Tento dobře známý zvyk použil Ježíš v podobenství o Lazarovi, který měl „místo u Abrahamovy náruče“, což znamenalo Boží přízeň. Lazar byl přenesen do „místa u náruče“ Abrahama, což ukazovalo, že se tento žebrák nakonec dostal do postavení zvláštní přízně u někoho, kdo mu byl nadřazený. (Lk 16:22, 23) Apoštol Jan o Ježíšovi napsal, že je „na místě u Otcovy náruče“ jako Jehovův důvěrník, jako ten, kdo může o Bohu podat vysvětlení ve větší a úplnější míře než kdokoli jiný. (Jan 1:18)

Pokud jde o zvyk spočívat u jídla na lehátku, hosté leželi na svém levém boku. Levým loktem se opírali o polštář a pravou ruku měli volnou. Na jednom lehátku byly obvykle tři osoby, ale někdy jich tam bylo až pět. Hlava každého stolovníka tedy byla na prsou nebo blízko prsou toho, kdo ležel za ním. Nejvyšší postavení měl ten člověk, který neměl nikoho za sebou; ten, kdo ležel před ním, měl druhé nejvyšší postavení. Hosté byli jeden k druhému velmi blízko, a proto bylo zvykem dávat přátele k sobě, aby mohli poměrně snadno vést důvěrný hovor. Být na hostině v postavení u něčí náruče skutečně znamenalo mít místo zvláštní přízně vzhledem k tomuto člověku. Apoštol Jan, kterého Ježíš velmi miloval, tedy na poslední slavnosti Pasach ‚spočíval u Ježíšových prsou‘ a v tomto postavení se „naklonil dozadu na Ježíšovu hruď“ a položil mu důvěrnou otázku. (Jan 13:23, 25; 21:20; viz heslo JÍDLO, POKRM.)

Apoštol Jan o Ježíšovi napsal, že je „na místě u Otcovy náruče“ jako Jehovův důvěrník, jako ten, kdo může o Bohu podat vysvětlení ve větší a úplnější míře než kdokoli jiný. (Jan 1:18)