NEPŘÍTEL

Hebrejským výrazem ʼó·jevʹ a řeckým výrazem ech·throsʹ je myšlen ten, kdo má k někomu nepřátelský postoj nebo nenávist. (2Mo 23:22; Mt 5:43) První zpráva o nepřátelství ve vesmíru pojednává o tom, jak se „had“, kterého Bible později identifikuje jako Satana Ďábla (Zj 12:9), obrátil k Evě, aby napadl Boží pravdomluvnost. (1Mo 3:4, 5) Tohoto duchovního tvora Ježíš Kristus popisuje jako zabijáka a také jako ‚lháře a otce lži‘. (Jan 8:44; viz heslo SATAN.)

Nepřátelé Boha. Od té doby je Satan největším Božím nepřítelem. (Mt 13:25, 39) Působí na lidstvo a lidé se jeho vlivu podvolují, takže „celý svět leží v moci toho ničemného“. (1Ja 5:19) Tento svět je tedy Božím nepřítelem. (Jk 4:4) Bůh však má se svými nepřáteli trpělivost a je milosrdný k těm z nich, kdo mu chtějí sloužit. Za takové lidi opatřil prostředek pro smíření — oběť Ježíše Krista. (Ří 5:10; Kol 1:21, 22) Ty, kdo jsou v jednotě s Kristem, ustanovil „vyslanci“ v nepřátelském světě, aby vykonávali službu smíření. (2Ko 5:18–21)

Na druhé straně je mnoho těch, kdo jsou tvrdošíjnými Božími nepřáteli; patří k nim Satan a ničemní démoni, kteří shromažďují národy v odporu proti Bohu (Zj 16:13–16); odpadlý „člověk nezákonnosti“, který se Bohu postavil na odpor (2Te 2:3, 4); „Velký Babylón“, jehož ‚hříchy se nahromadily až do nebe‘ (Zj 17:5; 18:5); „divoké zvíře“, které svou moc a autoritu získává od draka, Satana, a které vychází z moře (Zj 13:1, 2, 6); dvourohé „divoké zvíře“, které podporuje uctívání „zvířete“ vystupujícího z moře (Zj 13:11, 12); ‚šarlatové divoké zvíře‘, které je „plné rouhavých jmen“ (Zj 17:3), a ti, kdo je neustále podporují (Zj 19:17–21). Tyto nepřátele Bůh zničí. (5Mo 32:41; Iz 59:18; Zj 20:10)

Nepřátelé Krista. Boží nepřátelé jsou také Kristovými nepřáteli. (Jan 8:42–47; Mt 10:40) Když byl na zemi, Ježíš Kristus velmi trpěl rukou Božích nepřátel. Nicméně neoplácel stejné stejným; neusiloval o to, aby svým nepřátelům ublížil. (1Pe 2:21–23) Dokonce uzdravil jednoho muže z davu, který ho s kyji a meči přišel zatknout. (Lk 22:49–51; Jan 18:10, 11)

Ale po svém vzkříšení se ‚posadil po Boží pravici a od té doby čeká, až jeho nepřátelé budou položeni jako podnož jeho nohám‘. (Heb 10:12, 13; Lk 20:41–43) Toto proroctví je zapsáno ve 110. žalmu, kde je zaznamenán příkaz, který dal Jehova svému Synovi: „Podmaňuj uprostřed svých nepřátel.“ (Ža 110:2) O těchto nepřátelích Jehovy a jeho „pomazaného“ je řečeno, že se skládají z ‚národů‘, ‚národnostních skupin‘, ‚králů země‘ a ‚vysokých úředníků‘. (Ža 2:1–9) Ve Zjevení 19:11–21 se mluví o tom, který se nazývá „Věrný a Pravý“, „Boží Slovo“ a „Král králů a Pán pánů“; píše se tam, že vede nebeské vojsko proti svým nepřátelům. Jeho nepřátelé jsou popisováni jako ‚divoké zvíře a králové země a jejich vojska‘ a „falešný prorok“ — ty všechny Kristus vyhladí.

Nepřátelé lidstva. Ti, kdo jsou nepřáteli Boha, jsou zároveň nepřáteli lidstva, protože bojují proti tomu, aby se lidé smířili s Bohem, a také proti záměrům, které má Bůh s lidskou rodinou. Odporují ohlašování pravdy, a proto jdou proti prospěchu všech lidí stejně jako ti, kdo pronásledovali první křesťany. (1Te 2:15)

Kromě toho skrze Adama vešel do světa hřích, a proto se na všechny lidi rozšířila smrt; ta je v Bibli označena jako „nepřítel“ lidstva. (1Ko 15:26; Ří 5:12) Lidé ji nemohou vlastním úsilím přemoci. (Ža 89:48) Tohoto nepřítele člověka může odstranit pouze Jehova Bůh prostřednictvím Ježíše Krista. (1Ko 15:24–26; Iz 25:8)

Křesťanský boj. Boj, který vedou křesťané, popsal apoštol Pavel těmito slovy: „Nezápasíme proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této tmy, proti ničemným duchovním silám v nebeských místech.“ (Ef 6:12; srovnej 2Ko 10:4.) Křesťané tedy nebojují proti lidem. Bojují proti ničemným duchům, kteří se je snaží odvrátit od Boha. Ježíš Kristus svým následovníkům vysvětlil, že svět je bude nenávidět, že dokonce budou zabíjeni (Mt 10:22; 24:9; Jan 16:2) a že nepřáteli člověka budou v některých případech členové jeho vlastní domácnosti. (Mt 10:36)

Jaký postoj by měl křesťan mít k lidem, kteří se chovají nepřátelsky? Ježíš radil: „Milujte dál své nepřátele, čiňte dobro těm, kdo vás nenávidí.“ (Lk 6:27, 28) Vysvětlil: „Slyšeli jste, že bylo řečeno [ne na základě Bible, ale na základě tradice]: ‚Budeš milovat svého bližního a nenávidět svého nepřítele.‘ Ale já vám říkám: Neustále milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ (Mt 5:43, 44) A apoštol Pavel, nepochybně s odkazem na Přísloví 25:21, vybízí: „Je-li tvůj nepřítel hladový, nakrm ho.“ (Ří 12:20) Tato zásada byla vyjádřena v Zákoně, který říkal: „Kdybys přišel na zbloudilého býka svého nepřítele nebo na jeho osla, zcela jistě mu ho máš vrátit. Kdybys viděl osla někoho, kdo tě nenávidí, jak leží pod svým nákladem, potom se zdržíš toho, abys ho opustil. Zcela jistě ho s ním máš uvolnit.“ (2Mo 23:4, 5)

Jehovovi služebníci se řídí těmito vynikajícími zásadami, a proto srdce mnoha bývalých nepřátel bylo obměkčeno a začali na Jehovovy služebníky a také na samotného Jehovu pohlížet příznivěji. To je v souladu s Příslovími 16:7: „Když má Jehova zalíbení v cestách muže, působí, že jsou s ním v míru i jeho nepřátelé.“ (Srovnej Ří 12:17, 18, 21; 1Pe 2:19, 20; 3:9.) Vynikajícím příkladem milosrdenství projeveného nepříteli je jednání Ježíše Krista se Saulem z Tarsu (který se stal apoštolem Pavlem). (Sk 9:1–16; 1Ti 1:13; srovnej Kol 1:21, 22.)

Jehova Bůh říká: „Má je pomsta a odplata.“ (5Mo 32:35; Ří 12:19; Heb 10:30) Boží služebník tedy nebere pomstu do svých vlastních rukou; také svým nepřátelům nepřeje žádné neštěstí, aby se mu dostalo zadostiučinění; má totiž na paměti moudrou radu: „Když tvůj nepřítel padne, neraduj se; a když je přiveden ke klopýtání, kéž tvé srdce nemá radost.“ (Př 24:17) Když se pod Zákonem řešila otázka, zda byl někdo zabit úmyslně, nebo zda šlo o nehodu, bylo jedním z činitelů, které silně svědčily proti obžalovanému, to, zda předtím k tomu člověku projevoval nepřátelství či nenávist nebo zda ho v nepřátelství uhodil. (4Mo 35:20–25)

Kromě doslovných osobních protivníků se křesťan během svého života musí potýkat s mnoha dalšími ‚nepřáteli‘. Podlehnout těmto ‚nepřátelům‘ je velmi nebezpečné, protože pokud se jim člověk podvolí, pak z něho tito ‚nepřátelé‘ udělají nepřítele Boha. Apoštol Pavel napsal: „Tělesné smýšlení znamená nepřátelství s Bohem, neboť tělo není podřízeno Božímu zákonu, ani ve skutečnosti nemůže být.“ (Ří 8:7; Ga 5:17) Písmo popisuje, že v křesťanovi probíhá boj mezi dvěma nepřátelskými silami: (1) ‚Božím zákonem‘, o němž Pavel napsal, že to je zákon, který nyní ovládá jeho mysl, a že to je také „zákon toho ducha, který dává život ve spojení s Kristem Ježíšem“, a (2) ‚zákonem hříchu, který je v údech‘, neboli ‚zákonem hříchu a smrti‘. (Ří 7:22–25; 8:2) V podobném smyslu vybízí křesťany apoštol Petr, když říká, aby „se stále zdržovali tělesných tužeb, neboť právě ty působí rozpor s duší“. (1Pe 2:11) S tím se ztotožňuje i Jakub, nevlastní Ježíšův bratr, když mluví o ‚dychtivostech po smyslné rozkoši, které působí rozpor ve vašich údech‘. (Jk 4:1) Chce-li člověk tomu všemu odolat, musí uznat, že to jsou jeho nepřátelé.