Trojice
Definice: Ústřední nauka náboženství křesťanstva. Podle atanasiánského vyznání víry jsou tři božské Osoby (Otec, Syn a Svatý Duch). O každé se říká, že je věčná, všemohoucí, žádná není větší nebo menší než druhá. O každé se říká, že je Bůh, a přece jsou dohromady jen jedním Bohem. Jiná prohlášení dogmatu zdůrazňují, že tyto tři „Osoby“ nejsou oddělení a odlišní jedinci, ale jsou třemi způsoby, v nichž existuje božská podstata. Někteří zastánci Trojice tedy zdůrazňují svou víru, že Ježíš Kristus je Bůh, nebo že Ježíš a Svatý Duch jsou Jehova. Není to biblické učení.
Jaký je původ nauky o trojici?
The New Encyclopaedia Britannica říká: „Ani slovo trojice, ani vyslovená nauka jako taková se v Novém zákoně nevyskytuje, ani Ježíš a jeho následovníci nezamýšleli odporovat starozákonní šemě: ‚Naslouchej, Izraeli: Pán náš Bůh je jeden Pán.‘ (5. Mojž. 6:4). . . Nauka se vyvíjela postupně několik staletí a za mnoha rozepří. . . Koncem 4. století. . . nabyla nauka o trojici v podstatě podoby, kterou si od té doby zachovala.“ — 1976, Micropaedia, Sv. X, s. 126.
New Catholic Encyclopedia prohlašuje: „Formulace ‚jeden Bůh ve třech Osobách‘ nebyla pevně stanovena, rozhodně nebyla plně vtělena do křesťanského života a do křesťanského vyznání víry dříve než na konci 4. století. Ale právě tato formulace má první nárok na titul dogma o Trojici. U apoštolských Otců nebylo nic, co by se jen zdaleka blížilo takovému způsobu myšlení nebo stanovisku.“ — 1967, Sv. XIV, s. 299.
The Encyclopedia Americana říká: „Křesťanství je odvozeno z judaismu a judaismus byl přísně unitářský [věřil, že Bůh je jedna osoba]. Cesta vedoucí z Jeruzaléma do Nikaje nebyla právě přímá. Trinitářství čtvrtého století nezrcadlilo přesně rané křesťanské učení o povaze Boha; bylo naopak odchylkou od tohoto učení.“ — 1956, Sv. XXVII, s. 294 L.
Podle Nouveau Dictionnaire Universel (Nový univerzální slovník) „platónská trojice, sama o sobě pouhé nové uspořádání starších trojic, které se datují od dřívějších národů, se jeví jako racionální filozofická trojice přívlastků, jež daly zrod třem hypostazím neboli božským osobám, o nichž učí křesťanské církve. . . Pojetí božské trojice tohoto řeckého filozofa [Platóna ze 4. století př. n. l.]. . . se dá najít ve všech starověkých [pohanských] náboženstvích.“ — vyd. M. Lachâtre, Paříž, 1865–1870, Sv. 2, s. 1467.
John L. McKenzie, S. J., ve svém Dictionary of the Bible (Biblický slovník) říká: „Trojice osob uvnitř jednoty přirozenosti je definována výrazy ‚osoba‘ a ‚přirozenost‘, jež jsou ř[eckými] filozofickými výrazy; tyto výrazy se v Bibli nevyskytují. Definice trojice vyplynuly z dlouhých rozepří, v nichž někteří teologové tyto pojmy a jiné jim podobné, jako třeba ‚esence‘ a ‚substance‘, chybně uplatňovali na Boha.“ — New York, 1965, s. 899.
Zastánci trojice uznávají, že ani slovo „trojice“, ani vyjádření dogmatu o trojici se v Bibli nenalézají. Jsou tam alespoň pojmy, které ono dogma používá?
Vyučuje Bible, že „svatý duch“ je osoba?
Mohlo by se zdát, že některé jednotlivé texty, které se vztahují ke svatému duchu, naznačují osobnost. Například o svatém duchu se mluví jako o pomocníku (řecky paraklétos; „utěšitel“, KB, ČB, Sý; „přímluvce“, EP, Ži, „zastánce“, Pe, JB), který ‚vyučuje‘, ‚svědčí‘, ‚mluví‘ a ‚slyší‘. (Jan 14:16, 17, 26; 15:26; 16:13) Ale jiné texty říkají, že lidé byli ‚naplněni‘ svatým duchem, že jím někteří byli ‚pokřtěni‘ nebo ‚pomazáni‘. (Luk. 1:41; Mat. 3:11; Sk. 10:38) Tyto zmínky o svatém duchu se rozhodně nehodí na osobu. Máme-li porozumět tomu, čemu učí Bible jako celek, je třeba vzít v úvahu všechny tyto texty. Jaký je rozumný závěr? Že první zde citované texty používají řečnický obrat personifikující Božího svatého ducha, Boží činnou sílu, jako Bible personifikuje také moudrost, hřích, smrt, vodu a krev. (Viz také strany 69–72 pod nadpisem „Duch“.)
Svatá písma nám sdělují osobní jméno Otce — Jehova. Přinášejí informaci, že Syn je Ježíš Kristus. Ale nikde v Písmu není použito osobního jména pro svatého ducha.
Sk. 7:55, 56 podávají zprávu, že Štěpán obdržel nebeské vidění, v němž viděl „Ježíše, jak stojí po Boží pravici“. Ale Štěpán se vůbec nezmínil, že vidí svatého ducha. (Viz také Zjevení 7:10; 22:1, 3.)
New Catholic Encyclopedia připouští: „Většina N[ovo]z[ákonních] textů zjevuje Božího ducha jako něco, ne někoho; to je zřejmé zejména v podobnostech mezi Božím duchem a silou.“ (1967, Sv. XIII, s. 575) Je tam také napsáno: „Apologetové [řečtí křesťanští pisatelé z druhého století] mluvili o Duchu velmi váhavě; s určitou mírou opatrnosti, dalo by se říci, že velmi neosobně.“ — Sv. XIV, s. 296.
Souhlasí Bible s těmi, kdo učí, že Otec a Syn nejsou oddělení a odlišní jedinci?
Mat. 26:39, EP: „[Ježíš Kristus] poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: ‚Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.‘“ (Kdyby Otec a Syn nebyli odlišní jedinci, neměla by taková modlitba smysl. Ježíš by se modlil sám k sobě a jeho vůle by nutně byla Otcovou vůlí.)
Jan 8:17, 18, EP: „[Ježíš odpověděl židovským farizeům:] Ve vašem zákoně je přece psáno, že svědectví dvou osob je pravé. Jsem to já, kdo svědčí sám o sobě; a svědčí o mně také Otec, který mě poslal.“ (Ježíš tedy rozhodně mluvil o sobě jako o jedinci odděleném a odlišném od Otce.)
Viz také strany 108, 109 pod nadpisem „Jehova“.
Učí Bible, že všichni, kdo jsou údajně částí trojice, jsou věční a žádný z nich nemá počátek?
Kol. 1:15, 16, EP: „On [Ježíš Kristus] je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi.“ V jakém smyslu je Ježíš Kristus „prvorozený všeho stvoření“? 1. Zastánci trojice říkají, že „prvorozený“ tu znamená nejpřednější, nejskvělejší, nejslavnější; Kristus se tedy má chápat jako ten, kdo není částí stvoření, ale je nejslavnější ve vztahu k těm, kdo byli stvořeni. Jestliže je to tak a jestliže je nauka o trojici pravdivá, proč se neříká také o Otci a o svatém duchu, že jsou prvorození všeho stvoření? Ale Bible tento výraz používá jen na Syna. Podle obvyklého smyslu naznačuje „prvorozený“, že Ježíš je nejstarší z Jehovovy rodiny synů. 2. Před výskytem v Kolosanům 1:15 je výraz „prvorozený“ v Bibli již více než třicetkrát a v každém případě, kdy je použit pro živé tvory, má stejný význam — prvorozený je částí skupiny. „Izraelův prvorozený“ je jeden z Izraelových synů; „faraónův prvorozený“ je členem faraónovy rodiny; „prvorozená zvířata“ jsou také zvířata. Proč tomu tedy někteří připisují jiný význam v Kolosanům 1:15? Odpovídá to biblickému pojetí, nebo je to učení víry, které už zastávají a pro něž hledají důkaz? 3. Vylučuje snad Kolosanům 1:16, 17 (EP), že Ježíš byl stvořen, když říká, že „v něm bylo stvořeno všechno. . . a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho“? Řecké slovo zde přeložené jako „všechno“ je panta, skloňovaný tvar slova pas. U Lukáše 13:2 je v EP přeloženo jako „ti ostatní“, Sý používá „všichni“, Ži, Pe „všichni ostatní“. (Viz také Lukáše 21:29 v Sý a Filipanům 2:11 v JB.) V souladu se vším ostatním, co se v Bibli říká o Synovi, připisuje NS stejný význam slovu panta v Kolosanům 1:16, 17, takže tam čteme „jeho prostřednictvím byly stvořeny všechny jiné věci. . . Všechny jiné věci byly stvořeny skrze něho a pro něho.“ Ukazuje se tedy, že byl stvořenou bytostí, součástí toho, co stvořil Bůh.
Zjev. 1:1; 3:14, EP: „Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu. . . ‚Andělu církve v Laodikeji piš: Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek [řecky arché] stvoření Božího.‘“ (Podobné znění mají KB, Sý, Pe, Ži, NS a jiné překlady.) Je to správné vyjádření? Někteří jsou toho názoru, že Syn je tím, kdo ‚dal začátek Božímu stvoření‘, že byl jeho ‚základním zdrojem‘. Ale Liddellův a Scottův Greek-English Lexicon (Řecko–anglický slovník) uvádí jako první význam výrazu arché slovo „počátek“. (Oxford, 1968, s. 252) Logický závěr je, že ten, o němž je zmínka ve Zjevení 3:14, je stvoření, první z Božích stvoření, a že měl počátek. Srovnej Přísloví 8:22, kde se o Synu hovoří jako o zosobněné moudrosti, jak se shodují mnozí komentátoři Bible. Podle He a JB ta, o kom se zde mluví, je „stvořena“.
Micheáš 5:2 (KB) říká prorocky o Mesiášovi, že „jeho východové jsou od starodávna, ode dnů věčných“. ČB uvádí: „Východové jeho od počátku, ode dnů věčnosti.“ Činí ho to totožným s Bohem? Je nutné si všimnout, že RS místo „dnů věčnosti“ překládá hebrejštinu „od starodávných dnů“, He (Mich. 5:1) „v dnech věčných“, NS „ode dnů neurčitého času“. Ve světle Zjevení 3:14, o němž byla řeč dříve, Micheáš 5:2 nedokazuje, že Ježíš byl bez počátku.
Učí Bible, že nikdo z těch, kdo jsou údajně zahrnuti v trojici, není větší ani menší než druhý, že všichni jsou si rovni, že všichni jsou všemohoucí?
Mar. 13:32, EP: „O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“ (Tak by to samozřejmě nebylo, kdyby si Otec, Syn a Svatý Duch byli rovni a tvořili jedno Božstvo. A jak někteří naznačují, kdyby Synovi bránilo v poznání, že byl omezen lidskou přirozeností, zůstává otázka: Proč to nevěděl Svatý Duch?)
Mat. 20:20–23, EP: „Matka synů Zebedeových. . . řekla [Ježíšovi]: ‚Ustanov, aby tito dva moji synové měli místo jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici ve tvém království.‘ Ježíš však odpověděl:. . . ‚Můj kalich budete pít, ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž je připravil můj Otec.‘“ (Jak podivné, jestliže Ježíš je Bůh, jak se tvrdí. Odpovídal tu Ježíš pouze podle své „lidské přirozenosti“? Jestliže byl Ježíš, jak říkají zastánci trojice, vpravdě „bohočlověk“ — jak Bůh, tak člověk, ne jeden, nebo druhý — bylo by opravdu důsledné uchylovat se k takovému vysvětlení? Neukazuje Matouš 20:23 spíše, že Syn není roven Otci, že Otec si některé věci vyhradil pro sebe?)
Mat. 12:31, 32 EP: „Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.“ (Kdyby byl Svatý Duch osobou a byl Bohem, odporoval by tento text jasně nauce o Trojici, protože by znamenal, že Svatý Duch je v něčem větší než Syn. To, co však Ježíš řekl, naopak ukazuje, že Otec, jemuž „Duch“ patřil, je větší než Ježíš, Syn člověka.)
Jan 14:28, EP: „[Ježíš řekl:] Jestliže mě milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já.“
1. Kor. 11:3, EP: „Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh.“ (Kristus tedy očividně není Bůh a Bůh je Kristu nadřazen. Je třeba poznamenat, že to bylo napsáno kolem roku 55 n. l., asi 22 let po Ježíšově návratu do nebe. Zde vyřčená pravda tedy platí o vztahu mezi Bohem a Kristem v nebi.)
1. Kor. 15:27, 28, EP: „[Bůh] ‚pod nohy jeho [Kristovy] podřídil všecko‘. Je-li řečeno, že je mu podřízeno všecko, je jasné, že s výjimkou toho, kdo mu všecko podřídil. Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem.“
Hebrejské slovo šaddaj i řecké slovo pantokratór se překládá jako „všemohoucí“. Obě slova se v původních jazycích opakovaně používají na Jehovu, Otce. (2. Mojž. 6:3; Zjev. 19:6) Žádné z nich se nikdy nepoužívá na Syna nebo na svatého ducha.
Učí Bible, že každý z těch, kdo údajně tvoří trojici, je Bůh?
Ježíš v modlitbě řekl: „Otče. . . život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17:1–3, EP; kurzíva od nás.) (Všechny české překlady tu vzhledem k Otci používají výraz „jediný pravý Bůh“. NE uvádí „který sám jsi vpravdě Bůh“. Může snad být někdo „jediný pravý Bůh“ neboli ten, který „sám [je] vpravdě Bůh“, jestliže jsou tu ještě další dva, kteří jsou ve stejné míře Bohem jako on? Všichni ostatní, o nichž se mluví jako o „bozích“, musí být buď falešní, nebo jsou pouze odleskem pravého Boha.)
1. Kor. 8:5, 6, EP: „I když jsou tak zvaní bohové na nebi či na zemi — jakože je mnoho takových bohů a pánů — my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho.“ (To představuje Otce jako „jednoho Boha“ křesťanů a jako bytost jiného postavení, než má Ježíš Kristus.)
1. Petra 1:3, EP: „Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista.“ (Písma opakovaně i po Ježíšově vystoupení do nebe mluví o Otci jako o „Bohu“ Ježíše Krista. U Jana 20:17 sám Ježíš po svém vzkříšení říkal o Otci „můj Bůh“. Později, v nebi, jak je zaznamenáno ve Zjevení 3:12, opět použil téhož výrazu. Ale nikde v Bibli není zpráva o tom, že by Otec říkal o Synovi „můj Bůh“, a ani Otec ani Syn také neříkají o svatém duchu „můj Bůh“.)
Poznámky k textům, jež někteří používají ve snaze prokázat, že Kristus je Bůh, viz na stranách 112–117 pod nadpisem „Ježíš Kristus“.
V díle Theological Investigations (Teologická zkoumání) připouští Karl Rahner, S. J.: „Θεóς [Bůh] se přece nikdy nepoužívá ve spojitosti s Duchem“ a „ó θεóς [doslova ten Bůh] se nikdy nepoužívá v Novém zákoně, když se mluví o πνεῦμα ἅγιον [svatém duchu].“ — anglický překlad z němčiny, Baltimore, Md., 1961, Sv. I, s. 138, 143.
Dávají některé z textů, jež zastánci trojice používají na podporu své víry, pevný základ pro toto dogma?
Kdo se skutečně snaží poznat pravdu o Bohu, nebude pátrat v Bibli a doufat, že najde text, který by mohl vykládat podle toho, čemu již věří. Takový člověk chce vědět, co říká samo Boží slovo. Snad najde nějaké texty, o nichž se domnívá, že se dají vyložit více než jedním způsobem, ale když se porovnají s jinými biblickými výroky na stejné téma, jejich význam se vyjasní. Poznamenejme hned na počátku, že většina textů používaných jako „důkaz“ trojice ve skutečnosti pojednává jen o dvou osobách, ne o třech; i kdyby tedy byl trinitářský výklad textů správný, nedokazoval by, že Bible učí trojici. Uvažuj:
(Všechny texty citované v následujícím oddíle jsou z EP, není-li uvedeno jinak.)
Texty, v nichž je titul, který náleží Jehovovi, uplatněn na Ježíše, nebo se to tvrdí
Alfa a Omega: Komu správně patří tento titul? 1. Ve Zjevení 1:8 se říká, že patří Bohu, Všemohoucímu. V 11. verši je podle KB titul uplatněn na osobu, z jejíhož popisu dále vyplyne, že jde o Ježíše Krista. Ale učenci uznávají, že zmínka o alfě a omeze v 11. verši je nepravá, proto se v ČB, EP, Sý, Ži, Pe nevyskytuje. 2. Mnohé překlady Zjevení do hebrejštiny uznávají, že ten, kdo je popsán v 8. verši, je Jehova, a proto tam vracejí Boží osobní jméno. Viz Rbi8, 1984. 3. Zjevení 21:6, 7 ukazuje, že křesťané, kteří duchovně zvítězili, jsou „syny“ osoby známé jako Alfa a Omega. Tímto způsobem se nikdy nemluví o vztahu duchem pomazaných křesťanů k Ježíši Kristu. Ježíš o nich mluvil jako o svých ‚bratrech‘. (Hebr. 2:11; Mat. 12:50; 25:40) Ale o oněch Ježíšových ‚bratrech‘ se mluví jako o „Božích synech“. (Gal. 3:26; 4:6) 4. Ve Zjevení 22:12 vkládá TEV jméno Ježíše, takže se zdá, jako by zmínka o alfě a omeze ve 13. verši platila na něho. Ale v řečtině tam jméno Ježíš není a české překlady je nevkládají. 5. Ve Zjevení 22:13 se říká, že alfa a omega je také „první a poslední“, a ten výraz je ve Zjevení 1:17, 18 uplatněn na Ježíše. Podobně byl výraz „apoštol“ použit jak na Ježíše, tak na jisté jeho následovníky. Ale to přece nedokazuje, že byli na stejné úrovni. (Hebr. 3:1) Skutečnosti tedy směřují k závěru, že titul „Alfa a Omega“ platí na všemohoucího Boha, Otce, ne na Syna.
Spasitel: Písma opakovaně mluví o Bohu jako o Spasiteli (neboli Zachránci). U Izajáše 43:11 dokonce Bůh říká: „Kromě mne žádný spasitel není.“ Protože se i o Ježíšovi mluví jako o spasiteli, jsou Bůh a Ježíš totéž? Vůbec ne. Titovi 1:3, 4 mluví o „našem Spasiteli Bohu“ a pak o „Bohu Otci a Kristu Ježíšovi, našem Spasiteli“. Obě osoby jsou tedy spasiteli. Juda 25 ukazuje ten vztah slovy: „. . . Bohu, který nás spasil skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“ (Kurzíva od nás.) (Viz také Skutky 13:23.) V Soudcích 3:9 se totéž hebrejské slovo (móšia‛ překládané jako „zachránce“ nebo „osvoboditel“), které nalézáme u Izajáše 43:11, používá na Otniela, soudce v Izraeli, ale učinilo to snad z Otniela Jehovu? Když si přečteme Izajáše 43:1–12, uvidíme, že verš 11 znamená, že Jehova jediný opatřoval spásu neboli osvobození pro Izrael; že spása nepřišla od žádných bohů okolních národů.
Bůh: U Izajáše 43:10 říká Jehova: „Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a nebude ani po mně.“ Znamená to, že Ježíš, který je v textu u Izajáše 9:6 (KB) prorocky nazván „Bůh silný“, musí být Jehova? Kontext opět odpovídá, že ne! Žádný z modlářských pohanských národů nevytvořil boha před Jehovou, protože před Jehovou nikdo neexistoval. Ani si nikdy v budoucnosti neutvoří žádného skutečného živého boha, který by byl schopen prorokovat. (Iz. 46:9, 10) Ale to neznamená, že Jehova nikdy nedal vznik někomu, o kom se oprávněně hovoří jako o bohu. (Žalm 82:1, 6; Jan 1:1, NS) U Izajáše 10:21 (KB) se o Jehovovi mluví jako o „Bohu silném“ stejně jako o Ježíšovi u Izajáše 9:6; ale jen Jehova je nazýván také „Bůh všemohoucí“. — 1. Mojž. 17:1.
Jestliže se jistý titul nebo popisné označení nalézá na více než jednom místě v Písmech, nikdy by se neměl činit ukvapený závěr, že se pokaždé musí týkat téže osoby. Takové uvažování by vedlo k závěru, že Nebukadnecar byl Ježíš Kristus, protože oba byli nazváni ‚král králů‘ (Dan. 2:37; Zjev. 17:14); a že Ježíšovi učedníci byli vlastně Ježíš Kristus, protože on i oni byli nazváni „světlo světa“. (Mat. 5:14; Jan 8:12) Vždy bychom měli brát v úvahu kontext a výskyt téhož výrazu na všech ostatních místech v Bibli.
Inspirovaní bibličtí pisatelé uplatňují na Ježíše Krista pasáže z Hebrejských písem, jež se jasně vztahují na Jehovu
Proč cituje Jan 1:23 Izajáše 40:3 s uplatněním na činnost Jana Křtitele, když připravoval cestu pro Ježíše Krista, jestliže Izajáš 40:3 zjevně hovoří o připravování cesty před Jehovou? Protože Ježíš zastupoval svého Otce. Přišel ve jménu svého Otce a měl ujištění, že jeho Otec je vždy s ním, protože Ježíš dělal věci, které se jeho Otci líbí. — Jan 5:43; 8:29.
Proč cituje Hebrejcům 1:10–12 Žalm 102:25–27 a uplatňuje ho na Syna, když žalm říká, že je adresován Bohu? Protože Syn je ten, skrze něhož Bůh konal stvořitelská díla, která jsou tam žalmistou popsaná. (Viz Kolosanům 1:15, 16; Přísloví 8:22, 27–30.) Povšimněme si, že v Hebrejcům 1:5b je citát z 2. Samuelovy 7:14 a uplatňuje se na Božího Syna. Ačkoli ten text měl první uplatnění na Šalomouna, pozdější uplatnění na Ježíše Krista neznamená, že Šalomoun a Ježíš jsou totéž. Ježíš je „větší než Šalomoun“ a koná dílo předstíněné Šalomounem. — Luk. 11:31.
Texty, které společně jmenují Otce, Syna a svatého ducha
Matouš 28:19 a 2. Korinťanům 13:14 jsou toho příkladem. Žádný z těch textů neříká, že Otec, Syn a svatý duch jsou si rovni, že všichni jsou věční nebo že všichni jsou Bohem. Biblické doklady již předložené na stranách 340–344 mluví proti tomu, abychom vkládali do textů takové myšlenky.
McClintockova a Strongova Cyclopedia of Biblical, Theological, and Ecclesiastical Literature (Cyklopedie biblické, teologické a církevní literatury) se sice zastává nauky o trojici, ale o textu v Matoušovi 28:18–20 uznává: „Tento text by ovšem sám o sobě rozhodně nedokázal ani osobnost tří zmíněných subjektů, ani jejich rovnost nebo božství.“ (Přetisk z r. 1981, Sv. X, s. 552) O jiných textech, jež také uvádějí všechny tři spolu, připouští tato Cyklopedie, že samy o sobě jsou „nedostatečné“ pro dokázání trojice. (Srovnej 1. Timoteovi 5:21, kde jsou spolu uváděni Bůh a Kristus a andělé.)
Texty, v nichž je v Hebrejských písmech pro Boha použito podstatné jméno v množném čísle
V 1. Mojžíšově 1:1 je titul „Bůh“ přeložen z ’Elohim, což je v hebrejštině plurál. Zastánci trojice v tom hledají náznak trojice. Vysvětlují také 5. Mojžíšovu 6:4, jako by naznačovala jednotu členů trojice, když říká: „Hospodin je náš Bůh [z ’Elohim], Hospodin jediný.“
Množné číslo podstatného jména je tu v hebrejštině plurálem majestátu neboli vznešenosti. (Viz NAB, St. Joseph Edition, Bible Dictionary, s. 330; také New Catholic Encyclopedia, 1967, Sv. V, s. 287.) Nezprostředkovává žádnou myšlenku o pluralitě osob uvnitř božstva. Podobně se užívá forma titulu ’elohim v Soudcích 16:23, kde je řeč o falešném bohu Dagonovi; průvodní sloveso je v jednotném čísle a ukazuje, že je řeč jen o jednom bohu. V 1. Mojžíšově 42:30 se mluví o Josefovi jako o „pánovi“ (’adoné, plurál vznešenosti) Egypta.
Řečtina nemá ‚plurál majestátu neboli vznešenosti‘. Proto v 1. Mojžíšově 1:1 použili překladatelé Septuaginty ho Theos (Bůh, jednotné číslo) jako rovnocenný výraz k ’Elohim. V Markovi 12:29, kde je zapsána Ježíšova odpověď, v níž citoval 5. Mojžíšovu 6:4, je podobně užito řecké jednotné číslo ho Theos.
V 5. Mojžíšově 6:4 obsahuje hebrejský text dvakrát tetragrammaton, a proto by se mělo správněji překládat: „Jehova, náš Bůh, je jeden Jehova.“ (NS) Izraelský národ, jemuž to bylo sděleno, nevěřil v trojici. Babylóňané a Egypťané uctívali triády bohů, ale Izraeli bylo objasněno, že Jehova je odlišný.
Texty, z nichž by se mohl vyvodit více než jeden závěr podle toho, který biblický překlad se použije
Která verze je správná, jestliže se dá nějaká pasáž gramaticky přeložit více způsoby? Ta, která je v souladu s ostatními částmi Bible. Jestliže někdo přehlíží jiné části Bible a buduje svou víru na oblíbeném znění určitého verše, pak to, čemu věří, nezrcadlí ve skutečnosti Boží slovo, ale jeho vlastní představy a možná představy jiného nedokonalého člověka.
EP uvádí: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha.“ (Podobně zní KB, ČB, Sý, Ži, Pe.) Ale NS uvádí: „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Slovo bylo bohem. Ten byl na počátku u Boha.“
Který překlad Jana 1:1, 2 souhlasí s kontextem? Jan 1:18 říká: „Boha nikdy nikdo neviděl.“ Verš 14 jasně říká, že „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu.“ Verše 1 a 2 také říkají, že na počátku bylo „u Boha“. Může být někdo u někoho a současně být tou osobou? U Jana 17:3 Ježíš oslovuje svého Otce jako „jediného pravého Boha“; Ježíš tedy jako „bůh“ pouze zrcadlí božské vlastnosti svého Otce. — Hebr. 1:3.
Je překlad „bůh“ slučitelný s pravidly řecké gramatiky? Některé příručky důrazně argumentují, že se řecký text musí překládat „Slovo bylo Bůh“. Ale s tím všichni nesouhlasí. Philip B. Harner ve svém článku „Qualitative Anarthrous Predicate Nouns: Mark 15:39 and John 1:1“ tvrdí, že takové věty, jako je v Janovi 1:1, „kdy před slovesem stojí titul, který nemá určitý člen, mají v prvé řadě význam kvalitativní. Naznačují, že logos má charakter [slova] theos.“ A navrhuje: „Snad by se tato věta dala přeložit jako: ‚Slovo bylo stejného charakteru jako Bůh.‘“ (Journal of Biblical Literature, 1973, s. 85, 87) Skutečnost, že v tomto textu je druhé slovo theos bez určitého členu (ho) a že toto slovo je umístěno v řecké větě před slovesem, je tedy závažná. Je zajímavé, že překladatelé do angličtiny, kteří lpí na tom, že Jan 1:1 se má překládat „Slovo bylo Bůh“, neváhají při překládání jiných pasáží, kde se před slovesem vyskytuje v podobě titulu podstatné jméno v jednotném čísle, použít neurčitý člen (v angličtině a, an). JB a KJ tedy u Jana 6:70 označují Jidáše Iškariotského jako „a devil“ (ďábla) a u Jana 9:17 líčí Ježíše jako „a prophet“ (proroka).
John J. McKenzie, S. J. ve svém Dictionary of the Bible říká: „Jan 1:1 by se měl překládat ‚slovo bylo u Boha [=Otce] a slovo bylo božská bytost‘.“ — (Hranatá závorka autorova. Vydáno s nihil obstat a imprimatur.) — New York, 1965, s. 317.
V souladu s tím, co stojí výše, AT uvádí: „Slovo bylo božské“, Mo: „Logos byl božský“; NTIV: „slovo bylo bohem“. Ludwig Thimme to ve svém německém překladu vyjadřuje takto: „Slovo bylo jakýmsi bohem.“ Mluvit o Slovu (které se stalo Ježíšem Kristem) jako o „bohu“ odpovídá používání tohoto pojmu v ostatních částech Písma. Například v Žalmu 82:1–6 se o lidských soudcích v Izraeli mluví jako o „bozích“ (hebrejsky ’elohim; řecky theoi u Jana 10:34), protože byli Jehovovými představiteli a měli ohlašovat Jehovův zákon.
Viz také dodatek v Rbi8, 1984, s. 1579.
V EP čteme: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem [řecky egó eimi].“ (KB, ČB, Pe, Sý, Ži — všechny překládají „já jsem“. Některé anglické překlady dokonce užívají velká písmena, aby zprostředkovaly myšlenku titulu. Tak se pokoušejí spojit ten výraz s 2. Mojžíšovou 3:14, kde o sobě Bůh podle jejich překladu mluví pod titulem „Já Jsem“.) V NS však druhá polovina textu v Janovi 8:58 zní: „Dříve než Abraham začal existovat, byl jsem já.“ (Stejná myšlenka je ve znění AT, Mo, CBW a SE.)
Který překlad souhlasí s kontextem? Otázka Židů (verš 57), na kterou Ježíš odpovídal, měla co dělat s věkem, ne s totožností. Ježíšova odpověď se logicky zabývala jeho věkem, délkou jeho existence. Je zajímavé, že nikdy se nikdo nepokoušel uplatnit egó eimi jako titul na svatého ducha.
A Grammar of the Greek New Testament in the Light of Historical Research (Gramatika řeckého Nového zákona ve světle historického bádání) od A. T. Robertsona říká: „Sloveso [eimi]. . . Někdy opravdu vyjadřuje existenci a vystupuje jako přísudek tak jako kterékoli jiné sloveso, jako v [egó eimi] (Jan 8:58).“ — Nashville, Tenn., 1934, s. 394.
Viz také dodatek v Rbi8, 1984, s. 1582, 1583.
Překlad Pe uvádí: „Dbejte na sebe i na celé stádo, v kterém vás Duch svatý ustanovil za představené, abyste spravovali církev Boží, kterou si Bůh získal vlastní krví.“ (KB, ČB, Sý se vyjadřují podobně.) Avšak v NS zní konec verše: „krví svého vlastního [Syna]“. (Stejně EP)
Která verze souhlasí s 1. Jana 1:7, jež říká: „Krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od všeho hříchu“? (Viz také Zjevení 1:4–6.) Poslal Bůh podle Jana 3:16 svého jediného zplozeného Syna, nebo přišel sám jako člověk, abychom měli život? Nebyla vylita krev Boží, ale krev Božího Syna.
Viz také dodatek v Rbi8, 1984, s. 1580.
V překladu R. Cola čteme: „Jejich jsou otcové a z nich je podle těla Kristus. Ten je nade všechno, Bůh velebený na věky. Amen.“ (Podobně KB, ČB, Pe, Sý.) V NS však konec verše zní: „Z nichž vzešel Kristus podle těla: Buď navždy požehnaný Bůh, který je nade vším. Amen.“ (EP, Ži mají podobné znění jako NS.)
Říká tento verš, že Kristus je „nade vším“, a proto je Bůh? Nebo mluví o Bohu a Kristu jako o odlišných jedincích a říká, že Bůh je „nade vším“? Který překlad Římanům 9:5 souhlasí s Římanům 15:5, 6, kde je nejprve rozlišen Bůh od Krista Ježíše a pak jsou čtenáři vyzváni, aby „oslavovali Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista“? (Viz také 2. Korinťanům 1:3 a Efezanům 1:3.) Uvaž, co následuje v 9. kapitole Římanům. Verše 6–13 ukazují, že uskutečňování Božího předsevzetí nezávisí na dědictví podle těla, ale na vůli Boha. Verše 14–18 mluví o Božím poselství faraónovi zaznamenaném v 2. Mojžíšově 9:16, aby se zdůraznilo, že Bůh je nade vším. Ve verších 19–24 se dále dokládá Boží nadřazenost přirovnáním k hrnčíři a hliněným nádobám, které hrnčíř dělá. Jak přiléhavý je pak v 5. verši výrok: „Buď navždy požehnaný Bůh, který je nade vším. Amen.“ — NS.
The New International Dictionary of New Testament Theology (Nový mezinárodní slovník teologie Nového zákona) uvádí: „Řím. 9:5 je předmětem sporů. . . Bylo by snadné a lingvisticky dokonale možné vztáhnout výrok na Krista. Verš by pak zněl: ‚Kristus, který je Bůh nade vším, požehnaný navždy. Amen.‘ I tak by však nebyl Kristus postaven naprosto na roveň Bohu, ale pouze popsán jako bytost božské povahy, neboť slovo theos nemá člen. . . Mnohem pravděpodobnější výklad je, že výrok je doxologie zaměřená na Boha.“ — překlad z němčiny, Grand Rapids, Mich., 1976, Sv. 2, s. 80.
Viz také dodatek v Rbi8, 1984, s. 1580, 1581.
V KB čteme: „To tedy ciťte při sobě, co i při Kristu Ježíši, kterýž jsa v způsobu Božím, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu.“ (ČB: „Nepoložil sobě toho za loupež, že jest roven Bohu.“ Podobně Sý; v Pe čteme: „Nic nelpěl na své vznešenosti, že je rovný Bohu.“ Podobně EP.) V NS však konec pasáže zní: „který, ačkoli existoval v Boží podobě, neuvažoval o tom, že by něco uchvátil [řecky harpagmon], totiž aby byl rovný Bohu“. (Stejnou myšlenku obsahuje Ži.)
Která myšlenka souhlasí s kontextem? Verš 5 radí křesťanům, aby napodobovali Krista ve věci, jež se tu rozebírá. Mohli by být vyzýváni, aby ‚nepokládali za loupež‘, ale za své právo, ‚být rovni Bohu‘? Jistě ne! Mohou však napodobovat toho, který „neuvažoval o tom, že by něco uchvátil, totiž aby byl rovný Bohu“. (NS) (Srovnej 1. Mojžíšovu 3:5.) Takový překlad souhlasí také se samotným Ježíšem Kristem, který řekl: „Otec je větší než já.“ — Jan 14:28.
The Expositor’s Greek Testament říká: „Nemůžeme najít žádnou pasáž, kde [harpazó] nebo kterákoli jeho odvozenina [včetně harpagmon] má smysl ‚mít ve vlastnictví‘, ‚přechovávat‘. Zdá se bez výjimky, že znamená ‚uchvátit‘, ‚násilím urvat‘. Není tedy přípustné sklouznout od správného významu ‚sápat se po něčem‘ do smyslu zcela odlišného, ‚pevně držet‘.“ — vyd. W. Robertson Nicoll, Grand Rapids, Mich., 1967, Sv. III, s. 436, 437.
V KB čteme: „Nebo v něm přebývá všecka plnost Božství [řecky theotétos] tělesně.“ (Podobnou myšlenku obsahují EP, ČB, Pe, Sý, Ži — „božskosti“.) V NS však je: „Protože v něm tělesně přebývá celá plnost božské podstaty.“ (AT, We a CKW mají „Boží přirozenosti“ místo „Božství“. Srovnej 2. Petra 1:4.)
Připusťme, že ne každý vykládá Kolosanům 2:9 stejně. Ale co je v souladu s ostatním obsahem inspirovaného dopisu Kolosanům? Měl Kristus v sobě něco, co mu patří, protože je Bůh a součást trojice? Nebo je „plnost“, která v něm sídlí, cosi, co mu připadlo z rozhodnutí někoho jiného? Kolosanům 1:19 (KB, Sý) říká, že plnost sídlila v Kristu, protože se „zalíbilo Otci“, aby to tak bylo. Pe říká, že „Bůh totiž rozhodl“.
Zamysli se nad bezprostředním kontextem Kolosanům 2:9: Ve verši 8 jsou čtenáři varováni, aby se nedali svést těmi, kdo se zastávají filozofie a lidských tradic. Je jim také řečeno, že v Kristu „jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání“, a jsou vybízeni: „Žijte v Kristu Ježíši. . . V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry.“ (Verše 3, 6, 7) V něm, ne v původcích nebo učitelích lidské filozofie, sídlí jistá drahocenná „plnost“. Říkal tam apoštol Pavel, že „plnost“, která byla v Kristu, činila Krista samotným Bohem? Ne. Kolosanům 3:1 říká, že Kristus „sedí na pravici Boží“. — Viz KB, ČB, Pe, Sý, Ži.
Podle Liddellova a Scottova Greek-English Lexicon znamená theotés (tvar 1. pádu, z něhož je odvozeno theotétos) „božskost, božskou povahu“. (Oxford, 1968, s. 792) To, že je Ježíš opravdu „božský“, „božské povahy“, nečiní Božího Syna rovného Otci a stejně věčného, jako je on, o nic víc než fakt, že všichni lidé sdílejí „lidskost“ nebo „lidskou povahu“, a také to neznamená, že by si byli všichni rovni a že by byli stejně staří.
ČB překládá: „Očekávajíce blahoslavené naděje, a příští slávy velikého Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista.“ (Velmi podobně KB, Pe, Sý.) V NS však stojí: „Zatímco čekáme na šťastnou naději a slavné zjevení velkého Boha a našeho Zachránce, Krista Ježíše.“ (Podobně EP, Ži.)
Který překlad se shoduje s dopisem Titovi 1:4, kde se mluví o ‚Bohu Otci a Kristu Ježíši, našem Spasiteli‘? Přestože Písma také mluví o Bohu jako Spasiteli, tento text jasně rozlišuje mezi ním a Kristem Ježíšem, skrze něhož Bůh opatřuje spásu.
Někteří dokazují, že Titovi 2:13 naznačuje, že Kristus je jak Bohem, tak Spasitelem. Zajímavé je, že KB, ČB, Pe a Sý překládají Titovi 2:13 způsobem, který by se dal vyložit podle tohoto názoru, ale v překladu 2. Tesaloničanům 1:12 se neřídí stejným pravidlem. Henry Alford v Greek Testament (Řecký Zákon) říká: „Rád bych prohlásil, že [formulace, která v Titovi 2:13 jasně rozlišuje Boha a Krista] uspokojuje všechny gramatické požadavky věty: je skladebně i podle kontextu pravděpodobnější a více se shoduje s apoštolovým způsobem psaní.“ — Boston, 1877, Sv. III, s. 421.
Viz také dodatek v Rbi8, 1984, s. 1581, 1582.
EP překládá: „O Synovi však [řekl]: ‚Tvůj trůn, Bože, je na věky věků.‘“ (Podobně všechny uváděné české překlady.) Ale v NS stojí: „Ale o Synovi: ‚Bůh je po celou věčnost tvým trůnem.‘“ (Stejnou myšlenku obsahují AT, Mo, TC, By.)
Které podání je v souladu s kontextem? Předchozí verše říkají, že mluví Bůh, ne že je oslovován; a následující verš užívá výraz „Bůh, tvůj Bůh“ a ukazuje, že oslovený není Nejvyšší Bůh, ale ctitel toho Boha. Hebrejcům 1:8 cituje ze Žalmu 45:6, který byl původně adresován lidskému králi Izraele. Biblický pisatel tohoto žalmu pochopitelně nemyslel, že tento lidský král je všemohoucí Bůh. Ne, v tomto žalmu čteme v EP: „Tvůj trůn, ó božský.“ (NE říká: „Tvůj trůn je jako Boží trůn.“ JP [verš 7]: „Tvůj Bohem daný trůn“.) O Šalomounovi, který mohl být původně oslovovaným králem ve 45. žalmu, bylo řečeno, že seděl „na Jehovově trůně“. (1. Par. 29:23, NS) V souladu se skutečností, že Bůh je „trůnem“ neboli zdrojem a podporovatelem Kristova kralování, ukazují Daniel 7:13, 14 a Lukáš 1:32, že Kristu takovou autoritu udílí Bůh.
Hebrejcům 1:8, 9 cituje ze Žalmu 45:6, 7, o němž konstatuje biblický učenec B. F. Westcott: „LXX připouští dva výklady: [ho theos] může být v obou případech chápán jako 5. pád (Tvůj trůn, Bože. . . proto, Bože, tvůj Bůh. . .), nebo může být brán v prvním případě jako podmět (nebo přísudek) (Bůh je tvůj trůn nebo Tvůj trůn je Bůh. . .) a ve druhém případě jako přístavek [ho theos su] (Proto Bůh, ano, tvůj Bůh. . .) . . .Sotva je možné, aby [’Elohim] v originále mohlo být adresováno králi. Předpoklad je tedy proti víře, že [ho theos] je v LXX 5. pád. Vcelku se tedy zdá nejlepší přijmout v první větě verzi: Bůh je tvůj trůn (nebo Tvůj trůn je Bůh), totiž ‚tvé království je založeno na Bohu, nepohnutelné Skále‘.“ — The Epistle to the Hebrews (Epištola Hebrejcům), Londýn, 1889, s. 25, 26.
V KB čteme: „Nebo tři jsou, kteříž svědectví vydávají na nebi: Otec, Slovo a Duch svatý, a ti tři jedno jsou. A tři jsou, kteříž svědectví vydávají na zemi: Duch, a voda, a krev, a ti tři jedno jsou.“ (Také ČB obsahuje tuto trinitářskou pasáž.) NS však neobsahuje část „na nebi: Otec, Slovo a Duch svatý, a ti tři jedno jsou. A tři jsou, kterýž svědectví vydávají na zemi:“ (Také EP, Pe, Ži vynechávají trinitářskou pasáž. Sý ji uvádí v závorce s vysvětlením pod čarou, že chybí „skoro ve všech rukopisech“.)
O této trinitářské pasáži napsal textový kritik F. H. A. Scrivener: „Neváháme prohlásit jako své přesvědčení, že sporná slova nepsal sv. Jan; že byla přenesena do latinských opisů v Africe z jejich okraje, kde bývala umístěna jako zbožná a ortodoxní poznámka k verši 8; že z latiny pronikla do dvou či tří pozdních řeckých kodexů a odtamtud do tištěného řeckého textu, v němž nemají žádné právoplatné místo.“ — A Plain Introduction to the Criticism of the New Testament (Prostý úvod ke kritice Nového zákona), Cambridge, 1883, 3. vyd., s. 654.
Viz také poznámku pod čarou o těchto verších v Pe, EP, Ži a dodatek v Rbi8, 1984, s. 1580.
Jiné texty, které podle zastánců trojice vyjadřují prvky jejich dogmatu
Všimni si, že první z těchto textů mluví jen o Synovi, druhý mluví o Otci a Synovi; žádný nemluví o Otci, Synovi a svatém duchu a neříká, že ti tři tvoří jednoho Boha.
Myslel Ježíš tím, co zde řekl, že se sám vzkřísí z mrtvých? Znamená to, že Ježíš je Bůh, protože Skutky 2:32 říkají: „Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil“? Vůbec ne. Takový názor by byl v rozporu s Galaťanům 1:1, kde je Ježíšovo vzkříšení připsáno Otci, ne Synovi. Podobným způsobem se vyjádřil Ježíš, když mluvil s jednou ženou, jak cituje Lukáš 8:48 (EP): „Dcero, tvá víra tě zachránila.“ Uzdravila snad sama sebe? Ne, byla to moc od Boha prostřednictvím Krista, která ji uzdravila, protože ta žena měla víru. (Luk. 8:46; Sk. 10:38) Podobně Ježíš svou dokonalou poslušností, když byl člověkem, opatřil mravní základ pro to, aby ho Otec vzbudil z mrtvých, a tím uznal Ježíše jako Božího Syna. Pro Ježíšův věrný životní běh se mohlo oprávněně říci, že Ježíš sám byl odpovědný za své vzkříšení.
A. T. Robertson v díle Word Pictures in the New Testament (Slovní obrazy v Novém zákoně) říká: „Vzpomeňme na [Jana] 2:19, kde Ježíš řekl: ‚A ve třech dnech jej postavím.‘ Nemyslel, že se sám vzbudí z mrtvých nezávisle na Otci jako vykonavateli (Řím. 8:11).“ — New York, 1932, Sv. V, s. 183.
Když Ježíš řekl (KB, ČB) „Já a Otec jedno jsme“, myslel tím, že jsou si rovni? Někteří zastánci trojice říkají, že ano. Ale u Jana 17:21, 22 se Ježíš modlil za své následovníky, „aby všickni jedno byli“ a dodal, „aby i oni v nás jedno byli“. Ve všech případech použil stejné řecké slovo (hen) pro „jedno“. Ježíšovi učedníci se očividně všichni nestávají součástí trojice. Učí se však sdílet jednotu předsevzetí s Otcem a Synem, touž jednotu, která sjednocuje Boha a Krista.
Do jakého postavení uvádí víra v trojici ty, kdo na ní lpí?
Uvádí je do velmi nebezpečného postavení. Doklady, že dogma o trojici se v Bibli nenalézá a že není ani v souladu s tím, co Bible učí, jsou nesporné. (Viz předcházející strany.) Víra v trojici hrubě zkresluje informace o pravém Bohu. Ale Ježíš Kristus řekl: „Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ (Jan 4:23, 24, EP) Tak Ježíš jasně vyložil, že ti, jejichž uctívání není „v pravdě“, tedy není v souladu s pravdou předloženou v Božím vlastním Slově, nejsou ti, kdo „Boha opravdově ctí“. Židovským náboženským vůdcům z prvního století Ježíš řekl: „Tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží. Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izaiáš, když řekl: ‚Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými‘“. (Mat. 15:6–9, EP) To platí se stejným důrazem na ty v dnešním křesťanstvu, kdo se zastávají raději lidských tradic než jasných pravd Bible.
Atanasiánské vyznání víry říká o trojici, že členové trojice jsou „nepochopitelní“ (podle angl.). Učitelé této nauky ji často prohlašují za „tajemství“. Takový trinitářský Bůh zjevně není ten, kterého měl na mysli Ježíš, když řekl: „Uctíváme, co známe.“ (Jan 4:22, EP) Znáš skutečně Boha, kterého uctíváš?
Stojí před námi závažné otázky: Milujeme upřímně pravdu? Chceme mít opravdu schválený vztah k Bohu? Ne každý vážně miluje pravdu. Mnozí staví schválení svými příbuznými a známými nad lásku k pravdě a k Bohu. (2. Tes. 2:9–12; Jan 5:39–44) Ale jak řekl Ježíš ve vroucí modlitbě svému nebeskému Otci: „To znamená věčný život, že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu, a o tom, kterého jsi vyslal, Ježíši Kristu.“ (Jan 17:3, NS) A Žalm 144:15 pravdivě prohlašuje: „Šťastný je lid, jehož Bohem je Jehova!“ — NS.
Jestliže někdo řekne:
‚Věříte v trojici?‘
Mohl bys odpovědět: ‚Je to v naší době velmi rozšířená víra. Ale věděl jste, že Ježíš a jeho učedníci o tom nic neučili? Uctíváme tedy toho Jednoho, jehož máme podle Ježíše uctívat.‘ Potom můžeš dodat: 1. ‚Když Ježíš vyučoval, řekl, že největší přikázání je toto. . . ‘ (Mar. 12:28–30) 2. ‚Ježíš nikdy netvrdil, že je roven Bohu. Řekl. . . ‘ (Jan 14:28) 3. ‚Jaký je tedy původ nauky o trojici? Všimněte si, co o tom říkají známé encyklopedie.‘ (Viz strany 338, 339.)
Nebo bys mohl říci: ‚Nevěřím. Víte, existují biblické texty, které bych s touto vírou nikdy nemohl sladit. Například tento.‘ (Mat. 24:36) ‚Třeba mi jej můžete vysvětlit vy.‘ Potom můžeš dodat: 1. ‚Jestliže je Syn roven Otci, jak to, že Otec ví věci, které Syn neví?‘ Jestliže ten člověk řekne, že to tak bylo, když byl Ježíš v lidské podobě, zeptej se: 2. ‚Ale proč to neví svatý duch?‘ (Jestliže oslovený jeví upřímný zájem o pravdu, ukaž mu, co Písma skutečně říkají o Bohu.) (Žalm 83:18, Jan 4:23, 24)
Jiná možnost: ‚Věříme v Ježíše Krista, ale ne v trojici. Víte proč? Protože ohledně Krista věříme tomu, čemu věřil apoštol Petr. Všimněte si, co řekl. . . ‘ (Mat. 16:15–17)
Další návrh: ‚Zjistil jsem, že si pod trojicí všichni nepředstavují totéž. Snad bych na vaši otázku mohl lépe odpovědět, kdybych věděl, co máte na mysli.‘ Potom můžeš dodat: ‚Děkuji za vysvětlení. Ale já věřím jen tomu, co učí Bible. Viděl jste někdy slovo trojice v Bibli?. . . ‘ (Poukaž na konkordanci.) ‚Ale mluví se v Bibli o Kristu?. . . Ano, a v něho věříme. Všimněte si, jedna zmínka o „Kristovi“ tady v konkordanci odkazuje na Matouše 16:16.‘ (Přečti.) ‚Tomu věřím.‘
Nebo bys mohl odpovědět: (Jestliže oslovený upozorní na Jana 1:1.) ‚Ten verš znám. V některých překladech Bible se říká, že Ježíš je „Bůh“, a jiné říkají, že je „bůh“. Proč asi?‘ 1. ‚Může to být proto, že další verš říká, že byl „u Boha“?‘ 2. ‚Nebo snad kvůli tomu, co stojí u Jana 1:18?‘ 3. ‚Zamyslel jste se někdy nad tím, jestli sám Ježíš někoho uctívá jako Boha?‘ (Jan 20:17)
‚Věříte v Kristovo božství?‘
Mohl bys odpovědět: ‚Ovšem, že ano. Ale možná, že nemyslím totéž co vy, když říkáte „Kristovo božství“.‘ Potom můžeš dodat: 1. ‚Proč to říkám? Víte, u Izajáše 9:6 je Ježíš Kristus popsán jako „Silný bůh“, ale jedině o Otci se v Bibli mluví jako o všemohoucím Bohu.‘ 2. ‚A všimněte si, že u Jana 17:3 mluví Ježíš o svém Otci jako o „jediném pravém Bohu“. Ježíš je tedy nanejvýš odleskem pravého Boha.‘ 3. ‚Co je zapotřebí, abychom se Bohu líbili?‘ (Jan 4:23, 24)