ŘECKO, ŘEKOVÉ

Tato pojmenování jsou odvozena od slova Grai·koiʹ, což je jméno jednoho kmene v sz. Řecku. Tímto jménem (lat. Graeci) označovali Italové všechny obyvatele Řecka. Podobným způsobem používal tento výraz ve svých spisech nakonec i Aristoteles.

Jiné dřívější jméno — Iónové — se od 8. století př. n. l. objevuje v asyrských klínopisných záznamech a také v perských a egyptských zprávách. Je odvozeno od jména Javan (heb. Ja·wanʹ), což bylo jméno Jafetova syna a Noemova vnuka. Javan byl jafetským předkem prvních obyvatel Řecka a okolních ostrovů a velmi pravděpodobně i prvních obyvatel Kypru, částí již. Itálie, Sicílie a Španělska. (1Mo 10:1, 2, 4, 5; 1Pa 1:4, 5, 7; viz hesla ELIŠAH; JAVAN; KITTIM.)

Výraz „Iónský [Jónský]“ se dnes z hlediska geografie vztahuje na moře ležící mezi již. Itálií a již. Řeckem a také na řetěz ostrovů podél záp. pobřeží Řecka; kdysi však měl širší význam, který více odpovídal použití jména „Javan“ v Hebrejských písmech. V 8. století př. n. l. mluvil prorok Izajáš o době, kdy budou judští vyhnanci, kteří se vrátí, posláni do vzdálených národů, mimo jiné i k „Tubalovi a Javanovi, k dalekým ostrovům“. (Iz 66:19)

V Křesťanských řeckých písmech je tato země označována jako Hel·lasʹ („Řecko“, Sk 20:2) a její lid jako Helʹle·nes. Samotní Řekové začali tato jména používat už několik století před naším letopočtem a používají je až dodnes. Je možné, že „Hellas“ má nějakou spojitost s ‚Elišahem‘, jedním z Javanových synů. (1Mo 10:4) Střední a již. Řecko bylo po porážce Římany v roce 146 př. n. l. označováno také jménem Achaia.

Země a její charakteristické rysy. Řecko zabíralo již. část hornatého Balkánského poloostrova a nedaleké ostrovy v Jónském moři na Z a v Egejském moři na V. Směrem na J se rozkládalo Středozemní moře. Severní hranici není možné přesně určit, a to zejména proto, že v dřívějších dobách řečtí Javanité netvořili jeden konkrétní národ. Usuzuje se však, že v pozdějších obdobích sahalo „Řecko“ ke krajům Ilýrie, jejíž hranicí bylo Jaderské moře, a k Makedonii. Je možné, že Makedonci jsou ve skutečnosti v podstatě stejného původu jako lid, který byl později označován jako Řekové.

Ve starověku, stejně jako dnes, byla tato země skalnatá a velmi členitá; tři čtvrtiny její plochy pokrývala rozeklaná vápencová pohoří. Horské svahy byly hustě zalesněné. V zemi bylo málo úrodných nížin a údolí, půda byla kamenitá a to značně omezovalo možnosti zemědělské výroby. Mírné klima však bylo příznivé pro pěstování oliv a vinné révy. K dalším zemědělským produktům patřily ječmen, pšenice, jablka, fíky a granátová jablka. V neobdělávaných oblastech nacházela své pastviny stáda ovcí a koz. Řecko mělo také ložiska některých nerostů — stříbra, zinku, mědi a olova — a v horách byly velké zásoby ušlechtilého mramoru. V Ezekielově proroctví (27:1–3, 13) jsou Javanité počítáni k těm, kdo obchodovali s Tyrem, a mezi zbožím, s nímž se obchodovalo, jsou uvedeny „předměty z mědi“.

Výhody polohy u moře. Cestování po souši bylo kvůli horám pomalé a obtížné. Vozy, které byly taženy zvířaty, v zimním období často uvízly v blátě. Nejvýhodnější dopravní a komunikační tepnou proto bylo moře. Na dlouhém, rozeklaném pobřeží, do nějž se hluboko zarývaly zálivy a zátoky, bylo velké množství přístavů a přístavišť. Díky několika zálivům, které se zařezávají do pevniny, bylo na území starověkého Řecka jen málo míst dále než 60 km od moře. Jižní část pevninské části Řecka zvaná Peloponés je téměř ostrovem. Peloponés je totiž se středním Řeckem spojen pouze úzkou šíjí mezi Saronským a Korintským zálivem. (Úzkou šíji dnes protíná asi 6 km dlouhý Korintský kanál, který nemá žádná zdymadla, a tak je nyní Peloponés zcela oddělen od pevniny.)

Řečtí Javanité se už v raných dobách stali mořeplaveckým národem. Pouze asi 160 km sz. od Řecka přes Otrantský záliv ležel podpatek italské „holínky“. Směrem na V sloužily jako obrovské „nášlapné kameny“ ostrovy archipelu (což je řada ostrovů, které jsou tvořeny podmořskými horami, jejichž vrcholky vystupují nad vodní hladinu), které usnadňovaly cestu přes Egejské moře do Malé Asie. V sv. cípu Egejského moře byla úzká úžina Helespont (zvaná také Dardanely), která umožňovala přístup do Marmarského moře a potom přes Bospor přímo do Černého moře. Podél již. pobřeží Malé Asie se v nejstarších dobách plavily řecké lodě do Sýrie a Palestiny. Loď mohla ve dne urazit až 100 km. Doručení Pavlových dopisů do Tesaloniky v Makedonii tedy mohlo trvat asi týden, možná i o něco déle, podle toho, jaké bylo počasí (a podle toho, v kolika přístavech loď cestou zastavila).

Řecký vliv a řecké osídlení nebyly v žádném případě omezeny jen na pevninské Řecko. Četné ostrovy, kterými je hustě poseto Jónské i Egejské moře, byly za součást Řecka považovány stejně jako jeho pevninská část. K tzv. Velké Helladě, latinsky Graecia Magna, patřila již. Itálie a Sicílie. Historické důkazy svědčí o tom, že řečtí Javanité udržovali kontakty a obchodní styky s Taršišany (ve Španělsku), a pokud jde o obchod, značně předčili Féničany. Podobné styky udržovali Řekové s Javanity kyperskými.

Původ řeckých kmenů. Novodobí historikové mají o původu řeckých kmenů a o tom, kdy tyto kmeny vstoupily na území Řecka, různé představy. Všeobecně rozšířený názor, že sev. kmeny postupně podnikaly „vpády“, je založen na řeckých mýtech a na dohadech archeologů. Ve skutečnosti však dějiny Řecka začínají až asi v 8. století př. n. l. (první olympiáda se konala v roce 776 př. n. l.) a souvislou dějinnou zprávu je možné sledovat až od 5. století př. n. l. To je mnoho století po potopě, a tedy dlouho po tom, co se rodiny rozptýlily v důsledku zmatení jazyka v Bábelu. (1Mo 11:1–9) Je možné, že v průběhu těchto mnoha staletí pronikly do původního rodu Javana a jeho synů jiné skupiny; pokud však jde o období do prvního tisíciletí př. n. l., existují pouze teorie, které mají pochybnou hodnotu.

Hlavní řecké kmeny. K hlavním kmenům, které žily v Řecku, patří Achajové z Thessalie, střední části Peloponésu, a z Boiótie; Aitólové v záp. části středního Řecka, v sev. části Peloponésu, v Élidě, v Aitólii a na nedalekých ostrovech; Dórové z vých. části Peloponésu, z již. ostrovů v Egejském moři a z jz. části Malé Asie a Iónové z Attiky, z ostrova Euboia, z ostrovů ve střední části Egejského moře a ze záp. pobřeží Malé Asie. Není však jisté, zda mezi těmito kmeny a Makedonci byly v raných dobách nějaké vztahy.

Patriarchální tradice a městské státy. Řecky mluvící kmeny byly poměrně nezávislé, a nezávislé byly i městské státy, které v rámci těchto kmenů vznikly. Přispěly k tomu i geografické poměry. Mnoho Řeků žilo na ostrovech, ale v pevninské části žila většina obyvatel v malých údolích obklopených horami. K otázce, jaká byla na začátku sociální struktura obyvatel, dílo The Encyclopedia Americana (1956, sv. XIII, s. 377) uvádí: „Základní sociální jednotkou byla patriarchální domácnost. . . . Patriarchální tradice byla v řecké kultuře silně zakořeněna: pouze dospělí muži byli aktivními občany městského státu (polis). Patriarchální rodina žila uvnitř řady koncentrických příbuzenských kruhů — rodu (genos), frátrie [neboli skupiny rodin] a kmene.“ To docela dobře odpovídá patriarchálnímu řádu po potopě, jak ho popisuje biblická kniha 1. Mojžíšova.

Řecko mělo podobné uspořádání jako Kanaán, kde různé kmeny (jejichž předkem byl Kanaán) tvořily malá království, která byla často zakládána kolem nějakého konkrétního města. Řeckému městskému státu se říkalo poʹlis. Tento výraz byl původně používán patrně na akropoli, čili opevněnou výšinu, kolem níž vznikly osady. Později jím bylo označováno celé území a občané, kteří městský stát tvořili. Řecké městské státy byly většinou malé a obvykle neměly více než 10 000 obyvatel (v tomto počtu nejsou zahrnuty ženy, otroci ani děti). O Aténách se říká, že v 5. století př. n. l., kdy byly na vrcholu své slávy, měly pouze asi 43 000 mužských obyvatel. Ve Spartě jich bylo asi 5 000. Podobně jako malá kananejská království i řecké městské státy někdy vytvářely spolky a také mezi sebou bojovaly. Až do doby Filipa (II.) Makedonského bylo Řecko politicky rozštěpené.

Pokusy o demokracii. O způsobu vlády ve většině řeckých městských států máme jen mlhavé informace, pouze o Aténách a Spartě toho víme poměrně dost. Je však zřejmé, že způsob vlády v těchto státech se značně lišil od toho, jak se vládlo v Kanaánu, Mezopotámii či Egyptě. Přinejmenším v tzv. historickém období měly řecké městské státy místo krále magistráty, radu a občanský sněm (ek·kle·siʹa). Atény se pokoušely o přímou demokratickou vládu (slovo „demokracie“ je odvozeno z řeckých slov deʹmos, jež znamená „lid“, a kraʹtos, jež znamená „vládnout“). V tomto zřízení byli zákonodárným sborem všichni občané a měli právo mluvit a hlasovat ve sněmu. „Občané“ však tvořili menšinu obyvatel, protože ženy, přistěhovalí cizinci a otroci neměli občanská práva. Má se za to, že otroci tvořili až jednu třetinu obyvatel mnoha městských států, a je nepochybné, že díky jejich práci měli „občané“ volný čas na to, aby se mohli podílet na činnosti politického sněmu. Za povšimnutí snad stojí i to, že v nejstarší zmínce o Řecku, která je obsažena v Hebrejských písmech a která pochází asi z 9. století př. n. l., se mluví o Judejcích, kteří byli Tyrem, Sidonem a Filisteou prodáni jako otroci „synům Řeků [doslova „Javanitům“ nebo „Iónům“]“. (Joe 3:4–6)

Výroba a obchod. Řekové se věnovali nejen základní činnosti — zemědělství —, ale vyráběli a také vyváželi mnoho výrobků. V celém Středomoří byly známy řecké vázy; velký význam měly také vlněné látky a výrobky ze stříbra a zlata. Existovalo množství malých nezávislých dílen, jejichž majiteli byli řemeslníci, kterým pomáhalo několik pracovníků — otroků či svobodných. V řeckém Korintu se apoštol Pavel připojil k Aquilovi a Priscille ve výrobě stanů; pravděpodobně při tom používali látku vyrobenou ze srsti koz, kterých bylo v Řecku poměrně hodně. (Sk 18:1–4) Korint se stal hlavním střediskem obchodu, protože měl výhodnou polohu u Korintského a Saronského zálivu. Dalšími významnými obchodními městy byly Atény a Aigína.

Řecká kultura a umění. Vzdělávání bylo v Řecku omezeno pouze na chlapce a jeho základním cílem bylo udělat z nich „dobré občany“. O tom, co znamená být dobrým občanem, však měl každý městský stát svou vlastní představu. Ve Spartě byla výchova zaměřena téměř výlučně na tělesný výcvik (naproti tomu viz Pavlovu radu Timoteovi zapsanou v 1Ti 4:8) — ve věku sedmi let byli chlapci odebráni rodičům a byli umístěni do kasáren, kde žili až do 30 let. V Aténách byl větší důraz nakonec kladen na literaturu, matematiku a umění. Otrok, který měl důvěru rodiny — říkalo se mu pai·da·go·gosʹ —, doprovázel dítě do školy, kde se s výukou začínalo v šesti letech. (Povšimni si, jak v Ga 3:23–25 Pavel srovnává mojžíšský Zákon s pai·da·go·gosʹ; viz heslo VYCHOVATEL.) V Aténách byla velmi oblíbena poezie, a od žáků se vyžadovalo, aby se mnoho básní učili nazpaměť. Pavlovi se sice dostalo vzdělání v Tarsu v Kilikii, ale přesto v Aténách uvedl krátké citáty z básní, aby jeho poselství dobře zapůsobilo. (Sk 17:22, 28) Všeobecně oblíbenými se staly divadelní hry — tragédie i komedie.

V Aténách a později v celém Řecku byl velký význam připisován filozofii. K hlavním filozofickým skupinám patřili sofisté, kteří tvrdili, že pravda je věcí osobního názoru; proti této představě (jež se podobá představě Hindů) se stavěli známí řečtí filozofové, například Sokrates, jeho žák Platón a Platónův žák Aristoteles. Další filozofické směry se zabývaly základním zdrojem štěstí. Stoikové se domnívali, že štěstí spočívá v tom, že člověk žije v souladu s rozumem a že jedině to je podstatné. Epikurejci si mysleli, že pravým zdrojem štěstí je rozkoš. (Naproti tomu viz Pavlova slova Korinťanům v 1Ko 15:32.) Filozofové těchto dvou škol byli mezi těmi, kdo v Aténách diskutovali s Pavlem; výsledkem této diskuse bylo, že Pavel byl předveden k Areopagu a tam byl vyslýchán. (Sk 17:18, 19) Dalším filozofickým směrem byli skeptikové, kteří se domnívali, že v životě vlastně nic nemá význam.

Charakteristickým rysem Řeků jakožto národa — alespoň v pozdějších obdobích — byla jejich zvídavost a záliba v debatování a v rozmlouvání o nových věcech. (Sk 17:21) Pomocí lidské logiky (a spekulace) se snažili vyřešit některé základní otázky týkající se života a vesmíru. Řekové se tedy považovali za „inteligenci“ starověkého světa. Této lidské moudrosti a intelektualismu Pavel vymezil správné místo, když v prvním dopise Korinťanům mimo jiné píše: „Jestliže si někdo mezi vámi myslí, že je moudrý v tomto systému věcí, ať se stane bláznem, aby se stal moudrým. . . . ‚Jehova ví, že uvažování moudrých jsou nicotná.‘“ (1Ko 1:17–31; 2:4–13; 3:18–20) Navzdory všem filozofickým debatám a filozofickému bádání Řeků je z jejich spisů patrné, že nenašli žádný opravdový základ pro naději. K tomu profesoři J. R. S. Sterrett a Samuel Angus uvedli: „Žádná jiná literatura neobsahuje tolik patetických nářků nad útrapami v životě, nad pomíjivostí lásky, nad klamností naděje a nad krutostí smrti.“ (Funk and Wagnalls New Standard Bible Dictionary, 1936, s. 313)

Řecké náboženství. Nejstarší poznatky o řeckém náboženství máme z epických básní Homéra. Historikové se domnívají, že Homér je autorem dvou epických básní, Ilias a Odyssea. Nejstarší papyrové fragmenty těchto básní pocházejí údajně z doby někdy před rokem 150 př. n. l. O těchto raných textech profesor řečtiny George G. A. Murray uvedl, že se „‚značně‘ liší od naší verze“, tedy od textu, který je obecně uznáván v posledních stoletích. (Encyclopædia Britannica, 1942, sv. 11, s. 689) A tak, na rozdíl od Bible, nezůstaly homérské texty nedotčeny, ale jak dokazuje profesor Murray, velmi snadno podléhaly změnám. Homérovy básně pojednávaly o válečných hrdinech a o bozích, kteří se velmi podobali lidem.

Existují důkazy, že řecké náboženství bylo ovlivněno náboženstvím babylónským. Jedna starověká řecká báje je téměř doslovným překladem původní báje akkadské.

Systematické uspořádání nesčetných řeckých mýtů a legend je připisováno dalšímu básníkovi, Hésiodovi, který žil pravděpodobně v 8. století př. n. l. Vedle Homérových básní bylo Hésiodovo dílo Theogoniá jedním ze základních posvátných či teologických spisů Řeků.

Když uvažujeme o řeckých mýtech, je zajímavé se podívat na to, jak Bible vysvětluje jejich možný, či dokonce pravděpodobný původ. Jak ukazuje 1. Mojžíšova 6:1–13, před potopou přišli na zem Boží andělští synové — je zřejmé, že se zhmotnili do lidské podoby — a žili s přitažlivými ženami. Měli s nimi potomky, kterým se říkalo Nefilim neboli Porážeči, to znamená „ti, kdo působí, aby druzí padli“. Toto nepřirozené spojení duchovních tvorů a lidí, a jednání hybridního potomstva, které se z tohoto spojení narodilo, měly za následek to, že se země naplnila nemravností a násilím. (Srovnej Judu 6; 1Pe 3:19, 20; 2Pe 2:4, 5; viz heslo NEFILIM.) Je nepochybné, že Javanité, předkové národa Řeků, stejně jako ostatní rody, jež žily po potopě, slyšeli od svého otce Jafeta, který potopu přežil, o době před potopou a o poměrech, které tehdy převládaly. Stačí si jen povšimnout, co odhalují spisy připisované Homérovi a Hésiodovi.

Četní bohové a bohyně, které tato díla popisují, mají lidskou podobu a jsou krásní, i když jsou často obrovití a mají nadlidské schopnosti. Jedli, pili, spali, měli pohlavní styky mezi sebou, a dokonce i s lidmi, žili v rodinách, hádali se a bojovali proti sobě, sváděli a znásilňovali ženy. I když byli údajně svatí a nesmrtelní, byli schopni jakéhokoli podvodu a zločinu. Mezi lidmi se mohli pohybovat buď viditelně, nebo neviditelně. Některé ničemnější činy, které jim byly připisovány, se z děl Homéra a Hésioda snažili odstranit pozdější řečtí spisovatelé a filozofové.

V těchto vyprávěních se může, i když ve značně rozvinuté, přikrášlené a překroucené podobě, zrcadlit autentická zpráva o poměrech před potopou, zpráva, která je zapsaná v 1. Mojžíšově. Další pozoruhodnou paralelou je to, že kromě hlavních bohů vystupují v řeckých legendách polobohové či hrdinové, kteří měli jak božský, tak i lidský původ. Tito polobohové měli nadlidskou sílu, ale byli smrtelní (Hérakles [Herkules] byl jako jediný z nich poctěn tím, že získal nesmrtelnost). Mezi těmito polobohy a Nefilim, o nichž píše zpráva v 1. Mojžíšově, tedy existuje nápadná podobnost.

Tohoto základního souladu si povšiml orientalista E. A. Speiser a téma řeckých mýtů sledoval zpět až do Mezopotámie. (The World History of the Jewish People, 1964, sv. 1, s. 260) Mezopotámie byla územím, kde ležel Babylón a odkud se lidé rozptýlili potom, co jim byl zmaten jazyk. (1Mo 11:1–9)

Hlavní řečtí bohové sídlili údajně na vrcholcích Olympu (2 920 m), který leží již. od města Beroa. (Velmi blízko svahů Olympu byl Pavel, když během své druhé misionářské cesty kázal Beroanům; Sk 17:10.) K těmto olympským bohům patřili Zeus (Římany označovaný jako Jupiter; Sk 28:11), bůh oblohy; Héra (římská bohyně Junona), Diova manželka; Gé či Gáia, bohyně Země, zvaná také Velká Matka; Apollón, sluneční bůh, bůh náhlé smrti, který zdaleka vystřeloval své smrtonosné šípy; Artemis (římská Diana), bohyně lovu; uctívání jiné Artemidy, bohyně plodnosti, bylo rozšířeno v Efezu (Sk 19:23–28, 34, 35); Ares (římský Mars), bůh války; Hermes (římský Merkur), bůh pocestných, obchodu a obratné mluvy, posel bohů (v Lystře v Malé Asii nazvali lidé Barnabáše „Zeus, ale Pavla Hermes, neboť se ujímal vedení v řeči“; Sk 14:12); Afrodité (římská Venuše), bohyně plodnosti a lásky, považovaná za „sestru asyrsko-babylónské Ištar a syrsko-fénické Astarte“ (Greek Mythology, P. Hamlyn, Londýn, 1963, s. 63), a řada dalších bohů a bohyň. Zdá se, že vlastně každý městský stát měl své vlastní vedlejší božstvo, které tamní lidé uctívali podle místních zvyků.

Slavnosti a hry. Slavnosti měly v náboženství Řeků důležité místo. Atletické soutěže společně s divadelními hrami, oběťmi a modlitbami přitahovaly lidi ze vzdálených míst, a tak tyto slavnosti sloužily jako pojítko politicky rozdělených městských států. K nejvýznamnějším slavnostem patřily olympijské hry (v Olympii), istmické hry (pořádané nedaleko Korintu), pýthijské hry (v Delfách) a nemejské hry (nedaleko města Nemea). Konání olympijských her každé čtyři roky bylo základem pro počítání řeckého letopočtu; každému čtyřletému období se říkalo olympiáda. (Viz heslo HRY.)

Věštci, astrologie a svatyně. Věštci — média, skrze něž bohové údajně odhalovali skryté vědění — měli mnoho oddaných stoupenců. Nejslavnější věštírny byly v chrámech v Delosu, Delfách a Dodoně. Zde za určitý poplatek mohl člověk obdržet odpovědi na otázky,  které věštci položil. Odpovědi byly obvykle nejednoznačné a bylo nutné, aby je vysvětlili kněží. Ve Filipech v Makedonii byla dívka, která provozovala umění předpovídat (Pavel způsobil, aby z ní vyšel démon); sloužila jako věštkyně a „opatřovala svým pánům velký zisk“. (Sk 16:16–19) Profesor G. Ernest Wright vysledoval, že dnešní astrologie jde přes Řeky až ke svým kořenům u babylónských věštců. (Biblical Archaeology, 1963, s. 37) Všeobecné oblibě se těšily také svatyně, kde se uzdravovalo.

Filozofické učení o nesmrtelnosti. Řečtí filozofové se zajímali o základní otázky týkající se života, a proto jejich názory sloužily také jako model pro náboženské názory lidu. Sokrates, který žil v 5. století př. n. l., učil, že lidská duše je nesmrtelná. V díle Faidón (64C, 105E) cituje Platón debatu, kterou vedl Sokrates se svými dvěma kolegy: „‚Myslíme, že smrt je něco určitého? . . . Domníváme se snad, že smrt je odloučení duše od těla a že být mrtev znamená, že tělo je odloučeno od duše a existuje samo o sobě a že duše je oddělena od těla a existuje sama o sobě? Je snad smrt něco jiného než toto?‘ ‚Ne, je právě toto,‘ říká. ‚A duše nepřipouští smrt?‘ ‚Ne.‘“ Sokrates pokračuje: „‚Tedy duše je nesmrtelná.‘ ‚Nesmrtelná.‘“ Naproti tomu viz Ezekiela 18:4 a Kazatele 9:5, 10.

Chrámy a modly. Na počest svých bohů stavěli Řekové velkolepé chrámy, a aby si své bohy znázornili, zhotovovali dokonale vypracované sochy z mramoru a bronzu. Na Akropoli v Aténách jsou rozvaliny několika velmi proslulých chrámů; patří k nim Parthenón a Erechteion a také Propylaje. Právě v Aténách pronesl Pavel řeč, v níž se zmínil o pozoruhodné bázni, kterou Atéňané projevovali ke svým božstvům. Jasně svým posluchačům řekl, že Stvořitel nebe a země „nebydlí v chrámech udělaných rukama“ a že jako Boží potomstvo by si neměli představovat, že Stvořitel je podobný „zlatu nebo stříbru nebo kamenu, . . . něčemu vymodelovanému díky umění a vynalézavosti člověka“. (Sk 17:22–29)

Období perských válek. Hrozbou pro Řecko byl vzestup Médo-perské říše pod Kýrem (který v roce 539 př. n. l. dobyl Babylón). Kýros už dobyl Malou Asii a také tamní řecké kolonie. Ve třetím roce jeho vlády (nepochybně v postavení panovníka nad Babylónem) informoval Jehovův andělský posel Daniela, že čtvrtý král Persie „vzburcuje všechno proti řeckému království“. (Da 10:1; 11:1, 2) Třetí perský král (Dareios Hystaspis) potlačil v roce 499 př. n. l. povstání řeckých kolonií a připravil útok proti Řecku. Flotila perských útočníků však v roce 492 př. n. l. ztroskotala v bouři. V roce 490 pak proniklo do Řecka velké perské vojsko, ale na marathónských rovinách sv. od Atén bylo poraženo malým vojskem Atéňanů. Dareiův syn Xerxes se rozhodl pomstít tuto porážku. Jakožto předpověděný ‚čtvrtý král‘ vzburcoval celou říši a shromáždil obrovské vojsko. V roce 480 př. n. l. překročil Helespont.

Některé význačné městské státy v Řecku nyní projevily nebývalou jednotu ve snaze zastavit tuto invazi, ale perská vojska táhla dál sev. a středním Řeckem, dostala se až do Atén a zapálila její opevněný vrcholek, Akropoli. Na moři, u Salaminy, se však Atéňanům a Řekům, kteří jim pomáhali, podařilo skvělými manévry porazit a potopit perskou flotilu (i její fénické a další spojence). Po tomto vítězství dosáhli Řekové dalšího vítězství nad Peršany na souši, a to u Platají a dále u Mykalé, na záp. pobřeží Malé Asie. Po těchto porážkách perská vojska z Řecka odtáhla.

Nadřazené postavení Atén. Atény tehdy díky svému silnému válečnému loďstvu získaly přední postavení v Řecku. Období, které následovalo až asi do roku 431 př. n. l., bylo „zlatým věkem“ Atén; tehdy vznikla většina proslulých uměleckých a architektonických děl. Atény byly v čele délského spolku, který se skládal z několika řeckých měst a ostrovů. Tato pozice Atén vyvolala nelibost peloponéského spolku, v jehož čele byla Sparta, a to bylo příčinou peloponéské války. Ta trvala od roku 431 do roku 404 př. n. l., kdy Atéňané nakonec utrpěli drtivou porážku od Sparťanů. Krutá vláda Sparty pokračovala až asi do roku 371 př. n. l. a potom získaly převahu Théby. Atény byly sice i nadále kulturním a filozofickým centrem Středomoří, ale v Řecku začalo období politického úpadku. Řecko bylo nakonec v roce 338 př. n. l. dobyto vynořující se mocností makedonskou, v jejímž čele stál Filip II., a pod makedonskou nadvládou bylo sjednoceno.

Řecko za Alexandra Velikého. Už v 6. století př. n. l. měl Daniel prorocké vidění, které bylo předpovědí toho, že Řecko svrhne Médo-perskou říši. Filipův syn Alexandr, který byl vychován Aristotelem, se po Filipově zavraždění stal vůdčím bojovníkem řecky mluvících národů. V roce 334 př. n. l. vytáhl, aby pomstil útoky, které Peršané podnikali na řecká města na záp. pobřeží Malé Asie. Svým bleskovým výbojem dobyl nejen celou Malou Asii, ale také Sýrii, Palestinu, Egypt a celou Médo-perskou říši až po Indii a splnil tak prorocký obraz z Daniela 8:5–7, 20, 21. (Srovnej Da 7:6.) Když v roce 332 př. n. l. převzal Alexandr vládu nad Judou, Řecko se stalo v pořadí pátou světovou velmocí, která měla co do činění s izraelským národem; prvními čtyřmi velmocemi byly Egypt, Asýrie, Babylón a Médo-persie. Rokem 328 př. n. l. Alexandrovo dobývání skončilo a splnila se zbývající část Danielova vidění. Alexandr v roce 323 př. n. l. v Babylóně zemřel, a jak bylo předpověděno, jeho říše se postupně rozpadla na čtyři panství; žádné z nich se však svou mocí původní říši nevyrovnalo. (Da 8:8, 21, 22; 11:3, 4; viz MAPY, sv. 2, s. 334; heslo ALEXANDR č. 1.)

Ale ještě než zemřel, zavedl Alexandr v celé své rozlehlé říši řeckou kulturu a řecký jazyk. V mnoha dobytých zemích byly zřízeny řecké kolonie. V Egyptě bylo postaveno město Alexandrie a jakožto centrum vzdělanosti začalo konkurovat Aténám. Tak začala helenizace (čili pořečťování) většiny území ve Středomoří a na Středním východě. Obecná řečtina neboli koiné se stala lingvou frankou, kterou mluvili lidé mnoha národností. Právě do tohoto jazyka přeložili židovští učenci v Alexandrii Hebrejská písma; tak vznikla Septuaginta. V koiné byla později napsána i Křesťanská řecká písma, a to, že tento jazyk byl rozšířen v mnoha zemích, přispělo k rychlému šíření křesťanské dobré zprávy v celém Středomoří. (Viz heslo ŘEČTINA.)

Vliv helenizace na Židy. Když bylo Řecko rozděleno mezi Alexandrovy generály, stala se Juda státem ležícím na hranicích mezi ptolemaiovským vládním systémem v Egyptě a dynastií Seleukovců v Sýrii. Judská země byla nejprve pod egyptskou nadvládou, ale později se jí v roce 198 př. n. l. zmocnili Seleukovci. Ve snaze sjednotit Judu a Sýrii na helénské kultuře, bylo v Judě prosazováno řecké náboženství, řecký jazyk, řecká literatura a řecký způsob oblékání.

Na celém území osídleném Židy byly založeny řecké kolonie, k nimž patřila i kolonie v Samaří (později zvaná Sebasté), v Akku (Ptolemaidě) a Bet-šeanu (Skythopoli) a také kolonie zřízené na dříve neosídlené vých. straně Jordánu. (Viz heslo DEKAPOLIS.) V Jeruzalémě bylo postaveno gymnasion, které přitahovalo židovskou mládež. Vzhledem k tomu, že řecké hry byly spojeny s řeckým náboženstvím, měl gymnasion na Židy zhoubný vliv v tom smyslu, že se přestávali držet biblických zásad. V tomto období se helénismem nechali ovlivnit dokonce i kněží. Tak se stalo, že nauky, které předtím byly Židům cizí, začaly postupně zakořeňovat; k těmto naukám patřilo pohanské učení o nesmrtelnosti lidské duše a představa nějakého místa v podsvětí, kde jsou lidé po smrti trápeni.

Helenizace Židů vyvrcholila znesvěcením jeruzalémského chrámu Antiochem Epifanem (168 př. n. l.), který tam zavedl uctívání Dia; to vyvolalo makabejské války.

Helénistický vliv byl silný i v egyptské Alexandrii, kde židovský sektor tvořil značnou část města. (Viz heslo ALEXANDRIE.) Někteří alexandrijští Židé dovolili, aby je všeobecně přijímaná řecká filozofie ovládla. Jistí židovští spisovatelé cítili povinnost pokusit se upravit židovské nauky podle tehdejšího tzv. „moderního proudu“. Snažili se dokázat, že tehdejším řeckým filozofickým názorům ve skutečnosti předcházely podobné myšlenky obsažené v Hebrejských písmech, nebo že řecké názory jsou z těchto myšlenek dokonce odvozeny.

Římská nadvláda nad řeckými státy. Makedonie a Řecko (jedna ze čtyř částí, na něž byla rozdělena Alexandrova říše) připadly v roce 197 př. n. l. Římanům. V následujícím roce vyhlásil římský vojevůdce „svobodu“ všem řeckým městům. To sice znamenalo, že od nich už neměl být vyžadován žádný tribut, ale Řím očekával, že s ním Řekové budou plně spolupracovat v souladu s jeho požadavky. Postupně se šířila protiřímská nálada. Makedonie vytáhla do války proti Římanům, ale v roce 167 př. n. l. byla znovu poražena a asi o 20 let později se stala římskou provincií. Pod vedením Korintu se v roce 146 př. n. l. vzbouřil achajský spolek; římská vojska přitáhla do již. Řecka a Korint zničila. Tak vznikla provincie „Achaia“ a v roce 27 př. n. l. k ní už patřilo celé již. a střední Řecko. (Sk 19:21; Ří 15:26; viz heslo ACHAIA.)

Období římské nadvlády bylo obdobím politického a hospodářského úpadku Řecka. Pouze řecká kultura měla i nadále silný vliv a římští dobyvatelé ji ve značné míře přejímali. Nadšeně si přiváželi řecké sochy a řeckou literaturu. Dokonce rozebírali celé chrámy a dopravovali je do Itálie. Mnoha římským mladíkům se dostalo vzdělání v Aténách a dalších řeckých centrech vzdělanosti. Naproti tomu Řekové se uzavřeli sami do sebe, obírali se svou minulostí a nepřijímali nic nového.

„Helénové“ v 1. století n. l. Ještě v době, kdy svou službu vykonávali Ježíš Kristus a jeho apoštolové, byli rodilí Řekové nebo ti, kdo byli původem z Řecka, známi jako Helʹle·nes (j. č. Helʹlen). Ty, kdo nebyli Řeky, označovali Řekové za „barbary“, což znamená prostě cizinci nebo lidé mluvící cizím jazykem. V podobném smyslu postavil proti sobě „Řeky“ a „barbary“ apoštol Pavel v Římanům 1:14. (Viz heslo BARBAR.)

Pavel však výraz Helʹle·nes používá v některých případech v širším smyslu. Na Helʹle·nes čili na Řeky se jako na představitele všech nežidovských národů odvolává zejména tehdy, když chce poukázat na protiklad mezi nimi a Židy. (Ří 1:16; 2:6, 9, 10; 3:9; 10:12; 1Ko 10:32; 12:13) A tak v 1. Korinťanům 1. kapitole Pavel očividně používá slova „Řekové“ (v. 22) paralelně se slovem ‚národy‘ (v. 23). Bylo to nepochybně kvůli tomu, že řecký jazyk a řecká kultura měly v celé Římské říši velký význam a převahu. Řekové byli mezi nežidovskými národy v určitém smyslu na předním místě. To ale neznamená, že Pavel nebo další pisatelé Křesťanských řeckých písem používali označení Helʹle·nes ve velmi širokém smyslu, takže by pod slovem Helʹlen nechápali nic jiného než pohana, jak to tvrdí někteří komentátoři. Důkazem toho, že výraz Helʹle·nes byl používán k označení konkrétního národa, jsou slova v Kolosanům 3:11, kde Pavel rozlišuje mezi ‚Řekem‘, ‚cizincem [barʹba·ros]‘ a ‚Skytou‘.

V souladu s tím znalec řečtiny Hans Windisch uvádí: „Význam ‚pohan‘ [u slova Helʹlen] nemůže být dokázán, . . . ani na základě helénistického judaismu, ani na základě NZ.“ (Theologisches Wörterbuch zum Neuen Testament, G. Kittel, ed., 1935, sv. II, s. 513) Předkládá však určité doklady, že řečtí pisatelé výraz Helʹlen někdy používali na lidi jiných národů, kteří přijali řecký jazyk a řeckou kulturu — na lidi, kteří byli „helenizováni“. Když tedy uvažujeme o biblickém uplatnění slov Helʹle·nes neboli Řekové, musíme v mnoha případech vzít v úvahu přinejmenším tu eventualitu, že tito lidé se jako Řekové nenarodili ani neměli řecký původ.

„Řekyně“ syrofénické národnosti, žena, jejíž dceru uzdravil Ježíš (Mr 7:26–30), byla pravděpodobně řeckého původu, což mělo být tímto způsobem rozlišeno. ‚Řekové, kteří byli mezi těmi, kdo přišli, aby uctívali‘ při Pasachu, a kdo požádali o rozhovor s Ježíšem, byli velmi pravděpodobně řečtí proselyté, tedy Řekové, kteří se stali stoupenci židovského náboženství. (Jan 12:20; povšimni si Ježíšova prorockého výroku ve 32. verši, že ‚k sobě přitáhne lidi všeho druhu‘.) Výrazem Helʹlen jsou označeni Timoteův otec a Titus. (Sk 16:1, 3; Ga 2:3) To může znamenat, že oba byli původem Řekové. Ale vzhledem k tomu, že někteří řečtí spisovatelé měli údajně tendenci používat výraz Helʹle·nes ve vztahu k těm, kdo nebyli Řeky, ale mluvili řecky a přijali řeckou kulturu, a vzhledem k tomu, že tento výraz Pavel používal ve smyslu, o němž bylo pojednáno už dříve, je možné připustit, že právě v tom smyslu byly Řeky i zmíněné osoby. Nicméně skutečnost, že ona Řekyně žila v Syrofénicii, že Timoteův otec žil v Lystře v Malé Asii nebo že Titus žil patrně v syrské Antiochii, nedokazuje, že nepatřili k etnické skupině Řeků nebo že nebyli jejich potomky; ve všech těchto krajích totiž žili řečtí kolonisté a přistěhovalci.

Když Ježíš řekl jisté skupině, že půjde ‚k tomu, kdo ho poslal,‘ a že ‚kam jde on, tam nemohou přijít‘, Židé si mezi sebou řekli: „Kam ten člověk zamýšlí jít, že ho nenajdeme? Nezamýšlí snad jít k Židům rozptýleným mezi Řeky a vyučovat Řeky?“ (Jan 7:32–36) ‚Židy rozptýlenými mezi Řeky‘ mysleli zjevně ne ty Židy, kteří se usadili v Babylóně, ale ty, kteří byli rozptýleni ve všech dalekých řeckých městech a zemích na Z. V těchto řeckých územích bylo mnoho židovských přistěhovalců, jak ukazují zprávy z Pavlových misionářských cest.

Právě lidé řeckého původu jsou nepochybně myšleni ve zprávách ve Skutcích 17:12 a 18:4, kde se mluví o tom, co se odehrálo v řeckých městech Beroa a Korint. Totéž možná platí i pro ‚Řeky‘ v makedonské Tesalonice (Sk 17:4), v Efezu na záp. pobřeží Malé Asie — městě, které bylo Řeky dlouhou dobu kolonizováno a které kdysi bylo hlavním městem Iónie (Sk 19:10, 17; 20:21) —, a dokonce i v Ikoniu ve střední části Malé Asie (Sk 14:1). Slovní spojení „Židé a Řekové“, které se v některých těchto textech vyskytuje, může ukazovat, že Lukáš, podobně jako Pavel, použil slovo „Řekové“ na nežidovské národy jako celek. Ale vlastně jen Ikonion leželo zeměpisně mimo oblast, která byla dříve pod řeckým vlivem.

Helénisté. V knize Skutky se vyskytuje ještě další výraz: Hel·le·ni·staiʹ (j. č. Hel·le·ni·stesʹ). Tento výraz se nevyskytuje ani v řecké, ani v helénské židovské literatuře; jeho význam tedy není možné s jistotou určit. Většina lexikografů se však domnívá, že toto slovo označuje ‚řecky mluvící Židy‘, o nichž se mluví ve Skutcích 6:1 a 9:29. V prvním z těchto dvou textů jsou tito Hel·le·ni·staiʹ postaveni do protikladu s ‚hebrejsky mluvícími Židy‘ (E·braiʹoi [Westcottův a Hortův řecký text]). O Letnicích roku 33 n. l. přišli do Jeruzaléma Židé a proselyté z mnoha zemí. To, že tam přicházelo mnoho takových řecky mluvících lidí, dokazuje „Theodotův nápis“, který byl nalezen na pahorku Ofel v Jeruzalémě. Tento řecky psaný nápis zní: „Theodotos, syn Vetena, kněz a archisynagógos [předsedající synagógy], vnuk archisynagóga, postavil synagógu pro čtení Zákona a pro vyučování přikázáním a dům pro hosty, a místnosti a zásoby vody a také hostinec pro ty, kdo potřebují ubytovat, když přicházejí z ciziny. Synagógu založili jeho otcové a starší a Simonidé.“ (The Interpreter’s Dictionary of the Bible, G. A. Buttrick, ed., 1962, sv. 4, s. 480) Někteří znalci dávají tento nápis do souvislosti se „Synagógou propuštěnců“, jejíž členové patřili k těm, kdo byli odpovědni za umučení Štěpána. (Sk 6:9; viz heslo PROPUŠTĚNEC, SVOBODNÝ.)

Tvar slova Hel·le·ni·staiʹ, který je použit ve Skutcích 11:20 a kterým jsou myšleni určití obyvatelé Antiochie v Sýrii, se však může vztahovat na „řecky mluvící lidi“ obecně, a ne na řecky mluvící Židy. Zdá se, že to dokazuje údaj, že v Antiochii až do příchodu křesťanů z Kyréné a Kypru bylo kázání dobré zprávy slova omezeno ‚pouze na Židy‘. (Sk 11:19) Zmíněným výrazem Hel·le·ni·staiʹ mohou být tedy myšleni lidé různých národností, kteří byli helenizováni, mluvili řecky (a možná žili podle řeckých zvyklostí). (Viz hesla ANTIOCHIE č. 1; KYRÉNÉ, KYRÉŇAN.)

Makedonii a Řecko navštívil Pavel jak na své druhé, tak i na své třetí misionářské cestě. (Sk 16:11–18:11; 20:1–6) Určitý čas strávil kázáním ve významných makedonských městech Filipy, Tesalonika a Beroa a ve velkých achajských městech Atény a Korint. (Sk 16:11, 12; 17:1–4, 10–12, 15; 18:1, 8) Na své druhé misionářské cestě se rok a půl věnoval kazatelskému dílu v Korintu (Sk 18:11) a během této doby napsal oba dopisy do Tesaloniky a možná dopis Galaťanům. Na své třetí cestě napsal z Korintu dopis Římanům. Po svém prvním uvěznění v Římě nepochybně znovu navštívil Makedonii v letech 61 až 64 n. l. a odtud pravděpodobně napsal první dopis Timoteovi a možná i dopis Titovi.

V prvních stoletích našeho letopočtu řecká kultura i nadále ovlivňovala Římskou říši a Řekové si chránili to, čeho v intelektuální oblasti dosáhli; v Aténách byla jedna z nejvýznamnějších univerzit Římské říše. Konstantin se snažil sloučit křesťanství s určitými pohanskými zvyklostmi a naukami, a sám učinil první kroky k tomu, aby se tato náboženská směsice stala oficiálním náboženstvím celé říše. Tak se Řecko stalo součástí křesťanstva.

Dnes Řecko zabírá rozlohu 131 957 m² a má asi 10 493 000 (údaj z roku 1995) obyvatel.

[Vyobrazení na straně 569]

Zeus. Řečtí bohové měli podobu člověka a často byli považováni za velmi nemorální