Kapitola 79

Národ je ztracen, ale ne celý

KRÁTCE po Ježíšově rozpravě s těmi, kdo se shromáždili před domem jednoho farizea, vyprávějí Ježíšovi někteří „o Galilejcích, jejichž krev [římský místodržitel Pontský] Pilát smísil s jejich oběťmi“. Tito Galilejci snad byli pobiti, když tisíce Židů protestovalo proti tomu, že Pilát použil peníze z chrámového pokladu na stavbu vodovodu, jímž měla být vedena voda do Jeruzaléma. Ti, kteří o té věci vyprávějí Ježíšovi, možná naznačují, že Galilejci utrpěli toto neštěstí pro své vlastní špatné skutky.

Ježíš však opravuje jejich názor, když se jich ptá: „Představujete si, že se tito Galilejci prokázali jako horší hříšníci než všichni ostatní Galilejci, protože to utrpěli? Opravdu ne,“ odpovídá Ježíš. Potom využívá této příležitosti a varuje Židy: „Pokud nebudete činit pokání, budete všichni podobně zahubeni.“

Ježíš potom připomíná jinou místní tragédii, která byla možná také spojena se stavbou vodovodu. Ptá se: „Nebo si představujete, že těch osmnáct, na něž spadla věž v Siloe a zabila je, se prokázalo jako větší dlužníci než všichni ostatní lidé obývající Jeruzalém?“ Ne, tito lidé nepřišli o život pro svou špatnost, říká Ježíš. Takové nehody se obvykle stávají proto, že „všechny. . . postihuje čas a nepředvídaná událost“. Ježíš však znovu při této příležitosti varuje: „Jestliže však nebudete činit pokání, budete všichni stejně zahubeni.“

Ježíš pak předkládá výstižné podobenství: „Jeden muž měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale žádné nenalezl. Řekl pak vinaři: ‚Již tři roky přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, ale žádné nenacházím. Podetni ho! Proč by měl opravdu neužitečně zabírat půdu?‘ Odpověděl mu a řekl: ‚Pane, nech ho ještě tento rok, dokud ho neokopu a nepohnojím; a ponese-li pak v budoucnosti ovoce, tak dobrá; ale jestliže ne, jistě ho podetneš.‘ “

Ježíš se snažil déle než tři roky vypěstovat mezi židovským národem víru. Ale jen několik set učedníků je možné považovat za ovoce jeho namáhavé práce. Nyní, během tohoto čtvrtého roku služby, vynakládá ještě větší úsilí, symbolicky okopává a hnojí židovský „fíkovník“ tím, že horlivě káže a učí v Judeji a Pereji. Ale bez výsledku. Národ nechce činit pokání, a proto jej čeká zničení. Kladně reaguje pouze ostatek národa.

Krátce nato o sabatu učí Ježíš v jedné synagóze. Tam vidí ženu, kterou již 18 let trápí démon, takže je úplně sehnutá. Ježíš ji soucitně oslovuje: „Ženo, jsi uvolněna ze své slabosti.“ Klade na ni ruce, a ona se okamžitě narovnává a začíná oslavovat Boha.

Ale představený synagógy se rozhořčuje. Namítá: „Je šest dnů, ve kterých se má pracovat; v nich tedy přicházejte a buďte léčeni, a ne v sabatním dnu.“ Představený tedy uznává Ježíšovu moc uzdravovat, ale odsuzuje lidi, protože přicházejí v sabatu, aby byli uzdraveni.

Ježíš odpovídá: „Pokrytci, neodvazuje každý z vás v sabatu svého býka nebo svého osla od stání a neodvádí ho, aby mu dal napít? Nebylo tedy vhodné, aby tato žena, která je Abrahamova dcera a kterou Satan držel spoutanou, pohleďte, osmnáct let, byla uvolněna z tohoto pouta v sabatním dnu?“

Když to tito Ježíšovi odpůrci slyší, zastydí se. Ale zástup se raduje ze všech Ježíšových nádherných skutků, které vidí. Ježíš proto opakuje dvě prorocká znázornění týkající se Božího Království, o nichž mluvil již jednou, a to asi před rokem, kdy mluvil ze člunu na Galilejském moři. Lukáš 13:1–21; Kazatel 9:11; Matouš 13:31–33.

▪ O jakých neštěstích se zde mluví a jaké poučení z nich Ježíš vyvozuje?

▪ Nač se může vztahovat podobenství o neplodném fíkovníku a o pokusech učinit jej plodným?

▪ Jak představený uznává Ježíšovu schopnost uzdravovat, ale jak Ježíš odhaluje pokrytectví tohoto muže?