ŘEČTINA

Jazyk patřící k indoevropské jazykové rodině. (Hebrejština patří k jiné jazykové rodině, totiž semitské.) Řečtina je jazyk, v němž byla původně napsána Křesťanská řecká písma (kromě Matoušova evangelia, které bylo nejprve napsáno hebrejsky) a v němž byl také pořízen první úplný překlad Hebrejských písem, totiž řecká Septuaginta. Je to jazyk flektující, který dosahuje výrazové mnohotvárnosti pomocí kmenů, předpon a koncovek.

Koiné. Období přibližně mezi lety 300 př. n. l. a 500 n. l. bylo věkem koiné neboli obecné řečtiny; v ní se smísily různé řecké dialekty, mezi nimiž nejsilnějším vlivem působilo nářečí attické. Koiné se stala mezinárodním jazykem. Před ostatními tehdejšími jazyky měla velmi výraznou výhodu, protože byla známa prakticky všude. Výrazem koiné je míněna obecná mluva neboli nářečí, které je všem společné. O rozšíření koiné svědčí skutečnost, že se do tohoto jazyka překládaly výnosy císařských místodržitelů a římského senátu, aby byly rozšířeny po celé Římské říši. Když byl Ježíš přibit na kůl, byl tedy nad jeho hlavou umístěn nápis, v němž byla jeho obžaloba napsána nejen v oficiální latině a v hebrejštině, ale také v řečtině (v koiné). (Mt 27:37; Jan 19:19, 20)

O používání řečtiny v izraelské zemi jeden znalec uvádí: „Ačkoli helénismus a jeho projevy převážná část židovského lidu odmítala, styku s Řeky a používání řečtiny se Židé rozhodně nevyhýbali. . . . Palestinští učitelé si velmi vážili řeckého překladu Písma a považovali jej za prostředek k tomu, aby se pravda mohla dostat k pohanům.“ (Hellenism, N. Bentwich, 1919, s. 115) Řecká Septuaginta ovšem měla sloužit především Židům, a to zejména Židům v diaspoře, kteří už nemluvili čistě hebrejsky, ale dobře znali řečtinu. Staré hebrejské výrazy, které se kdysi používaly v souvislosti s židovským uctíváním, byly nahrazeny výrazy řeckého původu. Příkladem toho, jak Židé přijímali řecká slova, je výraz sy·na·go·geʹ, který znamená „shromáždění“.

Koiné inspirovaných křesťanských pisatelů. Pisatelům inspirovaných Křesťanských písem záleželo na tom, aby zpráva, kterou měli sdělit, byla srozumitelná všem lidem, a proto nepoužívali klasickou řečtinu, ale koiné. Všichni tito pisatelé byli Židé. Ačkoli byli Semité, neměli zájem na šíření semitských názorů, ale záleželo jim na tom, aby rozšiřovali pravdu čistého křesťanství, a pomocí řečtiny se mohli dostat k více lidem. Mohli lépe vykonávat své poslání, totiž ‚činit učedníky z lidí všech národů‘. (Mt 28:19, 20) Koiné byla znamenitým nástrojem také proto, že jim umožňovala vyjádřit jemné detaily hlubokých myšlenek, které chtěli sdělit.

Svým vznešeným poselstvím dodali inspirovaní křesťanští pisatelé řečtině koiné sílu, důstojnost a vřelost. V kontextu inspirovaného Písma dostala řecká slova plnější a duchovnější význam.

Abeceda. Z řecké abecedy pocházejí — přímo nebo nepřímo — všechny dnešní evropské abecedy. Řekové však svou abecedu nevynalezli, ale převzali ji od Semitů. To je patrné ze skutečnosti, že písmena řecké abecedy (asi ze sedmého století př. n. l.) se podobala písmenům hebrejským (asi z osmého století př. n. l.). Také pořadí písmen v abecedě bylo až na několik výjimek v podstatě stejné. Velmi podobná je také výslovnost jmen některých písmen, například: alʹfa (řecké) a ʼaʹlef (hebrejské), beʹta (řecké) a béth (hebrejské), delʹta (řecké) a daʹleth (hebrejské) a mnoho jiných. Koiné měla 24 písmen. Když Řekové přizpůsobovali semitskou abecedu řeckému jazyku, dosáhli cenného obohacení tím, že přebývající písmena, pro která neměli odpovídající souhlásky (ʼaʹlef, heʼ, chéth, ʽaʹjin, waw, a jódh), převzali a použili k označení samohlásek a, e (krátké), e (dlouhé), o, y a i.

Slovní zásoba. Řečtina má poměrně bohatou slovní zásobu, která se vyznačuje přesností. Ten, kdo psal řecky, měl k dispozici dostatek slov, která mu umožňovala podle potřeby vyjadřovat jemné významové rozdíly a odstíny. Řečtina například rozlišuje běžné poznání gnoʹsis (1Ti 6:20) a prohloubené poznání e·piʹgno·sis (1Ti 2:4); rozlišuje také alʹlos (Jan 14:16), jež znamená „jiný“ téhož druhu, a heʹte·ros, jež znamená „jiný“ odlišného druhu. (Ga 1:6) V jiných jazycích byla do mnoha výrazů včleněna řecká slova a také základní kořeny, z nichž se řecká slova skládají, což vedlo k tomu, že výrazové prostředky v takovém jazyce jsou přesnější a vyhraněnější.

Podstatná jména. Skloňováním podstatných jmen se vyjadřuje pád, rod a číslo. Slova, jež s podstatnými jmény souvisejí, například zájmena a přídavná jména, se skloňují shodně se slovem, k němuž se vztahují nebo které modifikují.

Pád. Obecně se v koiné vyjadřuje pět pádů. (Někteří znalci jich uvádějí osm.) V češtině se různé pády podstatných jmen, stejně jako jmen přídavných, zájmen a číslovek, vyjadřují většinou různými tvary. Rovněž v koiné se každý pád obvykle vyjadřuje jiným tvarem nebo koncovkou.

Člen. Čeština, na rozdíl od řečtiny a také od angličtiny, člen jakožto prostředek k vyjádření určenosti nemá. Při neurčenosti si proto vypomáhá například slovy „jeden“ nebo „nějaký“ a při určenosti slovem „ten“ nebo využívá jiných jazykových prostředků, zejména pořádku slov. Koiné má pouze jeden člen ὁ (ho), který do jisté míry odpovídá anglickému určitému členu „the“ a českým ukazovacím zájmenům „ten“, „ta“, „to“. Řecký člen se skloňuje podle pádu, rodu a čísla stejně jako podstatná jména.

Řecký člen se používá nejen ke zdůraznění podstatných jmen jako v angličtině, ale také ve spojení s infinitivy, přídavnými jmény, příslovci, větnými úseky, větnými členy, a dokonce s celými větami. Použití členu s přídavným jménem najdeme v řečtině u Jana 10:11, kde by doslovný překlad tohoto textu zněl: „Já jsem ten pastýř ten znamenitý.“ To je silnější než pouhé: „Já jsem ten znamenitý pastýř.“ Je to, jako by slovo „znamenitý“ bylo uvedeno kurzívou.

Příklad toho, jak může být v řečtině člen uplatněn na celý větný úsek, vidíme v Římanům 8:26, kde před větným úsekem „o co bychom se měli modlit, jak potřebujeme“ předchází člen rodu středního. Doslova by tedy tento úsek zněl „to, o co bychom se měli modlit“. (Int) Určitým členem se do středu pozornosti dostává vyhraněná otevřená otázka, a tak je přesněji vystižena podstata pisatelovy myšlenky.

Slovesa. Slovesa se v řečtině tvoří ze slovesného kořene, a to především pomocí kmenů a afixů neboli předpon a přípon. Při časování sloves se rozeznává slovesný rod, způsob, čas, osoba a číslo. Studium sloves je v řečtině obtížnější než studium podstatných jmen. Porozumění řečtině koiné, zejména pokud jde o slovesa, se v posledních letech prohloubilo, takže v Křesťanských řeckých písmech mohou překladatelé vyjadřovat skutečný význam a významové odstíny lépe, než jak to bylo možné v překladech starších. Následující odstavce budou pojednávat o některých zajímavějších rysech řeckých sloves a o tom, jak poznatky o těchto vlastnostech ovlivňují porozumění Bibli.

Slovesný rod. V češtině je slovesný rod pouze dvojí, činný a trpný, zatímco pro řečtinu je charakteristický rovněž „rod střední“ (medium). Tento rod vyjadřuje, že výsledky činnosti zasahují podmět, který činnost někdy sám vyvíjí. Středním rodem se zdůrazňuje zájem činitele děje na ději, který je slovesem vyjádřen.

Střední rod se také používal k zesílení významu. Měl podobný účel jako kurzíva v češtině. Když se Pavel dozvěděl, že ho v Jeruzalémě čekají pouta a soužení, řekl: „Přesto si vůbec necením svou duši jako drahou, jen když budu moci dokončit svůj běh a službu, kterou jsem přijal od Pána Ježíše.“ (Sk 20:22–24) Sloveso „cenit si“, doslova „činit cennou pro sebe“, je překladem řeckého slovního spojení, v němž je sloveso „činit“ vyjádřeno středním rodem poi·ouʹmai. Pavel neříká, že si necení svého života, ale říká, že je pro něho daleko důležitější to, aby splnil svou službu. To je jeho závěr, bez ohledu na to, co si myslí druzí.

Střední rod je použit také ve Filipanům 1:27: „Jen se chovejte [nebo „chovejte se dále jako občané“] způsobem hodným dobré zprávy o Kristu.“ Sloveso po·li·teuʹo·mai je v tomto textu ve středním rodu po·li·teuʹe·sthe, „chovejte se dále jako občané“, tedy účastněte se občanských činností tím, že se podílíte na oznamování dobré zprávy. Římští občané se obvykle aktivně podíleli na státních záležitostech, protože římskému občanství byla přisuzována velká cena, zejména ve městech, jejichž obyvatelé obdrželi občanství od Říma, například ve Filipech. Pavel zde tedy křesťanům říká, že nesmějí být nečinní, že nestačí, aby byli křesťany jen formálně, ale že je nutné, aby se podíleli na křesťanské činnosti. To odpovídá slovům, která jim řekl později: „Pokud jde o nás, naše občanství existuje v nebesích.“ (Fil 3:20)

Časy. Dalším důležitým charakteristickým rysem řečtiny, který přispívá k její přesnosti, je používání slovesných časů. Slovesa a jejich časy zahrnují dva prvky: způsob děje (důležitější) a dobu děje (méně důležitá). V řečtině se u děje rozlišují tří hlavní hlediska a podle nich může být děj modifikován jako: (1) děj probíhající („být na útěku“ nebo „utíkat“), což se vyjadřuje v podstatě přítomným časem; tím se především zdůrazňuje děj, který probíhá postupně nebo který se ze zvyku či znovu opakuje; (2) děj dokončený či dovršený („utéci [a být tedy v bezpečí]“), přičemž hlavní slovesný čas je perfektní, a (3) děj jednodobý či okamžitý („dát se na útěk“) vyjádřený aoristem. Existují ovšem i jiné časy, například imperfektum, minulé perfektum a čas budoucí.

Rozdíl mezi řeckými časy je patrný z následujících příkladů: V 1. Jana 2:1 (KJ) apoštol Jan říká: „Jestliže někdo hřeší, máme zastánce u Otce.“ Řecké sloveso přeložené zde jako „hřešit“ je ve tvaru aoristu, z čehož je patrné, že děj je jednodobý či okamžitý. Aorist zde poukazuje na jedno zhřešení, zatímco to, že je někdo v hříšném stavu nebo že trvale či postupně stále hřeší, by bylo vyjádřeno přítomným časem. Jan tedy nemluví o někom, kdo ze zvyku neustále hřeší, ale o tom, kdo ‚zhřeší‘. (Srovnej Mt 4:9, kde aorist ukazuje, že Ďábel nevyžadoval, aby ho Kristus stále či trvale uctíval, ale aby mu prokázal „akt uctívání“.)

Jestliže se však nebere v úvahu to, že v 1. Jana 3:6, 9 je sloveso v přítomném čase, mohlo by se zdát, že tato Janova slova jsou v rozporu se slovy citovanými předtím. V King James Version je zde uvedeno: „Kdož v něm zůstává, nehřeší“ a „kdož se narodil z Boha, nedopouští se hříchu“. Z tohoto překladu není patrné trvání děje, které je v případě použitých řeckých slov vyjádřeno přítomným časem. Některé moderní překlady neuvádějí „nehřeší“ a „nedopouští se hříchu“, ale všímají si toho, že jde o děj probíhající, a slovesné tvary proto překládají slovy: „nepáchá hřích“, „nesetrvává v hříchu“ (NS), „nehřeší ze zvyku“, „nepáchá hřích“ (Ph), „nesetrvává v hříchu“ (TEV). U Matouše 6:33 čteme příkaz, který dal Ježíš svým následovníkům: „Neustále tedy hledejte nejprve království“; je patrné, že zde jde o pokračující usilovnou činnost, což ve znění „hledejte nejprv království“ (KB) není zdůrazněno.

Výrazný rozdíl mezi přítomným časem a aoristem je patrný také při vyjadřování zákazů. Zákaz vyjádřený v přítomném čase znamená víc než jen něco nedělat. Znamená přestat to dělat. Ženám, které šly za Ježíšem cestou ke Golgotě, Ježíš neřekl jen „neplačte“ (EP), ale protože již plakaly, řekl: „Přestaňte nade mnou plakat.“ (Lk 23:28) Mužům, kteří v chrámu prodávali holubice, řekl Ježíš podobně: „Přestaňte dělat z domu mého Otce dům kupčení!“ (Jan 2:16) V Kázání na hoře řekl: „Přestaňte být úzkostliví“ o to, co budete jíst, pít nebo co si budete oblékat. (Mt 6:25) Naproti tomu zákaz vyjádřený aoristem byl příkazem nedělat něco ve kterékoli dané době nebo chvíli. Ježíš řekl svým posluchačům: „Nikdy tedy nebuďte úzkostliví [tedy v žádné chvíli nebuďte úzkostliví] o příští den.“ (Mt 6:34) Zde je použit aorist, protože jde o to, že učedníci nemají být úzkostliví v žádné době.

Jiným příkladem, z něhož je patrné, že při překladu je nutné brát v úvahu řecké slovesné časy, je text Hebrejcům 11:17. Některé překlady neberou v úvahu zvláštní význam slovesných časů. V Kralické bibli je o Abrahamovi řečeno: „Jednorozeného obětoval ten, kterýž byl zaslíbení přijal.“ Řecké sloveso přeložené slovem „obětoval“ je v imperfektu, což může vyjadřovat to, že děj sice byl zamýšlen nebo že byl vzhledem k němu učiněn pokus, ale že nebyl uskutečněn nebo dovršen. V souladu s tím, co se skutečně stalo, je tedy vhodnější přeložit řecké sloveso vazbou ‚pokoušel se obětovat‘. Podobně když se u Lukáše 1:59 mluví o době, kdy byl obřezán syn Zecharjáše a Alžběty, použité imperfektum ukazuje, že tato pasáž nemá znít „nazývali jej jménem otce jeho Zachariášem“ (KB), ale má znít „hodlali [malé dítě] nazvat jménem jeho otce Zecharjáše“ (NS). To odpovídá tomu, co se skutečně stalo, že mu totiž bylo — podle pokynu anděla Gabriela — dáno jméno Jan. (Lk 1:13)

Transliterace. Jde o přepis řeckých slov písmeny jiné abecedy. Ve většině případů se jednotlivé písmeno nahrazuje písmenem jiné abecedy, například b za β, g za γ atd. To platí i pro řecké samohlásky — a za α, e za ε, e za η, i za ι, o za ο, y za υ a o za ω.

Dvojhlásky. Výše uvedené pravidlo náhrady jednoho písmene druhým platí i pro většinu dvojhlásek: ai za αι, ei za ει, oi za οι. Řecké písmeno yʹpsi·lon (υ) je výjimkou v těchto případech: αυ je au, nikoli ay; ευ je eu, nikoli ey; ου je ou, nikoli oy; υι je ui, nikoli yi; ηυ je eu, nikoli ey.

V některých případech však spojení, které se může jevit jako dvojhláska, bude mít nad druhým písmenem znaménko trema ( ͏̈), například αϋ, εϋ, οϋ, ηϋ, ωϋ, αϊ, οϊ. Trema nad písmeny i·oʹta (ϊ) nebo yʹpsi·lon (ϋ) ukazuje, že tyto hlásky netvoří s předcházející samohláskou dvojhlásku. Proto yʹpsi·lon označené tremou se transliteruje jako y, a ne jako u. Příklady, které zde byly uvedeny, se ve stejném pořadí přepíší takto: ay, ey, oy, ey, oy, ai, oi.

Pod některými samohláskami (α, η, ω) se píše malé písmeno i·oʹta (ι) (takzvané i·oʹta subscriptum). Při přepisu řeckých písmen se v těchto případech i·oʹta (neboli i) neumísťuje pod řádku, ale následuje za písmenem, pod nímž je napsáno v řečtině. Proto ᾳ je ai, ῃ je ei a ῳ je oi.

Akcenty. V řečtině jsou tři typy přízvuku: ostrý (΄), průtažný ( ͏̑) a těžký (`). Uvádějí se nad samohláskou té slabiky, kterou zdůrazňují. V této publikaci jsou však přízvuky uváděny na konci přízvučné slabiky a pro všechny typy řeckého přízvuku se používá jeden znak. Například ve slově λόγος je přízvuk vyznačen takto: loʹgos; ζῷον se přepisuje zoiʹon.

Slabiky. Při transliteraci jsou všechny slabiky od sebe odděleny buď tečkou, nebo akcentem, což je pomocí pro výslovnost. Řecké slovo má tolik slabik, kolik má samohlásek nebo dvojhlásek. Slovo λόγος (loʹgos) má dvě samohlásky, tedy dvě slabiky. Dvě samohlásky ve dvojhlásce tvoří jen jednu slabiku, nikoli dvě. Slovo πνεῦμα (pneuʹma) má jednu dvojhlásku (eu) a jednu další samohlásku (a), má tedy dvě slabiky.

Dělení slabik se řídí těmito pravidly: (1) Jestliže se uprostřed slova vyskytuje jedna souhláska, umísťuje se s následující samohláskou do následující slabiky. Slovo πατήρ se tedy přepisuje pa·terʹ. (2) Někdy se uprostřed řeckého slova vyskytuje kombinace souhlásek. Pokud touto kombinací souhlásek může začínat některé řecké slovo, může být také na začátku slabiky. Například slovo κόσμος se dělí takto: koʹsmos. Spojení sm je zachováno ve druhé slabice, protože mnoho řeckých slov — například Smyrʹna — začíná těmito dvěma souhláskami. Jestliže je naproti tomu určitá kombinace souhlásek uprostřed slova a žádné řecké slovo touto kombinací nezačíná, tyto souhlásky jsou rozděleny. Slovo βύσσος se tedy přepisuje jako bysʹsos, protože hláskami ss žádné řecké slovo nezačíná.

Znaménka pro přídech. Samohláska na začátku slova musí být označena znaménkem buď pro přídech „jemný“ (᾿), nebo pro přídech „ostrý“ (῾). Znaménko pro přídech „jemný“ (᾿) se v transliteraci nemusí uvádět; přídech „ostrý“ (῾) se na začátku slova musí vyznačit písmenem h. Pokud je první písmeno velké, tato znaménka pro přídech se uvádějí před slovem. Proto se Ἰ transliteruje jako I, zatímco Ἱ se transliteruje jako Hi. U slov začínajících malým písmenem se přídech vyznačuje znaménkem nad prvním písmenem nebo u většiny dvojhlásek nad písmenem druhým. Proto se slovo αἰών přepisuje jako ai·onʹ, zatímco ἁγνός se přepisuje jako ha·gnosʹ a αἱρέομαι jako hai·reʹo·mai.

Kromě toho řecké písmeno rho (ρ), které se přepisuje jako r, na začátku slova vždy vyžaduje znaménko pro „ostrý“ přídech (῾). Slovo ῥαββεί se tedy přepisuje jako rhab·beiʹ.

[Tabulka na straně 574]

ŘECKÁ ABECEDA

Písmeno

Jméno

Transliterace a výslovnost¹

Α α

alʹfa

a

Β β

beʹta

b

Γ γ

gamʹma

g²

Δ δ

delʹta

d

Ε ε

eʹpsi·lon

e, krátké, jako v „dech“

Ζ ζ

zeʹta

z

Η η

eʹta

e, dlouhé, jako v „léto“

Θ θ

theʹta

th

Ι ι

i·oʹta

i jako v „paní“

Κ κ

kapʹpa

k

Λ λ

lamʹbda

l

Μ μ

my

m

Ν ν

ny

n

Ξ ξ

xi

x

Ο ο

oʹmi·kron

o, krátké, jako v „most“

Π π

pi

p

Ρ ρ

rho

r

Σ σ, ς³

sigʹma

s

Τ τ

tau

t

Υ υ

yʹpsi·lon

y nebo U,⁴ jako německé ü

Φ φ

fi

f

Χ χ

chi

ch

Ψ ψ

psi

ps

Ω ω

o·meʹga

o, dlouhé, jako v „próza“

¹ Zde uvedená výslovnost se liší od novořecké.

² Před κ, ξ, χ nebo následující hláskou γ je nosová a vyslovuje se jako n ve slově „banka“.

³ Používá se pouze tehdy, vyskytuje-li se sigʹma na konci slova.

⁴ Yʹpsi·lon je u, jestliže je součástí dvojhlásky.