POSVĚCENÍ

Skutek (nebo proces), jímž se něco stává svatým, odděleným nebo vyčleněným ke službě či použití pro Jehovu Boha; stav, kdy je někdo či něco svaté, posvěcené nebo očištěné. „Posvěcení“ obrací pozornost na jednání, jímž se svatosti docílí nebo jímž se svatost stane zřejmou či jímž je zachována. (Viz heslo SVATOST.) Slova odvozená od hebrejského slovesa qa·dhašʹ a slova příbuzná řeckému přídavnému jménu haʹgi·os se překládají jako „svatý“, „posvěcený“, „učiněný svatým“ a „vyčleněný“.

Těmto slovům můžeme lépe porozumět, když si všimneme, jak se používala v původních jazycích. Písmo je používá na (1) Jehovu Boha, (2) Ježíše Krista, (3) anděly, (4) lidi a zvířata, (5) věci, (6) časová období či příležitosti a (7) vlastnictví země. Hebrejské slovo pro „posvětit“ se někdy používalo ve smyslu připravit se nebo nachystat se či být způsobilý pro něco. Jehova Mojžíšovi přikázal, aby nespokojeným Izraelitům řekl: „Posvěťte se k zítřku, jelikož jistě budete jíst maso.“ (4Mo 11:18) Předtím než Izrael překročil řeku Jordán, Jozue nařídil: „Posvěťte se, neboť zítra Jehova učiní ve vašem středu podivuhodné věci.“ (Joz 3:5) Ve všech případech má tento výraz náboženský, duchovní a mravní význam. Může znamenat vyhnout se všemu, co se Jehovovi nelíbí nebo co je v jeho očích špatné včetně tělesné nečistoty. Mojžíšovi Bůh řekl: „Jdi k lidu, a posvětíš je dnes a zítra, a vyperou si přehozy . . . , protože třetí den Jehova sestoupí před očima všeho lidu na horu Sinaj.“ (2Mo 19:10, 11) Slovo pro „posvětit“ je zde použito ve významu očišťování, stejně jako ve 2. Samuelově 11:4, kde je napsáno: „Posvěcovala [se] od své nečistoty.“

Jehova Izraelitům řekl, že by měli být odděleni od národů světa a očištěni od jejich zvyků; dal Izraelitům zákony, aby jimi zůstali odděleni, a patřily k nim zákony, které definovaly, co je čisté a co nečisté k jídlu. Jehova jim to potom zdůvodnil: „Vždyť já jsem Jehova, váš Bůh; a posvětíte se a prokážete se jako svatí, protože já jsem svatý.“ (3Mo 11:44)

Jehova Bůh. Jehova Bůh je svatý a naprosto čistý. Jako Stvořitel a Svrchovaný Panovník má právo být výlučně uctíván všemi svými tvory. Proto říká, že svou svatost dá najevo, že bude před zrakem všech svých tvorů jednat tak, aby posvětil sebe i své jméno: „A jistě se vyvýším a posvětím se a učiním se známým před očima mnoha národů; a budou muset poznat, že já jsem Jehova.“ (Ez 38:23) Ti, kdo touží mít Jehovovu přízeň a život, musí „posvěcovat“ Jehovu i jeho jméno. To znamená, že musí dát tomuto jménu místo, které mu patří — oddělené a vyvýšené nad všechna ostatní. (3Mo 22:32; Iz 8:13; 29:23) Ježíš své následovníky učil, že to je hlavní věc, o kterou se mají modlit: „Náš Otče v nebesích, ať je posvěceno tvé jméno [neboli „považováno za svaté; ať se s ním zachází jako se svatým“].“ (Mt 6:9, Rbi8, ppč)

Ježíš Kristus. Jehova Bůh vyvolil svého jediného zplozeného Syna a poslal ho na zem, aby vykonal zvláštní dílo ve prospěch Božího jména a aby dal svůj život jako výkupné za lidstvo. Židovský národ ho však nepřijal a neuznal jako toho, kdo byl vyslán; národ naopak popřel, že Ježíš je Božím Synem, a popřel i jeho postavení u Otce. Ježíš jim řekl: „Říkáte mně, kterého Otec posvětil a vyslal do světa: ‚Rouháš se‘, protože jsem řekl, že jsem Boží Syn?“ (Jan 10:36)

Apoštol Petr píše křesťanům a říká jim, aby ‚ve svém srdci posvěcovali Krista jako Pána‘. Ukazuje, že ten, kdo tak jedná, se bude vyhýbat špatnému a bude činit dobro. V srdci lidí z národů je úcta k lidem i k věcem a bázeň před nimi. Křesťan by však měl ve své náklonnosti a v pohnutkách dát to správné místo Kristovi. To znamená uznávat Kristovo postavení jako Božího Hlavního zprostředkovatele života, mesiášského Krále, Božího Velekněze a toho, kdo dal svůj život jako výkupné. Křesťan by také měl mít stále před očima Kristův příklad dobrého chování a měl by mít v tomto ohledu čisté svědomí. Jestliže nějaký člověk, či dokonce panovník bude tvrdě vyžadovat důvod pro jeho naději, potom křesťan, který posvěcuje Krista ve svém srdci, předloží správnou obhajobu, bude to však činit s mírností a hlubokou úctou. (1Pe 3:10–16)

Andělé. Ježíš nazval Boží anděly „svatými“, posvěcenými, oddělenými pro Jehovovo svaté použití. (Mr 8:38; Lk 9:26; srovnej Ža 103:20.) Přicházejí do Jehovovy posvátné přítomnosti a hledí na jeho obličej. (Mt 18:10; Lk 1:19)

Lidé a zvířata. Bůh si v minulosti vybral určité lidi, které si přál použít k výlučné službě, a tyto lidi posvětil. Když se Jehova rozhodl použít muže z kmene Levi k tomu, aby se starali o svatý svatostánek a sloužili u něj, řekl Mojžíšovi: „Pokud jde o mne, pohleď, já opravdu beru Levity z izraelských synů místo všech prvorozených z izraelských synů, kteří otvírají lůno; a Levité se stanou mými. Každý prvorozený je totiž můj. V den, kdy jsem udeřil každého prvorozeného v egyptské zemi, posvětil jsem si každého prvorozeného v Izraeli, od člověka po zvíře. Měli by se stát mými. Já jsem Jehova.“ Za propuštění prvorozených z ostatních 11 kmenů Jehova od Izraelitů požadoval, aby dali jako výměnu všechny muže z kmene Levi. Potom svatyni museli dát pět šekelů (11 dolarů) za každého prvorozeného, který byl navíc oproti celkovému počtu Levitů. Tím byli prvorození propuštěni a nebyli vyčleněni pro výlučnou službu Jehovovi. (4Mo 3:12, 13, 46–48)

Potom byli pokládáni za posvěcené všichni prvorození mužského rodu, kteří otevírali lůno, a měli být předloženi v chrámu a vyplaceni pěti šekely (11 dolary). (2Mo 13:2; 3Mo 12:1–4; 4Mo 18:15, 16) Ti, kdo byli pod nazirejským slibem, byli posvěceni po dobu svého slibu. (4Mo 6:1–8) Prvorozená domácí zvířata byla rovněž posvěcena a měla být obětována nebo v některých případech vyplacena. (5Mo 15:19; viz heslo PRVOROZENÝ, PRVOTINA.)

Kněžstvo. Jehova také zamýšlel oddělit jednu rodinu v kmenu Levi, totiž Árona, jeho syny a jejich mužské potomky výlučně k tomu, aby sloužili jako kněží a přinášeli oběti. (2Mo 28:1–3, 41) Byli potom posvěceni odpovídajícími oběťmi v symbolické sérii úkonů, jak je popisuje 29. kapitola 2. Mojžíšovy. Posvěcen je také Jehovův věčný Velekněz Ježíš Kristus a jeho spolukněží neboli nižší kněží, totiž ti, kdo následují Kristovy šlépěje a jsou pomazáni Bohem za členy Kristova těla. (2Te 2:13; Zj 1:6; 5:10)

Proces posvěcování. Existuje určitý proces neboli postup, jímž musí projít ten, kdo má být posvěcen jako následovník Kristových šlépějí. Pavel použil slovo posvětit ve smyslu očistit od hříchu, když napsal: „Jestliže totiž krev kozlů a býků, a popel z jalovice, jimiž jsou pokropeni ti, kdo byli poskvrněni, posvěcuje do té míry, že je tělo čisté, oč více krev Krista, který se prostřednictvím věčného ducha obětoval bez vady Bohu, očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom prokazovali posvátnou službu živému Bohu?“ (Heb 9:13, 14)

„Krev Krista“ představuje hodnotu jeho dokonalého lidského života; smývá vinu hříchu z těch lidí, kteří v něj věří. Z Božího hlediska tato krev skutečně (ne pouze předobrazně [srovnej Heb 10:1–4]) posvěcuje tak, že očišťuje tělo věřícího, takže ten má čisté svědomí. Takového věřícího Bůh také prohlašuje za spravedlivého a činí ho způsobilým, aby byl jedním z nižších kněží Ježíše Krista. (Ří 8:1, 30) Tito lidé jsou nazýváni haʹgi·oi, „svatí“ neboli posvěcení Bohu. (Ef 2:19; Kol 1:12; srovnej Sk 20:32, kde se mluví o ‚posvěcených [tois he·gi·a·smeʹnois]‘.)

U těch, kdo se mají stát spoludědici s Kristem, je tedy postup takový, že na základě víry v pravdu Božího slova je Jehova Bůh nejdříve přitáhne k Ježíši Kristu. (Jan 6:44; 17:17; 2Te 2:13) Jsou Jehovou přijati a „čistě umyti, . . . posvěceni, . . . prohlášeni za spravedlivé ve jménu našeho Pána Ježíše Krista a duchem našeho Boha“. (1Ko 6:11) Kristus se jim tudíž stává ‚moudrostí, spravedlností a posvěcením a propuštěním skrze výkupné‘. (1Ko 1:30) Apoštol Pavel o těchto lidech řekl: „Vždyť jak ten [Kristus], kdo posvěcuje, tak ti, kdo jsou posvěcováni, všichni pocházejí z jednoho, a proto se nestydí nazývat je ‚bratry‘.“ (Heb 2:11) Jsou zplozeni duchem, a tak se stávají ‚Božími syny‘ a ‚bratry‘ Božího nejvýznamnějšího Syna. (Ří 8:14–17; Jan 3:5, 8)

Musí být zachováváno. Proces posvěcování rozhodně není jednostranná záležitost. Posvěcení je třeba si zachovávat, a na tom má věřící svůj podíl. Může své posvěcení ztratit, nebo na něm může lpět.

Těm, kdo jsou posvěceni, dal příklad Ježíš Kristus. (Jan 13:15) V modlitbě k Bohu řekl: „A posvěcuji se v jejich prospěch, aby také oni byli posvěceni pravdou.“ (Jan 17:19) Ježíš byl bezúhonný a zachoval se tak oddělený pro účel posvětit své následovníky. Ti si musí své posvěcení zachovat až do konce pozemského běhu. Aby toho docílili, musí se vyhýbat věcem, které nejsou čestné, a lidem, kteří dělají nečestné věci, aby tak zůstali „nádobou k čestnému účelu, posvěcenou, užitečnou svému majiteli, připravenou pro každé dobré dílo“. (2Ti 2:20, 21) Musí si uvědomovat, že byli koupeni Kristovou vlastní krví a že je Boží vůlí, aby „byli posvěceni prostřednictvím obětování těla Ježíše Krista jednou provždy“. (Heb 10:10) Dostávají radu, aby usilovali „o posvěcení, bez něhož nikdo neuvidí Pána“. (Heb 12:14)

Tito posvěcení lidé jsou sice stále v nedokonalém těle, které má sklon k hříchu, ale přesto mohou být úspěšní. Pavel je varoval před nebezpečím ztráty posvěcení a připomínal jim, že to byla ‚hodnota krve nové smlouvy, kterou byli posvěceni‘. (Heb 10:29; Lk 22:20) Kristus jako Prostředník nové smlouvy jim pomáhá, aby dodržovali podmínky smlouvy poslušností a čistým chováním, aby si posvěcení zachovali. „Jedním obětním darem totiž učinil natrvalo dokonalými ty, kdo jsou posvěcováni.“ (Heb 10:14) Jako Prostředník a Velekněz je Kristus „schopen úplně zachránit ty, kdo se skrze něho přibližují k Bohu“. (Heb 7:25) Pokud se však vrátí ke zvyku hřešit, není již žádná druhá oběť, pouze očekávání soudu a zničení. (Heb 10:26, 27)

Ti, kdo jsou posvěcení, tudíž nejsou povoláni proto, aby mohli pokračovat v tom, co dělali před tím, než byli posvěceni, nebo proto, aby se k tomuto jednání mohli vrátit zpět. Apoštol vybízí: „Vždyť to, co Bůh chce, je vaše posvěcení, abyste se zdržovali smilstva, aby každý z vás věděl, jak se ujmout vlády nad svou vlastní nádobou v posvěcení a cti.“ „Bůh nás totiž nepovolal s připuštěním nečistoty, ale ve spojitosti s posvěcením.“ (1Te 4:3, 4, 7)

Boží slovo a Boží duch. V posvěcování hraje Boží slovo velkou roli a musí být důsledně dodržováno, má-li si člověk posvěcení uchovat. (Sk 20:32) Tomu, kdo je věřící a posvěcený, Bůh rovněž sesílá svého svatého ducha, který je mocnou silou, jež v něm působí očištění. Posvěcenému člověku pomáhá, aby byl poslušný a tak žil čistým způsobem života. (1Pe 1:2) Vedení Božím duchem těmto lidem umožňuje, aby jejich oběti byly posvěceny, byly čisté a přijatelné Bohu. (Ří 15:16) Jakákoli nečistota znevažuje Božího ducha a vede k tomu, že je tento duch ‚zarmucován‘. (Ef 4:30; 1Te 4:8; 5:19) Může to vést až k rouhání proti Božímu duchu, jež nemůže být odpuštěno. (Mt 12:31, 32; Lk 12:8–10)

Posvěcení míst. Místo, kde přebývá Jehova, nebo jakékoli jiné místo, které představuje Jehovovu přítomnost, je posvěceným neboli svatým místem, je svatyní. Svatostánek v pustině a chrám, který později postavil Šalomoun a Zerubbabel (a který přestavěl a zvětšil Herodes Veliký), byly označeny jako miq·dašʹ nebo qoʹdheš, tedy ‚oddělené‘ neboli ‚svaté‘ místo. Tato místa byla uprostřed hříšného lidu, a proto musela být pravidelně očišťována (předobrazným neboli symbolickým způsobem) od poskvrnění tím, že byla pokropena krví obětních zvířat. (3Mo 16:16)

Jeruzalém. Za posvěcený se považoval rovněž Jeruzalém, městečko Vznešeného Krále (Ža 48:1, 2; 135:21), i oblast, kde město leželo. (Iz 48:1, 2; 52:1; Ne 11:1; Da 9:24) Obdobně Nový Jeruzalém, nebeské město, je svatyní, do níž je dovoleno vstoupit pouze posvěceným osobám, ale ne žádnému, kdo pěstuje jakoukoli formu nečistoty (jako je spiritismus, smilstvo, vraždy, modlářství a lhaní). (Zj 21:2; 22:14, 15, 19)

Zahrada Eden byla svatyní. Jehova se symbolicky objevil v zahradě Eden, aby rozmlouval s Adamem a Evou a aby jim dal pokyny; bylo to čisté, bezhříšné, dokonalé místo, kde mezi člověkem a Bohem panoval mír. (1Mo 1:28; 2:8, 9; 3:8, 9; 5Mo 32:4) Proto byli Adam s Evou po své vzpouře vyhnáni. Tato rajská zahrada byla místem, které Bůh oddělil neboli posvětil k tomu, aby v něm bydleli čistí, spravedliví lidé. Adam s Evou byli nyní hříšníky a ze zahrady byli vyhnáni, aby nemohli pojíst ze stromu života a navzdory tomu, že byli hříšníky, žít věčně. (1Mo 3:22–24)

Hořící keř a hora Sinaj. Když Jehova Mojžíšovi přikázal, aby se vrátil do Egypta a vysvobodil Boží lid z otroctví, vyslal Mojžíše ve svém pamětním jménu Jehova (2Mo 3:15, 16) a poslal svého anděla, který se Mojžíšovi objevil v hořícím keři. Když Mojžíš přistoupil blíže, anděl zastupující Jehovu Mojžíšovi přikázal, aby si zul sandály, protože ‚místo, kde stojí, je svatá [qoʹdheš] zemská půda‘. (2Mo 3:1–5)

Později, když byla předána smlouva Zákona, lid se shromáždil na úpatí hory Sinaj a Jehova Mojžíšovi přikázal: „Stanov meze pro tu horu a učiň ji posvátnou,“ protože tam byl Jehova, zastoupený svými anděly. (2Mo 19:23; Ga 3:19) Každý, kdo by překročil tyto hranice, měl být usmrcen, protože do Jehovovy přítomnosti nesmí žádná osoba vstoupit neoprávněně. (2Mo 19:12, 13) Mojžíš, kterého Jehova určil jako prostředníka, mohl přistoupit blíže. Mojžíš v tom prorocky předstínil Ježíše Krista, vznešeného Prostředníka pomazaných křesťanů, kteří přistupují k nebeské hoře Sion. (Heb 12:22–24)

Útočištná města a vojenské tábory. Některá izraelská města byla oddělena pro zvláštní účel, protože poskytovala útočiště člověku, který někoho neúmyslně zabil. Tato města byla posvěcena neboli dostala „posvátné postavení“. (Joz 20:7–9)

Izraelské vojenské tábory byly místem, které bylo posvěceno, protože Bůh ‚se procházel uvnitř tábora‘. Musela se proto zachovávat mravní, duchovní i tělesná čistota. (5Mo 23:9–14; 2Sa 11:6–11)

Posvěcování věcí. Svatostánek a chrám byly posvěcenými budovami, a proto i věci v nich byly svaté, posvěcené. Truhla smlouvy, oltář pro kadidlo, stůl pro chléb vystavení, svícen, oltář pro zápalné oběti, nádrž, všechno náčiní, kadidlo a olej pomazání, dokonce i kněžské oděvy byly posvěcenými věcmi. Směli se jich dotýkat a přenášet je pouze posvěcení lidé — kněží a Levité. (2Mo 30:25, 32, 35; 40:10, 11; 3Mo 8:10, 11, 15, 30; 4Mo 4:1–33; 7:1) Kněží sloužící u svatostánku prokazovali „posvátnou službu v předobrazném znázornění a stínu nebeských věcí; právě jako Mojžíšovi, když se chystal dokončit stan, byl dán božský příkaz. Říká totiž: ‚Hleď, abys všechny věci udělal podle [jejich] vzoru, který ti byl ukázán na hoře.‘“ (Heb 8:4, 5)

Oběti a jídlo. Oběti a obětní dary byly posvěceny proto, že byly předepsaným způsobem obětovány na posvěceném oltáři. (Mt 23:19) Ta část, kterou dostali kněží, byla svatá a nesměl ji jíst nikdo, kdo nebyl z domácnosti kněze, a dokonce ani kněz nesměl tyto věci jíst, pokud byl v „nečistém“ stavu. (3Mo 2:3; 7:6, 32–34; 22:1–13) Podobně i chléb vystavení byl svatý, posvěcený. (1Sa 21:4; Mr 2:26)

Stejně jako bylo posvěceno jídlo, které Jehova opatřoval svým kněžím, je posvěcena i potrava, kterou Bůh opatřuje svým křesťanským služebníkům, a všechny věci, na nichž se jeho posvěcení služebníci podílejí či jimiž se zabývají. Apoštol Pavel varuje před lidmi bez svědomí, kteří falešně předstírají, že jsou posvěceni, a „zakazují manželství, přikazují zdržovat se jídel, jež Bůh stvořil, aby je požívali s díkůvzdáním ti, kdo mají víru a přesně znají pravdu. Důvodem pro to je, že každé Boží stvoření je znamenité a nic nemá být odmítnuto, je-li to přijímáno s díkůvzdáním, neboť je to posvěceno Božím slovem a modlitbou nad tím.“ (1Ti 4:1–5) Prohlašuje-li Boží slovo nějakou věc za čistou, je čistá, a když za ni křesťan poděkuje v modlitbě, je pro něj posvěcená. Bůh ho pokládá za čistého, když tuto věc jí.

Desátky. Desátek z obilí, ovoce a stáda, který Izraelité oddělovali, byl považován za posvěcený a neměl být použit k žádnému jinému účelu. (3Mo 27:30, 32) V souladu s tím nemůže být bez viny před Bohem nikdo, kdo zneužívá posvěcenou věc či ubližuje posvěcenému člověku nebo o něm zle mluví, a těmito posvěcenými jsou i Kristovi pomazaní bratři. Ježíš to ukázal Židům, když ho obvinili z rouhání. (Jan 10:36) Apoštol Petr varoval před zničením, jež přijde na ničemné lidi. O těchto lidech píše, že jsou „opovážliví, umínění, nechvějí se před slavnými [které Jehova posvětil], ale mluví utrhačně“. (2Pe 2:9–12; srovnej Judu 8.)

Časová období nebo příležitosti. Biblická zpráva nám říká, co Bůh udělal, když v souvislosti se zemí dokončil svou stvořitelskou činnost: „A do sedmého dne Bůh dokončil své dílo . . . a  . . . přistoupil k tomu, aby odpočinul . . . A Bůh přistoupil k tomu, aby požehnal sedmému dni a učinil jej posvátným.“ (1Mo 2:2, 3) Tento „den“ měl tudíž být pro lidi ‚dnem‘ svaté služby a jejich poslušnosti Jehovy. Neměl být poskvrněn sobeckými skutky ze strany lidí. Adam a Eva se vydali cestou nezávislosti; rozhodli se, že si budou na zemi dělat, co chtějí, nezávisle na svém Svrchovaném Panovníku Jehovovi, a tento „den“ tedy porušili. Podle zprávy v Hebrejcům 3:11, 13; 4:1–11 Boží ‚den odpočinku‘ stále trvá. Bůh tento „den“ posvětil, oddělil pro svůj záměr, a proto bude jeho záměr se zemí v tomto „dnu“ plně dovršen ve spravedlnosti. (Srovnej Iz 55:10, 11.)

Posvěcené byly Sabatní dny, zvláštní slavnostní dny a rovněž jiná období, jako byl Jubilejní rok. (2Mo 31:14; 3Mo 23:3, 7, 8, 21, 24, 27, 35, 36; 25:10)

Posvěcení země. V Izraeli mohl muž část svého dědictví posvětit pro Boha. Udělal to tak, že tuto část oddělil, takže svatyně dostala výnos půdy, nebo mohl svatyni vyplatit cenu půdy (tedy její výnos) podle odhadu kněze. Pokud se muž rozhodl koupit půdu zpět, měl přidat jednu pětinu hodnoty pole (v závislosti na počtu úrod do Jubilejního roku) podle odhadu kněze. V Jubilejním roce samozřejmě získal majitel pole zpět. (3Mo 27:16–19)

V následujících verších se zjevně mluví o majiteli, který pole nechce koupit zpět, ale prodává ho jinému muži a podle zákona se potom v době Jubilea toto pole stane trvalým vlastnictvím svatyně. O zákonu, který je ve 3. Mojžíšově 27:20, 21, říká Cookovo dílo Commentary: „[Tato slova] se mohou týkat případu, kdy nějaký muž podvodně prodal svůj podíl pole potom, co jej slíbil svatyni, a přivlastnil si jeho cenu.“ Anebo se to může týkat případu, kdy muž dále používal pole a určitou dobu svůj slib plnil, když odpovídající část z výkupní ceny platil v podobě roční renty, ale později přenechal svůj podíl někomu jinému, aby získal hotové peníze. Takové pole se pokládalo za „zasvěcené“; jednalo se totiž o něco, co bylo posvěceno jako vlastnictví svatyně, a pokud ten muž s polem obchodoval, jako by bylo jeho vlastní, byl to projev neúcty ke svatosti pole.

Je to možná podobný princip jako v zákoně zapsaném v 5. Mojžíšově 22:9: „Neoseješ svou vinici dvěma druhy semene, aby plný výnos semene, které bys zasel, a plod tvé vinice nepropadly svatyni.“ Takové propadnutí bylo výsledkem porušení zákona, jenž již byl uveden ve 3. Mojžíšově 19:19.

Rozdíl mezi věcmi „posvěcenými“ a „zasvěcenými“ byl ten, že věci „zasvěcené“ nebylo možné vyplatit. (Viz heslo KLATBA.) Stejně se postupovalo v případě domu. (3Mo 27:14, 15) Jestliže však nějaký muž posvětil pole, které koupil z dědičného vlastnictví nějakého jiného člověka, toto pole se v Jubileu vrátilo původnímu majiteli. (3Mo 27:22–24)

V manželství. Apoštol Pavel říká křesťanům v manželství: „Nevěřící manžel je posvěcen ve vztahu ke své manželce a nevěřící manželka je posvěcena ve vztahu k bratrovi; jinak by vaše děti byly skutečně nečisté, ale nyní jsou svaté.“ Jehova si váží křesťana, a proto se nedívá na manželský vztah křesťana k jeho nevěřícímu partnerovi jako na znečišťující. Čistota toho, kdo je posvěcený, neposvěcuje jeho manželského partnera za jednoho z Božích svatých, ale jejich vztah je čistý a důstojný. Nevěřící partner má vynikající příležitost mít prospěch z toho, že vidí křesťanskou dráhu věřícího, a možná se i on zachrání. (1Ko 7:14–17) Kvůli věřícímu jsou malé děti z tohoto manželství pokládány za svaté, jsou v Boží péči a pod Boží ochranou — nejsou nečisté jako děti, které nemají ani jednoho věřícího rodiče. (Viz heslo SVATOST, Jehova žehná svatosti.)