Kapitola 12

Ježíšův křest

JAN začíná kázat a asi po šesti měsících k němu přichází k řece Jordánu Ježíš, jemuž je nyní třicet let. Proč přichází? Aby jej prostě společensky navštívil? Nebo snad má Ježíš jen zájem o to, jak Jan pokračuje ve své práci? Ne, Ježíš Jana žádá, aby ho pokřtil.

Jan bez rozmýšlení namítá: „Já potřebuji být pokřtěn tebou, a ty přicházíš ke mně?“ Jan ví, že jeho bratranec Ježíš je zvláštní Boží Syn. Vždyť Jan dokonce poskočil radostí v lůně své matky, když je navštívila Marie, která již byla těhotná a nosila Ježíše! Janovi o tom později určitě vyprávěla jeho matka Alžběta. A také mu jistě řekla o tom, že Ježíšovo narození oznámil anděl a že se andělé objevili pastýřům v noci, kdy se Ježíš narodil.

Jan tedy Ježíše zná. A Jan také ví, že jeho křest není pro Ježíše. Je pro ty, kteří činí pokání ze svých hříchů, ale Ježíš je bez hříchu. I přes Janovy námitky trvá Ježíš na svém: „Nech to tentokrát tak, neboť tak je to vhodné, abychom vykonali vše, co je spravedlivé.“

Proč je správné, aby se dal Ježíš pokřtít? Protože Ježíšův křest není symbolem pokání z hříchů, ale toho, že přichází, aby činil vůli svého Otce. Ježíš byl tesařem, ale nyní přišel čas, aby se ujal služby, pro kterou ho Bůh poslal na zem. Co myslíš, očekává Jan, že se stane něco neobyčejného, až Ježíše pokřtí?

Později Jan prohlásil: „Právě Ten, kdo mě poslal křtít ve vodě, mi řekl: ‚Nad kým uvidíš sestupovat a zůstávat ducha, to je ten, kdo křtí v svatém duchu.‘ “ Jan tedy očekává, že na někoho z těch, které pokřtí, sestoupí Boží duch. Proto snad ani není překvapen, když pozoruje, jak Ježíš vystupuje z vody a přitom vidí „Božího ducha, jak sestupuje jako holubice a přichází na něj“.

Při Ježíšově křtu se však stane ještě něco jiného. ‚Otevírají se mu nebesa.‘ Co to znamená? Zřejmě se mu při křtu vracejí vzpomínky na jeho předlidský život v nebi. Ježíš si tedy nyní plně vybavuje svůj život duchovního syna Jehovy Boha a také všechno, co mu Bůh v nebi říkal během jeho předlidské existence.

Navíc v době jeho křtu hlas z nebe říká: „To je můj Syn, milovaný, jehož jsem schválil.“ Čí to je hlas? Ježíšův vlastní? Jistě ne! Je to hlas Boží. Vždyť Ježíš je Boží Syn, a ne sám Bůh, jak to tvrdí někteří lidé.

Ježíš je však lidský syn Boží, stejně jako jím byl první člověk Adam. Když učedník Lukáš popsal Ježíšův křest, píše: „Samotnému Ježíšovi, když započal své dílo, bylo asi třicet let, a byl, jak se domnívali, synem Josefa, syna Heliho,. . . syna Davida,. . . syna Abrahama,. . . syna Noema,. . . syna Adama, syna Božího.“

Stejně jako byl lidským „synem Božím“ Adam, je jím i Ježíš. Ježíš je největší člověk, který kdy žil. To vysvítá, když zkoumáme jeho život. Při svém křtu ale Ježíš navazuje s Bohem nový vztah, stává se také Božím duchovním Synem. Bůh ho nyní jakoby volá zpátky do nebe, protože ho posílá na dráhu, která skončí tím, že navždy položí svůj lidský život jako oběť za odsouzené lidstvo. Matouš 3:13–17; Lukáš 3:21–38; 1:34–36, 44; 2:10–14; Jan 1:32–34; Hebrejcům 10:5–9.

▪ Proč není Ježíš pro Jana nikým cizím?

▪ Proč se dává Ježíš pokřtít, i když se nedopustil žádného hříchu?

▪ Vzhledem k čemu, co Jan věděl o Ježíšovi, asi není překvapen, když na Ježíše sestupuje Boží duch?