12, 13. Co některým lidem pomohlo, aby se ‚vzpamatovali‘? (Viz rámeček.)

¹² „Když se vzpamatoval, řekl: ‚Kolik nádeníků mého otce má hojnost chleba, zatímco tady hynu hladem!

¹³ Marnotratný syn „se vzpamatoval“. Na nějakou dobu byl plně zabrán do radovánek — jako by žil v pohádkovém světě. Nyní si však plně uvědomil svůj skutečný duchovní stav. Ano, i když tento mladý muž klopýtl, stále pro něj existovala naděje. Ještě v něm bylo něco dobrého. (Přísloví 24:16; srovnej 2. Paralipomenon 19:2, 3.) A co ti, kdo dnes opouštějí Boží stádo? Bylo by rozumné dojít k závěru, že všichni ztratili naději a že jejich vzpurná dráha jednoznačně dokazuje, že zhřešili proti Božímu svatému duchu? (Matouš 12:31, 32) Nutně to tak být nemusí. Někteří z nich se trápí kvůli tomu, co udělali, a mnozí z nich se časem vzpamatují. „Ani na jeden den jsem nezapomněla na Jehovu,“ říká jedna sestra, když vzpomíná na dobu, kterou strávila mimo Boží organizaci. „Vždy jsem se modlila a doufala, že mě nějakým způsobem jednoho dne přijme a že se budu moci vrátit k pravdě.“ (Žalm 119:176)