„Čas být zticha a čas mluvit“

KOLIKRÁT sis už posteskl: „Tohle jsem neměl říkat“? A přitom si možná vzpomínáš na jiné případy, kdy jsi měl mluvit, a neudělal jsi to. Když ses nad tím později zamyslel, možná sis řekl: ‚Kdybych jen býval tehdy promluvil.‘

Bible říká, že je „čas být zticha a čas mluvit“. (Kazatel 3:7) Jádro problému tedy spočívá v tom, že je nutné rozhodnout se, kdy mluvit a kdy být zticha. Naše nedokonalá lidská přirozenost nás často pobízí, abychom jednali a mluvili v nevhodnou chvíli. (Římanům 7:19) Jak tedy můžeme ovládat svůj nepoddajný jazyk? (Jakub 3:2)

Jak krotit jazyk

K tomu, abychom se uměli rozhodnout, kdy mluvit a kdy zůstat zticha, nepotřebujeme seznam veškerých možných situací. Potřebujeme spíše být vedeni vlastnostmi, které jsou neodmyslitelnou součástí křesťanské osobnosti. Které vlastnosti to jsou?

Ježíš Kristus uvedl, že hlavní vlastností, která motivuje jeho učedníky, je láska. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku,“ řekl. (Jan 13:35) Čím více takovou bratrskou lásku projevujeme, tím lépe budeme svůj jazyk ovládat.

Nesmírně nám pomohou i dvě příbuzné vlastnosti. Jednou z nich je pokora. Ta nám umožňuje, abychom ‚považovali ostatní za sobě nadřazené‘. (Filipanům 2:3) Další vlastností je mírnost, díky níž se můžeme „ovládat za zlých okolností“. (2. Timoteovi 2:24, 25) Dokonalý vzor, jak by tyto vlastnosti měly být projevovány, máme v Ježíši Kristu.

V tíživé situaci je obtížné ovládat svůj jazyk, a proto uvažujme o tom, jak jednal Ježíš v noci před svou smrtí — když byl „bolestně znepokojen“. (Matouš 26:37, 38) Není nic překvapujícího, že se tak Ježíš cítil, protože nekonečná budoucnost celého lidstva závisela na tom, zda zůstane věrný Bohu. (Římanům 5:19–21)

Byla to rozhodně vhodná doba na to, aby mluvil ke svému nebeskému Otci. Proto odešel, aby se modlil, a požádal tři ze svých učedníků, aby byli ostražití. Po určité době přišel a nalezl je, jak spí. Nato řekl Petrovi: „Což jste se mnou nemohli ani jednu hodinu bdít?“ Toto láskyplné pokárání doplnil slovy, z nichž bylo patrné, že měl pro jejich slabosti pochopení. Řekl: „Duch je ovšem dychtivý, ale tělo je slabé.“ Později Ježíš opět přišel a zase učedníky zastihl, jak spí. Laskavě k nim promluvil a „odešel a potřetí se modlil“. (Matouš 26:36–44)

Když Ježíš našel i potřetí učedníky, jak spí, nebyl na ně přísný, ale řekl: „V době, jako je tato, spíte a odpočíváte! Pohleďte, přiblížila se hodina, kdy má být Syn člověka zrazen do rukou hříšníků.“ (Matouš 26:45) Jen člověk se srdcem naplněným láskou, člověk vskutku mírné a pokorné povahy, mohl svůj jazyk použít tímto způsobem v tak obtížné situaci. (Matouš 11:29; Jan 13:1)

Zanedlouho byl Ježíš zatčen a postaven před soud. Zde se dozvídáme, že někdy je nejlépe mlčet, i když se podílíme na své křesťanské službě. Přední kněží chtěli Ježíše falešně obvinit a neměli nejmenší zájem poznat pravdu. A proto Ježíš v tomto výbušném ovzduší mlčel. (Srovnej Matouše 7:6.)

Ježíš však nezůstal zticha, když se ho velekněz ptal: „Zavazuji tě přísahou při živém Bohu, abys nám pověděl, zda jsi Kristus, Boží Syn!“ (Matouš 26:63) Jelikož byl zavázán přísahou, byla vhodná doba na to, aby promluvil. Proto odpověděl: „Ty sám jsi to řekl. Přesto vám říkám: Od nynějška uvidíte Syna člověka, jak sedí na pravici moci a přichází na nebeských oblacích.“ (Matouš 26:64)

Po celý ten nesmírně závažný den Ježíš dokonale ovládal svůj jazyk. V jeho případě byly nedílnou součástí jeho osobnosti láska, mírnost a pokora. Jak můžeme my použít tyto vlastnosti k tomu, abychom ovládli svůj jazyk, když jsme v náročné situaci?

Jak můžeme ovládnout jazyk, když se zlobíme

Když se rozzlobíme, často přestaneme svůj jazyk ovládat. Například Pavel a Barnabáš se jednou střetli v názorech. „Barnabáš, ten byl rozhodnut vzít s sebou také Jana, který byl nazýván Marek. Avšak Pavel nepokládal za vhodné brát ho s sebou, protože se v Pamfylii od nich vzdálil a nešel s nimi za prací. A tak došlo k ostrému výbuchu hněvu, takže se od sebe oddělili.“ (Skutky 15:37–39)

Michael,a který několik let pracoval na stavbách, vypráví: „Na jedné stavbě byl člověk, kterého jsem dobře znal a měl jsem k němu úctu. Ale zdálo se mi, že neustále na mé práci hledá chyby. Bolelo mě to a také mě to dráždilo, ale své roztrpčení jsem v sobě dusil. Jednoho dne se však situace vyhrotila, když zkritizoval práci, kterou jsem právě dokončil.

Dal jsem průchod všem emocím, které se ve mně nakupily. Jak jsem byl rozpálený, bylo mi úplně jedno, jakým špatným dojmem působím na ostatní. Po zbytek dne jsem ho nechtěl ani vidět ani s ním mluvit. Nyní si uvědomuji, že jsem ten problém neřešil správně. Bývalo by mnohem lepší, kdybych zůstal zticha a mluvil teprve potom, co jsem se uklidnil.“

Je dobře, že křesťanská láska podnítila tyto dva muže, aby svou neshodu vyřešili. Michael vypráví: „Promluvili jsme si z očí do očí a pak jsme jeden druhého lépe pochopili. Nyní je mezi námi pevné přátelství.“

Jak Michael poznal, někdy je moudré mlčet, když jsme rozzlobení. „Muž s rozlišovací schopností je chladného ducha,“ říká Přísloví 17:27. Rozlišovací schopnost a bratrská láska nám pomohou se ovládnout, když cítíme nutkání říci něco škodlivého. Pokud se proti nám někdo provinil, promluvme si s ním osamotě, v duchu mírnosti a pokory, s cílem obnovit pokoj. Ale co když už došlo k výbuchu hněvu? Pak nás láska podnítí k tomu, abychom spolkli svou pýchu a pokorně usilovali o nápravu. Pak je čas mluvit, vyjádřit lítost a upřímným rozhovorem zahojit rozjitřené city. (Matouš 5:23, 24)

Kdy mlčení není řešení

Když se na někoho zlobíme nebo když nás někdo dráždí, mohli bychom před ním začít ‚držet bobříka mlčení‘. A to může být velmi škodlivé. „Během prvního roku našeho manželství se stávalo, že jsem někdy s manželem několik dní nemluvila,“ přiznává Marie.b „Většinou nešlo o velké problémy, ale spíše se nahromadilo mnoho drobností. Stále jsem nad těmi mrzutostmi hloubala, až se z nich stala hora. Nakonec přišel okamžik, kdy jsem to už nevydržela a prostě jsem přestala s manželem mluvit, dokud mě ta rozmrzelost nepřešla.“

Marie pokračuje: „Ke změně smýšlení mi zvláště pomohl jeden biblický text — ‚ať slunce nezapadne nad vaší podrážděnou náladou‘. Oba jsme s manželem usilovně pracovali na lepší komunikaci, aby se problémy nekupily. Nebylo to snadné, ale po deseti letech manželství jsem ráda, že mohu říci, že takové chvíle hrobového ticha jsou mnohem řidší. Musím se však přiznat, že pořád ještě usiluji o to, abych tento sklon ovládla.“ (Efezanům 4:26)

Jak Marie zjistila, když je mezi dvěma lidmi napětí, přerušení komunikace není řešením. Za takových okolností se totiž rozmrzelost pravděpodobně ještě prohloubí a vzájemný vztah by mohl být poškozen. Ježíš řekl, že bychom měli ‚záležitosti řešit rychle‘. (Matouš 5:25) „Slovo pronesené v pravý čas“ nám může pomoci, abychom ‚usilovali o pokoj‘. (Přísloví 25:11; 1. Petra 3:11)

Mluvit musíme také tehdy, když potřebujeme pomoc. Trpíme-li nějakým duchovním problémem, nechceme tím možná zatěžovat druhé. Pokud však budeme mlčet, problém se pravděpodobně zhorší. Jmenovaní křesťanští starší mají o nás zájem a nepochybně nám velmi rádi pomohou, pokud jim to umožníme. V takovém případě je čas mluvit. (Jakub 5:13–16)

Především bychom však měli tak jako Ježíš pravidelně mluvit k Jehovovi v upřímné modlitbě. Vylévejme před naším nebeským Otcem své srdce. (Žalm 62:8; srovnej Hebrejcům 5:7.)

„Čas mluvit“ o Božím Království

Křesťanská služba je úkol, jímž nás pověřil Bůh, a který musíme vykonávat, než přijde konec. Proto dnes, více než kdy dříve, je životně důležité, aby Jehovovi služebníci oznamovali dobrou zprávu o Království. (Marek 13:10) Praví křesťané, podobně jako apoštolové, prostě ‚nemohou přestat mluvit o tom, co viděli a slyšeli‘. (Skutky 4:20)

Jistě že ne každý si přeje slyšet dobrou zprávu. Když Ježíš posílal své učedníky kázat, radil jim, aby ‚pátrali, kdo si to zaslouží‘. Jehova nikdy nikoho nenutí, aby ho uctíval, a proto ani my nebudeme neustále svéhlavě mluvit s někým, kdo poselství o Království jednoznačně odmítá. (Matouš 10:11–14) Máme však velikou radost z toho, když můžeme o Jehovově kralování mluvit s lidmi, kteří jsou „správně nakloněni k věčnému životu“. (Skutky 13:48; Žalm 145:10–13)

Láska, mírnost a pokora jsou vlastnosti, které nám mohou pomoci ovládat náš nedokonalý sklon mluvit ukvapeně nebo upadat do napjatého ticha. Když tyto vlastnosti zdokonalíme, budeme moci lépe rozlišit, kdy je vhodný, a kdy naopak není vhodný čas mluvit.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 23]

Problémy je možné řešit dobrou komunikací