Kdo získá Jehovovo schválení?

„Pracujte stále na své záchraně . . . Vždyť je to Bůh, který pro své zalíbení ve vás působí jak chtění, tak jednání.“ — FILIPANŮM 2:12, 13.

1, 2. V jaké situaci slyšel Ježíš prohlášení o tom, že ho Bůh schvaluje? Proč by nás to mělo zajímat?

BYL TO mezník v dějinách. Jan Křtitel již předtím kázal Boží poselství a křtil ve vodě ty, kteří činili pokání. Nyní k němu přistoupil muž, o němž Jan věděl, že je spravedlivý; byl to Ježíš. Neměl žádný hřích, za který by měl činit pokání, a přece žádal, aby byl pokřtěn, aby ‚vykonal vše, co je spravedlivé‘. — Matouš 3:1–15.

² Když mu Jan ve vší skromnosti vyhověl a Ježíš vystoupil z vody, „náhle se otevřela nebesa a viděl Božího ducha, jak sestupuje jako holubice“. A kromě toho „byl také slyšet hlas z nebes, který řekl: ‚To je můj Syn, milovaný, jehož jsem schválil.‘ “ (Matouš 3:16, 17; Marek 1:11) To bylo úžasné prohlášení! Všichni se radujeme, když se můžeme zalíbit někomu, koho si vážíme. (Skutky apoštolů 6:3–6; 16:1, 2; Filipanům 2:19–22; Matouš 25:21) Představ si, jak by ti bylo, kdyby ti všemohoucí Bůh oznámil: „Schválil jsem tě“!

3. Co by nás mělo zajímat, pokud jde o získání Božího schválení?

³ Je možné, aby dnes někdo získal Boží schválení? Představme si například člověka, který ‚nemá žádnou naději a je bez Boha ve světě‘, ‚odcizen životu, který náleží Bohu‘. (Efezanům 2:12; 4:18) Může na této situaci něco změnit a dostat se do stavu, kdy má Jehovovo schválení a požehnání? Jestliže ano, co má dělat? Podívejme se.

Co znamenala jeho slova

4. a) Jaký smysl má v Božím prohlášení řecké slovo pro výraz „schválil“? b) Proč je jeho použití v tomto případě zvlášť zajímavé?

⁴ Ve zprávě evangelia je v Božím výroku „[Ježíše] jsem schválil“ použito řeckého slovesa eudokéo. (Matouš 3:17; Marek 1:11; Lukáš 3:22) Znamená „být potěšen, dívat se příznivě, mít zalíbení v“ a v podobě podstatného jména má význam „dobrá vůle, obliba, přízeň, přání, touha“. Eudokeo se nevztahuje pouze na božské schválení. Například křesťané v Makedonii se „s potěšením“ finančně rozdělili s druhými. (Římanům 10:1; 15:26; 2. Korinťanům 5:8; 1. Tesaloničanům 2:8; 3:1) Ale schválení, které získal Ježíš, vyjádřil Bůh, a ne lidé. Tohoto výrazu je použito ve spojení s Ježíšem teprve po jeho křtu. (Matouš 17:5; 2. Petra 1:17) Je zajímavé, že Lukáš 2:52 používá jiného slova — charis —, když mluví o Ježíšovi jako o nepokřtěném mladém člověku, který měl „přízeň“ u Boha a u lidí.

5. a) Z čeho je patrné, že mohou nedokonalí lidé získat Boží schválení? b) Kdo jsou „lidé dobré vůle“?

⁵ Je tedy možné, aby i nedokonalí lidé, jako jsme my, získali Boží schválení? Je radostné, že můžeme odpovědět kladně. Když se narodil Ježíš, andělé oznámili: „Sláva Bohu ve výšinách nahoře a na zemi pokoj mezi lidmi dobré vůle [eudokias].“ (Lukáš 2:14) Podle doslovného řeckého textu zpívali andělé o tom, že přichází požehnání „lidem, o nichž se dobře smýšlí,“ nebo „lidem, které Bůh schvaluje“.a Profesor Hans Bietenhard píše o tomto použití výrazu en antro pois eudokias: „Výraz se vztahuje na lidi, v nichž má Bůh zalíbení . . . Nejedná se tedy zde o dobrou vůli ze strany lidí . . . jde o Boží svrchovanou a milostivou vůli, která si vybírá lid k záchraně.“ Lukáš 2:14 tedy poukazuje na to, že nedokonalí lidé se mohou prostřednictvím oddanosti a křtu stát lidmi dobré vůle, lidmi, které Bůh schvaluje, jak svědkové Jehovovi již kdysi vysvětlili.b

6. Co ještě musíme poznat ohledně Božího schválení?

⁶ Jistě si však uvědomuješ, jaký je rozdíl mezi ‚nepřáteli‘ Božími, jejichž ‚mysl je zaměřena na skutky, jež jsou ničemné‘, a lidmi, kteří jsou schváleni jako společníci našeho spravedlivého a moudrého Boha. (Kolosanům 1:21; Žalm 15:1–5) Ačkoli tedy snad s ulehčením zjišťuješ, že lidé mohou získat schválení, přece budeš možná chtít vědět, co je k tomu zapotřebí. Mnoho se o tom můžeme dovědět z Božího jednání v minulosti.

S radostí přijímal lidi

7. Co poznáváme z 2. Mojžíšovy 12:38 ohledně Božího postoje?

⁷ Po staletí předtím, než bylo vyjádřeno oznámení u Lukáše 2:14, přijímal Jehova s radostí lidi, kteří přicházeli a uctívali ho. Výlučně ovšem Bůh jednal s národem izraelským, který mu byl oddán. (2. Mojžíšova 19:5–8; 31:16, 17) Ale vzpomeň si, že když vycházeli Izraelité z egyptského otroctví, „vyšla s nimi také ohromná smíšená společnost“. (2. Mojžíšova 12:38) Tito Neizraelité, kteří byli možná předtím ve styku s Božím lidem a byli svědky ran, jež přišly na Egypt, se rozhodli vyjít s Izraelity. Někteří se pravděpodobně stali v plném smyslu proselyty.

8. Které dva typy cizinců žily v Izraeli a proč s nimi Izraelité jednali různým způsobem?

⁸ Ve smlouvě Zákona byla vzata v úvahu situace Neizraelitů ve spojení s Bohem a jeho lidem. Někteří cizinci byli osadníci, kteří prostě přebývali v izraelské zemi, kde museli poslouchat základní zákony, například zákon, který zakazoval vraždu, a zákon, který vyžadoval zachovávání sabatu. (Nehemjáš 13:16–21) Izraelita nepřijímal tyto osadníky jako bratry, ale projevoval rozumnou opatrnost, když s nimi mluvil nebo jednal, protože ještě nepatřili k Božímu národu. Izraelitovi například nebylo dovoleno kupovat a jíst nevykrvácené mrtvé tělo zvířete, které uhynulo, zatímco cizinci, kteří nebyli proselyty, to směli dělat. (5. Mojžíšova 14:21; Ezekiel 4:14) Časem se snad tito cizí usedlíci začali chovat stejně jako jiní cizinci, kteří se stali obřezanými proselyty. Teprve tehdy se s nimi jednalo jako s bratry v pravém uctívání a bylo od nich vyžadováno, aby zachovávali celý Zákon. (3. Mojžíšova 16:29; 17:10; 19:33, 34; 24:22) Moabitka Rút a Naaman, malomocný Syřan, byli Neizraelité, které Bůh přijal. — Matouš 1:5; Lukáš 4:27.

9. Jak potvrdil Šalomoun Boží postoj k cizincům?

⁹ Také za dnů krále Šalomouna byl patrný Boží schvalující postoj k Neizraelitům. Když Šalomoun zasvěcoval chrám, modlil se: „Cizinci, který není částí tvého lidu Izraele a který skutečně přichází ze vzdálené země kvůli tvému jménu . . . a modlí se směrem k tomuto domu, kéž sám nasloucháš z nebes . . ., aby všechny národy země poznaly tvé jméno, aby se tě bály stejně jako tvůj lid Izrael.“ (1. Královská 8:41–43) Ano, Jehova s radostí přijímal modlitby upřímných cizinců, kteří ho hledali. Snad i oni poznají jeho zákony, podřídí se aktu obřízky a budou přijati jako členové jeho požehnaného lidu.

10. Jak asi jednali Židé s etiopským eunuchem a proč bylo užitečné, že se dal obřezat?

¹⁰ Jeden muž, který to v pozdějších dobách udělal, byl strážce pokladů královny kandáces ze vzdálené Etiopie. Když poprvé slyšel něco o Židech a způsobu, jak uctívají Boha, pravděpodobně jeho způsob života a jeho náboženské zvyky nebyly Jehovovi přijatelné. Židé tedy museli projevit určitou míru tolerance, když mezi nimi tento cizinec studoval Zákon, aby poznal Boží požadavky. Zřejmě činil pokroky, učinil potřebné změny a byl způsobilý k obřízce. Ze Skutků 8:27 se dovídáme, že „přijel do Jeruzaléma uctívat“. (2. Mojžíšova 12:48, 49) To by naznačovalo, že byl tehdy v plném smyslu proselytou. Proto mohl přijmout Mesiáše a stát se jeho pokřtěným učedníkem, a tak byl v souladu s pokračující Boží vůlí.

Nevěřící a křesťanský sbor

11, 12. a) K jaké další změně došlo, když byl Etiop pokřtěn? b) Jak to odpovídalo Filipanům 2:12, 13?

¹¹ Ježíš řekl svým následovníkům: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i svatého ducha a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ (Matouš 28:19, 20) Etiopský proselyta, o němž právě byla zmínka, měl poznání o Jehovovi a o svatém duchu. Jakmile mu tedy Filip pomohl porozumět a přijmout Ježíše jako mesiášského Syna Božího, mohl být pokřtěn. Tak se mohl stát schváleným členem Jehovova lidu, který následoval Krista. Byl ovšem odpovědný Bohu, bylo od něj požadováno, aby ‚zachovával všechno, co bylo přikázáno‘ křesťanům. Ale s touto odpovědností byla spojena také podivuhodná vyhlídka: záchrana!

¹² Později Pavel napsal, že musí všichni křesťané ‚stále pracovat na své záchraně s bázní a chvěním‘. Bylo to však možné, protože „je to Bůh, který pro své zalíbení [eudokias] ve vás působí jak chtění, tak jednání“. — Filipanům 2:12, 13.

13. Jak asi jednali křesťané s těmi, kteří se nedali pokřtít tak rychle jako etiopský eunuch?

¹³ Ne všichni, kteří přišli do styku s pravými křesťany, byli stejně ochotní a způsobilí přistoupit ke křtu tak rychle jako onen Etiop. Někteří, kteří nebyli ani Židy, ani proselyty, měli málo poznání o Jehovovi a jeho cestách, nebo o něm nevěděli vůbec a ve své morálce se neřídili jeho měřítky. Jak se mělo jednat s nimi? Křesťané se měli řídit Ježíšovým příkladem. Ježíš rozhodně nepovzbuzoval ke hřešení ani hřešení nepřehlížel. (Jan 5:14) Byl však tolerantní k hříšníkům, kteří se k němu cítili přitahováni a toužili uvést svůj způsob jednání do souladu s Božími cestami. — Lukáš 15:1–7.

14, 15. Lidé jakého druhu, kromě pomazaných křesťanů, se účastnili shromáždění v Korintu a v čem se asi lišil jejich duchovní pokrok?

¹⁴ Z toho, co řekl Pavel o shromážděních v Korintu, vyplývá, že křesťané jednali tolerantně s těmi, kteří se učili o Bohu. Když Pavel pojednával o užívání zázračných darů ducha, které byly v počátečních dobách důkazem, že má křesťanství Boží schválení, zmínil se o „věřících“ a „nevěřících“. (1. Korinťanům 14:22) „Věřící“ byli ti, kteří přijali Krista a byli pokřtěni. (Skutky apoštolů 8:13; 16:31–34) „Mnozí z Korinťanů, kteří slyšeli, uvěřili a byli pokřtěni.“ — Skutky apoštolů 18:8.

¹⁵ Podle 1. Korinťanům 14:24 přicházeli na shromáždění v Korintu ‚nevěřící nebo obyčejní lidé‘ a byli tam s radostí přijímáni.c Pravděpodobně se velmi lišili, pokud jde o jejich pokrok ve studiu a uplatňování Božího slova. Někteří se možná dosud dopouštěli hříchu. Jiní snad do určité míry získali víru, učinili již některé změny v životě a ještě před svým křtem začali říkat druhým, co se naučili.

16. Jaký užitek mohli mít takoví lidé z toho, že byli mezi křesťany při sborových shromážděních?

¹⁶ Nikdo z takových nepokřtěných ovšem nebyl „v Pánu“. (1. Korinťanům 7:39) Jestliže se jejich minulost vyznačovala vážnými mravními a duchovními nedostatky, bylo samozřejmě třeba času, aby se mohli přizpůsobit Božím měřítkům. Pokud se nesnažili zlomyslně podvracet víru a čistotu sboru, byli mezitím radostně přijímáni. To, co na shromážděních viděli a slyšeli, je mohlo ‚kárat‘, když ‚tajné věci jejich srdce vycházely najevo‘. — 1. Korinťanům 14:23–25; 2. Korinťanům 6:14.

Zachovat si Boží schválení k záchraně

17. Jak se v 1. století splnila slova z Lukáše 2:14?

¹⁷ Pokřtění křesťané v 1. století se věnovali veřejnému kázání, a tak mohly tisíce lidí slyšet dobré poselství. Uvěřili v to, co slyšeli, činili pokání za své minulé skutky a byli pokřtěni, přičemž učinili „veřejné prohlášení k záchraně“. (Římanům 10:10–15; Skutky apoštolů 2:41–44; 5:14; Kolosanům 1:23) Ti, kteří se dali tehdy pokřtít, měli bezpochyby schválení Jehovy, protože je pomazal svatým duchem a přijal je za duchovní syny. Apoštol Pavel napsal: „Předem nás totiž určil pro sebe k přijetí za syny prostřednictvím Ježíše Krista, podle zalíbení [eudokian] své vůle.“ (Efezanům 1:5) A tak se během toho století začalo splňovat to, co předpověděli andělé při Ježíšově narození: „Pokoj mezi lidmi dobré vůle [neboli mezi lidmi, kteří mají Boží schválení].“ — Lukáš 2:14.

18. Proč nesměli pomazaní křesťané považovat Boží schválení za samozřejmé?

¹⁸ Jestliže si měli „lidé dobré vůle“ zachovat tento pokoj, museli ‚pracovat stále na své záchraně s bázní a chvěním‘. (Filipanům 2:12) To nebylo snadné, protože byli stále ještě nedokonalými lidmi. Pokušení a tlaky je mohly svádět k nesprávnému jednání. Kdyby podlehli nesprávnému jednání, ztratili by Boží schválení. Proto se Jehova v lásce postaral o to, aby měli duchovní pastýře, kteří pomáhali sborům a chránili je. — 1. Petra 5:2, 3.

19, 20. Jaká opatření učinil Bůh, aby mohli pokřtění křesťané zůstat jeho schválenými služebníky?

¹⁹ Takoví starší ve sborech si brali k srdci Pavlovu radu: „I když člověk udělá nějaký chybný krok, dříve než si to uvědomí, snažte se vy, kteří jste duchovně způsobilí, usměrnit takového člověka v duchu mírnosti, zatímco se díváš sám na sebe, abys také nebyl pokoušen.“ (Galaťanům 6:1) Je pochopitelné, že ten, kdo učinil důležitý krok křtu, přijal větší odpovědnost, stejně jako cizinec, který se stal v Izraeli obřezaným proselytou. Ale kdyby se pokřtěný křesťan dopustil nějakého chybného kroku, mohl ve sboru dostat laskavou pomoc.

²⁰ Jestliže se někdo dopustil vážného nesprávného jednání, mohla takovému člověku nabídnout pomoc skupina sborových starších. Juda napsal: „Projevujte . . . nadále milosrdenství jiným, a to s bázní, když přitom nenávidíte i tu spodní část oděvu, která byla poskvrněna tělem.“ (Juda 22, 23) Pokřtěný člen sboru, kterému byla takovým způsobem poskytnuta pomoc, se mohl dále těšit z Jehovova schválení a z pokoje, o němž mluvili andělé při Ježíšově narození.

21, 22. Co se stalo s tím, kdo hřešil, ale nečinil pokání? Jak reagovali loajální členové sboru?

²¹ Stávalo se však — i když velmi zřídka —, že ten, který se dopustil nesprávného jednání, nečinil pokání. Starší ho proto museli vyloučit se sboru, aby uchránili čistý sbor před poskvrněním. To se stalo s pokřtěným mužem v Korintu, který pěstoval nemravný vztah. Pavel doporučil sboru: „Abyste se přestali směšovat se smilníky, což neznamená úplně se smilníky tohoto světa nebo chamtivci a vyděrači nebo modláři. Jinak byste skutečně museli vyjít ze světa. Ale nyní vám píšu, abyste se přestali směšovat s kýmkoli, kdo je nazýván bratrem, když je smilník nebo chamtivec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo vyděrač, abyste s takovým ani nejedli.“ — 1. Korinťanům 5:9–11.

²² Ten korintský muž předtím učinil důležitý krok křtu, získal Boží schválení a stal se členem sboru, a proto bylo jeho vyloučení vážnou věcí. Pavel naznačil, že se s ním křesťané nemají stýkat, protože zavrhl své schválené postavení u Boha. (Srovnej 2. Janovu 10, 11.) Petr napsal o takových vyloučených: „Vždyť by pro ně bylo lépe, kdyby nebyli přesně poznali stezku spravedlnosti, než aby ji přesně poznali, a pak se odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo předáno. Stalo se jim to, co říká pravé přísloví: ‚Pes se navrátil k vlastnímu zvratku.‘ “ — 2. Petra 2:21, 22.

23. Co lze říci všeobecně o křesťanech z 1. století, pokud jde o Boží schválení?

²³ Jehova již zřejmě nemohl považovat takové jednotlivce za schválené, protože byli vyloučeni jako ti, kteří se dopustili nesprávného jednání a nečinili pokání. (Hebrejcům 10:38; srovnej 1. Korinťanům 10:5.) Vyloučena byla zjevně jen menšina. Většina těch, kteří získali „nezaslouženou laskavost a pokoj od Boha“ a byli ‚přijati za syny . . . podle zalíbení jeho vůle‘, zůstala věrná. — Efezanům 1:2, 5, 8–10.

24. Které hledisko tohoto námětu si zaslouží naši další pozornost?

²⁴ V podstatě je tomu tak i v naší době. Uvažujme však o tom, jak je možné dnes pomáhat ‚nevěřícím nebo obyčejným lidem‘, aby získali Boží schválení, a jakou pomoc mohou dostat, jestliže přitom hřeší. Těmito věcmi se bude zabývat další článek.

[Poznámky pod čarou]

Vzpomínáš si?

◼ Odkdy a jak mohou podle Písma získat lidé Boží schválení?

◼ Jak se díval Bůh na cizince mezi svým lidem, ale proč museli Izraelité udržovat v rovnováze opatrnost a snášenlivost?

◼ Co můžeme vyvozovat z toho, že do křesťanských shromáždění v Korintu přicházeli „nevěřící“?

◼ Jak se Bůh postaral o pomoc pokřtěným křesťanům, aby mohli zůstat jeho schválenými služebníky?