-
První křesťané a státStrážná věž – 1996 | 1. května
-
-
Jaká „daň“ patří césarovi
Ježíš poskytl návod, který měl usměrňovat jednání křesťanů s římským státem a vlastně i s každou jinou vládou: „Splácejte . . . césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ (Matouš 22:21) Tato rada, kterou dal Ježíš svým následovníkům, byla v příkrém protikladu k postoji mnohých nacionalisticky naladěných Židů, kteří nesli římskou nadvládu nelibě a popírali, že je zákonné platit daně cizí mocnosti.
Později Pavel napsal křesťanům žijícím v Římě: „Je tedy naléhavý důvod, proč se máte podřizovat, nejen kvůli té zlobě, ale také kvůli svému svědomí. Vždyť proto také platíte daně; [vládní „nadřazené autority“] jsou totiž Božími veřejnými sluhy, kteří stále slouží právě tomuto účelu. Dávejte všem, co jim patří: daň tomu, kdo vyžaduje daň; poplatek tomu, kdo vyžaduje poplatek.“ (Římanům 13:5–7) Ačkoli křesťané nebyli částí světa, bylo jejich povinností být poctivými občany, kteří státu platí daně za poskytované služby. (Jan 17:16)
Měl však Ježíš na mysli pouhé placení daní? Ježíš přesně nevytyčil, co je césarovo, a co Boží, a proto jsou určité zvláštní případy, kdy se musíme rozhodnout podle okolností nebo podle toho, jak rozumíme celé Bibli. Jinými slovy, když se křesťan rozhoduje, co může splatit césarovi, bude se někdy muset řídit tím, co mu říká jeho svědomí, které je poučené o biblických zásadách.
Správný poměr mezi dvěma rozpornými požadavky
Mnozí lidé mají sklon zapomínat, že potom, co Ježíš řekl, že máme splácet césarovy věci césarovi, také dodal: „Ale Boží věci [splácejte] Bohu.“ Apoštol Petr ukázal, která z těchto dvou autorit je pro křesťany prioritní. Ihned potom, co dal křesťanům radu, aby byli podřízeni „králi“, neboli císaři, a jeho „místodržitelům“, Petr napsal: „Buďte jako svobodní lidé, a přece se nedržte své svobody jako zástěrky pro špatnost, ale jako Boží otroci. Ctěte lidi všeho druhu, mějte lásku k celému společenství bratrů, mějte bázeň před Bohem, mějte úctu ke králi.“ (1. Petra 2:16, 17) Apoštol Petr ukázal, že křesťané jsou otroky Boha, a ne nějakého lidského panovníka. Představitelům státu by měli projevovat patřičnou úctu, ale měli by to dělat v bázni před Bohem, jehož zákony jsou svrchované.
Několik let předtím se Petr jednoznačně vyjádřil, že Boží zákon je nadřazený lidskému. Administrativním orgánem, kterému Římané svěřili občanskou i náboženskou moc, byl židovský Sanhedrin. Když Sanhedrin přikázal Ježíšovým následovníkům, aby přestali vyučovat v Kristově jménu, Petr spolu s ostatními apoštoly uctivě, avšak pevně odpověděl: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ (Skutky 5:29) Je zjevné, že první křesťané museli pečlivě zachovávat správný poměr mezi poslušností Bohu a patřičnou podřízeností lidským autoritám. Tertullianus to na počátku třetího století našeho letopočtu vyjádřil takto: „Je-li vše césarovo, co zbude Bohu?“
-
-
Bůh a césarStrážná věž – 1996 | 1. května
-
-
Bůh a césar
„Rozhodně tedy splácejte césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ (LUKÁŠ 20:25)
1. a) V čem spočívá Jehovovo vyvýšené postavení? b) Co nemůžeme nikdy dát césarovi, protože to dlužíme Jehovovi?
KDYŽ Ježíš Kristus vydal tento pokyn, vůbec nepochyboval, že to, co Jehova od svých služebníků požaduje, je důležitější než cokoli, co od nich může požadovat césar neboli stát. Ježíš věděl ze všech nejlépe, jak pravdivá jsou slova žalmistovy modlitby k Jehovovi: „Tvé kralování je kralování na všechny neurčité časy a tvé panství [tvá svrchovanost]a je po všechny po sobě následující generace.“ (Žalm 145:13) Když Ďábel nabídl Ježíšovi autoritu nad všemi královstvími obydlené země, Ježíš odpověděl: „Je napsáno: ‚Jehovu, svého Boha, budeš uctívat a jemu samotnému budeš prokazovat posvátnou službu.‘ “ (Lukáš 4:5–8) Boží služebník by nikdy nemohl uctívat „césara“ — ať byl césarem římský císař, nějaký jiný lidský panovník nebo samotný stát.
2. a) Jaké je Satanovo postavení v dnešním světě? b) Kdo toto Satanovo postavení připouští?
2 Ježíš nepopřel, že Satan má autoritu dát někomu království světa. Později Satana nazval ‚panovníkem tohoto světa‘. (Jan 12:31, 16:11) Koncem prvního století našeho letopočtu apoštol Jan napsal: „Víme, že pocházíme z Boha, ale celý svět leží v moci toho ničemného.“ (1. Jana 5:19) To neznamená, že se Jehova své svrchovanosti nad zemí zřekl. Vzpomeňme si, že když Satan Ježíšovi nabízel panování nad politickými královstvími, řekl: „Chci ti dát celou tuto autoritu . . . , protože byla předána mně.“ (Lukáš 4:6) Satan tedy uplatňuje svou autoritu nad královstvími světa jen díky tomu, že to Bůh připouští.
3. a) Jaké postavení mají před Jehovou vlády států? b) Proč můžeme říci, že podřízenost světské vládě ještě neznamená podřízenost Satanovi, bohu tohoto světa?
3 Podobně i stát uplatňuje svou autoritu pouze díky tomu, že to připouští Bůh, Svrchovaný vládce. (Jan 19:11) Proto lze říci, že „existující autority jsou umístěny do svých relativních postavení Bohem“. Jejich autorita je v porovnání s nejvyšší svrchovanou autoritou Jehovy Boha daleko nižší. Jsou však „Boží služebnicí“, „Božími veřejnými sluhy“, protože poskytují nezbytné služby, udržují zákon a řád a trestají zločince. (Římanům 13:1, 4, 6) Křesťané tedy musí chápat, že uznávání relativní podřízenosti státu ještě neznamená podřizování se Satanovi, neviditelnému panovníkovi tohoto světa neboli systému věcí. Poslouchají Boha. Nyní, v roce 1996, je politický stát stále ještě součástí ‚Božího uspořádání‘, dočasného uspořádání, které Bůh připouští a které by Jehovovi pozemští služebníci měli také tak uznávat. (Římanům 13:2)
Dávní Jehovovi služebníci a stát
4. Proč Jehova dovolil, aby Josef zaujímal význačné postavení v egyptské vládě?
4 V předkřesťanské době Jehova dovolil, aby někteří jeho služebníci zaujímali význačné vládní postavení. Například Josef se v osmnáctém století před naším letopočtem stal egyptským ministerským předsedou, druhým mužem po vládnoucím faraónovi. (1. Mojžíšova 41:39–43) Z událostí, které následovaly, jasně vyplynulo, že Jehova tuto situaci řídil tak, aby Josef mohl sloužit jako nástroj pro splnění Božího záměru, pro zachování ‚Abrahamova semene‘, Abrahamova potomstva. Měli bychom mít samozřejmě na paměti, že Josef byl prodán do otroctví v Egyptě a žil v době, kdy Boží služebníci neměli ani mojžíšský Zákon ani „Kristův zákon“. (1. Mojžíšova 15:5–7; 50:19–21; Galaťanům 6:2)
5. Proč dostali židovští vyhnanci příkaz, aby ‚hledali pokoj‘ Babylóna?
5 O několik set let později Jehova inspiroval věrného proroka Jeremjáše, aby sdělil židovským vyhnancům, že se mají ve vyhnanství v Babylóně panovníkům podřizovat, a že se dokonce mají modlit za to, aby to město mělo mír. Ve svém dopise adresovaném těmto vyhnancům napsal: „Tak řekl Jehova vojsk, Bůh Izraele, všemu vyhnanému lidu . . . ‚Hledejte také pokoj města, do něhož jsem vás nechal jít do vyhnanství, a modlete se v jeho prospěch k Jehovovi, vždyť v jeho pokoji bude pokoj i pro vás.‘ “ (Jeremjáš 29:4, 7) Jehovův lid má vždy důvod ‚hledat pokoj‘ pro sebe i pro zemi, ve které žije, aby mohl svobodně uctívat Jehovu. (1. Petra 3:11)
6. V jakém ohledu se Daniel a jeho tři druhové odmítli dopustit kompromisu vzhledem k Jehovově zákonu, přestože zastávali vysoké státní funkce?
6 V době babylónského vyhnanství přijali Daniel a tři jiní věrní Židé, kteří byli zajatci v babylónském otroctví, státní výuku a stali se vysoce postavenými úředníky v Babylónii. (Daniel 1:3–7; 2:48, 49) Avšak i při této výuce si zachovali pevný postoj v záležitostech stravy, jež mohla vést k tomu, že by porušili Zákon, který jim Jehova, jejich Bůh, opatřil prostřednictvím Mojžíše. A Bůh jim za to požehnal. (Daniel 1:8–17) Když král Nebukadnecar postavil státní symbol, byli Danielovi tři hebrejští druhové zjevně přinuceni, aby se společně s ostatními státními úředníky zúčastnili obřadu. Oni však ‚padnout a uctívat‘ ten státní symbol odmítli. A Jehova je za jejich ryzost opět odměnil. (Daniel 3:1–6, 13–28) I dnes uznávají Jehovovi svědkové vlajku země, v níž žijí, ale neprokazují vlajce akt uctívání. (2. Mojžíšova 20:4, 5; 1. Jana 5:21)
7. a) Jaký znamenitý postoj zaujal Daniel navzdory tomu, že měl v babylónské vládní struktuře vysoké postavení? b) K jakým změnám došlo v křesťanské době?
7 Po pádu novobabylónské dynastie dostal Daniel vysoké postavení ve vládě pod novým médo-perským režimem, který v Babylóně tuto dynastii nahradil. (Daniel 5:30, 31; 6:1–3) Daniel však nedovolil, aby ho jeho vysoké postavení dovedlo k tomu, že by se ve své ryzosti dopustil kompromisu. Když zákon státu požadoval, aby byl uctíván král Dareios místo Jehovy, Daniel to odmítl udělat. Za to byl uvržen mezi lvy, ale Jehova ho vysvobodil. (Daniel 6:4–24) To bylo samozřejmě v předkřesťanské době. Když byl založen křesťanský sbor, Boží služebníci začali podléhat ‚zákonu Krista‘. Na mnoho věcí, které byly pod židovskou soustavou zákonů povoleny, se mělo pohlížet jinak — na základě toho, jak Jehova nyní se svým lidem jednal. (1. Korinťanům 9:21; Matouš 5:31, 32; 19:3–9)
Ježíšův postoj ke státu
8. Z jakého případu je patrné, že Ježíš byl rozhodnut nenechat se zatáhnout do politiky?
8 Když byl na zemi, dal Ježíš Kristus svým učedníkům vyšší normy tím, že se odmítal jakkoli podílet na politických či vojenských záležitostech. Poté, co zázračně nasytil několik tisíc lidí několika chleby a dvěma malými rybami, chtěli se ho židovští muži zmocnit a udělat ho svým politickým králem. Ježíš se tomu vyhnul tím, že se před nimi rychle uchýlil do hor. (Jan 6:5–15) The New International Commentary on the New Testament (Nový mezinárodní komentář k Novému zákonu) o této události říká: „Mezi Židy v té době byly prudké nacionalistické vášně a mnozí Židé, kteří viděli tento Ježíšův zázrak, měli nepochybně dojem, že mají před sebou božsky zplnomocněného vůdce — přesně takového člověka, který by je mohl vést proti Římanům. Proto se rozhodli, že ho udělají králem.“ Zmíněné dílo dodává, že Ježíš tuto nabídku stát se politickým vůdcem „rozhodně odmítl“. Ježíš nepodpořil žádnou židovskou vzpouru proti římské nadvládě. Dokonce předpověděl výsledky vzpoury, k níž došlo po jeho smrti — nevýslovné utrpení pro obyvatele Jeruzaléma a zničení města. (Lukáš 21:20–24)
9. a) Jak Ježíš popsal vztah mezi jeho Královstvím a světem? b) Jaké vodítko poskytl Ježíš svým následovníkům, pokud jde o jejich jednání s vládami tohoto světa?
9 Krátce před svou smrtí Ježíš řekl zvláštnímu představiteli, který v Judě zastupoval římského císaře: „Mé království není částí tohoto světa. Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji sloužící by byli bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není z tohoto zdroje.“ (Jan 18:36) Dokud jeho Království neskoncuje s panstvím politických vlád, Kristovi učedníci budou jednat podle Kristova vzoru. I dnes poslouchají ustanovené autority, ale nezasahují do jejich politických záležitostí. (Daniel 2:44; Matouš 4:8–10) Ježíš svým učedníkům poskytl návod, jak to mají dělat, když řekl: „Splácejte tedy césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ (Matouš 22:21) Předtím, ve svém Kázání na hoře, řekl: „Jestliže někdo s autoritou tě nutí ke službě na jednu míli, jdi s ním dvě míle.“ (Matouš 5:41) V rámci tohoto kázání Ježíš objasňoval zásady, podle nichž bychom měli ochotně vyhovět oprávněným nárokům — ať v mezilidských vztazích, či ve vztahu k vládě, má-li na nás vláda nějaké požadavky, které jsou v souladu s Božím zákonem. (Lukáš 6:27–31; Jan 17:14, 15)
Křesťané a césar
10. Jaký svědomitý postoj k césarovi zaujímali podle jednoho historika raní křesťané?
10 Tyto stručné rady měly usměrňovat vztah mezi křesťany a státem. Historik E. W. Barnes v knize The Rise of Christianity (Vzestup křesťanství) napsal: „Kdykoli měli křesťané v následujících stoletích pochybnosti o svých povinnostech ke státu, obrátili se ke Kristovu autoritativnímu učení. Platili daně: ty mohly být velmi vysoké — před pádem Západní říše byly dokonce nesnesitelné —, a přesto je křesťané platili. Přesně tak křesťané plnili všechny další závazky ke státu, pokud se od nich nepožadovalo, aby césarovi dali to, co patří Bohu.“
11. Jak měli podle Pavlovy rady křesťané jednat se světskými panovníky?
11 V souladu s tím asi dvacet let po Kristově smrti napsal apoštol Pavel křesťanům v Římě: „Každá duše ať se podřizuje nadřazeným autoritám.“ (Římanům 13:1) Zhruba o deset let později, krátce před svým druhým uvězněním a před svou popravou v Římě, napsal Pavel Titovi: „Dále jim [krétským křesťanům] připomínej, aby se podřizovali a poslouchali vlády a autority jako panovníky a byli přichystáni ke každému dobrému dílu, aby o nikom nemluvili urážlivě, nebyli útoční, byli rozumní a projevovali veškerou mírnost ke všem lidem.“ (Titovi 3:1, 2)
Jak postupovalo porozumění totožnosti „nadřazených autorit“
12. a) Co považoval Charles Taze Russell za správný postoj křesťana k vládním autoritám? b) Jaké rozdílné názory na službu v armádě zastávali pomazaní křesťané za první světové války?
12 Již v roce 1886 napsal Charles Taze Russell v knize The Plan of the Ages (Plán věků): „Ani Ježíš, ani apoštolové nijak nezasahovali do záležitostí pozemských vládců . . . Učili církev poslouchat zákony a respektovat mocné kvůli jejich úřadu . . . platit předepsané daně a kromě případů, kdy zákony státu odporovaly zákonům Božím (Sk. 4:19; 5:29), nijak neodpírat podřídit se zavedeným zákonům. (Řím. 13:1–7; Mat. 22:21) Ježíš, apoštolové i členové prvotní církve byli všichni dbalí zákona, ačkoli byli odděleni od vlád tohoto světa a nijak se na nich nepodíleli.“ Tato kniha správně ztotožnila „vrchnosti“ neboli „nadřazené autority“, o nichž se zmínil apoštol Pavel, s lidskými vládními autoritami. (Římanům 13:1, Kralická bible) V roce 1904 bylo v knize The New Creation (Nové stvoření) uvedeno, že praví křesťané „by měli patřit k těm, kteří v současnosti nejvíce uznávají zákon — ne k agitátorům, ne k hašteřivým a nespokojeným“. Někteří tomu rozuměli tak, že se jedná o naprostou podřízenost vládní moci — a ti za první světové války dokonce přijali službu v ozbrojených silách. Jiní však viděli, že je vojenská služba v rozporu s Ježíšovým výrokem: „Všichni, kteří berou meč, mečem zahynou.“ (Matouš 26:52) Zjevně bylo zapotřebí jasněji porozumět tomu, co křesťanská podřízenost nadřazeným autoritám vlastně znamená.
13. Jaká změna v porozumění tomu, co jsou „vrchnosti“, byla zveřejněna v roce 1929 a jak se prokázalo, že to bylo prospěšné?
13 V roce 1929, v době, kdy zákony různých vlád začaly zakazovat věci, které Bůh přikazoval, či vyžadovat věci, které Boží zákon zakazoval, se začalo věřit, že „vrchnostmi“ musí být Jehova Bůh a Ježíš Kristus.b Toto porozumění měli Jehovovi služebníci v kritické době před druhou světovou válkou, během ní a také za studené války, kdy byly národy ve válečné pohotovosti a panovalo ovzduší strachu. Díváme-li se zpět, musíme říci, že tento náhled, který vyvyšoval svrchovanost Jehovy a jeho Krista, pomohl Božímu lidu, aby zůstal po celou tu náročnou dobu nekompromisně neutrální.
Relativní podřízenost
14. Jak byl v roce 1962 jasněji vysvětlen smysl slov Římanům 13:1, 2 a dalších veršů, které s tím souvisejí?
14 V roce 1961 byl dokončen Překlad nového světa Svatých písem. Jeho příprava žádala podrobné studium původních biblických jazyků Písma. Z přesného překladu slov, která byla použita ve 13. kapitole Římanům, a také z překladu takových úseků jako například Titovi 3:1, 2 a 1. Petra 2:13, 17, bylo zjevné, že pojem „nadřazené autority“ se nevztahuje na Nejvyšší autority — Jehovu a jeho Syna, Ježíše —, ale na lidské vládní autority. Koncem roku 1962 vyšly ve Strážné věži články, které 13. kapitolu Římanům přesně vysvětlovaly a také poskytly jasnější náhled, než měli badatelé Bible za dob C. T. Russella. Tyto články poukázaly na to, že křesťanská podřízenost autoritám nemůže být absolutní. Musí být relativní, taková, aby Boží služebníky neuváděla do rozporu z Božími zákony. Tuto důležitou myšlenku pak zdůraznily i další články ve Strážné věži.c
15., 16. a) Jak vedlo hlubší porozumění 13. kapitoly Římanům k větší vyrovnanosti? b) Jaké otázky zůstávají nezodpověděny?
15 Toto je klíč ke správnému porozumění 13. kapitoly Římanům. Pomáhá Jehovovým ctitelům k vyrovnanosti v projevování patřičné úcty politickým autoritám a k nekompromisnímu postoji v důležitých biblických zásadách. (Žalm 97:11; Jeremjáš 3:15) Umožňuje jim mít správný názor na svůj vztah k Bohu a na to, jak jednat se státem. Díky tomuto správnému porozumění Jehovův lid neopomíjí, že musí nejen splácet césarovy věci césarovi, ale i Boží věci Bohu.
16 Ovšem co konkrétně jsou césarovy věci? Co může stát právem žádat od křesťana? O těchto otázkách pojednává následující článek.
-
-
Splácejte césarovy věci césaroviStrážná věž – 1996 | 1. května
-
-
Splácejte césarovy věci césarovi
„Dávejte všem, co jim patří.“ (ŘÍMANŮM 13:7)
1., 2. a) Jak by podle Ježíšových slov měli křesťané zachovávat správný poměr mezi svými povinnostmi k Bohu a k césarovi? b) O co se Jehovovi služebníci v první řadě zajímají?
PODLE Ježíše některé věci dlužíme Bohu, a jiné césarovi neboli státu. Ježíš řekl: „Splácejte césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ Těmito několika slovy Ježíš ohromil své nepřátele a zároveň výstižně ukázal, že na svůj vztah k Bohu a na své jednání ke státu bychom měli mít vyrovnaný názor. Není divu, že se jeho posluchači „podivovali“. (Marek 12:17)
2 Jehovovi služebníci se samozřejmě v první řadě zajímají o to, aby spláceli Boží věci Bohu. (Žalm 116:12–14) Přitom však nezapomínají, že jim Ježíš řekl, aby některé věci spláceli césarovi. Jejich biblicky školené svědomí jim říká, aby na modlitbách zvažovali, do jaké míry mohou splácet césarovi to, co césar žádá. (Římanům 13:7) Mnoho novodobých právníků uznává, že pravomoc vlády je omezena a že žádný člověk ani žádná vláda nesmí přestoupit takzvané přirozené právo.
3., 4. Jaké zajímavé myšlenky byly zveřejněny o přirozeném právu, o zjeveném právu a o lidských zákonech?
3 Toto přirozené právo měl na mysli apoštol Pavel, když o lidech na celém světě napsal: „Co může být o Bohu poznáno, je mezi nimi zjevné, neboť jim to Bůh učinil zjevným. Jeho neviditelné vlastnosti jsou totiž jasně patrné od stvoření světa, protože je lze pochopit z učiněných věcí, dokonce i jeho věčnou moc a Božství, takže jsou neomluvitelní.“ Pokud budou tito lidé na přirozené právo reagovat, dotkne se to jejich svědomí. „Kdykoli totiž lidé z národů, kteří nemají zákon, činí přirozeně věci zákona, tito lidé, ačkoli nemají zákon, jsou zákonem sami sobě. Právě ti projevují, že mají záležitost zákona napsanou ve svém srdci, zatímco s nimi jejich svědomí vydává svědectví.“ (Římanům 1:19, 20; 2:14, 15)
4 Slavný anglický právník William Blackstone v 18. století napsal: „Toto právo přírody [přirozené právo] je stejně staré jako lidstvo, je diktované samotným Bohem a je samozřejmě každému jinému právu nadřazené. Je závazné pro lidi na celé zemi, v každém státě a v každé době: každý lidský zákon je neplatný, pokud odporuje přirozenému právu.“ William Blackstone dále pojednává o „zjeveném právu“, které je v Bibli: „Na těchto dvou základech — na právu přírody a na právu zjeveném — závisí každý lidský zákon; to znamená, že žádný lidský zákon by neměl těmto dvěma druhům práva odporovat.“ To je v souladu s tím, co řekl Ježíš o Bohu a césarovi, jak to čteme u Marka 12:17. Existují samozřejmě oblasti, v nichž Bůh určuje hranice v tom, co může césar na křesťanovi vyžadovat. Když Sanhedrin přikázal apoštolům, aby přestali kázat o Ježíšovi, ocitl se za touto hranicí. Apoštolové proto správně odpověděli: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ (Skutky 5:28, 29.)
„Boží věci“
5., 6. a) Co by měli mít křesťané více na paměti vzhledem k tomu, že se v roce 1914 zrodilo Boží Království? b) Jaké doklady předloží křesťan o tom, že je Božím služebníkem?
5 Zvláště od roku 1914, kdy Jehova Bůh, Všemohoucí, začal panovat jako Král prostřednictvím Kristova mesiášského Království, musí křesťané dbát na to, aby césarovi nedávali to, co patří Bohu. (Zjevení 11:15, 17) Dnes, více než kdy dříve, Boží zákon na křesťanech vyžaduje, aby ‚nebyli částí světa‘. (Jan 17:16) Křesťané jsou zasvěceni Bohu, Dárci života, a proto musí jasně dávat najevo, že již nepatří sami sobě. (Žalm 100:2, 3) Pavel napsal: „Patříme Jehovovi.“ (Římanům 14:8) Kromě toho se křesťan při křtu stává ordinovaným Božím služebníkem, a proto může říci to, co řekl Pavel: „[Bůh] nás vskutku dostatečně uzpůsobil, abychom byli služebníky.“ (2. Korinťanům 3:5, 6)
6 Apoštol Pavel také napsal: „Oslavuji svou službu.“ (Římanům 11:13) Měli bychom to jistě dělat i my. Nehledě na to, zda se na službě podílíme celodobě, nebo ne, uvědomujeme si, že je to sám Jehova, kdo nám naši službu přidělil. (2. Korinťanům 2:17) Někteří lidé mohou naše postavení zpochybňovat — proto každý zasvěcený, pokřtěný křesťan musí být připraven poskytnout jasný a jednoznačný důkaz o tom, že skutečně je služebníkem dobré zprávy. (1. Petra 3:15) Jeho služba by se měla projevovat v jeho chování. Jako Boží služebník by křesťan měl prosazovat a také sám uplatňovat čistou morálku, rodinnou soudržnost, poctivost a úctu k zákonu a řádu. (Římanům 12:17, 18; 1. Tesaloničanům 5:15) Nejdůležitější v životě křesťana je jeho vztah k Bohu a ke službě, kterou mu Bůh přidělil. Nemůže se toho vzdát, ani když mu to césar přikazuje. Je zjevné, že to patří mezi „Boží věci“.
„Césarovy věci“
7. Jakou pověst mají svědkové Jehovovi vzhledem k placení daní?
7 Svědkové Jehovovi vědí, že ‚nadřazeným autoritám‘ neboli vládám dluží ‚podřízenost‘. (Římanům 13:1) Proto když césar neboli stát vznáší nějaký oprávněný požadavek, biblicky školené svědomí svědkům Jehovovým dovolí, aby tomuto požadavku vyhověli. Praví křesťané například patří k nejvzornějším daňovým poplatníkům na světě. Německý list Münchner Merkur o svědcích Jehovových napsal: „Jsou to nejpoctivější a nejdochvilnější daňoví poplatníci ve Spolkové republice.“ Italský list La Stampa uvedl: „Jsou to nejloajálnější občané, jaké by si kdo mohl přát: neprovádějí daňové úniky ani se nesnaží nepohodlné zákony obejít pro vlastní prospěch.“ Jehovovi služebníci to dělají „kvůli svému svědomí“. (Římanům 13:5, 6)
8. Je to, co dlužíme césarovi, omezeno na peněžní daně?
8 Patří však mezi „césarovy věci“ ještě něco jiného než placení daní? Ano. Pavel uvedl takové věci jako strach a čest. Německý učenec Heinrich Meyer v knize Critical and Exegetical Hand-Book to the Gospel of Matthew (Kritická a exegetická příručka k Matoušovu evangeliu) napsal: „Za [césarovy věci] . . . bychom neměli považovat jen občanskou daň, ale vše, na co má césar nárok vzhledem ke svému oprávněnému panování.“ Historik E. W. Barnes v díle The Rise of Christianity (Vzestup křesťanství) uvedl, že dluží-li křesťan daně, rozhodně je splatí a „také splní veškeré další povinnosti vůči státu — avšak za té podmínky, že se od něho nepožaduje, aby césarovi dal to, co patří Bohu“.
9., 10. Proč by mohl nějaký křesťan váhat, když má splácet césarovi to, co césarovi patří, a jaké skutečnosti by měl mít na mysli?
9 Co by mohl stát požadovat a přitom si nedělal nárok na to, co právem patří Bohu? Někteří křesťané měli dojem, že césarovi mohou oprávněně dát peníze v podobě daní, ale nic jiného. Necítili by se dobře, kdyby césarovi dali něco, co by jim zabralo čas, který by mohli využít na teokratickou činnost. Je sice pravda, že bychom měli „milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou“, ale Jehova očekává, že svůj čas budeme věnovat i jiným věcem, nejen posvátné službě. (Marek 12:30; Filipanům 3:3) Například křesťané, kteří žijí v manželství, by si měli vyhradit určitý čas na to, aby se věnovali svému manželskému druhovi. To není nesprávná činnost, ale apoštol Pavel říká, že to jsou „světské věci“, ne „Pánovy“. (1. Korinťanům 7:32–34; srovnej 1. Timoteovi 5:8.)
10 Kristus také oprávnil své následovníky, aby ‚spláceli‘ daně, a to rozhodně znamená, že k tomu mají využívat čas, který zasvětili Jehovovi, protože je mu zasvěcen celý náš život. Činí-li daně v průměru 33 procent příjmu (v některých zemích i více), pak to znamená, že pracující odevzdají každý rok do státní pokladny průměrnou částku ve výši své čtyřměsíční mzdy. Jinými slovy, než pracující odejde do důchodu, splatí na daních — které požaduje „césar“ — tolik, kolik vydělal zhruba za patnáct let. Uvažujme dále o otázce vzdělání. Ve většině zemí existuje povinná školní docházka a po tu dobu rodiče musí posílat své dítě do školy. Délka povinné školní docházky je v různých zemích různá. Ve většině zemí je to poměrně dlouhá doba. Vzdělávání ve škole je sice obvykle prospěšné, ale je to césar, kdo určuje, jak velká část života dítěte musí být věnována škole, a křesťanští rodiče se tomuto rozhodnutí césara podřizují.
Povinná vojenská služba
11., 12. a) Jaké nároky má v mnoha zemích césar? b) Jak se první křesťané dívali na vojenskou službu?
11 Dalším požadavkem, který césar v některých zemích má, je povinná vojenská služba. Ve dvacátém století bylo toto opatření zavedeno ve většině zemí v době války a některé země je mají i v období míru. Ve Francii se této povinnosti mnoho let říkalo krevní daň. To znamenalo, že každý mladý muž musel být ochoten položit za vlast i život. Mohou lidé, kteří se zasvětili Jehovovi, dát s čistým svědomím svůj život césarovi? Jaký názor na to měli křesťané v prvním století?
12 Nejranější křesťané se snažili být dobrými občany, ale jejich víra jim bránila vzít druhému člověku život nebo obětovat svůj vlastní život státu. The Encyclopedia of Religion (Encyklopedie náboženství) uvádí: „Raní církevní otcové, včetně Tertulliana a Origena, potvrdili, že křesťané nesměli nikomu vzít život, což jim bránilo sloužit v římském vojsku.“ Profesor C. J. Cadoux v knize The Early Church and the World (Raná církev a stát) uvádí: „Přinejmenším až do vlády Marka Aurélia [161–180 n. l.] se žádný křesťan po svém křtu nestal vojákem.“
13. Proč se většina členů křesťanstva nedívá na vojenskou službu tak, jak se na ni dívali první křesťané?
13 Proč mají dnes členové církví křesťanstva odlišný názor? Kvůli prudkému obratu, k němuž došlo ve čtvrtém století. Katolické dílo A History of the Christian Councils (Dějiny křesťanských koncilů) uvádí: „Za vlády pohanských císařů . . . mělo mnoho křesťanů náboženské výhrady k vojenské službě, a proto ozbrojenou službu buď rozhodně odmítali, anebo dezertovali. Koncil [arleský, roku 314 n. l.] se pak zabývá změnami, které zavedl Konstantin, a stanoví povinnost křesťanů vykonávat vojenskou službu . . . , jelikož církev je v míru (in pace) [se státem] a vladař je křesťanům nakloněn.“ Následkem tohoto porušení Ježíšova učení duchovenstvo křesťanstva až dodnes povzbuzuje svá stáda k vojenské službě, ačkoli někteří jednotlivci z důvodu svědomí tuto službu odepřeli.
14., 15. a) Na jakém základě jsou křesťané v některých zemích osvobozeni od vojenské služby? b) Není-li zproštění vojenské služby možné, které biblické zásady křesťanovi pomohou, aby se rozhodl správně?
14 Jsou dnes křesťané povinni připojit se v této záležitosti k většině? Ne. Jestliže Bohu zasvěcený, pokřtěný křesťan žije v zemi, kde jsou náboženští služebníci zproštěni vojenské služby, může toto opatření využít, protože ve skutečnosti takovým služebníkem je. (2. Timoteovi 4:5) Řada zemí, včetně Spojených států a Austrálie, poskytovala možnost zproštění vojenské služby i v době války. A v době míru jsou svědkové Jehovovi, jakožto náboženští služebníci, v mnoha zemích, kde je povinná vojenská služba, této povinnosti zproštěni. Tak mohou nadále lidem pomáhat svou veřejnou službou.
15 Ale co by měl křesťan dělat v případě, že žije v zemi, kde náboženští služebníci zproštěni vojenské služby nejsou? Pak bude muset na základě svého biblicky školeného svědomí učinit osobní rozhodnutí. (Galaťanům 6:5) Na jedné straně bude brát ohled na césarovu autoritu, na druhé straně však bude pečlivě zvažovat, co dluží Jehovovi. (Žalm 36:9; 116:12–14; Skutky 17:28) Takový křesťan bude pamatovat na to, že znakem pravého křesťana je láska ke všem spoluvěřícím — i k těm, kteří žijí v jiné zemi nebo jsou příslušníky jiného kmene. (Jan 13:34, 35; 1. Petra 2:17) Také nezapomene na biblické zásady, které vyplývají z takových textů, jako je například Izajáš 2:2–4; Matouš 26:52; Římanům 12:18; 14:19; 2. Korinťanům 10:4 a Hebrejcům 12:14.
Civilní služba
16. Jakou nevojenskou službu vyžaduje v některých zemích césar od těch, kdo nepřijímají vojenskou službu?
16 Existují však země, kde stát sice náboženské služebníky nezprošťuje vojenské služby, ale uznává, že někteří jednotlivci mohou mít vůči vojenské službě výhrady. Mnohé z těchto zemí zavedly určité opatření, aby tito lidé s citlivým svědomím nebyli k vojenské službě nuceni. V některých zemích se za povinnou nevojenskou službu považuje civilní služba, například nějaká společensky prospěšná práce. Může se křesťan, který je zasvěcen Bohu, na takové službě podílet? I v tomto případě se musí Bohu zasvěcený, pokřtěný křesťan sám rozhodnout na základě svého biblicky školeného svědomí.
17. Existuje biblický precedens k nevojenské občanské službě?
17 Zdá se, že i v biblických dobách byl uplatňován jistý druh povinné služby. Jedna dějepisná kniha uvádí: „Kromě daní a poplatků, které museli obyvatelé Judeje platit, existovala též robota [neplacená práce požadovaná veřejnou správou]. Bylo to starověké východní nařízení, které helénské i římské úřady převzaly a využívaly . . . I Nový zákon uvádí příklady roboty v Judeji, z čehož je patrné, že robota byla velmi rozšířená. V rámci tohoto zvyku přinutili vojáci Šimona z Kyréné, aby nesl Ježíšův kříž [mučednický kůl] (Matouš 5:41; 27:32; Marek 15:21; Lukáš 23:26).“
18. Jaké nevojenské, nenáboženské a společensky prospěšné druhy práce svědkové Jehovovi často vykonávají?
18 Obdobné to je v některých zemích dnes, kdy stát nebo místní úřady požadují od občanů účast na různých formách společensky prospěšné služby. V některých případech má tato služba podobu konkrétní práce, například kopání studní nebo stavba silnic; v jiných případech jde o službu konanou v pravidelnou dobu, například týdenní úklid v ulicích, ve školách nebo v nemocnicích. Je-li taková občanská, civilní služba společensky prospěšná a není-li spojena s falešným náboženstvím či z jiného důvodu nepřijatelná pro svědomí křesťana, svědkové Jehovovi se na ní obvykle podílejí. (1. Petra 2:13–15) To často vedlo k vynikajícímu svědectví a někdy to umlčelo ty, kdo svědky falešně obviňovali z protivládních postojů. (Srovnej Matouše 10:18.)
19. Jak by měl křesťan postupovat, když od něho césar žádá, aby po určitou dobu vykonával povinnou nevojenskou službu?
19 Co by však měl křesťan dělat, když od něho stát požaduje, aby po určitou dobu vykonával civilní službu, která je součástí povinné služby a která je pod civilní správou? I v takovém případě musí křesťan učinit osobní rozhodnutí na základě svého školeného svědomí. „Všichni budeme stát před Boží soudní stolicí.“ (Římanům 14:10) Křesťané, kteří jsou postaveni před nějaký požadavek césara, by tu záležitost měli na modlitbách zkoumat a rozjímat o ní.a Mohlo by být také moudré, kdyby si o tom promluvili se zralými křesťany ve sboru. Pak musí učinit osobní rozhodnutí. (Přísloví 2:1–5; Filipanům 4:5)
20. Které otázky a biblické zásady pomohou křesťanovi při jeho uvažování o povinné nevojenské civilní službě?
20 Když se křesťan zabývá takovým výzkumem, měl by mít na zřeteli některé biblické zásady. Pavel řekl, že musíme ‚poslouchat vlády a autority jako panovníky, . . . být přichystáni ke každému dobrému dílu, . . . být rozumní a projevovat veškerou mírnost ke všem lidem‘. (Titovi 3:1, 2) Zároveň bude dobré, když křesťan prozkoumá, jaký druh práce by měl v rámci civilní služby vykonávat. Pokud ji přijme, bude moci jakožto křesťan zůstat neutrální? (Micheáš 4:3, 5; Jan 17:16) Byl by při civilní službě zapleten do nějakého falešného náboženství? (Zjevení 18:4, 20, 21) Bude ho výkon civilní služby omezovat nerozumnou měrou v plnění křesťanských povinností? (Matouš 24:14; Hebrejcům 10:24, 25) Bude moci při výkonu této služby dělat nadále duchovní pokroky, a snad se i podílet na celodobé službě? (Hebrejcům 6:11, 12)
21. Jak by se měl sbor dívat na bratra, který učinil rozhodnutí ve věci povinné nevojenské civilní služby — bez ohledu na to, jaké toto rozhodnutí je?
21 Co se stane, když si křesťan na tyto otázky upřímně odpoví a usoudí, že státem požadovaná civilní služba je ‚dobré dílo‘, na němž se v rámci své poslušnosti autoritám může podílet? Pak je to jeho osobní rozhodnutí před Jehovou. Jmenovaní sboroví starší i ostatní členové sboru by měli respektovat svědomí takového bratra a nadále jej považovat za křesťana, který má dobrou pověst. Jestliže však má křesťan dojem, že nemůže jistý druh civilní služby vykonávat, i jeho postoj by měl být respektován. Ani on kvůli svému postoji neztrácí dobrou pověst a ostatní by ho měli láskyplně podporovat. (1. Korinťanům 10:29; 2. Korinťanům 1:24; 1. Petra 3:16)
22. Co budeme nadále dělat bez ohledu na to, v jaké situaci se nacházíme?
22 Jako křesťané nepřestaneme dávat „čest tomu, kdo vyžaduje takovou čest“. (Římanům 13:7) Budeme respektovat řád a snažit se být pokojnými občany dbalými zákona. (Žalm 34:14) Můžeme se dokonce modlit „za krále a za všechny, kteří jsou ve vysokém postavení“, když tito lidé mají učinit rozhodnutí, které bude mít dopad na náš křesťanský život a na naše dílo. Doufáme, že když budeme splácet césarovy věci césarovi, budeme moci „dále vést klidný a tichý život s plnou zbožnou oddaností s vážností“. (1. Timoteovi 2:1, 2) Především však budeme kázat dobrou zprávu o Království jako o jediné naději lidstva a svědomitě splácet Boží věci Bohu a césarovy věci césarovi.
-