádná zpráva o tom, že se Jan zapojil do kněžské služby v chrámu, ale byl to věk, kdy se kněží plně ujímají svých povinností. (4Mo 4:2, 3) Augustus zemřel 17. srpna roku 14 n. l. a 15. září byl římským senátem jmenován do postavení císaře Tiberius; patnáctý rok jeho vlády tedy začínal od druhé poloviny roku 28 n. l. do srpna nebo září roku 29 n. l. Ježíš (kterému bylo také asi 30 let) byl pokřtěn na podzim, a proto Jan, jenž byl o šest měsíců starší, musel svou službu začít na jaře roku 29 n. l. (Lk 3:1–3, 23)

Jan začal kázat v Judské pustině a říkal: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království.“ (Mt 3:1, 2) Podobně jako prorok Elijáš byl i Jan oblečen do oděvu z velbloudí srsti a kolem beder měl kožený pás. Jeho potravou byly kobylky a divoký med. (2Kr 1:8; Mt 3:4; Mr 1:6) Jan byl učitel, a proto ho jeho učedníci nazývali „Rabbi“. (Jan 3:26)

Účel jeho díla. Jan kázal křest k odpuštění hříchů pro ty, kdo činili pokání, a jeho křest se týkal pouze Židů a proselytů. (Mr 1:1–5; Sk 13:24) To, že byl Jan poslán, bylo projevem Boží milující laskavosti k Židům. Byli s Jehovou ve smluvním vztahu, ale provinili se hříchy proti smlouvě Zákona. Jan je upozorňoval, že tuto smlouvu porušili a upřímné lidi vybízel k pokání. Symbolem tohoto pokání byl křest ve vodě. Tak byli připraveni přijmout Mesiáše. (Sk 19:4) K Janovi přicházeli lidé všeho druhu včetně nevěstek a výběrčích daní, aby je pokřtil. (Mt 21:32) Přicházeli také farizeové a saduceové, jimž Jan adresoval sžíravé poselství veřejného odsouzení a soudu, který je na dosah. Jan je nešetřil, nazval je „potomstvo zmijí“ a poukázal na to, že když se spoléhají na tělesný původ z Abrahama, nemá to žádnou cenu. (Mt 3:7–12)

Jan učil ty, kdo k němu přicházeli, že se mají dělit o věci a nemají druhé vydírat, že mají být spokojeni se svým zaopatřením a nemají nikoho týrat. (Lk 3:10–14) Jan své pokřtěné následovníky také učil, jak se mají modlit k Bohu. (Lk 11:1) V tu dobu „lidé byli v očekávání a všichni uvažovali v srdci o Janovi: ‚Je to snad Kristus?‘“ Jan to popřel a prohlásil, že Ten, kdo jde za ním, bude mnohem větší. (Lk 3:15–17) Když za ním do Betanie za Jordánem přišli kněží a Levité, ptali se ho, zda je Elijáš, nebo zda je „Ten Prorok“, Jan prohlásil, že on to není. (Jan 1:19–28)

Jan na rozdíl od Elijáše neprovedl žádný zázrak (Jan 10:40–42), ale přišel s Elijášovým duchem a silou. Jan vykonal mocné dílo tím, že „obrátil zpět srdce otců k dětem a neposlušné k praktické moudrosti spravedlivých“. Splnil tak účel, pro který byl poslán, aby „přichystal pro Jehovu připravený lid“. Jan skutečně ‚obrátil mnohé z izraelských synů zpět k Jehovovi, jejich Bohu‘. (Lk 1:16, 17) Šel před představitelem Jehovy, Ježíšem Kristem.

Jan představuje ‚Božího Beránka‘. Na podzim roku 29 n. l. přišel Ježíš k Janovi, aby byl pokřtěn. Jan měl nejdříve námitky, protože si byl vědom toho, že on je hříšný, ale Ježíš je spravedlivý. Ježíš však na tom trval. Bůh Janovi slíbil znamení, pomocí kterého rozpozná Božího Syna. (Mt 3:13; Mr 1:9; Lk 3:21; Jan 1:33) Když byl Ježíš pokřtěn, znamení se objevilo — Jan viděl Božího ducha, jak sestupuje na Ježíše, a slyšel Boží vlastní hlas, jak prohlašuje, že Ježíš je Boží Syn. Je zřejmé, že u Ježíšova křtu nebyli žádní další lidé. (Mt 3:16, 17; Mr 1:9–11; Jan 1:32–34; 5:31, 37)

Po svém křtu byl Ježíš asi 40 dnů v pustině. Když se vrátil, Jan svým učedníkům řekl, že Ježíš je „Boží Beránek, který snímá hřích světa“. (Jan 1:29) Následující den byl Božímu Synu představen Ondřej a další učedník, pravděpodobně Zebedeův syn Jan. (Jan 1:35–40) Jan Křtitel jako věrný „vrátný“ izraelského ovčince začal své učedníky obracet ke ‚znamenitému pastýři‘. (Jan 10:1–3, 11)

Ježíšovi učedníci křtili v judské zemi a Jan křtil v Ainonu blízko Salimu. (Jan 3:22–24) Když se Janovi donesla zpráva, že Ježíš činí mnoho učedníků, Jan nežárlil, ale odpověděl: „Tato má radost [je] naplněna. On musí dále růst, ale já se musím dále menšit.“ (Jan 3:26–30)

Závěrečné dny Janovy služby. Toto Janovo prohlášení bylo pravdivé. Po více než roce aktivní služby byl Jan z pole násilně odstraněn. Herodes Antipas ho uvrhl do vězení, protože Jan ho káral za jeho cizoložné manželství s Herodiadou, kterou Antipas vzal svému bratru Filipovi. Antipas, formálně židovský proselyta odpovědný Zákonu, se Jana bál, protože věděl, že Jan je spravedlivý muž. (Mr 6:17–20; Lk 3:19, 20)

Jan ve vězení slyšel o tom, že Ježíš provádí mocné skutky, k nimž patřilo i vzkříšení syna vdovy v Nain. Jan toužil po tom, aby dostal ujištění od samotného Ježíše, proto poslal své učedníky, aby se Ježíše zeptali: „Jsi ten Přicházející, nebo máme očekávat jiného?“ Ježíš neodpověděl přímo; před Janovými učedníky však vyléčil mnoho lidí, a dokonce vyhnal démony. Ježíš potom těmto učedníkům řekl, aby Janovi oznámili, že slepí, hluší a chromí jsou uzdravováni a že se káže dobrá zpráva. Jan byl povzbuzen nejen pouhými slovy, ale i svědectvím o Ježíšově díle, a tím se ujistil, že Ježíš je skutečně Mesiáš (Kristus). (Mt 11:2–6; Lk 7:18–23) Potom, co Janovi poslové odešli, Ježíš zástupům zjevil, že Jan nebyl ledajaký prorok, ale byl tím, o němž psal prorok Malachiáš. Ježíš také použil na Jana proroctví z Izajáše 40:3, jak to již dříve udělal Janův otec Zecharjáš. (Mal 3:1; Mt 11:7–10; Lk 1:67, 76; 7:24–27)

Ježíš Kristus svým učedníkům také vysvětlil, že Janův příchod byl splněním proroctví u Malachiáše 4:5, 6, že před příchodem bázeň vzbuzujícího Jehovova dne Bůh pošle proroka Elijáše. Ačkoli byl Jan velký („mezi těmi, kdo se narodili z žen, nebyl vzbuzen nikdo větší než Jan Křtitel“), nebude patřit ke třídě „nevěsty“, která se bude s Kristem podílet na nebeské vládě Království (Zj 21:9–11; 22:3–5), protože Ježíš řekl, že „kdo je menší v nebeském království, je větší než on“. (Mt 11:11–15; 17:10–13; Lk 7:28–30) Ježíš také nepřímo bránil Jana před nařčením, že má démona. (Mt 11:16–19; Lk 7:31–35)

Za nějakou dobu potom projevila Herodias svou nenávist k Janovi. Na oslavě Herodových narozenin se Herodovi zalíbil tanec Herodiadiny dcery a přísahal, že jí dá cokoli, oč požádá. Pod vlivem své matky požádala o hlavu Jana Křtitele. Kvůli své přísaze a přítomným hostům Herodes její žádosti vyhověl. Jan byl ve vězení sťat, na podnose přinesli jeho hlavu dívce a ta ji dala své matce. Janovi učedníci později přišli, odstranili Janovo tělo, pohřbili ho a podali o tom zprávu Ježíšovi. (Mt 14:1–12; Mr 6:21–29)

Po Janově smrti se Herodes doslechl o Ježíšově službě, že Ježíš káže, uzdravuje a vyhání démony. Herodes se polekal, bál se totiž, že Ježíš je vlastně Jan, který byl vzbuzen z mrtvých. Velmi tedy toužil Ježíše vidět, ne však proto, aby slyšel jeho kázání, ale proto, že si svými závěry nebyl jist. (Mt 14:1, 2; Mr 6:14–16; Lk 9:7–9)

Janův křest končí. Janův křest trval až do Letnic roku 33 n. l., kdy byl vylit svatý duch. Od té doby byl kázán křest „ve jménu Otce a Syna a svatého ducha“. (Mt 28:19; Sk 2:21, 38) Lidé, kteří byli po Letnicích pokřtěni Janovým křtem, museli být znovu pokřtěni ve jménu Ježíše Krista proto, aby dostali svatého ducha. (Sk 19:1–7)

2. Otec apoštola Šimona Petra. Jako Jan je pojmenován u Jana 1:42 a 21:15–17 podle Sinajského rukopisu a „starolatinských“ překladů. Některé rukopisy a překlady ho nazývají Jona. U Matouše 16:17 o něm Ježíš mluví jako o Jonášovi.

3. Apoštol Jan, syn Zebedea a Salome (srovnej Mt 27:55, 56; Mr 15:40) a bratr apoštola Jakuba — pravděpodobně Jakubův mladší bratr, protože Jakub je obvykle uváděn jako první z nich. (Mt 10:2; Mr 3:14, 16, 17; Lk 6:14; 8:51; 9:28; Sk 1:13) Zebedeus se oženil se Salome z domu Davidova, která byla možná tělesnou sestrou Marie, Ježíšovy matky.

Původ. Zdá se, že Janova rodina byla poměrně dobře situovaná. Janův otec Zebedeus najímal muže pro rybolov a Šimon byl jeho společníkem. (Mr 1:19, 20; Lk 5:9, 10) Zebedeova manželka Salome byla mezi ženami, které Ježíše doprovázely a sloužily mu, když byl v Galileji (srovnej Mt 27:55, 56; Mr 15:40, 41), a přinesla část koření k přípravě Ježíšova těla k pohřbu. (Mr 16:1) Jan měl zjevně svůj vlastní dům. (Jan 19:26, 27)

Zebedeus a Salome byli věrní Hebrejci a doklady ukazují, že Jan dostal biblickou výchovu. Všeobecně se má za to, že Jan byl tím učedníkem Jana Křtitele, který byl s Ondřejem, když jim Jan oznámil: „Podívejte se, Boží Beránek!“ Jan ochotně přijal Ježíše jako Krista, což ukazuje, že měl poznání Hebrejských písem. (Jan 1:35, 36, 40–42) Nikde sice není uvedeno, že se Zebedeus stal učedníkem buď Jana Křtitele, nebo Ježíše Krista, ale zdá se, že svým dvěma synům nebránil, aby se po Ježíšově boku stali celodobými kazateli.

Jan a Petr byli později předvedeni před židovské vládce, kteří je pokládali za ‚nevzdělané a obyčejné‘. To však neznamená, že neměli žádné vzdělání nebo neuměli číst a psát. Znamená to, že neměli rabínské školy. Je uvedeno, že „začali na nich poznávat, že bývali s Ježíšem“. (Sk 4:13)

Jan se stává Ježíšovým učedníkem. Jan byl Ježíšovi představen na podzim roku 29 n. l., nepochybně Ježíše následoval do Galileje a byl očitým svědkem Ježíšova zázraku v Káně. (Jan 2:1–11) Jan možná Ježíše doprovázel z Galileje do Jeruzaléma a opět při jeho návratu do Galileje přes Samaří, protože jeho zpráva se vyznačuje živostí, jakou mohl uvést jen očitý svědek popisovaných událostí. Ve zprávě se to však neuvádí. (Jan 2–5) Nějakou dobu potom, co Jan poznal Ježíše, však dále rybařil. Když následující rok Ježíš procházel podél Galilejského moře, Jakub a Jan byli se svým otcem Zebedeem v člunu a opravovali sítě. Ježíš je povolal do celodobé služby, aby byli ‚rybáři lidí‘. Lukášova zpráva nám říká: „Dovezli tedy čluny zpátky k zemi a všechno zanechali a následovali ho.“ (Mt 4:18–22; Lk 5:10, 11; Mr 1:19, 20) Jan a Jakub byli později vybráni, aby se stali apoštoly Pána Ježíše Krista. (Mt 10:2–4)

Jan byl jedním ze tří učedníků, kteří byli s Ježíšem nejdůvěrněji spojeni. Petra, Jakuba a Jana vzal Ježíš na horu, kde byl proměněn. (Mt 17:1, 2; Mr 9:2; Lk 9:28, 29) Z apoštolů pouze oni směli vstoupit s Ježíšem do Jairova domu. (Mr 5:37; Lk 8:51) Měli výsadu, že Ježíš je v tu noc, kdy byl zrazen, vzal v zahradě Getsemane dál než ostatní. Neuvědomovali si tehdy plný význam té události, třikrát usnuli a Ježíš je třikrát probudil. (Mt 26:37, 40–45; Mr 14:33, 37–41) Při večeři Pasach a zavedení Pánovy večeře měl Jan místo vedle Ježíše. (Jan 13:23) Jan byl tím učedníkem, kterému se při Ježíšově smrti dostalo významné pocty, že mu Ježíš svěřil do péče svou matku. (Jan 21:7, 20; 19:26, 27)

Totožnost Jana v jeho evangeliu. Jan ve svém evangeliu o sobě nikdy nemluví jménem. Označuje se buď jako syn Zebedeův, nebo jako učedník, kterého Ježíš miloval. Když mluví o Janu Křtiteli, potom na rozdíl od ostatních pisatelů evangelií, ho nazývá pouze „Jan“. To je přirozené u člověka, který má stejné jméno, protože každý jasně pochopí, kdo o kom mluví. Jiní pisatelé by použili příjmení nebo titul či jiné popisné názvy, aby upřesnili, koho mají na mysli, stejně jako to udělal sám Jan, když mluvil o jedné z Marií. (Jan 11:1, 2; 19:25; 20:1)

Díváme-li se na Janův spis z tohoto pohledu, je zřejmé, že on byl tím nejmenovaným druhem Ondřeje, kterého Jan Křtitel představil Ježíši Kristu. (Jan 1:35–40) Po Ježíšově vzkříšení běželi Petr a Jan k hrobu, aby si ověřili zprávu, že Ježíš byl vzkříšen, a Jan Petra předběhl. (Jan 20:2–8) Jan měl výsadu, že ještě ten večer viděl vzkříšeného Ježíše (Jan 20:19; Lk 24:36) a následující týden ho viděl znovu. (Jan 20:26) Byl jedním ze sedmi apoštolů, kteří se vrátili k rybaření a kterým se zjevil Ježíš. (Jan 21:1–14) Jan byl také přítomen na jedné hoře v Galileji potom, co byl Ježíš vzbuzen z mrtvých, a osobně slyšel příkaz: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů.“ (Mt 28:16–20)

Pozdější Janův život. Po Ježíšově vystoupení do nebe byl Jan v Jeruzalémě při shromáždění asi 120 učedníků, když byl losem vybrán Matyáš a připočten k jedenácti ostatním apoštolům. (Sk 1:12–26) Jan byl přítomen při vylití svatého ducha o Letnicích a viděl, jak se v ten den ke sboru připojilo 3 000 lidí. (Sk 2:1–13, 41) Spolu s Petrem vyjádřili před židovskými vládci zásadu, kterou se řídí sbor Božího lidu: „Zda je v Božích očích spravedlivé naslouchat vám spíše než Bohu, to posuďte sami. Ale pokud jde o nás, my nemůžeme přestat mluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ (Sk 4:19, 20) A opět, Jan se připojil k ostatním apoštolům, když řekli Sanhedrinu: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ (Sk 5:27–32)

Po Štěpánově smrti z rukou rozzuřených Židů nastalo velké pronásledování sboru v Jeruzalémě a učedníci byli rozptýleni. Jan a další apoštolové však v Jeruzalémě zůstali. Když kázání evangelisty Filipa vedlo k tomu, že mnozí v Samaří přijali Boží slovo, vedoucí sbor poslal Petra a Jana, aby novým učedníkům pomohli získat svatého ducha. (Sk 8:1–5, 14–17) Pavel později řekl, že Jan byl jedním z těch, kdo se v Jeruzalémě „zdáli být sloupy“ sboru. Jan jako člen vedoucího sboru dal Pavlovi a Barnabášovi „pravici k podílnictví“, když byli vysláni na svou kazatelskou misi k národům (pohanům). (Ga 2:9) Asi v roce 49 n. l. byl Jan přítomen na poradě vedoucího sboru, která se týkala obřízky obrácených pohanů. (Sk 15:5, 6, 28, 29)

Když byl Ježíš ještě na zemi, naznačil, že Jan ostatní apoštoly přežije. (Jan 21:20–22) A Jan Jehovovi věrně sloužil asi 70 let. Ke konci svého života byl poslán do vyhnanství na ostrov Patmos za to, že „mluvil o Bohu a vydával svědectví o Ježíšovi“. (Zj 1:9) To ukazuje, že aktivně kázal dobrou zprávu ještě ve velmi pokročilém věku (asi v roce 96 n. l.).

Na Patmu byl Jan poctěn nádherným viděním, které věrně zapsal ve Zjevení. (Zj 1:1, 2) Všeobecně se předpokládá, že Jana poslal do vyhnanství císař Domitianus, a jeho nástupce, císař Nerva (96–98 n. l.), ho z vyhnanství propustil. Podle tradice odešel Jan do Efezu, kde kolem roku 98 n. l. napsal své evangelium a tři dopisy, které jsou označeny jako První, Druhý a Třetí dopis Jana. Podle tradice zemřel v Efezu kolem roku 100 n. l. během vlády císaře Traiana.

Osobnost. Učenci se všeobecně domnívají, že Jan byl pasivní, sentimentální a introvertní člověk. Jeden komentátor to uvádí takto: „Jan se svou rozjímavou, vznešenou, ideální myslí šel životem jako anděl.“ (Commentary on the Holy Scriptures, J. P. Lange, do angličtiny přeložil a vydal P. Schaff, 1976, sv. 9, s. 6.) Tito autoři zakládají své hodnocení Janovy osobnosti na tom, že Jan hodně mluvil o lásce a že ve Skutcích apoštolů nevyniká tolik jako Petr a Pavel. Zdá se také, že když byl s Petrem, Jan ho nechával, aby se ujímal slova.

Je pravda, že když byli Petr a Jan spolu, Petr jako mluvčí byl vždy v popředí. Zpráva však neříká, že Jan mlčel. Když byli před vládci a staršími muži, Petr i Jan mluvili beze strachu. (Sk 4:13, 19) Stejně jako ostatní apoštolové také Jan směle mluvil před Sanhedrinem, i když jmenovitě je uveden jen Petr. (Sk 5:29) Jan byl aktivní a energický typ člověka, a proto předběhl Petra, když znepokojeni pospíchali k Ježíšovu hrobu. (Jan 20:2–8)

Na začátku služby apoštolů dal Ježíš Janovi a jeho bratru Jakubovi příjmení Boanerges (což znamená „Synové hromu“). (Mr 3:17) Tento titul určitě nenaznačuje nějakou zženštilou přecitlivělost nebo nedostatek energie, ale spíše poukazuje na dynamickou osobnost. Když jedna samaritánská vesnice odmítla Ježíše přijmout, tito „Synové hromu“ byli ochotni svolat oheň z nebe, aby obyvatele této vesnice vyhladil. Předtím se Jan snažil jednomu člověku zabránit, aby v Ježíšově jménu nevyháněl démony. Ježíš ho v obou případech pokáral a usměrnil. (Lk 9:49–56)

Při těchto příležitostech projevili oba bratři nepochopení a ve velké míře postrádali vyrovnanost a láskyplného, milosrdného ducha, jakého si vypěstovali později. Nicméně, při obou příležitostech projevili oddanost a rozhodnou, dynamickou osobnost, a když byla tato osobnost správně usměrněna, stali se z nich pevní, aktivní a věrní svědkové. Jakub zemřel mučednickou smrtí z rukou Heroda Agrippy I. (Sk 12:1, 2) a Jan jako poslední žijící apoštol zůstával jako sloup ‚v soužení a království a vytrvalosti ve spojení s Kristem‘. (Zj 1:9)

Když Jakub a Jan patrně přiměli svou matku, aby pro ně žádala místa vedle Krista v jeho Království, projevili ctižádostivého ducha, který ostatní apoštoly pobouřil. Ježíš tak dostal pěknou příležitost, aby vysvětlil, že ten, kdo je mezi nimi velký, by měl sloužit ostatním. Potom poukázal na to, že i on sám přišel, aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Mt 20:20–28; Mr 10:35–45) Touha, kterou projevili, byla sice sobecká, ale prokázala jejich víru v to, že Království je skutečné.

Je jisté, že kdyby Janova osobnost byla taková, jak ji vykreslují náboženští komentátoři — slabá, nepraktická, bez energie a introvertní —, nebyl by ho Ježíš použil k napsání strhující, dynamické knihy Zjevení, ve které Kristus křesťany opakovaně vybízí, aby zvítězili nad světem, ve které říká, že dobrá zpráva se bude kázat po celém světě, a ve které oznamuje hrozivé Boží soudy.

Je pravda, že Jan mluví o lásce víc než ostatní pisatelé evangelií. To však není dokladem žádné zženštilé přecitlivělosti. Naopak, láska je energická vlastnost. Na lásce je založen celý Zákon a Proroci. (Mt 22:36–40) „Láska nikdy neselhává.“ (1Ko 13:8) Láska „je dokonalým poutem jednoty“. (Kol 3:14) Ta láska, kterou Jan doporučuje, lpí na zásadách a je schopna energického pokárání, usměrnění a ukázňování, ale rovněž laskavosti a milosrdenství.

Kdykoli je ve třech synoptických evangeliích i v Janově vlastním evangeliu o něm zmínka, Jan vždy projevuje k Ježíši Kristu a jeho Otci Jehovovi tutéž silnou lásku a věrnou oddanost. Tato věrná oddanost a nenávist ke všemu, co je špatné, jsou zřejmé v Janově zmínce o špatných pohnutkách či rysech chování jiných lidí. Jediný Jan mluví o tom, že to byl Jidáš, kdo se zlobil, když Marie použila drahou mast, aby pomazala Ježíšovi nohy, a že důvodem k Jidášově stížnosti bylo to, že měl na starosti jejich peníze a byl zloděj. (Jan 12:4–6) Jan poukazuje na to, že Nikodém přišel k Ježíšovi ‚pod rouškou noci‘. (Jan 3:2) Všímá si u Josefa z Arimatie závažné vady, že byl „Ježíšovým učedníkem, ale tajným ze strachu před Židy“. (Jan 19:38) Jan neschvaloval skutečnost, že by se někdo mohl prohlašovat za učedníka jeho Mistra, a přesto se za to stydět.

V době, kdy Jan psal své evangelium a dopisy, projevoval ovoce ducha v daleko větší míře, než když byl mladým mužem, který se právě připojil k Ježíšovi. Určitě již neprojevoval rys, který byl patrný, když žádal o zvláštní místo v Království. V Janových spisech můžeme vidět jeho zralost a dobrý úsudek, které nám pomohou napodobovat jeho věrný, oddaný a dynamický způsob života.

4. Jan Marek. Jeden z Ježíšových učedníků a pisatel Dobré zprávy podle Marka. Často se mu říká evangelista Marek. Marek bylo jeho příjmení. V Jeruzalémě se učedníci scházeli v domě jeho matky Marie. (Sk 12:12) Doprovázel Pavla a Barnabáše na Pavlově první misionářské cestě (Sk 12:25; 13:5), ale v Pergé v Pamfýlii je opustil a vrátil se do Jeruzaléma. (Sk 13:13) Pavel proto odmítl vzít Marka na svou příští cestu, a tak vzal Marka s sebou Barnabáš a šel jinam. (Sk 15:36–41) Zjevně se však Marek později prokázal jako spolehlivý a horlivý pracovník, protože Pavel napsal Timoteovi z Říma, kde byl uvězněn: „Vezmi Marka a přiveď ho s sebou, neboť je mi užitečný pro službu.“ (2Ti 4:11; viz heslo MAREK.)

5. Židovský vládce (možná příbuzný předního kněze Annáše), který se s Annášem a Kaifášem podílel na zatčení Petra a Jana. Tito muži si nechali apoštoly předvést. Ačkoli měli důkaz o tom, že Petr zázračně uzdravil chromého muže, nařídili Petrovi a Janovi, aby s kázáním přestali, a ještě jim pohrozili. Neměli však žádný podklad pro to, aby proti apoštolům něco podnikli, a báli se lidí, a tak apoštoly propustili. (Sk 3:1–8; 4:5–22)