Na celém světě bude konec nenávisti

ASI před dvěma tisíci lety se jedna malá skupina lidí stala předmětem nenávisti. Tertullianus vysvětluje, jaký měli Římané všeobecný postoj k prvním křesťanům: „Nedá-li nebe vláhu, je-li zemětřesení, nastal-li hlad, mor, ihned vykřikují: ‚Pusťte na křesťany lva‘.“

První křesťané byli sice nenáviděni, ale přesto odolali pokušení se za tu nespravedlnost pomstít. Ve svém slavném Kázání na hoře Ježíš Kristus řekl: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Budeš milovat svého bližního a nenávidět svého nepřítele.‘ Ale já vám říkám: Neustále milujte své nepřátele a modlete se za ty, kteří vás pronásledují.“ (Matouš 5:43, 44)

Tvrzení, že je správné ‚nenávidět své nepřátele‘, vycházelo z židovské ústní tradice. Ježíš však řekl, že musíme milovat nejen svého přítele, ale také nepřítele. Je to těžké, ale není to nemožné. Milovat nepřítele neznamená souhlasit s jeho způsobem jednání a s jeho skutky. Řecké slovo, které se objevuje v Matoušově zprávě, je odvozeno od slova agapé. To vyjadřuje lásku, která je projevována v souladu se zásadami. Člověk, jenž projevuje agapé, lásku založenou na zásadách, jedná dobře i s nepřítelem, který ho nenávidí a který mu ubližuje. Proč? Tak totiž máme napodobovat Krista, a jedině tak můžeme přemoci nenávist. Jeden znalec řečtiny řekl: „[Agapé] nám umožní přemoci přirozený sklon k hněvu a hořkosti.“ Ale platí to i v dnešním nenávistném světě?

Je třeba říci, že ne každý, kdo se hlásí ke křesťanství, si předsevzal, že se bude řídit Kristovým příkladem. Krutosti, které byly nedávno páchány ve Rwandě, mají na svědomí etnické skupiny, z nichž se mnoho lidí hlásí ke křesťanství. Pilar Díez Espelosín, římskokatolická jeptiška, která pracovala ve Rwandě dvacet let, vyprávěla jednu výmluvnou příhodu. Ke kostelu, kde byla, přišel nějaký muž a nesl oštěp, který zjevně používal. Jeptiška se ho zeptala: „Proč se tady pořád potulujete a zabíjíte lidi? Zapomněl jste na Krista?“ Muž řekl, že nezapomněl, vstoupil do kostela, poklekl a vroucně odříkal růženec. Když skončil, šel ven a zabíjel dál. „Z toho je vidět, že nevyučujeme evangelium správně,“ připustila jeptiška. Taková selhání však nedokazují, že Ježíšovo poselství je špatné. Když lidé jednají podle pravého křesťanství, mohou nenávist přemoci.

Přemohli nenávist v koncentračních táborech

Max Liebster — původem Žid — přežil holocaust. Jeho příjmení znamená „milovaný“, on však zažil skutečně přemíru nenávisti. Vypráví, co se o lásce a nenávisti naučil v nacistickém Německu.

„Vyrůstal jsem ve třicátých letech v Německu u Mannheimu. Hitler prohlásil, že všichni Židé jsou zámožní zbohatlíci, kteří vykořisťují německý lid. Můj otec však byl jen obyčejný švec. Nicméně pod vlivem nacistické propagandy se sousedé začali obracet proti nám. V dospívání mi jeden vesničan násilím rozmazal po čele vepřovou krev. Tato sprostá pohana však byla jen ukázkou toho, co mělo teprve přijít. V roce 1939 jsem byl uvězněn gestapem a zabavili mi všechen majetek.

Od ledna 1940 do května 1945 jsem bojoval o přežití v pěti koncentračních táborech. Byly to Sachsenhausen, Neuengamme, Osvětim, Buna a Buchenwald. Mého otce poslali také do Sachsenhausenu, ale on tam během strašné zimy v roce 1940 zemřel. Sám jsem nesl jeho tělo do krematoria, kde už na spálení čekala hromada mrtvých těl. V táborech zemřelo celkem osm členů naší rodiny.

Koho vězňové nenáviděli více než stráže SS, byli kápové. Kápové byli vězňové, kteří spolupracovali s SS, a těšili se proto z určitých výhod. Měli dozor nad rozdělováním jídla a také bili jiné vězně. Často jednali nespravedlivě a svévolně. Myslím, že jsem měl víc než dost důvodů, abych nenáviděl jak SS, tak kápy, ale během doby, kdy jsem byl vězněn, jsem pochopil, že láska je silnější než nenávist.

Statečnost vězňů, kteří patřili ke svědkům Jehovovým, mě přesvědčila, že jejich víra je založena na Písmu, a tak jsem se stal svědkem také. Ernst Wauer, svědek, se kterým jsem se setkal v koncentračním táboře Neuengamme, mě nabádal, abych si vypěstoval takový myšlenkový postoj, jaký měl Kristus. Bible říká, že ‚když mu spílali, neodpovídal spíláním. Když trpěl, nevyhrožoval, ale dále se svěřoval tomu, který soudí spravedlivě.‘ (1. Petra 2:23) Snažil jsem se dělat totéž — nechat pomstu v rukou Boha, který je Soudcem všech.

Léta v táborech mě naučila, že lidé často dělají zlé věci z nevědomosti. Ne všichni strážci SS byli špatní — jeden mi zachránil život. Měl jsem jednou těžký průjem a byl jsem příliš slabý, abych došel z práce do tábora. Druhý den ráno mě měli poslat do plynové komory v Osvětimi, ale strážce SS, který pocházel ze stejné části Německa jako já, se za mě přimluvil. Zařídil, abych mohl pracovat v jídelně SS, kde jsem mohl trochu odpočívat, dokud jsem se neuzdravil. Jednou se mi přiznal: ‚Maxi, mám pocit, že jsem ve vlaku, který se řítí vysokou rychlostí a je neovladatelný. Když vyskočím, zabiju se. Když zůstanu, srážku nepřežiji!‘

Tito lidé potřebovali lásku stejně jako já. Co mi pomohlo vyrovnat se s příšernými podmínkami v táborech a s každodenní hrozbou popravy, byla láska a soucit a víra v Boha. Neříkám, že jsem přežil bez jakéhokoli šrámu, ale po citové stránce jsem utrpěl minimálně.“

Vřelost a laskavost, které Max po padesáti letech stále vyzařuje, jsou výmluvným svědectvím o tom, že jeho slova jsou pravdivá. Maxův případ není ojedinělý. Měl pádný důvod překonat nenávist — chtěl napodobovat Krista. I další lidé, kteří se ve svém životě řídili Písmem, jednali podobně. Simone, která patří ke svědkům Jehovovým žijícím ve Francii, vypráví, jak poznala, co skutečně znamená nesobecká láska.

„Moje maminka, Emma, se stala svědkem Jehovovým krátce před druhou světovou válkou a učila mě, že lidé často jednají špatně proto, že neznají nic lepšího. Říkala, že když je na oplátku nenávidíme, nejsme praví křesťané. Ježíš totiž prohlásil, že své nepřátele máme milovat a že se máme modlit za ty, kdo nás pronásledují. (Matouš 5:44)

Vzpomínám si na jednu extrémní situaci, která toto přesvědčení vyzkoušela. V době, kdy nacisté okupovali Francii, mamince velmi ublížila jedna sousedka z našeho domu. Udala maminku gestapu, a maminka kvůli tomu strávila dva roky v německých koncentračních táborech, kde málem zemřela. Když válka skončila, francouzská policie chtěla po mamince, aby podepsala prohlášení, které by tuto ženu usvědčilo jako německou kolaborantku. Maminka to však odmítla a řekla, že ‚Bůh soudí a odměňuje dobré i zlé‘. Za několik let tatáž sousedka onemocněla nevyléčitelnou rakovinou. Maminka neměla z jejího neštěstí škodolibou radost, ale trávila s ní dlouhé hodiny, aby jí co nejvíce ulehčila poslední měsíce. Na toto vítězství lásky nad nenávistí nikdy nezapomenu.“

Tyto dva případy ilustrují, jakou sílu má láska založená na zásadách tváří v tvář nespravedlnosti. Sama Bible však říká, že je „čas milovat a čas nenávidět“. (Kazatel 3:1, 8) Jak je to možné?

Čas nenávidět

Bůh neodsuzuje veškerou nenávist. O Ježíši Kristu Bible říká: „Miloval jsi spravedlnost a nenáviděl jsi bezzákonnost.“ (Hebrejcům 1:9) Je však velký rozdíl mezi nenávistí ke špatnému a nenávistí k člověku, který špatnost páchá.

Ježíš dal příklad správné rovnováhy mezi láskou a nenávistí. Nenáviděl pokrytectví, ale snažil se pokrytcům pomoci, aby změnili svůj způsob myšlení. (Matouš 23:27, 28; Lukáš 7:36–50) Odsuzoval násilí, ale modlil se za ty, kdo ho popravili. (Matouš 26:52; Lukáš 23:34) Svět ho sice bezdůvodně nenáviděl, ale on se vzdal svého života, aby svět mohl život získat. (Jan 6:33, 51; 15:18, 25) Zanechal nám dokonalý příklad zbožné nenávisti a lásky založené na zásadách.

Nespravedlnost v nás může vyvolat rozhořčení jako v Ježíšovi. (Lukáš 19:45, 46) Křesťané však nemají právo brát pomstu do vlastních rukou. „Nikomu neodplácejte zlé zlým,“ radil Pavel křesťanům v Římě. „Je-li to možné, pokud to závisí na vás, buďte pokojní vůči všem lidem. Sami se nemstěte . . . Nedej se přemoci zlem, ale neustále přemáhej zlo dobrem.“ (Římanům 12:17–21) Když sami odmítneme cítit nenávist nebo mstít se za špatnost, láska zvítězí.

Svět bez nenávisti

Aby nenávist zmizela z celého světa, musí se změnit postoje, které mají miliony lidí hluboce zakořeněné. Jak k tomu může dojít? Profesor Ervin Staub doporučuje: „Lidem, kterým ubližujeme, připisujeme nižší hodnotu, a lidí, kterým pomáháme, si vážíme. Když si začneme více vážit lidí, kterým pomáháme, a když zažijeme uspokojení, které pomoc druhým přináší, začneme také na sebe pohlížet jako na lidi, kteří jsou starostliví a užiteční. Jedním z našich cílů musí být vytváření společností, ve kterých bude co nejvíce možností dělat něco pro druhé.“ (The Roots of Evil, Kořeny zla)

Jinými slovy, nenávisti se můžeme zbavit tak, že vytvoříme společnost, ve které se budou lidé učit mít se rádi, a to tím, že si budou navzájem pomáhat; společnost, ve které lidé zapomenou na nepřátelství, jež vyvolávají předsudky, nacionalismus, rasismus a vědomí kmenové příslušnosti. Existuje taková společnost? Zamyslete se nad příběhem muže, který osobně prožil nenávist v době kulturní revoluce v Číně.

„Když začala kulturní revoluce, učili nás, že v ‚třídním boji‘ není místo pro kompromisy. Všude převládala nenávist. Přidal jsem se k rudým gardám a začal jsem pátrat po ‚třídních nepřátelích‘ — dokonce i ve vlastní rodině. Přestože jsem teprve dospíval, účastnil jsem se domovních prohlídek, při kterých jsme pátrali po důkazech ‚reakcionářských sklonů‘. Vedl jsem také veřejné shromáždění, na kterém byl odsouzen ‚kontrarevolucionář‘. Taková nařčení byla často založena spíše na osobním nepřátelství než na politických důvodech.

Viděl jsem, jak mnoho lidí — mladých i starých, mužů i žen — dostalo tělesný trest; a tělesné tresty byly čím dál tím krutější. Jeden z mých učitelů — dobrý člověk — byl vystavován na ulicích, jako by byl nějaký zločinec. Za dva měsíce našli dalšího váženého učitele z mé školy mrtvého v řece Su-čou a mého učitele angličtiny přinutili, aby se oběsil. Byl jsem šokovaný a zmatený. Byli to laskaví, dobří lidé. Takhle se s nimi zacházet nemělo! A tak jsem se s rudými gardami úplně přestal stýkat.

Nemyslím, že toto období nenávisti, která nakrátko zaplavila Čínu, bylo něčím ojedinělým. Naše století zažilo spoustu výbuchů nenávisti. Přesto jsem ale přesvědčen, že láska může nenávist přemoci. Viděl jsem to na vlastní oči. Když jsem se začal stýkat se svědky Jehovovými, zapůsobilo na mě, že si lidé z různých ras a prostředí projevovali opravdovou lásku. Těším se na dobu, kdy se všichni lidé budou umět navzájem milovat, jak slibuje Bible.“

Ano, mezinárodní společnost svědků Jehovových je živoucím důkazem toho, že nenávist existovat nemusí. Svědkové se snaží, ať jsou z jakéhokoli prostředí, nahradit předsudky vzájemnou úctou a vymazat každou stopu kmenového vyvyšování, rasismu nebo nacionalismu. Jedním z důvodů, proč se jim to daří, je, že se snaží napodobovat Ježíše Krista v tom, jak projevoval lásku, jež se řídí zásadami. Dalším důvodem je, že vyhlížejí Boží Království, které ukončí jakoukoli nespravedlnost, kterou snad pociťují.

Boží Království je jediný způsob, jak je možné dosáhnout světa, ve kterém nebude nenávist, světa, ve kterém nebude ani zlo, jež by bylo třeba nenávidět. Tato nebeská vláda je v Bibli nazvána ‚novými nebesy‘, a právě ona vytvoří svět, kde nebude nespravedlnost. Bude vládnout nad ‚novou zemí‘ neboli novou společností lidí, kteří budou naučeni, aby se navzájem milovali. (2. Petra 3:13; Izajáš 54:13) Taková výuka už probíhá — dokazují to příběhy Maxe, Simone a mnoha dalších. Je to předběžná ukázka celosvětového programu, který bude sloužit k odstranění nenávisti a jejích příčin.

Jaké to bude, popisuje Jehova slovy proroka Izajáše: „Nebudou nijak škodit ani působit zkázu na celé mé svaté hoře, protože země jistě bude naplněna poznáním Jehovy, jako vody pokrývají samotné moře.“ (Izajáš 11:9) Sám Bůh řekne nenávisti dost. Skutečně to bude čas milovat.

[Obrázky na straně 7]

Nacisté vytetovali Maxovi Liebsterovi na levou ruku vězeňské číslo

[Obrázek na straně 8]

Nenávist bude brzy věcí minulosti