24. kapitola

Lidskou silou, nebo Božím duchem?

ÚKOL, který Ježíš Kristus předložil svým následovníkům, měl na pohled nezvládnutelný rozsah. Ačkoli bylo jeho následovníků málo, měli ohlašovat dobrou zprávu o Božím Království po celé obydlené zemi. (Mat. 24:14; Sk. 1:8) Tento úkol nejenže byl obrovský, ale také se měl plnit navzdory překážkám zdánlivě nepřekonatelným — vždyť Ježíš otevřeně řekl svým učedníkům, že je budou ve všech národech nenávidět a pronásledovat. — Mat. 24:9; Jan 15:19, 20.

Přes celosvětový odpor se svědkové Jehovovi usilovně snaží dovršit dílo, které Ježíš předpověděl. Rozsah, v němž již bylo vydáno svědectví, je prokazatelný a opravdu pozoruhodný. Co jej však umožnilo? Byla to lidská síla či důmysl? Nebo to bylo působení Božího ducha?

Biblická zpráva o obnově pravého uctívání v Jeruzalémě v 6. století př. n. l. nám připomíná, abychom nikdy nepřehlíželi úlohu, kterou má Bůh osobně v uskutečňování své vůle. Světští komentátoři mohou hledat pro to, co se děje, nějaké jiné vysvětlení. Ale když Bůh objasňoval, jak bude uskutečněno jeho předsevzetí, přiměl svého proroka Zecharjáše, aby prohlásil: „‚Ne vojenskou silou ani mocí, ale mým duchem,‘ řekl Jehova vojsk.“ (Zech. 4:6) Svědkové Jehovovi neváhají říci, že právě tak se dnes dovršuje kázání poselství o Království — ne tím, že by se uchylovali k použití vojenské síly, ani na základě osobní moci nebo vlivu nějaké významné skupiny lidí, ale díky působení Jehovova ducha. Podporují skutečnosti jejich přesvědčení?

„Nemnoho moudrých v tělesném ohledu“

Když psal apoštol Pavel prvním křesťanům v Řecku, uznal: „Hledíte totiž na své povolání od něho, bratři, že bylo povoláno nemnoho moudrých v tělesném ohledu, nemnoho mocných, nemnoho urozeného původu; ale Bůh vyvolil pošetilé věci světa, aby zahanbil moudré lidi; a Bůh vyvolil slabé věci světa, aby zahanbil silné věci; a Bůh vyvolil neurozené věci světa a přehlížené věci, věci, které nejsou, aby přivedl vniveč věci, které jsou, aby se žádné tělo před zrakem Boha nechlubilo.“ — 1. Kor. 1:26–29.

Ježíšovi vlastní apoštolové pocházeli z  třídy pracujících lidí. Čtyři byli povoláním rybáři. Jeden býval výběrčím daní; tímto zaměstnáním Židé opovrhovali. Tito apoštolové byli muži, na které židovští duchovní pohlíželi jako na „nevzdělané a obyčejné lidi“, čímž naznačovali, že vědomosti těchto lidí nepocházejí ze škol poskytujících vyšší vzdělání. (Sk. 4:13) To neznamená, že se křesťanem nestal nikdo, kdo měl větší světské nebo náboženské vzdělání. Apoštol Pavel kdysi studoval u nohou učeného Gamaliela, člena židovského sanhedrinu. (Sk. 22:3) Ale jak říká biblický text, takových bylo „nemnoho“.

Dějiny potvrzují, že Celsus, antický filozof z druhého století n. l., se posmívá tomu, že horlivými kazateli evangelia jsou „nádeníci, ševci, sedláci, nejnevzdělanější a nejneotesanější z lidí“. (The History of the Christian Religion and Church, During the Three First Centuries od Augusta Neandera) Co posilovalo pravé křesťany, aby tváří v tvář pohrdání a prudkému pronásledování, které se na ně hrnulo v Římské říši, dál ohlašovali dobrou zprávu? Ježíš řekl, že to bude Boží svatý duch. — Sk. 1:8.

Také v novější době jsou svědkové Jehovovi haněni, protože to jsou většinou prostí lidé, ne takoví, jejichž postavení v životě by vyvolávalo obdiv světa. Mezi prvními Jehovovými novodobými služebníky, kteří přinesli poselství o Království lidem v Dánsku, byl švec. Ve Švýcarsku a ve Francii to byl zahradník. V mnoha částech Afriky přinášeli poselství sezónní dělníci. V Brazílii na tom měli podíl námořníci. Polští svědkové v severní Francii byli převážně horníky.

Hluboce na ně zapůsobilo to, co se dozvěděli z Božího slova s pomocí publikací Strážné věže, a svou lásku k Jehovovi chtěli dokázat tím, že ho budou poslouchat. Chopili se tedy práce, o níž Boží slovo říká, že ji budou konat praví křesťané. Od té doby se k této práci připojily milióny jiných ze všech oblastí života. Všichni jsou evangelisty.

Svědkové Jehovovi tvoří jedinou náboženskou organizaci na světě, v níž každý člen osobně vydává svědectví nevěřícím, snaží se jim odpovídat na otázky z Bible a vybízí je, aby uvěřili Božímu slovu. I jiné náboženské organizace uznávají, že by to měli dělat všichni křesťané. Některé se k tomu snažily své členy povzbudit. Ale důsledně to dělají jen svědkové Jehovovi. Od koho je vedení, od koho jsou rady, od koho ujištění o láskyplné podpoře a od koho jsou sliby, jež svědky podněcují, aby konali tuto práci, které se jiní vyhýbají? Zeptejte se jich sami. Bez ohledu na to, ve kterém národě žijí, dostanete odpověď: „Od Jehovy.“ Komu by se tedy měla připisovat zásluha?

Předpověděná úloha Božích andělů

Při popisu událostí, které se budou odehrávat v závěru tohoto systému věcí, Ježíš ukázal, že na shromažďování lidí milujících spravedlnost se nebudou podílet jen jeho pozemští následovníci. Ve 13. kapitole Matouše je zapsáno, co říkal o shromažďování posledních z těch lidí, kteří se s ním budou podílet na nebeském Království, a přitom také řekl: „Ženci jsou andělé.“ A z jak rozsáhlého pole měli tyto „syny království“ shromáždit? „Pole je svět,“ vysvětlil Ježíš. Měli být tedy shromážděni ze všech končin země. Stalo se to skutečně? — Mat. 13:24–30, 36–43.

Ano. Přestože v roce 1914, v době, kdy svět vstoupil do svých posledních dnů, bylo badatelů Bible jen několik tisíc, poselství o Království, které kázali, se rychle rozlehlo po celé zemi. Na Dálném východě, v evropských zemích, v Africe, v Severní i Jižní Americe a na ostrovech se jednotlivci chápali příležitosti sloužit zájmům Božího Království a byli shromažďováni do jedné sjednocené organizace.

Například v Západní Austrálii se poselství o Království dostalo k Bertu Hortonovi. Naboženství, jak je znal, ho nezajímalo; zabýval se politikou a odborářskou činností. Když mu však matka dala publikaci Strážné věže The Divine Plan of the Ages (Božský plán věků) a on ji začal číst s Biblí v ruce, poznal, že nalezl pravdu. Spontánně se o ni dělil s kolegy v práci. Když se mu podařilo najít badatele Bible, rád se s nimi začal stýkat, roku 1922 se dal pokřtít, chopil se služby plným časem a nabídl, že bude sloužit v jakémkoli území, do kterého jej Jehovova organizace pošle.

W. R. Brown, který již předtím kázal na ostrovech v Karibském moři, opustil tuto část světa a odjel roku 1923 do Afriky, aby tam šířil poselství o Království. Nebyl nezávislým kazatelem s nějakým osobním posláním. I on pracoval s Jehovovým organizovaným lidem. Nabídl se, že bude sloužit, kde ho bude zapotřebí, a na pokyn z kanceláře ústředí se chopil přidělení v západní Africe. Ti, kdo měli osobně prospěch z jeho služby, dostali také pomoc, aby si uvědomili, jak důležité je úzce spolupracovat s Jehovovou organizací.

Ohlašování Království dospělo i do Jižní Ameriky. Hermán Seegelken v argentinské Mendoze si byl již dlouho vědom pokrytectví jak v katolické církvi, tak v církvích protestantských. Ale v roce 1929 uslyšel i on poselství o Království, dychtivě je přijal a začal je sdělovat druhým jednotně s Jehovovými služebníky po celém světě. Podobné případy se odehrávaly na celém světě. Lidé „z každého kmene a jazyka a lidu a národa“, byli sice v zeměpisném smyslu roztroušení a sledovali různé životní dráhy, ale nejen naslouchali, nýbrž nabídli se i ke službě Bohu. Byli shromážděni do sjednocené organizace, aby konali práci, kterou pro tento čas předpověděl Ježíš. (Zjev. 5:9, 10) Jaké je pro to vysvětlení?

Bible říká, že v tom budou hrát důležitou úlohu Boží andělé. Proto se bude ohlašování Království rozléhat po celé zeměkouli jako zvuk trubky, který přichází z nadlidského zdroje. Však také do roku 1935 proniklo do 149 zemí — na sever, na jih, na východ i na západ, z jednoho konce světa na druhý.

Opravdové ocenění pro Boží Království zprvu projevovalo jen „malé stádo“, které bylo ochotné sloužit zájmům Království. Právě to předpověděla Bible. Nyní se s nimi spojil rychle rostoucí „velký zástup“, zahrnující milióny lidí ze všech národů. I to bylo předpověděno v Božím slově. (Luk. 12:32; Jan 10:16; Zjev. 7:9, 10) Nejsou to lidé, kteří by prostě prohlašovali, že sdílejí stejné náboženství, a přitom by byli mezi sebou rozděleni všemi těmi postoji a filozofiemi, jimiž je svět okolo nich roztříštěn. Svědkové Jehovovi nedělají to, že na jedné straně by jen mluvili o Božím Království, ale na druhé straně by vkládali důvěru v lidské panství. I s nasazením života poslouchají Boha jako panovníka. Bible jasně říká, že shromažďování takových lidí, kteří se ‚bojí Boha a vzdávají mu slávu‘, se bude konat pod vedením andělů. (Zjev. 14:6, 7; Mat. 25:31–46) Svědkové jsou pevně přesvědčeni, že se to skutečně děje.

Mnohokrát zažili ve své službě přesvědčivé projevy nebeského vedení. Například v brazilském Rio de Janeiru dokončovala skupina svědků jednou v neděli své návštěvy dům od domu, když jedna žena z té skupiny řekla: „Já bych chtěla ještě chvilku pokračovat. Nevím proč, ale chce se mi jít tamhle do toho domu.“ Ten, kdo skupinu vedl, navrhl, aby to nechali na jindy, ale zvěstovatelka stála na svém. U domovních dveří svědkyně zastihla ženu, která jí s tváří zalitou slzami řekla, že se právě modlila o pomoc. Svědkové s ní již hovořili, ale tenkrát neprojevila o biblické poselství zájem. Náhle jí však zemřel manžel a ona si uvědomila, že potřebuje duchovní pomoc. Hledala sál Království, ale marně. Usilovně se modlila k Bohu o pomoc, a ta teď stála ve dveřích. Netrvalo dlouho a byla pokřtěna. Byla přesvědčena, že Bůh slyšel její modlitbu a zařídil, aby dostala odpověď. — Žalm 65:2.

Jedna německá svědkyně Jehovova, která bydlívala v New Yorku, se při své službě pravidelně modlila k Bohu o vedení. Kdysi týden po týdnu hledala na ulici jednu zájemkyni, protože nevěděla, kde žena bydlí. Potom se jednoho dne v roce 1987 svědkyně cestou do služby modlila: „Jehovo, ty víš, kde je. Prosím tě, pomoz mi ji najít.“ Za několik minut spatřila tu ženu, jak sedí v restauraci.

Byla to jen náhoda? Bible říká, že praví křesťané jsou „Boží spolupracovníci“ a že andělé jsou vysíláni, „aby sloužili těm, kteří zdědí záchranu“. (1. Kor. 3:9; Hebr. 1:14) Když svědkyně řekla té ženě, jak ji našla, žena přijala pozvání ke studiu, a ještě téhož dne spolu začaly zkoumat Bibli.

Do ‚nepřístupných území‘ s dobrou zprávou

Svědkové Jehovovi se až dosud vytrvale snaží dostat se s poselstvím o Království do všech zemí. Pouze tím se však jejich výsledky vysvětlit nedají. Vidí, jak se poselství o Království šíří do míst, kde byly všechny jejich předešlé, pečlivě plánované snahy odmítány.

Například během dvacátých a třicátých let byly vládním úředníkům tehdejšího Sovětského svazu nejednou podávány naléhavé žádosti o povolení dovážet biblickou literaturu nebo ji tam tisknout. Odpovědi byly tehdy záporné. V Sovětském svazu bylo několik málo svědků, ale k tomu, aby se vykonalo kazatelské dílo, o němž Boží slovo říká, že musí být vykonáno, bylo zapotřebí mnohem větší pomoci. Dalo se něco udělat pro získání této pomoci?

Je zajímavé, že na konci druhé světové války se v Sovětském svazu spolu s mnoha jinými lidmi ocitlo přes tisíc svědků Jehovových z bývalého východního Polska. V koncentračním táboře Ravensbrücku se stovky mladých ruských žen seznámily se spoluvězeňkyněmi, které byly svědkyně Jehovovy. Některé z těchto žen se během té doby oddaly Jehovovi a později se vrátily do různých částí Sovětského svazu. Také stovky jiných lidí se staly obyvateli Sovětského svazu tím, jak se během války měnily státní hranice. Vedlo to k něčemu, co sovětská vláda nezamýšlela. Tuto věc nezařídil vedoucí sbor svědků Jehovových. Přesto však posloužila k vykonání toho, co předpovědělo inspirované Boží slovo. Strážná věž k tomuto vývoji uvedla: „Tak je možno vidět, jak Pán ve své prozřetelnosti dovede vzbudit svědky v kterékoli zemi, aby tam vysoko pozvedli praporec pravdy a oznamovali Jehovovo jméno.“ — Vydání z 1. února 1946, angl.

Nebyla to jen jedna země, která by řekla svědkům Jehovovým: ‚Sem nesmíte!‘ nebo ‚Tady nemůžete kázat‘. Znovu a znovu se to stávalo po celé zeměkouli, doslova v desítkách zemí, často jako důsledek nátlaku duchovenstva na vládní činitele. Některé z těchto zemí svědky Jehovovy později legalizovaly. Ale i předtím se uctívání Jehovy, Stvořitele nebe a země, chopily tisíce lidí uvnitř hranic své země. Jak se toho dosáhlo?

Jednoduché vysvětlení najdeme v Bibli. Boží andělé totiž hrají významnou úlohu v přinášení této naléhavé výzvy lidem z každého národa: „Bojte se Boha a oslavujte jej, protože přišla hodina jeho soudu, a proto uctívejte Toho, který udělal nebe a zemi a moře a prameny vod.“ — Zjev. 14:6, 7.

Úspěch navzdory zdrcující přesile

To, s čím se dodnes setkávají svědkové Jehovovi v některých zemích, nejsou pouhé zákazy jejich veřejné služby, ale snahy úplně je vyhladit.

Během první světové války vynaložili duchovní ve Spojených státech a Kanadě společně úsilí, aby skoncovali s dílem badatelů Bible, jak byli tehdy známí svědkové Jehovovi. O tom veřejnost ví. Navzdory právním zárukám svobody slova a náboženství činilo duchovenstvo nátlak na vládní činitele, aby zakázali literaturu badatelů Bible. Mnozí badatelé Bible byli zatčeni a drženi bez možnosti složit kauci; jiní byli surově biti. Úředníci Watch Tower Society a jejich blízcí spolupracovníci byli odsouzeni na dlouhá léta do vězení. Toto soudní jednání se později prokázalo jako neplatné. Ray Abrams v knize Preachers Present Arms píše: „Rozbor celého případu vede k závěru, že za hnutím pro vyhlazení russellitů původně stály církve a duchovenstvo.“ „Russellité“ byl hanlivý název, jímž duchovenstvo označovalo badatele Bible. Ale po válce se s nebývalou silou tito badatelé Bible opět objevili, aby zvěstovali Jehovova Krále, Ježíše Krista, a jeho Království. Kde se vzala ta obnovená síla? Bible takovou událost předpověděla a uvedla, že to bude díky „duchu života od Boha“. — Zjev. 11:7–11.

Když se v Německu dostali k moci nacisté, pronásledování svědků Jehovových v zemích, jež se dostaly pod nacistickou nadvládu, zesílilo. Došlo k zatýkání a surovému zacházení. Byly vydány zákazy. Konečně v říjnu 1934 poslaly sbory svědků Jehovových z celého Německa vládě doporučené dopisy, v nichž jasně uvedly, že nemají žádné politické cíle, ale že jsou odhodláni poslouchat Boha jako panovníka. Zároveň poslaly sbory svědků z celého světa kabelogramy na podporu svých křesťanských bratrů v Německu.

Téhož dne, 7. října 1934, Adolf Hitler v kanceláři dr. Wilhelma Fricka v Berlíně se zaťatými pěstmi prohlásil o svědcích Jehovových: „Ta sebranka bude v Německu vyhlazena!“ Nebyla to žádná planá pohrůžka. Došlo k rozsáhlému zatýkání. Podle důvěrné zprávy pruské tajné státní policii z 24. června 1936 byl vytvořen „zvláštní oddíl gestapa“, aby bojoval proti svědkům. Po rozsáhlé přípravě zahájilo gestapo tažení, aby pochytalo všechny svědky Jehovovy a každého, kdo je podezřelý z toho, že je svědek. Během tohoto útoku byla použita celá policejní síť, takže kriminální živly nikdo nerušil.

Zprávy nasvědčují tomu, že nakonec bylo zatčeno asi 6 262 německých svědků. Karl Wittig, bývalý německý vládní úředník, který byl sám vězněn v několika koncentračních táborech, později napsal: „Žádná jiná skupina vězňů. . . nebyla tak vystavena sadismu esesáků jako badatelé Bible. Byl to sadismus, který se vyznačoval nekonečným řetězem tělesného i duševního týrání, jaké nelze vyjádřit žádným jazykem na světě.“

K čemu to vedlo? V knize vydané roku 1982 píše Christine Kingová: „Pouze proti svědkům [na rozdíl od jiných náboženských skupin] byla vláda neúspěšná.“ Hitler přísahal, že je vyhladí, a stovky jich byly zabity. Přesto dr. Kingová uvádí: „Dílo [kázání o Božím Království] pokračovalo a v květnu 1945 bylo hnutí svědků Jehovových stále živé, zatímco národní socialismus již živý nebyl.“ Zdůrazňuje také: „Nebyl učiněn žádný kompromis.“ (The Nazi State and the New Religions: Five Case Studies in Non-Conformity [Nacistický stát a nová náboženství: Pět studií případů nonkonformismu]) Proč nedokázal Hitler se svou dobře vyzbrojenou armádou, důkladně vycvičenou policií a četnými vyhlazovacími tábory uskutečnit svou hrozbu, že zničí tuto poměrně malou a neozbrojenou skupinu lidí, na něž svět pohlíží jako na obyčejné? Proč nedokázaly jejich činnost zastavit jiné státy? Proč zůstali tváří v tvář surovému pronásledování pevní nejen osamělí jednotlivci, ale i svědkové Jehovovi jako celek?

Odpověď spočívá v jedné moudré radě, kterou dal učitel Zákona Gamaliel ostatním členům židovského sanhedrinu, když projednávali podobný případ, jenž se týkal apoštolů Ježíše Krista. Řekl: „Nezaplétejte se s těmito lidmi, ale nechte je být (protože je-li tento plán nebo toto dílo od lidí, bude rozvráceno; ale je-li od Boha, nebudete je moci rozvrátit), jinak byste mohli být ve skutečnosti shledáni jako bojovníci proti Bohu.“ — Sk. 5:38, 39.

Tak historická fakta ukazují, že na pohled nezvládnutelný úkol, který Ježíš přidělil svým následovníkům a který měli plnit navzdory zdánlivě nepřekonatelným překážkám, je uskutečňován ne lidskou silou, ale Božím duchem. To řekl sám Ježíš v modlitbě Bohu: „Otče, všechno je pro tebe možné.“ — Mar. 14:36.

[Praporek na straně 547]

„‚Mým duchem,‘ řekl Jehova vojsk“

[Praporek na straně 548]

Co posilovalo pravé křesťany, aby dál kázali navzdory posměchu a prudkému pronásledování?

[Praporek na straně 549]

Projevy andělského vedení

[Praporek na straně 551]

‚Pán dovede vzbudit svědky v kterékoli zemi‘

[Praporek na straně 553]

Jednotný lid, který se prokázal jako pevný i tváří v tvář zdánlivě nepřekonatelným překážkám