JAN (EVANGELIUM)
Zpráva o životě a službě Ježíše Krista, když byl na zemi; bylo napsáno jako poslední ze čtyř evangelií.
Pisatel. Kniha sice neuvádí jméno pisatele, ale všeobecně se uznává, že ji napsal apoštol Jan. Od počátku nebyly o Janově autorství žádné pochybnosti; pouze malá skupina ve druhém století namítala, že nauky v Janově evangeliu jsou neortodoxní. Janovo autorství bylo opět zpochybněno teprve s příchodem moderní „kritické“ vzdělanosti.
Vnitřní doklady o tom, že evangelium skutečně napsal apoštol Jan, syn Zebedeův, se zakládají na tolika důkazech z mnoha pohledů, že daleko převyšují všechny protiargumenty. Uvádíme jen velmi omezený počet bodů, ale bude-li je mít bystrý čtenář na mysli, najde mnoho dalších. Tyto body jsou:
(1) Pisatel knihy byl zjevně Žid, což je vidět z toho, jak byl obeznámen s názory Židů. (Jan 1:21; 6:14; 7:40; 12:34)
(2) Byl to palestinský rodák, jak vyplývá z jeho důkladné znalosti země. Detaily uvedené v souvislosti s některými místy ukazují, že jmenovaná místa znal osobně. Mluví o „Betanii za Jordánem“ (Jan 1:28) a ‚Betanii blízko Jeruzaléma‘. (11:18) Pisatel uvedl, že na místě, kde byl Ježíš přibit na kůl, byla zahrada a nová pamětní hrobka (19:41), že Ježíš mluvil „v pokladnici, když vyučoval v chrámu“ (8:20), a že byl „zimní čas a Ježíš se procházel v chrámu v Šalomounově sloupořadí“. (10:22, 23)
(3) Pisatel byl očitým svědkem, což ukazuje jeho vlastní svědectví a faktické doklady. Jednotlivce, kteří určité věci řekli nebo udělali, představuje jménem (Jan 1:40; 6:5, 7; 12:21; 14:5, 8, 22; 18:10); detailně určuje dobu, kdy se staly určité události (4:6, 52; 6:16; 13:30; 18:28; 19:14; 20:1; 21:4); ve svých popisech uvádí počty přesně a nenápadně. (1:35; 2:6; 4:18; 5:5; 6:9, 19; 19:23; 21:8, 11)
(4) Pisatel byl apoštolem. Nikdo jiný než apoštol nemohl být očitým svědkem tolika událostí, jež souvisely s Ježíšovou službou; také jeho důvěrná znalost Ježíšova myšlení, jeho pocitů a důvodů k určitému jednání ukazuje, že to byl jeden ze skupiny dvanácti, kteří Ježíše doprovázeli při jeho službě. Říká nám například, že Ježíš položil Filipovi otázku, aby ho zkoušel, „neboť sám věděl, co hodlá udělat“. (Jan 6:5, 6) Ježíš „sám v sobě věděl, že jeho učedníci proto reptají“. (6:61) Věděl „o všem, co na něj přichází“. (18:4) Ježíš „zasténal v duchu a znepokojil se“. (11:33, srovnej 13:21; 2:24; 4:1, 2; 6:15; 7:1.) Pisatel také dobře znal myšlenky a dojmy apoštolů, jež někdy nebyly správné a později byly usměrněny. (2:21, 22; 11:13; 12:16; 13:28; 20:9; 21:4)
(5) O pisateli se navíc mluví jako o ‚učedníkovi, kterého Ježíš miloval‘. (Jan 21:20, 24) Byl zjevně jedním ze tří Ježíšových nejbližších apoštolů, které měl ve své blízkosti při několika příležitostech, jako bylo proměnění (Mr 9:2) a doba úzkosti v zahradě Getsemane. (Mt 26:36, 37) Z těchto tří apoštolů Jakub nepřichází v úvahu proto, že ho král Herodes Agrippa I. dal roku 44 n. l. popravit. O tom, že by toto evangelium bylo napsáno tak brzy, neexistují vůbec žádné doklady. A Petra lze vyloučit proto, že jeho jméno je uvedeno současně s ‚učedníkem, kterého Ježíš miloval‘. (Jan 21:20, 21)
Věrohodnost. Raný křesťanský sbor pokládal Janovo evangelium za kanonické. Evangelium se objevuje téměř ve všech starověkých seznamech a je přijato jako kanonické bez jakýchkoli pochybností. Stopy toho, že pisatel použil Janovo evangelium, jsou jasně patrné v epištolách Ignatia z Antiochie (asi 110 n. l.) a také ve spisech Justina Mučedníka napsaných o generaci později. Janovo evangelium obsahují všechny nejdůležitější kodexy Křesťanských řeckých písem — kodex Sinajský, Vatikánský, Alexandrijský, Ephraemi, Bezae, Washington I a Koridethi — a rovněž všechny rané překlady. Papyrus 457 (P52) Johna Rylandse z první poloviny druhého století obsahuje zlomek Janova evangelia s částí 18. kapitoly. Na papyru Chester Beatty č. 1 (P45) byly také nalezeny části 10. a 11. kapitoly a velká část celého evangelia je v Bodmerově papyru č. 2 (P66), který pochází z počátku třetího století.
Kdy a kde bylo napsáno. Všeobecně se má za to, že Jan byl z vyhnanství na ostrově Patmos propuštěn a v době, kdy psal své evangelium — roku 98 n. l. —, byl v blízkosti Efezu, asi 100 km od Patmu. Římský císař Nerva (96–98 n. l.) propustil mnoho těch, kdo byli ke konci vlády jeho předchůdce, císaře Domitiana, posláni do vyhnanství. K těmto lidem mohl patřit i Jan. Ve Zjevení, které Jan obdržel na Patmu, byl sbor v Efezu jedním z těch, jimž Jan na základě příkazu napsal.
Jan se dožil vysokého věku a v době, kdy psal své evangelium, mu bylo asi 90 nebo 100 let. Nepochybně znal velmi dobře ostatní tři zprávy o Ježíšově životě a službě na zemi, rovněž Skutky apoštolů a dopisy, které napsali Pavel, Petr, Jakub a Juda. Jan měl možnost vidět, jak se plně odhalily křesťanské nauky, a viděl výsledky kázání těchto nauk všem národům. Viděl také počátek ‚člověka nezákonnosti‘. (2Te 2:3) Byl svědkem toho, že mnoho Ježíšových proroctví se již splnilo, zvláště zničení Jeruzaléma a konec židovského systému věcí.
Účel Janova evangelia. Jan, inspirován svatým duchem, zaznamenával události selektivně, protože říká: „Ježíš ovšem prováděl před učedníky také mnoho jiných znamení, která nejsou zapsána v tomto svitku,“ a „vskutku je také mnoho jiných věcí, které Ježíš učinil, které kdyby byly někdy dopodrobna vypsány, domnívám se, že by sám svět nemohl ty napsané svitky obsáhnout.“ (Jan 20:30; 21:25)
S tímto vědomím Jan uvádí účel své zprávy, k jejímuž napsání byl inspirován a v níž zopakoval jen málo z toho, co bylo napsáno dříve: „Tato však byla zapsána proto, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Boží Syn, a abyste prostřednictvím jeho jména měli život, protože věříte.“ (Jan 20:31)
Jan zdůraznil skutečnost, že to, co napsal, bylo skutečné a pravdivé a že se to opravdu stalo. (Jan 1:14; 21:24) Jeho evangelium je cenným doplňkem biblického kánonu, protože je to doklad skutečného očitého svědka — posledního žijícího apoštola Ježíše Krista.
Nejvydávanější. Dobrá zpráva podle Jana je nejvydávanější částí Bible. Kromě toho, že evangelium bylo součástí výtisků celé Bible, byly samostatně vytištěny a rozšířeny tisíce exemplářů Janova evangelia.
Hodnota. V souladu se Zjevením, v němž Ježíš Kristus prohlašuje, že on je „počátek Božího stvoření“ (Zj 3:14), poukazuje Jan na to, že je to Ten, kdo byl s Bohem „na počátku“ a že „všechno začalo existovat skrze něho“. (Jan 1:1–3) V celém evangeliu Jan zdůrazňuje důvěrný vztah mezi tímto jediným zplozeným Božím Synem a jeho Otcem a uvádí mnoho Ježíšových výroků, které tento vztah dokládají. V celé knize je patrný vztah Otce k Synovi, podřízenost Syna a to, že Syn Jehovu uctíval jako Boha. (Jan 20:17) Syn měl k Otci velmi blízko, a proto byl způsobilý odhalit Otce tak jako nikdo jiný a tak, jak si to Boží služebníci v dávných dobách neuvědomovali. Jan vyzdvihuje něžnou lásku Otce k Synovi a k těm, kdo se stanou Božími syny, protože projevují víru v Syna.
Ježíš Kristus je zde představen jako prostředek, kterým Bůh žehná lidstvu a jedině skrze něhož je možné přistupovat k Bohu. Je o něm řečeno, že skrze něj nastala nezasloužená laskavost a pravda (Jan 1:17), je také „Boží Beránek“ (1:29), ‚jediný zplozený Boží Syn‘ (3:18), ‚ženich‘ (3:29), „pravý chléb z nebe“ (6:32), „Boží chléb“ (6:33), „chléb života“ (6:35), „živý chléb“ (6:51), „světlo světa“ (8:12), ‚Syn člověka‘ (9:35), „dveře“ do ovčince (10:9), „znamenitý pastýř“ (10:11), „vzkříšení a život“ (11:25), „cesta a pravda a život“ (14:6) a „pravá réva“ (15:1).
V evangeliu se zdůrazňuje postavení Krista jako Krále (Jan 1:49; 12:13; 18:33), také jeho autorita jako Soudce (5:27) a moc křísit z mrtvých, kterou Ježíšovi dal jeho Otec. (5:28, 29; 11:25) Jan poukazuje na Kristovu úlohu při seslání svatého ducha jako ‚pomocníka‘. Tento pomocník upomíná nebo připomíná, vydává svědectví o Ježíšovi a učí. (14:26; 15:26; 16:14, 15) Jan však čtenáři stále připomíná skutečnost, že to je vlastně Boží duch, vycházející od Boha a vyslaný z Boží autority. Ježíš objasnil, že Boží duch v této úloze nemůže přijít, pokud on neodejde k Otci, který je větší než on. (16:7; 14:28) Ježíšovi učedníci tedy budou činit větší skutky, protože Ježíš bude opět u svého Otce a bude vyslýchat prosby pronesené v jeho jménu, a to všechno proto, aby to jeho Otci přineslo slávu. (14:12–14)
Jan také ukazuje, že Ježíš Kristus je výkupní obětí za lidstvo. (Jan 3:16; 15:13) Ježíšův titul „Syn člověka“ nám připomíná, že byl velmi blízký lidem, protože se stal tělem, stal se příbuzným člověka, a proto — jak předobrazoval Zákon — byl výkupce a mstitel krve. (3Mo 25:25; 4Mo 35:19) Kristus svým učedníkům řekl, že vládce tohoto světa již nad ním nemá moc, ale že zvítězil nad světem, a jako důsledek toho je svět souzen a jeho vládce má být vyvržen. (Jan 12:31; 14:30) Ježíšovi následovníci byli vybízeni, aby zvítězili nad světem tím, že zachovají věrnou oddanost Bohu a ryzost stejně jako Ježíš. (Jan 16:33) Shoduje se to se Zjevením, které Jan dostal, v němž Kristus opakuje, že je potřeba zvítězit, a těm, kdo jsou ve spojení s ním, slibuje bohatou nebeskou odměnu po svém boku. (Zj 2:7, 11, 17, 26; 3:5, 12, 21)
Podvržená pasáž u Jana 7:53–8:11. Těchto dvanáct veršů bylo zjevně k původnímu Janovu evangeliu přidáno. Sinajský rukopis ani Vatikánský rukopis č. 1209 tyto verše neobsahují. Verše se objevují v kodexu Bezae z pátého století a v pozdějších řeckých rukopisech. Většina raných verzí je však vynechává. Je zřejmé, že tyto verše nepatřily k Janovu evangeliu. Jedna skupina řeckých rukopisů tuto pasáž dává na konec Janova evangelia; jiná skupina ji uvádí za Lukášem 21:38, což podporuje závěr, že se jedná o podvržený a neinspirovaný text.
[Rámeček na straně 789]
DŮLEŽITÉ MYŠLENKY Z JANOVA EVANGELIA
Zpráva apoštola Jana o životě Ježíše zdůrazňuje námět, že Ježíš je Kristus, Boží Syn, skrze něhož je možný věčný život
Napsáno asi roku 98 n. l., více než 30 let po posledním z ostatních tří evangelií a 65 let po smrti Ježíše Krista
Slovo se stalo tělem a je ztotožněno s Božím Beránkem, Božím Synem a Kristem (1:1–51)
Slovo, které bylo na počátku u Boha, přebývalo mezi lidmi, ale jeho lid ho zavrhl; ti, kdo ho přijali, dostali autoritu stát se Božími dětmi
Jan Křtitel potvrzuje, že Ježíš je Boží Syn a Boží Beránek, který snímá hřích světa
Ondřej a po něm další lidé se přesvědčili, že Ježíš je Kristus
Ježíšovy zázraky a Ježíšovo kázání dokazují, že on je Kristus a skrze něho lze získat věčný život (2:1–6:71)
V Káně Ježíš proměňuje vodu ve víno
Ježíš říká Nikodémovi, že Bůh seslal svého jediného zplozeného Syna proto, aby ti, kdo jsou věrní, mohli mít věčný život
Ježíš mluví se Samaritánkou o duchovní vodě, která poskytuje věčný život, a říká Samaritánce, že on je Kristus
Ježíš provádí zázračné uzdravování; Židé mají námitky, když uzdravuje o Sabatu, a chtějí Ježíše zabít
Ježíš prohlašuje, že ti, kdo v něho věří, mají věčný život, a předpovídá tak vzkříšení všech, kdo jsou v pamětních hrobkách
Ježíš zázračně nasytí asi 5 000 mužů; když ho zástup chce učinit králem, odejde; když za ním lidé přesto jdou, říká jim, že je chléb, který přišel z nebe, a že chtějí-li mít věčný život, budou muset jíst jeho tělo a pít jeho krev
Nepřátelství vůči Božímu Synu sílí (7:1–12:50)
Ježíš směle káže v areálu chrámu, ačkoli přední kněží a farizeové hledají, jak se ho zmocnit
Ježíš oznamuje, že je světlo světa a že pravda může osvobodit ty, kdo mu naslouchají; oni se ho však snaží kamenovat
Ježíš uzdraví o Sabatu muže, který se narodil slepý; farizeové zuří
Ježíš o sobě prohlašuje, že je znamenitý pastýř a vysvětluje, že ovce slyší jeho hlas; Židé se ho opět snaží kamenovat
Po vzkříšení Lazara dostanou židovští náboženští vůdci strach; rozhodnou se, že musí zemřít jak Ježíš, tak Lazar
Ježíš vjíždí do Jeruzaléma a zástupy — nikoli však farizeové — ho zdraví jako krále
Poslední Pasach, Ježíš dává svým učedníkům rady na rozloučenou (13:1–17:26)
Ježíš učedníkům umývá nohy, aby je učil pokoře, a dává jim „nové přikázání“, že mají milovat jeden druhého, jako je miloval on
Ježíš o sobě říká, že je cesta, pravda a život; slibuje, že po svém odchodu pošle učedníkům svatého ducha
Mají-li jeho učedníci přinášet ovoce, musí zůstat ve spojení s ním, pravou vinnou révou; budou však pronásledováni
Ježíš se modlí za své následovníky a oznamuje svému Otci, že dokončil práci, kterou dostal, protože učinil Boží jméno známým
Ježíš je uvězněn, zavržen židovským národem a přibit na kůl (18:1–19:42)
Ježíš je zatčen v Getsemane; je odveden před Annáše, Kaifáše a potom před Piláta
Pilátovi říká, že jeho království není částí tohoto světa
Pilátovi se ho nepodaří propustit, Ježíš je přibit na kůl a umírá
Josef z Arimatie a Nikodém zajišťují Ježíšův pohřeb
Doklady o Ježíšově vzkříšení uzavírají Janovo dokazování, že Ježíš je Kristus (20:1–21:25)
Ježíše vidí Marie Magdaléna a potom ostatní apoštolové včetně Tomáše
V Galileji Ježíš provádí svůj poslední zázrak, když zázračně zajistí úlovek ryb, a potom dává pověření: „Syť mé ovečky“