VĚZENÍ

Místo, kde je držen ve vazbě člověk, který má být souzen nebo který byl shledán vinným z toho, že přestoupil zákon. Vězení je v původních jazycích označováno různými výrazy, které mají tyto významy: „dům okrouhlosti“ (1Mo 39:20; srovnej Rbi8, ppč), „dům cisterny“ (2Mo 12:29, Rbi8, ppč), ‚dům zadržení‘ (1Kr 22:27), ‚dům vazby‘ (1Mo 42:19; Jer 52:11), „dům vězňů nebo těch, kdo jsou spoutaní“ (Sd 16:21; Ka 4:14), „dům klády“ (2Pa 16:10), „dům pout“ (Mt 11:2), „místo střežení“ (Mt 14:10) a „místo vazby nebo pozorování“ (Sk 5:18).

U různých starověkých národů, například u Egypťanů, Filištínů, Asyřanů, Babylóňanů a Peršanů, bylo uvěznění jedním druhem zákonného trestu. (1Mo 39:20; Sd 16:25; 2Kr 17:4; Ezr 7:26; Jer 52:31–33) Vězňové byli někdy spoutáni okovy a nuceni vykonávat těžkou práci, například mlít. (Sd 16:21; 2Kr 17:4; Ža 105:17, 18; Jer 52:11) V Egyptě se stávalo, že důvěryhodný vězeň (jako byl například Josef) dostal na starost jiné vězně a měl obsluhovat ty, kdo před svým uvězněním zastávali význačné postavení. (1Mo 39:21–40:4)

Vězení se datují přinejmenším do 18. století př. n. l.; tehdy byl totiž Josef neprávem odsouzen do žaláře, který byl spojen s ‚domem velitele tělesné stráže‘. (1Mo 39:20; 40:3; 41:10) Tento egyptský žalář měl patrně kobku nebo díru ve tvaru cisterny, a tam byli drženi někteří vězňové. (1Mo 40:15; 41:14; srovnej Iz 24:22.)

V mojžíšském Zákoně nebylo ustanovení o tom, že by provinilci měli být trestáni uvězněním. Právo mělo být vykonáno rychle (Joz 7:20, 22–25), a proto záznamy o tom, že byl někdo dán do vazby, nacházíme v Pentateuchu jen v souvislosti s případy, v nichž bylo nutné objasnění od Boha. (3Mo 24:12; 4Mo 15:34) Nakonec však Izraelité přece začali používat určitá místa jako vězení. Například prorok Jeremjáš byl držen v ‚domě okovů, v domě Jehonatana‘. Toto vězení mělo ‚klenuté místnosti‘, možná kobky. Podmínky tam byly tak špatné, že se Jeremjáš obával o svůj život. (Jer 37:15–20) Potom byl převeden na „Nádvoří stráže“; tam dostával denní příděl chleba, mohl tam přijímat návštěvníky a uzavírat obchody. (Jer 32:2, 8, 12; 37:21; viz také 1Kr 22:27; 2Pa 16:10; Heb 11:36.)

V prvním století n. l. byli podle římského zvyku žalářníci nebo strážci za vězně osobně zodpovědni. (Sk 12:19) Proto chtěl žálářník ve Filipech, který se domníval, že jeho vězňové uprchli, spáchat sebevraždu. (Sk 16:27) Z bezpečnostních důvodů byla často přede dveřmi vězení umístěna stráž a vězňové někdy měli nohy upevněné v kládě nebo byli za ruce připoutáni řetězem ke svým strážcům. (Sk 5:23; 12:6–10; 16:22–24) Někteří vězňové směli přijímat návštěvníky. (Mt 25:36; Sk 23:35; 24:23, 27; 28:16–31; viz hesla POUTO; ŽALÁŘNÍK.)

Jak Kristus Ježíš předpověděl, mnozí z jeho následovníků byli vězněni. (Lk 21:12; Sk 26:10; Ří 16:7; Kol 4:10; Heb 10:34; 13:3) Když byl apoštol Jan ve vyhnanství na ostrově Patmos, napsal, že věznění bude dále jedním ze způsobů, jak budou křesťané pronásledováni. (Zj 2:10)

Obrazné použití. V obrazném smyslu se výraz „vězení“ může vztahovat na zemi, v níž jsou lidé ve vyhnanství (například Babylón), nebo na stav duchovního zotročení nebo omezení. (Iz 42:6, 7; 48:20; 49:5, 8, 9; 61:1; Mt 12:15–21; Lk 4:17–21; 2Ko 6:1, 2) Duchovní tvorové, kteří byli v době Noemově neposlušní, sice nemají hmotné tělo, které by mohlo být spoutáno nějakými hmotnými prostředky, ale byli ve své činnosti omezeni a jsou ve stavu husté tmy vzhledem k Jehovovi Bohu, tedy jako by byli ve vězení. (1Pe 3:19; Juda 6; viz heslo TARTAROS.) Také propast, v níž bude Satan uzavřen na tisíc let, je „vězením“; je to stav vazby, v němž je znemožněna volnost, stav podobný smrti. (Zj 20:1–3, 7)