HEBREJŠTINA

Hebrejština je jazyk, v němž byla napsána větší část inspirovaného Písma — celkem 39 knih (což je rozdělení látky, jaké nacházíme v mnoha překladech); tyto knihy tvoří asi tři čtvrtiny celkového obsahu Bible. Malá část těchto knih však byla napsána aramejsky. (Viz heslo ARAMEJŠTINA.)

V Hebrejských písmech se výraz hebrejština nevyskytuje. Jsou zde zmínky o ‚jazyku Židů‘ (2Kr 18:26, 28), o ‚židovské‘ řeči (Ne 13:24) a také o ‚jazyku Kanaánu‘ (Iz 19:18), což byla tehdy (v osmém století př. n. l.) především hebrejština. V Křesťanských řeckých písmech je však jazyk, jímž mluvili Židé, označován jako ‚hebrejský‘. (Viz heslo HEBREJEC.)

Původ hebrejštiny. Světské dějiny původ hebrejštiny neobjasňují — nebo přesněji vzato, neobjasňují původ žádného z nejstarších známých jazyků, jakými jsou například sumerština, akkadština (asyrobabylónština), aramejština a egyptština. V nejstarších nalezených písemných záznamech se totiž tyto jazyky objevují již plně rozvinuté. (Viz heslo JAZYK [II].) Názory odborníků na to, jak hebrejština vznikla a jak se vyvíjela, se liší — někteří například tvrdí, že hebrejština je odvozena od aramejštiny nebo od některého kananejského nářečí —, a jsou tedy založeny na dohadech. Totéž lze říci o pokusech vysvětlit původ mnoha slov obsažených v Hebrejských písmech. O řadě těchto slov znalci tvrdí, že jsou akkadského nebo aramejského původu. Doktor Edward Horowitz však o tom říká: „V oblasti etymologie [studia původu slov] se znalci, a to dokonce i ti nejlepší odborníci, ve svých názorech velice rozcházejí.“ Pak uvádí příklady toho, jak uznávaní odborníci vysvětlují původ určitých hebrejských slov. V každém z těchto případů poukazuje na to, že jiní uznávaní odborníci s jejich názorem nesouhlasí. Sám pak dodává: „A tak dochází k nekonečným rozporům v názorech osob, jež jsou považovány za rovnocenné, vysoce uznávané autority.“ (How the Hebrew Language Grew, 1960, s. xix, xx)

Bible je jediným historickým pramenem, který poskytuje spolehlivé doklady o původu jazyka známého jako hebrejština. Tímto jazykem mluvili izraelští potomci ‚Hebrejce Abrama‘ (1Mo 14:13), který byl potomkem Noemova syna Sema. (1Mo 11:10–26) Vzhledem k prorockému požehnání, které Bůh dal Semovi (1Mo 9:26), je rozumné se domnívat, že když v Babelu Bůh zmátl jazyk lidí, jejichž jednání neschvaloval, Semův jazyk tím postižen nebyl. (1Mo 11:5–9) Semův jazyk by v tom případě zůstal nezměněn; zůstal by tím ‚jedním jazykem‘, kterým se mluvilo již od Adama. (1Mo 11:1) To by znamenalo, že jazyk, který byl nakonec označen jako hebrejština, byl tím jedním původním jazykem lidstva. Již zde bylo uvedeno, že světské dějiny žádný jiný původní jazyk neznají.

Otázka stability jazyka. V dějinách máme mnoho příkladů toho, jak se jazyky v průběhu dlouhých období mění. Jazyk, jímž se u nás mluvilo v době knížete Václava (v 10. století n. l.), by dnes většině lidí, kteří mluví česky, asi připadal cizí. Mohlo by se tedy zdát pravděpodobné, že jazyk, jímž původně mluvil Adam, se do doby, kdy Mojžíš začal psát Hebrejská písma, musel podstatně změnit. Toto období trvalo 2 500 let, ale v tehdejší době byla průměrná délka života dlouhá, a to byl důležitý činitel, který takové změny brzdil. Mezi Adamem a lidmi, kteří přežili potopu, bylo tedy třeba jen jediného lidského spojovacího článku, a tím byl Metuzalém. Kromě toho Sem, který byl zjevně před potopou řadu let současníkem Metuzaléma, žil ještě dlouho za doby Izáka. A od smrti Izáka (1738 př. n. l.) do narození Mojžíše (1593 př. n. l.) uplynulo necelých 150 let. Doba života jednotlivých příslušníků několika od sebe vzdálených generací se tedy překrývala, což napomáhalo k udržování jednotného jazyka. Pokud ovšem jde o tyto jednotlivce, kteří působili jako spojovací články — jako byli například Sem a Abraham —, není vždy známo, v jaké zeměpisné vzdálenosti od sebe navzájem žili. Pravidelná komunikace je důležitým činitelem, který přispívá ke stabilitě jazyka.

Dokladem toho, že ne všichni Semovi potomci mluvili i dále ‚jedním jazykem‘, jehož čistou podobu by zachovali z doby před potopou, je skutečnost, že se semitské jazyky, jako je hebrejština, aramejština, akkadština a různé arabské dialekty, postupně rozrůznily. V 18. století př. n. l. (asi v roce 1761 př. n. l.) Abrahamův vnuk a Abrahamův prasynovec použili různé výrazy k pojmenování hromady kamení, kterou navršili a která jim měla sloužit na památku nebo na svědectví. Jákob, otec Izraelitů, ji nazval „Galeed“, zatímco Laban, který bydlel v Sýrii neboli Aramu (ačkoli sám nebyl Aramovým potomkem), ji nazval aramejsky „Jegar-sahaduta“. (1Mo 31:47) Tyto výrazy se od sebe navzájem liší, ale to nutně neznamená, že mezi aramejštinou a hebrejštinou tehdy byl velký rozdíl; zdá se totiž, že Jákob se v Sýrii dorozuměl bez obtíží. Když vznikaly nové okolnosti a nové situace a lidé si vyráběli nové předměty, byla k označení těchto nových věcí tvořena nová slova. Takové výrazy se možná na různých místech lišily, ačkoli jazyk lidí, kteří je používali a kteří žili ve skupinách geograficky od sebe vzdálených, patřil do téže jazykové rodiny a ačkoli struktura jejich jazyka zůstala velice podobná.

Mezi Izraelity samotnými vznikly některé malé odchylky ve výslovnosti, což je patrné z toho, že Efrajimovci v době soudců (1473–1117 př. n. l.) vyslovovali odlišně slovo „šibbolet“. (Sd 12:4–6) To však není důvod k tvrzení (jež se někdy uplatňuje), že Izraelité tehdy mluvili odlišnými nářečími.

V osmém století př. n. l. již byl rozdíl mezi hebrejštinou a aramejštinou tak velký, že je možné označit je jako dva odlišné jazyky. To je patrné ze situace, kdy zástupci krále Ezekjáše žádali mluvčí asyrského krále Senacheriba: „Mluv, prosím, se svými sluhy syrským [aramejským] jazykem, neboť můžeme naslouchat; a nemluv s námi jazykem Židů do uší lidu, který je na zdi.“ (2Kr 18:17, 18, 26) Aramejština tehdy sice sloužila na Středním východě jako lingva franka a používala se jako mezinárodní diplomatický jazyk, ale většina Judejců jí nerozuměla. Nejstarší známé nebiblické dokumenty psané aramejsky pocházejí přibližně právě z tohoto období a potvrzují, že se tyto dva jazyky lišily.

Odchýlily se oba tyto jazyky, hebrejština a aramejština, od původního ‚jednoho jazyka‘, nebo se v jednom z nich zachovala čistota onoho prvotního jazyka? Bible o tom sice výslovně nemluví, ale je možno usoudit, že jazyk, v němž Mojžíš začal psát inspirovaný Posvátný Záznam, byl týž jazyk, jímž mluvil první člověk.

Pokud by dějiny doby před potopou byly zaznamenány písemně, takový záznam by značnou měrou přispěl k uchování čistoty původního jazyka. Kdyby byly dějiny tohoto období předány ústním podáním, i to by přispělo k uchování čistoty původní řeči. Z toho, s jakou mimořádnou péčí se Židé v pozdější době snažili zachovat pravou podobu Posvátného Záznamu, lze usoudit, že by se jistě i v patriarchální době snažili přesně předat nejstarší záznamy o tom, jak Bůh jednal s lidmi.

Dalším důvodem pro přesvědčení, že biblická hebrejština přesně odpovídá onomu ‚jednomu jazyku‘, jímž lidé mluvili před zmatením jazyků v Bábelu, je pozoruhodná stabilita hebrejštiny, jež byla pro tento jazyk příznačná během celého tisíciletého období, kdy byla psána Hebrejská písma. The International Standard Bible Encyclopedia o tom říká: „Jednou z nejpozoruhodnějších skutečností, pokud jde o hebrejštinu S[tarého] z[ákona], je to, že ačkoli starozákonní literatura byla psána více než tisíc let, jazyk (mluvnice a slovní zásoba) nejstarších částí se jen málo liší od jazyka částí nejnovějších.“ (G. W. Bromiley, ed., 1982, sv. 2, s. 659)

Znalosti jazyka jsou neúplné. Znalosti starověké hebrejštiny tedy rozhodně nejsou úplné. Profesor Burton L. Goddard říká: „Hebrejština S[tarého] z[ákona] musí do značné míry vysvětlovat sama sebe.“ (The Zondervan Pictorial Bible Dictionary, M. Tenney, ed., 1963, s. 345) Příčina tkví v tom, že bylo nalezeno tak málo jiných tehdejších hebrejsky psaných spisů, které by mohly přispět k porozumění tomu, jak byla slova používána. K poměrně důležitým záznamům patří kalendář z Gezeru (prostý seznam zemědělských prací pocházející údajně z desátého století př. n. l.; VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 960); několik ostrak (popsaných hliněných střepů) ze Samaří (hlavně objednávky a potvrzení o příjmu vína, oleje a ječmene, pocházející údajně ze začátku osmého století př. n. l.); tzv. „Šiloašský nápis“ (který byl nalezen ve vodním tunelu v Jeruzalémě a údajně pochází z doby, kdy vládl král Ezekjáš [745–717 př. n. l.]) a ostraka z Lakiše (pravděpodobně z druhé poloviny sedmého století př. n. l.).

Dále je nutno uvést fénický nápis na sarkofágu krále Achirama z Byblu (Gebalu). Nápis je v jazyce velmi podobném hebrejštině a údajně pochází ze začátku prvního tisíciletí př. n. l. A dále Moabský kámen (Méšovu stélu), který zřejmě pochází ze začátku devátého století př. n. l. Jazyk nápisu na Moabském kameni se velmi podobá hebrejštině, což se dalo očekávat, protože Moabci byli potomci Abrahamova synovce Lota. (1Mo 19:30–37)

Informací, jež poskytují všechny tyto nápisy, je však — ve srovnání s informacemi obsaženými v Hebrejských písmech — velice málo.

Hebrejská písma sice pojednávají o široké škále námětů a využívají rozsáhlou slovní zásobu, ale sama o sobě rozhodně neobsahují veškerá slova nebo výrazy, které měla k dispozici stará hebrejština. Například tzv. „Šiloašský nápis“ a ostraka z Lakiše obsahují určité slovní a mluvnické vazby, které se sice nevyskytují v Hebrejských písmech, ale jsou zcela zřetelně hebrejského původu. Starověká slovní zásoba hebrejsky mluvících lidí obsahovala bezpochyby daleko více „kořenných“ slov, než kolik jich známe dnes, a navíc tisíce slov, jež byla od nich odvozena.

Bible obsahuje určité části, o nichž se zcela jistě ví, že byly napsány aramejsky; mimo tyto části se ovšem v Hebrejských písmech vyskytuje dost velký počet slov a výrazů, jejichž původní „kořeny“ nejsou známé. Tvůrci slovníků označují mnohá z těchto slov jako „přejatá“ a tvrdí, že si je hebrejština „vypůjčila“ z jiných semitských jazyků, například z aramejštiny, akkadštiny nebo arabštiny. To však je pouhý dohad. Edward Horowitz o tom říká: „V některých případech však došlo k převzetí tak dávno, že znalci nevědí, který jazyk určité slovo převzal a do kterého jazyka patřilo původně.“ (How the Hebrew Language Grew, s. 3, 5) Zdá se pravděpodobnější, že výrazy, o jejichž původu jsou pochybnosti, jsou výrazy čistě hebrejské a že jsou jen dalším důkazem toho, jak neúplné jsou dnešní vědomosti o rozsahu slovní zásoby tohoto starého jazyka.

Doklady o bohaté slovní zásobě starověké hebrejštiny nacházíme ve spisech z počátku našeho letopočtu. Jsou to například nebiblické náboženské spisy, jež patří ke svitkům od Mrtvého moře, a také Mišna, soubor hebrejsky psaných rabínských spisů, jež pojednávají o židovské tradici. The Encyclopedia Americana (1956, sv. XIV, s. 57a) v pojednání profesora Meyera Waxmana uvádí: „Biblická hebrejština . . . nevyčerpává celou slovní zásobu; důkazem toho je, že Mišna používá stovky hebrejských slov, která se v Bibli nevyskytují.“ Některá z těchto slov ovšem mohla být přidána později, nebo to mohly být výrazy nově vytvořené, ale mnohá z nich bezpochyby patřila ke slovní zásobě hebrejštiny již v době, kdy byla psána Hebrejská písma.

Kdy začala hebrejština upadat? Všeobecně se má za to, že Židé začali přejímat aramejštinu tehdy, když byli ve vyhnanství v Babylóně. Důkazy pro to však nejsou přesvědčivé. Z novodobých příkladů je vidět, že podrobené skupiny lidí, stejně jako přistěhovalci, si mohou uchovat a často uchovávají svůj mateřský jazyk daleko déle než 70 let. Židé dostali od Boha slib, že se budou moci do své vlasti vrátit, a právě proto lze očekávat, že by sotva měli sklon vzdát se hebrejštiny a přijmout místo ní akkadštinu (asyrobabylónský jazyk) nebo aramejštinu, což byly jazyky, které tehdy sloužily jako lingva franka. Je pravda, že v knihách z doby vyhnanství a po něm, například v knize Daniel, Ezra a Ester, se vyskytují aramejské pasáže. To však není nic neobvyklého, protože v těchto knihách jsou zahrnuty zprávy o událostech, ke kterým došlo v zemích, v nichž se mluvilo aramejsky; tyto knihy také obsahují úřední korespondenci a pojednávají o lidech, kteří byli poddanými cizích mocností a používali aramejštinu jako diplomatický jazyk.

Nehemjáš 8:8 líčí, že při čtení Zákona byl do čteného ‚vkládán smysl‘ a že bylo ‚poskytováno porozumění‘ tomu, co bylo čteno. Existuje názor, že ti, kdo se tehdy vrátili z vyhnanství, již dobře nerozuměli hebrejsky, a že proto byly některé pasáže přetlumočeny do aramejštiny. Text sám o sobě však spíše naznačuje, že šlo ne tak o objasňování slovní zásoby nebo mluvnických forem, jako spíše o to, že byl vysvětlován smysl a způsob uplatnění toho, čemu Zákon učil. (Srovnej Mt 13:14, 51, 52; Lk 24:27; Sk 8:30, 31.)

V Bibli v podstatě není žádná zmínka o tom, že by lidé ve svém každodenním životě přestávali mluvit hebrejsky. Je pravda, že Nehemjáš našel určité Židy, kteří měli za manželky Ašdoďanky, Ammonitky a Moabky, a že jejich děti ‚neuměly mluvit židovsky‘. Zmínka o tom však je uvedena ve spojení s Nehemjášovým rozhořčením nad tím, že Židé uzavírali sňatky s neizraelskými ženami, a je z toho patrné, že znevažování hebrejštiny bylo tvrdě odsuzováno. (Ne 13:23–27) To se dalo očekávat; zdůrazňovalo se totiž, že je velmi důležité číst Boží slovo — a to až do tehdejší doby existovalo převážně v hebrejštině.

O období od ukončení hebrejského kánonu (pravděpodobně v pátém století př. n. l., kdy žili Ezra a Malachiáš) do začátku našeho letopočtu není v Bibli žádná zmínka. Světských záznamů je také málo. Ani z těchto záznamů však v podstatě nelze vyvozovat, že by židovské obyvatelstvo přestalo mluvit hebrejsky a začalo mluvit aramejsky. Je patrné, že mnoho apokryfních knih, jako například kniha Judit, Sírachovec, Baruk a První Makabejská, bylo napsáno hebrejsky, a podle všeobecného názoru tato díla pocházejí z posledních tří století před naším letopočtem. Jak již bylo uvedeno, některé nebiblické spisy nalezené mezi svitky od Mrtvého moře byly také napsány hebrejsky, a v hebrejštině byla rovněž po začátku našeho letopočtu sestavena židovská Mišna.

Na základě těchto i jiných skutečností poukazuje dr. William Chomsky na to, že teorie, kterou zastávají někteří židovští i nežidovští znalci a která tvrdí, že aramejština úplně vytlačila hebrejštinu, je naprosto neopodstatněná a že byla přesvědčivě vyvrácena. Spíše by bylo možné připustit, že se Židé stali lidem, který uměl mluvit dvěma jazyky, ale že hebrejštině dávali přednost. O hebrejštině Mišny dr. Chomsky říká: „Tento jazyk má všechny znaky jazyka lidového, který používají zemědělci, kupci a řemeslníci . . . Z dostupných dokladů je zřejmě možné vyvodit závěr, že v období Druhého státu, zejména v druhé polovině tohoto období, byli Židé zběhlí v obou jazycích [v hebrejštině i aramejštině]. Někdy používali jeden z nich, jindy druhý.“ (Hebrew: The Eternal Language, 1969, s. 207, 210)

Názor, že hebrejština byla živým jazykem ještě v prvním století našeho letopočtu, však nejpřesvědčivěji dokládají odkazy na hebrejštinu, které nacházíme v Křesťanských řeckých písmech. (Jan 5:2; 19:13, 17, 20; 20:16; Zj 9:11; 16:16) Mnoho znalců se sice domnívá, že místo výrazu „hebrejsky“ by zde měl být uveden výraz „aramejsky“, ale názor, že se tento výraz skutečně vztahuje na hebrejštinu, je přesvědčivě odůvodněný, což je ukázáno pod heslem ARAMEJŠTINA. Když lékař Lukáš říká, že v Jeruzalémě Pavel lidi oslovil „v hebrejském jazyce“, zdá se nepravděpodobné, že by tím mínil jazyk aramejský neboli syrský. (Sk 21:40; 22:2; srovnej 26:14.) Předtím Hebrejská písma rozlišovala aramejský (syrský) jazyk a ‚jazyk Židů‘ (2Kr 18:26) a židovský historik Josephus v prvním století mluví v souvislosti s tímto biblickým textem o jazyku „aramejském“ a o jazyku „hebrejském“ jako o dvou odlišných jazycích (Židovské starožitnosti, X, 8 [i, 2]); zdá se proto, že pisatelé Křesťanských řeckých písem neměli žádný důvod k tomu, aby uváděli výraz „hebrejsky“, kdyby tím mínili aramejštinu neboli syrštinu.

Všeobecně se uznává, že v té době již byla aramejština rozšířena v celé Palestině. K důkazům o tom, že aramejština byla všeobecně známa, patří používání aramejského výrazu „Bar“ (syn) místo hebrejského výrazu „Ben“ v některých jménech (například Bartoloměj a Šimon Bar-jona). Někteří Židé, například Ondřej a Filip, ovšem měli také jména řecká, což samo o sobě neznamenalo, že běžně mluvili řecky; stejně skutečnost, že Marek měl latinské jméno, neznamenala, že se v jeho rodině mluvilo latinsky. Je zřejmé, že v prvním století n. l. se v Palestině běžně používaly čtyři jazyky: o třech z nich říká biblická zpráva, že v nich byl napsán nápis na tabulce nad hlavou Ježíše přibitého na kůl (hebrejsky, latinsky a řecky [Jan 19:19, 20]), a čtvrtým byla aramejština. Bezpochyby nejméně běžná z nich ovšem byla latina.

Je docela možné, že Ježíš také příležitostně mluvil aramejsky, například když mluvil s jistou Syroféničankou. (Mr 7:24–30) Některé z výrazů, o nichž zprávy říkají, že je pronesl on, se obvykle považují za výrazy původu aramejského. Ale i v těchto případech je nutná opatrnost, protože tyto výrazy nelze jednoznačně označit jako aramejské. Například slova, která Ježíš pronesl, když visel na kůlu, totiž „Eʹli, Eʹli, laʹma sa·bach·thaʹni?“ (Mt 27:46; Mr 15:34), jsou obvykle považována za aramejská, možná za galilejský dialekt. The Interpreter’s Dictionary of the Bible však říká: „Názory na to, ve kterém jazyce Ježíš původně pronesl tato slova a zda by pro něho bylo přirozenější vyslovit je hebrejsky, nebo je pronést aramejsky, se liší . . . Z dokumentů je patrné, že v prvním století n. l. se v Palestině patrně používala hebrejština, a to v podobě, která byla do jisté míry ovlivněna aramejštinou.“ (G. A. Buttrick, ed., 1962, sv. 2, s. 86) Z řeckého přepisu těchto slov, jež zaznamenali Matouš a Marek, není ve skutečnosti možné spolehlivě identifikovat původní jazyk, v němž byla vyslovena.

Jedním z dalších dokladů toho, že se hebrejština dále používala ještě v apoštolských dobách, je svědectví, že Matouš původně napsal své evangelium hebrejsky.

Zdá se tedy, že hebrejština začala upadat především po zničení Jeruzaléma a jeho chrámu a poté, co zbývající obyvatelé byli v roce 70 n. l. rozptýleni. Ale všude, kde rozptýlení Židé žili, se v synagógách používala hebrejština i nadále. Zejména přibližně od šestého století n. l. se o uchování čistoty hebrejského textu Písma horlivě snažili hebrejští učenci, kteří byli známi jako masoreti. Zájem o starověkou hebrejštinu pak začal ožívat především v 16. století, a v následujícím století bylo zahájeno intenzívní studium jiných semitských jazyků. To přispělo k jasnějšímu pochopení tohoto starého jazyka, a proto mohly být pořizovány lepší překlady Hebrejských písem.

Hebrejská abeceda a hebrejské písmo. Hebrejská abeceda se skládala ze 22 souhlásek; některé z nich zjevně mohou představovat dvě hlásky, takže celkem představují asi 28 hlásek. Samohlásky si čtenář doplňoval sám, a to podle kontextu, podobně jako si český čtenář doplní samohlásky v takových zkratkách, jako je například „mjr.“ (major), „kpt.“ (kapitán) a „rkp.“ (rukopis). Tvrdí se, že tradiční výslovnost textu Hebrejských písem se udržovala a předávala dál prostřednictvím mužů, jejichž výlučným úkolem bylo poučovat lid předčítáním Zákona, Proroků a Žalmů. Potom ve druhé polovině prvního tisíciletí n. l. vytvořili masoreti soustavu teček a čárek, kterým se říká samohláskové značky, a ty se vkládaly do souhláskového textu. Později byly připojeny akcenty, což jsou znaménka, která označují přízvuk, přestávku, spojení jednotlivých slov a částí věty a která také slouží jako značky hudební.

Nejstarší známé hebrejské nápisy jsou zaznamenány starým písmem, jehož tvar se velmi liší od hebrejských písmen čtvercových, jimiž jsou psány pozdější dokumenty, například dokumenty z počátečních století našeho letopočtu. Čtvercové písmo se často označuje jako písmo „aramejské“ nebo „asyrské“. Tvrdí se, že ke změně starohebrejských písmen v hebrejská písmena čtvercová došlo v době vyhnanství v Babylóně. Ernst Würthwein však říká: „Starohebrejské písmo se dlouho používalo zároveň s písmem čtvercovým. Na mincích z období Bar Kochbovy vzpoury (132–135 n. l.) jsou starohebrejská písmena. Některé z textů nalezených v jeskyních u Mrtvého moře jsou psány starohebrejským písmem.“ (The Text of the Old Testament, 1979, s. 5)

Origenes, křesťanský spisovatel, který žil ve druhém a třetím století n. l., uvádí, že ve správnějších opisech překladů Hebrejských písem do řečtiny bylo tetragrammaton neboli posvátné jméno Jehova psáno starohebrejskými písmeny. To se potvrdilo, když byly objeveny zlomky svitků psaných na kůži; ty pocházejí z prvního století n. l. a obsahují text „malých“ proroků, a to v řečtině. V těch je tetragrammaton psané starohebrejskými písmeny. (Viz Rbi8, dodatek 1C, č. 2–4.) Zlomky Aquilova řeckého překladu, které pocházejí z konce pátého nebo začátku šestého století n. l., také obsahují božské jméno psané starohebrejskými písmeny. (Rbi8, dodatek 1C, č. 7, 8)

Doktor Horowitz říká: „Právě starohebrejskou abecedu převzali Řekové a dále ji předali latině, a právě starohebrejské abecedě se řecká abeceda podobá nejvíce.“ (How the Hebrew Language Grew, s. 18)

Charakteristické vlastnosti a rysy. Hebrejština je velmi expresivní jazyk, jímž lze živě popisovat události. Krátké věty a jednoduché spojky poskytují myšlenkám živost a plynulost. Hebrejská poezie dodává k těmto význačným vlastnostem navíc vlastnosti paralelismu a rytmu, a je proto pozoruhodně expresivní a působivá.

Hebrejština oplývá metaforami. Výraz přeložený v 1. Mojžíšově 22:17 jako ‚mořský břeh‘, znamená v hebrejštině doslova „ret moře“. Jiné metaforické výrazy jsou například „tvář země“, „hlava“ hory, „ústa jeskyně“. V těchto výrazech jsou sice použita slova, jež se běžně používají ve spojitosti s člověkem, ale to rozhodně nenaznačuje, že by se v těchto pojmech projevovaly nějaké animistické představy; Písmo totiž vyjadřuje naprosté opovržení vůči lidem, kteří uctívají stromy nebo jiné předměty. (Srovnej Iz 44:14–17; Jer 10:3–8; Hab 2:19.)

Hebrejská slovní zásoba se skládá ze slov, s nimiž se spojují konkrétní představy a jež se vztahují ke smyslovému vnímání — k zraku, sluchu, hmatu, chuti a čichu. Vyvolávají tedy v posluchači nebo čtenáři určité představy. Někteří učenci tvrdí, že právě následkem této konkrétnosti chybějí hebrejštině výrazy pro abstraktní pojmy. V biblické hebrejštině však rozhodně určitá abstraktní podstatná jména jsou. Například podstatné jméno ma·chaša·vahʹ (odvozené od kořene cha·šavʹ, který znamená „myslet“) se překládá abstraktními výrazy, jako jsou „myšlenka, záměr, vynález, plán“. Ze slovesa ba·tachʹ (důvěřovat) pochází podstatné jméno beʹtach (bezpečí). Přesto však platí všeobecné pravidlo, že abstraktní pojmy jsou vyjadřovány konkrétními podstatnými jmény. Příkladem je kořenné sloveso ka·vedhʹ, které v podstatě znamená „být těžký“ (například v Sd 20:34). U Ezekiela 27:25 se totéž sloveso překládá vazbou ‚stávat se slavným‘, doslova ‚stávat se těžkým‘. Obdobně je od tohoto kořenu odvozeno podstatné jméno ka·vedhʹ, které se vztahuje na játra, jeden z nejtěžších vnitřních orgánů, a podstatné jméno ka·vódhʹ, jež znamená „sláva“. (3Mo 3:4; Iz 66:12) Takové odvozování abstrakt od podstatných jmen konkrétních je dále patrné na slovu jadh, jež znamená ‚ruka‘ a také „péče“, ‚prostřednictví‘ nebo „vedení“ (2Mo 2:19; 1Mo 42:37; 2Mo 35:29; 38:21); ʼaf znamená jak „chřípí“, tak i „hněv“ (1Mo 24:47; 27:45); zeróʹaʽ, „paže“, často vyjadřuje i abstraktní pojem ‚síla‘ (Job 22:8, 9).

A právě díky této konkrétnosti se Hebrejská písma dají tak dobře překládat; smysl jednotlivých výrazů je totiž obvykle univerzální, protože výrazy znamenají prakticky v každém jazyce totéž. Pro překladatele je však náročným úkolem působivě přetlumočit do jiného jazyka osobitou krásu hebrejštiny, její prostotu, způsob vyjadřování a dynamiku, která je příznačná zejména pro její slovesné tvary.

Nápadným rysem hebrejštiny je její stručnost a výstižnost vyplývající ze stavby jejích vět. Aramejština, která je ze semitských jazyků hebrejštině nejbližší, je ve srovnání s ní daleko těžkopádnější, rozvláčnější a mnohomluvnější. K tomu, aby byla při překládání plně vyjádřena živost, malebnost a dynamika hebrejského slovesa, je často nutné použít pomocných slov. Tím se sice poněkud ztrácí něco ze stručnosti hebrejského textu, ale je naproti tomu plněji vyjádřena jeho krása a přesnost.

Hebrejská poezie. Právě díky těmto vlastnostem, včetně výrazného smyslu pro realitu, je hebrejština mimořádně vhodná pro poezii. V hebrejštině jsou řádky poetického textu krátké — často je tvoří jen dvě nebo tři slova — a jejich celkový účinek je velmi silný. Profesor James Muilenburg, člen překladatelského výboru pro překlad Revised Standard Version, výstižně poznamenal: „Řeč [hebrejské poezie] je zhuštěná a veškerý důraz je na důležitých slovech. Hebrejský text 23. žalmu má pouze padesát pět slov; naše novodobé západní překlady jich potřebují asi dvojnásobek. Ani v překladu se však hospodárnost hebrejského originálu neztrácí . . . Když promluví jazyk hebrejské poezie, je živý . . . Hebrejský básník nám pomáhá vidět, slyšet a cítit. Tělesné vjemy jsou svěží a živé . . . Básník uvažuje v obrazech, a obrazy přejímá z každodenního života, který všichni lidé znají.“ (An Introduction to the Revised Standard Version of the Old Testament, 1952, s. 63, 64)

Výstižnost hebrejského básnického jazyka si můžeme ukázat na prvním verši 23. žalmu podle Překladu nového světa. Česká slova nutná k přeložení jednoho hebrejského slova, jsou oddělena šikmým lomítkem (/):

Jehova/ [je] můj Pastýř./

V ničem/ nebudu mít nedostatek./

Je vidět, že k přeložení čtyř hebrejských slov je zapotřebí devíti slov českých. Slovo „je“ bylo doplněno podle smyslu, v hebrejštině není k porozumění nutné.

Základní formy paralelismu. Nejdůležitějším formálním prvkem hebrejské poezie je paralelismus, rytmus, jehož je dosaženo nikoli rýmem (jako v češtině), ale logickým sledem myšlenek; tato forma bývá označována jako „rytmus myšlenkový“. Uveďme si například dva řádky Žalmu 24:1:

Jehovovi patří země a to, co ji naplňuje,

úrodná země i ti, kdo v ní bydlí.

V těchto řádcích se projevuje takzvaný synonymní paralelismus — to znamená, že ve druhém řádku se opakuje část řádku předcházejícího, ovšem jinými slovy. Vazba „Jehovovi patří“ je nezbytná pro oba řádky. Výrazy „země“ a „úrodná země“ však jsou poetická synonyma, stejně jako slovní spojení „to, co ji naplňuje,“ a „ti, kdo v ní bydlí“.

Většina dnešních znalců se shoduje na tom, že existují dva další základní druhy paralelismu:

Antitetický paralelismus, při němž — v souladu s jeho označením — vyjadřuje každý ze dvou řádků protikladnou myšlenku. To je patrné například na Žalmu 37:9:

Vždyť zločinci budou odříznuti,

ale ti, kdo doufají v Jehovu, ti budou vlastnit zemi.

Dalším druhem paralelismu je paralelismus syntetický (neboli formální, konstruktivní); v tomto případě druhá část neobsahuje pouhé opakování myšlenky z části první, a neobsahuje ani její protiklad. Druhá část spíše obsah první části rozšiřuje nebo k první části dodává novou myšlenku. Příkladem je Žalm 19:7–9:

Jehovův zákon je dokonalý,

přivádí duši zpět.

Jehovova připomínka je důvěryhodná,

činí nezkušeného moudrým.

Nařízení od Jehovy jsou přímá,

rozradostňují srdce;

Jehovovo přikázání je čisté,

rozzařuje oči.

Bázeň před Jehovou je ryzí,

zůstává navždy.

Jehovova soudcovská rozhodnutí jsou pravá;

prokázala se jako zcela spravedlivá.

Povšimněme si, že druhá část každého verše myšlenku doplňuje; celý verš je tedy syntézou, je výsledkem spojení dvou prvků. Teprve z každého druhého půlřádku, jako jsou pasáže „přivádí duši zpět“ a „činí nezkušeného moudrým“, se čtenář dozví, jak je ‚zákon dokonalý‘ a jak je ‚Jehovova připomínka důvěryhodná‘. V takové řadě syntetických paralel slouží tento předěl mezi první a druhou částí jako rytmická přestávka. Myšlenka se tedy dále rozvíjí a současně je zachovávána určitá stavba verše, určitá paralelní forma. Proto se někdy mluví o formálním nebo konstruktivním paralelismu.

Kombinované formy paralelismu. Uvádí se ještě celá řada jiných druhů paralelismu, ačkoli se považují za pouhé varianty nebo kombinace paralelismu synonymního, antitetického a syntetického. Tři z těchto dalších druhů jsou: paralelismus symbolický, stupňovitý a introvertní.

Symbolický (neboli srovnávací) paralelismus využívá přirovnání nebo metafory. To je patrné v Žalmu 103:12:

Jak daleko je východ slunce od západu slunce,

tak daleko od nás vzdálil naše přestupky.

Při stupňovitém paralelismu se ve dvou, třech i více řádcích opakuje a rozvíjí myšlenka řádku prvního. Příkladem toho je Žalm 29:1, 2:

Připisujte Jehovovi, synové silných,

připisujte Jehovovi slávu a sílu.

Připisujte Jehovovi slávu jeho jména.

Paralelismus introvertní je propracovanější a může se projevovat v celé řadě veršů. Názorný příklad vidíme v Žalmu 135:15–18:

(1) Modly národů jsou stříbro a zlato,

(2) dílo rukou pozemského člověka.

(3) Ústa mají, ale nic nemohou mluvit;

(4) oči mají, ale nic nemohou vidět;

(5) uši mají, ale ničemu nemohou dopřát sluchu.

(6) V jejich ústech rovněž neexistuje žádný duch.

(7) Ti, kdo je dělají, stanou se právě jim podobnými,

(8) každý, kdo v ně důvěřuje.

Výklad tohoto paralelismu podal W. Trail ve svém díle Literary Characteristics and Achievements of the Bible (1864, s. 170): „Zde dochází k introverzi řádku prvního a osmého — v jednom se pojednává o modlách pohanů, ve druhém o těch, kdo v takové modly důvěřují. Ve druhém řádku je introverze s řádkem sedmým — v jednom se pojednává o výrobku, ve druhém o těch, kdo jej vyrábějí. Ve třetím řádku je patrná introverze s řádkem šestým — v jednom je zmínka o ústech, která nic nevyslovují, ve druhém o ústech, v nichž není žádný dech. Ve čtvrtém řádku je introverze se řádkem pátým, a zde introvertní paralelismus tak říkajíc spojuje obě poloviny a vzniká paralelismus v podobě syntézy — oči bez zraku, uši bez sluchu.“

Podobnou, ale jednodušší formou je inverze slov v řádcích, jež na sebe navazují, jako například u Izajáše 11:13b (Bo):

Efraim už nebude žárlit na Judu

a Juda nebude bojovat proti Efraimovi.

Mluvnice

I. Slovesa. V hebrejštině jsou slovesa nejdůležitějším slovním druhem. Nejjednodušší slovesný tvar je třetí osoba jednotného čísla mužského rodu ve tvaru perfekta; v této podobě se sloveso uvádí ve slovnících. Tři souhlásky tohoto tvaru obvykle tvoří kořen. Kořen se zpravidla skládá ze tří písmen, tedy ze tří souhlásek, což je jev u semitských jazyků obvyklý. Takové třípísmenné kořeny tvoří základ, od něhož lze odvodit téměř všechna ostatní slova tohoto jazyka.

Slovesný kořen je nejjednodušším kmenem slovesa. Bývá označován jako „čistý kmen“. Z tohoto čistého kmene se tvoří šest jiných kmenů, a to připojováním předpon, zdvojováním určitých písmen a samohláskovými změnami. Těmito sedmi slovesnými kmeny se základní myšlenka obsažená v kořenném slovese vyjadřuje ve třech stupních, jimiž jsou: kmen základní, intensivum a kausativum.

Rozlišení osoby, čísla a rodu se vyjadřuje připojením určitých předpon a přípon ke slovesným kmenům.

Stav. V češtině se slovesa posuzují především z hlediska mluvnického času: rozlišuje se čas minulý, přítomný a budoucí. V hebrejštině je naproti tomu důležitý spíše stav děje, než čas, v němž k ději dochází. Děj se považuje buď za dokončený, nebo za nedokončený.

Jestliže sloveso označuje děj dokončený, je v perfektu. Například v 1. Mojžíšově 1:1 je řečeno: „Na počátku Bůh stvořil nebesa a zemi.“ Děj byl dokončen; Bůh „stvořil“, to znamená ukončil tvoření nebes a země.

Jestliže se děj považuje za nedokončený, je sloveso v imperfektu. Příkladem může být děj popsaný ve 2. Mojžíšově 15:1: „Mojžíš a izraelští synové přistoupili k tomu, aby zpívali.“ Zde vidíme, že děj sice začal probíhat (přistoupili k tomu, aby zpívali), ale ještě nepřestal, byl tedy „imperfektní“, nedokončený.

Hebrejské perfektum ve své podstatě představuje děj jako dokončený, a proto je přirozené, že je přiřazováno k minulosti. Slovo ka·thavʹ (perfektum slovesa v činném rodě) tedy v podstatě znamená „napsal“, a často se tak překládá. (2Kr 17:37; 2Pa 30:1; 32:17; Ezr 4:7; Es 8:5) Myšlenka, že jednání v minulosti skončilo, bývá také překládána tvarem „byl napsal“ (Es 9:23, Ro; Job 31:35; Jer 36:27, Ro). Slovo ka·thavʹ se však může přeložit také tvarem „zapsal“ (2Pa 26:22), který naznačuje výsledek skončeného děje. Toto sloveso v perfektu se do češtiny překládá také tvarem „napíše“, čímž je zdůrazněno, že k jednání zcela jistě dojde. (4Mo 5:23; 5Mo 17:18) Tímto překladem je správně vyjádřen děj ukončený, nikoli však ukončený v minulosti. Sloveso v činném rodě tedy samo o sobě nutně nevyjadřuje pojetí času. Perfektem je možno označit děj jako ukončený ve kterékoli časové rovině: v minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti; naproti tomu imperfektum, které sice také může vyjadřovat děj v kterékoli časové rovině, jej vždy vyjadřuje jako neukončený.

Je tedy zřejmé, že starověcí Hebrejci sice představu o čase měli, ale že v jejich jazyce tato představa zaujímala podružné místo. Píše o tom K. Yates ve svém díle The Essentials of Biblical Hebrew: „Pojetí času, jak se projevuje ve většině novodobých jazyků, je pro Semity něčím cizím. Při hebrejském způsobu myšlení není příliš důležité zařadit děj do určitého času. To je nutné pouze při indogermánském způsobu uvažování, které klade na určení času velký důraz. Semitovi zpravidla stačilo pochopit, zda jde o děj dokončený, nebo nedokončený; a pokud to jasné nebylo, mohl časový faktor zvýraznit nějakým slovem, které vyjadřovalo dočasnost, nebo mělo nějaký časový význam.“ (Revidoval J. Owens, 1954, s. 129) Jestliže byla hebrejština původním jazykem, který se používal v Edenu, což Bible naznačuje, pak skutečnost, že na slovesný čas není kladen důraz, může být projevem toho, jakou vyhlídku měl Adam, dokud byl dokonalý a dokud ještě život nebyl omezen na pouhých 70 nebo 80 let. Jehova poskytl hebrejštinu jako prostředek, který byl plně dostačující jak pro komunikaci mezi Bohem a lidmi, tak i pro komunikaci mezi lidmi navzájem.

Při překladu do češtiny je slovesný čas určen kontextem. Kontext ukazuje, zda popisovaný děj již proběhl nebo zda právě probíhá či zda teprve má nastat.

II. Podstatná jména. Jak již bylo uvedeno, téměř všechna slova, včetně podstatných jmen, mohou být odvozena od slovesného kořene. Kořen lze vidět jak ve způsobu psaní podstatného jména, tak i v jeho významu.

Existují dva mluvnické rody: mužský a ženský. Ženský rod je zpravidla rozlišen koncovkou ah, (v mn. č. óth) připojenou k podstatnému jménu, tedy například ʼiš·šahʹ (žena), su·sóthʹ (klisny [mn. č. ženského rodu]).

Hebrejština má trojí číslo: singulár (j. č.), plurál (mn. č.) a duál (dvojné číslo). Duál (označený příponou aʹjim) se obvykle používá u předmětů, které se vyskytují v párech, například ruce (ja·dhaʹjim) a uši (ʼoz·naʹjim).

S podstatnými jmény mohou být také neoddělitelně spojena osobní zájmena. Například sus je „kůň“; ale su·siʹ je „můj kůň“, su·sejʹkha znamená „tvoji koně“.

III. Přídavná jména. Také přídavná jména jsou odvozena od slovesných kořenů. Například sloveso ga·dhalʹ (vyrůstat, stát se velkým) je kořenem přídavného jména ga·dhólʹ (velký). (Určitý člen v hebrejštině je ha [ten, ta, to]. Neurčitý člen v hebrejštině neexistuje.)

Přídavné jméno může být použito jedním z těchto dvou způsobů:

1. Jako přídavné jméno přísudkové. V tomto případě stojí před svým podstatným jménem a shoduje se s ním v rodu a v čísle. Slovní spojení tóv haq·qólʹ (doslova „dobrý ten hlas“) se překládá „hlas je dobrý“, přičemž se vkládá slovesný tvar „je“.

2. Jako přídavné jméno přívlastkové. V tomto případě stojí za podstatným jménem a shoduje se s ním nejen v rodu a čísle, ale i v určenosti. Slovní spojení haq·qólʹ hat·tóvʹ (doslova „ten hlas ten dobrý“) znamená „ten dobrý hlas“.

Transliterace. Při transliteraci jsou písmena hebrejské abecedy nahrazována písmeny v latince. Hebrejština se píše zprava doleva, ale je přepsána tak, aby ji český čtenář mohl číst zleva doprava. V připojené přehledné tabulce a v následujícím výkladu jsou uvedena některá hlavní pravidla uplatňovaná v tomto díle.

O souhláskách. Je zde vidět, že pět písmen má koncovou podobu. V této podobě se vyskytují pouze na konci slov. Určité souhlásky (ת ,פ ,כ ,ד ,ג ,ב) se vyslovují jednak měkce a jednak tvrdě — tvrdá výslovnost je naznačena tečkou uvnitř písmene (תּ ,פּ ,כּ ,דּ ,גּ ,בּ). Tečka v jedné z těchto souhlásek však také znamená, že se souhláska má zdvojit, pokud bezprostředně před ní předchází samohláska. Tedy גַּבַּי je gab·baiʹ. Většina ostatních písmen (i když představují jen jednu hlásku) se také zdvojuje tečkou uprostřed (například זּ je zz). Výjimkou je písmeno heʼ (ה), které má někdy uprostřed tečku (הּ), když je na konci slova; heʼ se však nikdy nezdvojuje.

Souhlásky waw a jódh mohou být použity k tvorbě samohlásek. Pokud je písmeno waw (ו) označeno nahoře samohláskovou značkou chóʹlem (·), tvoří takzvané plné chóʹlem (וֹ), jež se v tomto díle přepisuje jako ó. Kombinace וּ slouží jako u a na začátku slova je vždy samostatnou slabikou; pokud však je pod písmenem uvedeno ještě další samohláskové znaménko (וַּ), pak tečka naznačuje, že waw má být zdvojeno. Tedy בַּוַּי je baw·waiʹ; בּוּז je buz.

V případě kaf se v jeho koncové podobě znak šewaʼʹ ( ְ) nebo qaʹmec ( ָ) píše doprostřed, a ne pod písmeno: ךָ ,ךְ.

O samohláskách. Všechny samohlásky v této přehledné tabulce jsou uvedeny pod řádkou, kromě znaménka chóʹlem (·), které je umístěno nad řádkou, a kromě znaménka šuʹreq ( ֹ), které, jak již bylo uvedeno, se umísťuje uprostřed waw (וּ = u).

O polosamohláskách. Výše uvedené ekvivalenty jsou jen přibližné. V hebrejštině se tyto polosamohlásky vyslovují v každém případě jen jako sotva znatelný zvuk.

Za určitých okolností se šewaʼʹ vokalizuje a přepisuje jako e. Jestliže však šewaʼʹ následuje po krátké samohlásce nebo je uvedeno pod souhláskou, která uzavírá slabiku, je němé a považuje se za značku, jež dělí slabiky. Tedy יִקְטֹל je jiq·tolʹ.

Slabiky. V hebrejštině každá slabika začíná souhláskou a skládá se (1) z jedné plné samohlásky nebo (2) z jedné polosamohlásky a jedné plné samohlásky. Například קָטַל se skládá ze dvou slabik, totiž z קָ (qa) a z טַל (tal). Obě slabiky obsahují plnou samohlásku a začínají souhláskou. Naproti tomu slovo בְּרִית (berithʹ) má pouze jednu slabiku, protože obsahuje pouze jednu plnou samohlásku (.=i); šewaʼʹ, e ( ְ), je polosamohláska.

Pravidlo, že slabika může začínat jedině souhláskou, má zjevně dvě výjimky: (1) Když slovo začíná וּ (u). V tom případě představuje u samostatnou slabiku. Proto וּבֵן je u·venʹ; וּשְׁמִי je u·šemiʹ. (2) Je-li ve slovu „paʹthach furtivum“. To je samohláska paʹthach ( ַ) umístěná pod souhláskami ע ,ח ,הּ, jestliže stojí na konci slova; v tom případě se paʹthach vysloví před souhláskou. Proto רוּחַ je ruʹach, a ne ru·chaʹ.

Někdy se mezi slovy vyskytne malá vodorovná čárka nazývaná „maqqef“ (־), která se podobá českému spojovníku. Slouží ke spojení dvou nebo více slov, aby tato slova byla považována za jeden celek, přičemž svůj přízvuk si zachovává pouze slovo poslední. Proto כָּל־אֲשֶׁר je kol-ʼašerʹ.

Akcenty. Všechna hebrejská slova mají přízvuk na poslední nebo předposlední slabice. Většina slov má přízvuk na slabice poslední.

Při transliteracích v tomto díle jsou tečkou odděleny slabiky; akcent je umístěn za přízvučnou slabikou, přičemž se akcentové znaménko (ʹ) používá k označení hlavního přízvuku.

[Tabulka na straně 591]

Kmen základní

Intensivum

Kausativum

(1) Aktivum (qal)

(3) Aktivum (pi‛el)

(6) Aktivum (hif‛il)

(2) Pasivum (nif‛al)

(4) Pasivum (pu‛al)

(7) Pasivum (hof‛al)

—

(5) Reflexivum (hithpa‛el)

—

[Tabulka na straně 591]

—

Kmen základní

Intensivum

Kausativum

Aktivum

קָטַל

qa·talʹ

zabil

קִטֵּל

qit·telʹ

zabil (brutálně)

הִקְטִיל

hiq·tilʹ

přinutil zabít

Pasivum

נִקְטַל

niq·talʹ

byl zabit

קֻטַּל

qut·talʹ

byl zabit (brutálně)

הָקְטַל

hoq·talʹ

byl přinucen zabít

Reflexivum

—

הִתְקַטֵּל

hith·qat·telʹ

zabil se

—

[Tabulka na straně 593]

Písmeno

Souhlásky

Ekvivalent

א

’aʹlef

’

בּ

béth

b

ב

—

v

גּ

giʹmel

g

ג

—

gh

דּ

daʹleth

d

ד

—

dh

ה

he’

h

ו

waw

w

ז

zaʹjin

z

ח

chéth

ch

ט

téth

t

י

jódh

j

כּ

kaf

k

כ koncové: ך

—

kh

ל

laʹmedh

l

מ koncové: ם

mem

m

נ koncové: ן

nun

n

ס

saʹmekh

s

ע

‛aʹjin

‛

פּ

pe’

p

פ koncové: ף

—

f

צ koncové: ץ

ca·dhéʹ

c

ק

qóf

q

ר

réš

r

שׂ

sin

s

שׁ

šin

š

תּ

taw

t

ת

—

th

Samohlásky plné

ָ (dlouhé)

qaʹmec

a jako v „klást“

ַ

paʹthach

a jako v „kat“

ֵ (dlouhé)

ceʹré

e jako v „léto“

ֶ

seʹghól

e jako v „dech“

ִ

chiʹreq

i jako v „paní“

ֹ (dlouhé)

chóʹlem

o jako v „próza“

ָ

qaʹmec cha·tufʹ

o jako v „most“

ֻ

qib·bucʹ

u jako v „prut“

ִ

šuʹreq

u jako v „kůl“

Polosamohlásky

ְ

šewa’ʹ

e sotva znatelné jako pazvuk po vyslovení „b“ nebo němé

ֲ

cha·tefʹ paʹthach

a jako v „klam“

ֱ

cha·tefʹ seʹghól

e jako v „metr“

ֳ

cha·tefʹ qaʹmec

o jako v „hora“

Zvláštní spojení

י ָ = ai

י ַ = ai

י ַ = é

י ֶ = ej

י ִ = i

וֹ = ó

וּ = u

יו ָ = av