„Věnuj se dále . . . vyučování“
„OSLOVUJETE mne ‚Učiteli‘ a ‚Pane‘ a mluvíte správně, neboť jím jsem.“ (Jan 13:13) Těmito slovy Ježíš svým učedníkům poukázal na svou úlohu učitele. Krátce před tím, než vystoupil do nebe, dal svým následovníkům tento pokyn: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů . . . a vyučujte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.“ (Mat. 28:19, 20) To, že je důležité být učiteli Božího Slova, později zdůraznil také apoštol Pavel. Křesťanského staršího Timotea povzbudil: „Věnuj se dále veřejnému čtení, vybízení, vyučování. . . . Zahloubej se nad tím; zaber se do toho, aby tvůj pokrok byl zjevný všem.“ (1. Tim. 4:13–15)
I dnes je vyučování důležitou součástí naší kazatelské služby a našich shromáždění. Jak můžeme uplatnit Pavlovu radu, abychom se ‚dále věnovali vyučování‘? A v čem konkrétně se jako učitelé Božího Slova můžeme zlepšovat?
Napodobuj Velkého učitele
Ježíšův způsob vyučování zaujal mnohé z jeho posluchačů. Všimni si, jak na jeho slova reagovali ti, kdo přišli do synagogy v Nazaretu. Evangelista Lukáš napsal: „Všichni o něm začali podávat příznivé svědectví a podivovat se poutavým slovům, která vycházela z jeho úst.“ (Luk. 4:22) Ježíšovi učedníci se při kázání řídili vzorem svého Pána. Apoštol Pavel proto mohl své spoluvěřící vybídnout: „Staňte se mými napodobiteli, jako i já jsem Kristův.“ (1. Kor. 11:1) Díky tomu, že napodoboval Ježíšovy metody, dokázal působivě ‚vyučovat veřejně a dům od domu‘. (Sk. 20:20)
Pavel vyučoval „na tržišti“
Vynikající ukázku Pavlovy schopnosti veřejně vyučovat nalézáme v 17. kapitole Skutků. Čteme zde o jeho návštěvě Atén. Kamkoli se Pavel v tomto městě podíval, v ulicích nebo na veřejných prostranstvích, všude byly modly. Není divu, že ho to velmi pobouřilo. Přesto se nenechal svými pocity unést a „začal . . . rozmlouvat v synagóze . . . a každý den na tržišti s těmi, kdo tam právě byli“. (Sk. 17:16, 17) Dal nám tím opravdu dobrý příklad. Když mluvíme s lidmi z různého prostředí uctivým, nikoli kritickým tónem, můžeme jim pomoci, aby naslouchali dobré zprávě a časem se ze zajetí falešného náboženství osvobodili. (Sk. 10:34, 35; Zjev. 18:4)
Pavlovi posluchači na tržišti nepatřili právě k nejvstřícnějším. Byli mezi nimi filozofové, jejichž názory se neslučovaly s pravdami, o kterých Pavel mluvil. Když mu oponovali, jistě bral jejich námitky v úvahu. Někteří říkali: „Zdá se, že je to zvěstovatel cizozemských božstev.“ Jiní ho označili za „sběrače semen“, což bylo v řečtině idiomatické vyjádření pro ‚mluvku‘. (Sk. 17:18)
Pavel se však jejich pohrdavými poznámkami nenechal odradit. Naopak, když měl své názory vysvětlit, chopil se příležitosti a přednesl proslov, který svědčil o jeho vynikajících učitelských schopnostech a také o tom, že svým posluchačům dobře rozumí. (Sk. 17:19–22; 1. Petra 3:15) Pojďme nyní jeho řeč podrobně prozkoumat. Dozvíme se tak, jak může své učitelské schopnosti zlepšit každý z nás.
Pokládej společný základ
Pavel svou řeč zahájil slovy: „Aténští muži, vidím, že patrně máte ve všem větší bázeň před božstvy než jiní. Když jsem například . . . pečlivě pozoroval vaše předměty zbožňování, našel jsem také oltář, na němž bylo napsáno: ‚Neznámému Bohu‘. Čemu jste tedy nevědomky zbožně oddáni, to vám zvěstuji.“ (Sk. 17:22, 23)
Je vidět, že Pavel si pozorně všímal svého okolí. Díky tomu se o lidech, kterým se chystal kázat, dozvěděl řadu užitečných informací. Pokud jsme všímaví, i my si můžeme o člověku, na kterého chceme zazvonit, udělat určitý obrázek. Hodně nám prozradí například hračky na dvorku nebo nálepky a předměty umístěné na dveřích. Pokud máme o dotyčném člověku alespoň nějakou představu, můžeme se lépe rozhodnout, co mu řekneme a také jak to řekneme. (Kol. 4:6)
Pavel se na Atéňany díval pozitivně, neodsuzoval je. Nicméně věděl, že ‚zbožnou oddanost‘ neprojevují tomu, komu by měli. Otevřeně jim proto vysvětlil, že je správné uctívat pravého Boha. (1. Kor. 14:8) Je tedy důležité, abychom při kázání o Království měli pozitivní přístup a zároveň mluvili jasně.
Buď taktní a nestranný
Pavel pokračoval: „Bůh, který udělal svět a všechno v něm, Ten, který je Pánem nebe a země, nebydlí v chrámech udělaných rukama ani mu neslouží lidské ruce, jako by něco potřeboval, protože sám dává všem lidem život, dech a všechno.“ (Sk. 17:24, 25)
Apoštol obrátil pozornost na Jehovu jako na Dárce života. Udělal to taktním způsobem — nazval ho „Pánem nebe a země“. I my máme velkou výsadu pomáhat upřímným lidem z různého kulturního a náboženského prostředí, aby si uvědomili, že veškerý život pochází od Jehovy Boha. (Žalm 36:9)
Dále Pavel uvedl: „A udělal z jednoho člověka každý lidský národ . . . a vymezil ustanovená období a stanovené hranice lidského přebývání, aby hledali Boha, zda by jej snad mohli nahmatat a skutečně jej najít, ačkoli vlastně není daleko od nikoho z nás.“ (Sk. 17:26, 27)
Z našeho vyučování by mělo být patrné, jaké vlastnosti má Bůh, kterého uctíváme. Jehova je nestranný, a proto umožňuje lidem ze všech národů, aby ho mohli „nahmatat a skutečně jej najít“. Jestliže ho napodobujeme, mluvíme bez předsudků se všemi, se kterými se setkáme. Těm, kdo už ve Stvořitele věří, můžeme pomáhat, aby si k němu vytvořili blízký vztah a mohli tak získat věčné požehnání. (Jak. 4:8) Co ale můžeme udělat pro ty, kdo o jeho existenci pochybují? Opět nám může pomoci Pavlův příklad. Všimni si jeho dalších slov.
„Od něho máme život, pohybujeme se a existujeme, dokonce jak řekli někteří z vašich básníků: ‚Vždyť my jsme také jeho potomstvo.‘ Vzhledem k tomu, že jsme tedy Boží potomstvo, neměli bychom si představovat, že Božská bytost je podobná zlatu nebo stříbru nebo kamenu.“ (Sk. 17:28, 29)
Pavel se snažil Atéňany zaujmout tím, že citoval básníky, které uznávali. My se podobně snažíme položit společný základ tak, že stavíme na věcech, o kterých se domníváme, že je naši posluchači přijmou. Například Pavlovo znázornění z dopisu Hebrejcům je dnes stejně přesvědčivé jako tehdy. Napsal: „Každý dům je . . . někým postaven, ale ten, kdo postavil všechno, je Bůh.“ (Hebr. 3:4) Když osloveného člověka podnítíme, aby o tomto jednoduchém znázornění přemýšlel, může si uvědomit, že to, co říkáme, je rozumné. Nyní se v Pavlově proslovu zaměříme na další důležitý rys kvalitního vyučování — na motivaci.
Zdůrazňuj naléhavost doby
Pavel prohlásil: „Bůh sice přehlédl časy takové nevědomosti, ale přesto nyní říká lidstvu, že by měli všichni všude činit pokání. Stanovil totiž den, v němž zamýšlí soudit obydlenou zemi ve spravedlnosti mužem, kterého ustanovil.“ (Sk. 17:30, 31)
Tím, že Bůh dočasně připustil existenci zla, dal každému z nás příležitost ukázat, co je v našem srdci. Proto je důležité, abychom při rozhovorech s lidmi zdůrazňovali naléhavost naší doby a s přesvědčením jim vyprávěli o požehnání, které přinese rychle se blížící Boží Království. (2. Tim. 3:1–5)
Různé reakce
„A když slyšeli o vzkříšení mrtvých, někteří se začali posmívat, zatímco jiní řekli: ‚Vyslechneme si to od tebe i jindy.‘ Pavel tedy vyšel z jejich středu, ale někteří muži se k němu připojili a stali se věřícími.“ (Sk. 17:32–34)
Někdo možná na naše kázání zareaguje okamžitě, zatímco jiný potřebuje na to, aby se přesvědčil o pravdivosti našich slov, delší dobu. Jestliže biblické pravdy vyučujeme jasně a jednoduše, Jehova může naším prostřednictvím přitahovat lidi ke svému Synovi. I kdybychom takto pomohli jen jedinému člověku, můžeme za to být nesmírně vděční. (Jan 6:44)
Poučení pro nás
Když přemýšlíme o Pavlově proslovu, můžeme se naučit mnoho o tom, jak vysvětlovat biblické pravdy druhým. Jak můžeme Pavla napodobovat, pokud máme ve sboru veřejné přednášky? Chceme-li nově příchozím pomoci, aby pochopili a přijali biblickou pravdu, měli bychom se vyjadřovat taktně. Ano, chceme biblické nauky předkládat jasně, ale zároveň bychom neměli nijak snižovat názory posluchačů, kteří jsou v sále noví. Také v kazatelské službě se snažíme být taktní a mluvit s přesvědčením. Jestliže to děláme, ukazujeme tím, že si Pavlovu radu, abychom se ‚věnovali vyučování‘, bereme k srdci.
[Obrázek na straně 30]
Pavel vyučoval jasně, jednoduše a taktně
[Obrázek na straně 31]
Pavlův vzor napodobujeme tak, že bereme ohled na názory lidí, kterým kážeme