SPIRITISMUS

Víra či nauka, že duchové zesnulých lidí žijí dále, i když fyzické tělo zemře, že mohou navazovat spojení se živými lidmi, a to zejména prostřednictvím určité osoby (média), která mimořádně snadno podléhá jejich vlivu. Biblické i světské dějiny odhalují, že lidé se zabývali spiritismem již od velmi dávných dob. Spiritismem bylo zcela ovlivněno egyptské náboženství. (Iz 19:3) A spiritistické bylo i náboženství Babylóna (město Babylón bylo také hlavním náboženským střediskem Asýrie). (Iz 47:12, 13)

Slovo „spiritismus“ je přeloženo z řeckého slova far·ma·kiʹa. V díle Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words (1981, sv. 4, s. 51, 52) je o tomto slově napsáno: „(Angl., farmacie atd.) v první řadě znamenalo používání léků, drog a zaklínání; pak otravu; dále kouzelnictví, Gal. 5:20, R.V. ‚kouzelnictví‘ (A.V. ‚čarodějnictví‘), uvedené mezi ‚skutky těla‘. Viz také Zjev. 9:21; 18:23. V Sept[uagintě] 2. Mojž. 7:11, 22; 8:7, 18; Iz. 47:9, 12. V čarodějnictví bylo užívání drog, ať jednoduchých, nebo silných, běžně provázeno zaříkáváním okultních sil a prosbami k nim za pomoci různých kouzelných předmětů, amuletů atd., údajně určených k tomu, aby žadatel nebo pacient zůstal mimo pozornost a moc démonů, ale ve skutečnosti k tomu, aby na žadatele zapůsobily tajemné schopnosti a síly kouzelníka.“

Jeho původ. Významným znakem spiritismu je údajná komunikace se zesnulými lidmi. Mrtví „si neuvědomují naprosto nic“, a proto komunikace s mrtvými lidmi je ve skutečnosti nemožná. (Ka 9:5) V zákoně, který Bůh dal Izraelitům, bylo dotazování se mrtvých zakázáno a provozování spiritismu bylo prohlášeno za hrdelní zločin. (3Mo 19:31; 20:6, 27; 5Mo 18:9–12; srovnej Iz 8:19.) V Křesťanských řeckých písmech je uvedeno, že ti, kdo provozují spiritismus, „nezdědí Boží království“. (Ga 5:20, 21; Zj 21:8) Z toho tedy logicky vyplývá, že údajná komunikace se zesnulými lidmi — pokud to není úmyslná lež člověka, který ji obhajuje — musí pocházet ze zlého zdroje, ze zdroje, který je v odporu proti Jehovovi Bohu.

Bible jasně ukazuje, že tímto zlým zdrojem jsou ničemní duchové, démoni. (Viz hesla DÉMON; POSEDLOST DÉMONEM.) Výstižným příkladem je „nějaká služka“ ve Filipech. Opatřovala svým pánům velký zisk tím, že provozovala „umění předpovídat“, což je jedna z věcí souvisejících se spiritismem. (5Mo 18:11) Zpráva jasně říká, že předpovědi té dívky pocházely od „démona věštby“, ničemného ducha, a ne od Boha. Jakmile z ní apoštol Pavel toho ničemného ducha vyhnal, dívka ztratila schopnost předpovídat. (Sk 16:16–19) O řeckém výrazu pneuʹma pyʹtho·na, který je v tomto textu přeložen jako ‚démon věštby‘, je v díle Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words (sv. 1, s. 328) uvedeno: „Pythón bylo v řecké mytologii jméno pýthijského hada nebo draka, který žil v Pythó na úpatí hory Parnas, hlídal delfskou věštírnu a nakonec ho zabil Apollón. Odtud jméno Pythón přešlo na Apollóna. Později byli tímto slovem označováni věštci neboli hadači, kteří byli považováni za inspirované Apollónem. Jsou to démoni, kdo podněcuje k modlářství, I. Kor. 10:20, a proto dívka ze Sk. 16:16 byla posedlá démonem podněcujícím ke kultu Apollóna, a měla tedy ‚démona věštby‘.“

V Izraeli. Bůh dal sice Izraelitům přísné zákony proti spiritismu, přesto se však v Izraeli čas od času objevila spiritistická média. Pravděpodobně to byli cizinci, kteří přišli do Izraele, nebo lidé, které Izraelité ušetřili před záhubou. Král Saul v době své vlády odstranil spiritistická média ze země, ale zjevně ke konci jeho panování některá spiritistická média znovu zahájila svou činnost. Saul dal najevo, jak dalece se odchýlil od Boha, když se šel do En-doru poradit se „znalkyní spiritistických praktik“. (1Sa 28:3, 7–10)

Král Saul navštívil médium. V době, kdy Saul šel za médiem, už nějaký čas neměl Jehovova ducha a Bůh mu neodpovídal na dotazy ani skrze sny, ani skrze Urim (jež používal velekněz), ani skrze proroky. (1Sa 28:6) Bůh s ním nechtěl mít nic společného a Boží prorok Samuel už Saula dávno nenavštívil — naposledy před tím, než byl David pomazán za krále. Bylo by tedy nerozumné se domnívat, že nyní by Samuel, i kdyby byl naživu, přišel dát Saulovi radu. A Bůh by jistě nezpůsobil, aby se Samuel vrátil z mrtvých a promluvil se Saulem, když ho k Saulovi neposlal ani před tím, dokud byl Samuel ještě naživu. (1Sa 15:35)

To, že Jehova Saulovo jednání v žádném případě neschvaloval a že ho v tom nepodporoval, je vidět z Jehovova pozdějšího výroku proneseného prostřednictvím Izajáše: „A v případě, že by vám říkali: ‚Obraťte se na spiritistická média nebo na ty, kdo mají ducha předpovídání, kdo pípají a tlumeným tónem pronášejí výroky‘ — neměl by se každý lid obracet na svého Boha? Měl by se snad obracet na mrtvé ve prospěch živých? K zákonu a k osvědčení!“ (Iz 8:19, 20)

Jestliže tedy zpráva dále říká: „Když žena viděla ‚Samuela‘, začala křičet nejsilnějším hlasem,“ patrně tu událost popisuje tak, jak ji vidělo médium, jež bylo oklamáno duchem, který na sebe vzal podobu Samuela. (1Sa 28:12) Na Saulovi se zase splnila zásada, kterou vyjádřil apoštol Pavel: „Právě proto, že neschvalovali přidržet se Boha v přesném poznání, vydal je Bůh neschválenému stavu mysli, aby dělali to, co se nehodí . . . Ačkoli zcela dobře znají Boží spravedlivý výnos, že ti, kdo provádějí takové věci, zasluhují smrt, nejenže je dělají dále, ale také souhlasí s těmi, kdo je provádějí.“ (Ří 1:28–32)

V díle Commentary on the Old Testament (C. F. Keil a F. Delitzsch, 1973, sv. II, First Samuel, s. 265) je zmínka o tom, že v řecké Septuagintě jsou k 1. Paralipomenon 10:13 přidána slova „a prorok Samuel mu odpověděl“. (Bagster) Commentary se přiklání k názoru, který je vyjádřen těmito neinspirovanými slovy v Septuagintě, ale dodává: „Nicméně otcové, reformátoři a dřívější křesťanští teologové až na velmi málo výjimek předpokládali, že Saulovi se objevil ne skutečný, ale jen jakýsi pomyslný Samuel. Podle vysvětlení, které uvedl Efrém Syrský, zdánlivý obraz Samuela byl Saulovým očím předveden démonským uměním. Stejný názor zastávali Luther a Kalvín a podle nich ani dřívější protestantští teologové nepovažovali toto zjevení za nic jiného než za ďábelský přízrak, za přelud, nebo za ďábelský přízrak v podobě Samuela, a Samuelovo sdělení za nic jiného než za ďábelské věštění, jež bylo proneseno s božským svolením a v němž je pravda smíšena se lží.“

V jedné poznámce pod čarou (First Samuel, s. 265, 266) toto dílo (Commentary) uvádí: „Luther tedy říká . . . ‚Samuel, kterého, v 1. Sam. xxviii.11, 12, vyvolala věštkyně či čarodějnice, byl určitě pouhým ďáblovým přízrakem; nejen proto, že Písmo prohlašuje, že ho vlastně vyvolala žena, která byla plná ďáblů (protože kdo by mohl věřit, že duše věřících, které jsou v Boží ruce, . . . byly pod mocí ďábla a prostých lidí?), ale také proto, že Saul a ta žena zcela jasně jednali v rozporu s Božím příkazem, když se dotazovali mrtvého. Svatý Duch nemůže nic dělat sám proti sobě ani nemůže pomáhat těm, kdo jednají proti němu.‘ Také Kalvín to zjevení považuje za pouhý přízrak . . . ‚Je jisté,‘ říká, ‚že to skutečně nebyl Samuel, neboť Bůh by nikdy nedovolil, aby jeho proroci byli podřízeni takovým ďábelským kejklím. Tady totiž kouzelnice vyvolává mrtvého z hrobu. Může se vůbec někdo domnívat, že by si Bůh přál, aby jeho prorok byl vystaven takové hanbě, jako kdyby ďábel měl moc nad těly a dušemi svatých, kteří jsou pod Boží ochranou? Říká se, že duše svatých odpočívají . . . u Boha a čekají na své radostné vzkříšení. Kromě toho, máme věřit tomu, že si Samuel vzal s sebou do hrobu svůj plášť? Z toho všeho je jasně patrné, že toto zjevení nebylo nic jiného než přízrak a že žena sama byla tak oklamána svými smysly, že si myslela, že vidí Samuela, zatímco ve skutečnosti to Samuel nebyl.‘ Právě z týchž důvodů dřívější ortodoxní teologové také pochybovali, že by se skutečně zjevil zesnulý Samuel.“

Ježíšova moc nad démony. Když byl Ježíš na zemi, dokazoval, že je Mesiáš, Boží Pomazaný, tím, že vyháněl démony z lidí, kteří jimi byli posedlí. Démony vyháněl bez jakéhokoli zvláštního rituálu, seance či nějaké magie. Jednoduše démonům přikázal, aby z toho člověka vyšli, a oni Ježíše poslechli. Démoni byli nuceni, i když neochotně, uznat jeho autoritu (Mt 8:29–34; Mr 5:7–13; Lk 8:28–33), stejně jako Satan uznal autoritu Jehovy, když mu Jehova dovolil, aby ve zkoušce trápil Joba, ale přikázal mu, že nesmí Joba zabít. (Job 2:6, 7) Ježíš kromě toho vyháněl démony zdarma. (Mt 8:16, 28–32; Mr 1:34; 3:11, 12; Lk 4:41)

Vyvrací falešné obvinění od farizeů. Po jednom takovém uzdravení, které Ježíš vykonal, jej jeho nepřátelé, farizeové, obvinili: „Tento člověk nevyhání démony vyjma prostřednictvím Belzebuba, panovníka démonů.“ Zpráva však dále říká: „Znal jejich myšlenky, a proto jim řekl: ‚Každé království rozdělené samo proti sobě bývá zpustošeno a žádné město nebo dům rozdělený sám proti sobě neobstojí. Stejně, jestliže Satan vyhání Satana, rozděluje se sám proti sobě; jak potom obstojí jeho království? Nadto, jestliže vyháním démony prostřednictvím Belzebuba, prostřednictvím koho je vyhánějí vaši synové? Proto budou vašimi soudci.‘“ (Mt 12:22–27)

Farizeové museli uznat, že k vyhánění démonů je nezbytná nadlidská moc. Přesto chtěli lidem zabránit v tom, že by v Ježíše uvěřili. Proto jeho moc přisoudili Ďáblovi. Ježíš pak ukázal, k jakým závěrům by se na základě jejich argumentu muselo logicky dospět. Odpověděl, že kdyby byl Ďáblovým nástrojem a napravoval to, co Satan udělal, Satan by ve skutečnosti působil sám proti sobě (což by žádný lidský král neudělal), a brzy by došlo k jeho pádu. Dále Ježíš obrátil pozornost na jejich „syny“ neboli učedníky, kteří také tvrdili, že vyhánějí démony. Kdyby farizeové měli pravdu, když tvrdili, že ten, kdo vyhání démony, to dělá z moci Satana, pak by to i jejich vlastní učedníci dělali působením této moci, a to farizeové samozřejmě nebyli ochotni připustit. Ježíš řekl, že jejich vlastní „synové“ jsou proto jejich soudci, kteří odsoudí je i jejich argumentaci. Potom Ježíš řekl: „Pokud však vyháním démony prostřednictvím Božího ducha, pak vás Boží království skutečně dostihlo.“ (Mt 12:28)

Ježíš ve své argumentaci pokračoval dále a poukázal na to, že nikdo nemůže vpadnout do domu silného muže (Satana) a zmocnit se jeho majetku, pokud nemá sílu, aby toho silného muže spoutal. Falešné obvinění od farizeů Ježíše podnítilo k tomu, aby varoval před hříchem proti svatému duchu, protože Ježíš vyháněl démony pomocí Božího ducha, a když farizeové mluvili proti této činnosti, nejen vyjadřovali nenávist k Ježíšovi, ale mluvili také proti jasně patrnému projevu Božího svatého ducha. (Mt 12:29–32)

To, co Ježíš Kristus řekl o vyhánění démonů, by se nemělo chápat v tom smyslu, že „synové“ farizeů a všichni ostatní, kdo tvrdili, že vyhánějí démony, určitě byli Božími nástroji. Ježíš se zmínil o lidech, kteří se budou ptát: „Pane, Pane, což jsme neprorokovali v tvém jménu a v tvém jménu nevyháněli démony a v tvém jménu neprováděli mnoho mocných skutků?“ Ale on jim pak odpoví: „Nikdy jsem vás neznal! Jděte ode mne, vy, kdo se dopouštíte nezákonnosti.“ (Mt 7:22, 23) Ti, kdo se dopouštěli nezákonnosti, nebyli praví učedníci Ježíše Krista, ale byly to Ďáblovy děti. (Srovnej Jana 8:44; 1Ja 3:10.) Jestliže tedy údajně vyháněli démony, nebylo to proto, že by byli Božími nástroji, ale proto, že byli nástroji Ďábla. Kdyby Satan používal lidi k vyhánění démonů, i kdyby to dělal v Ježíšově jménu (srovnej pokus sedmi Skevových synů uvedený ve Sk 19:13–16), nebyl by rozdělený sám proti sobě. Tímto zdánlivě dobrým skutkem, jakým je vyhnání démona z posedlého člověka, by se Satan spíše proměnil v „anděla světla“ a tímto způsobem by ještě zvětšil svou moc nad podvedenými lidmi a ještě více by je ovlivnil. (2Ko 11:14)

„Ten, kdo není proti nám, je pro nás.“ Apoštol Jan jednou řekl Ježíšovi: „Učiteli, viděli jsme, jak kdosi vyhání démony používáním tvého jména, a pokoušeli jsme se mu bránit, protože nás nedoprovázel.“ Tento muž měl při vyhánění démonů nepochybně úspěch, protože Ježíš řekl: „Není nikdo, jenž učiní nějaký mocný skutek na základě mého jména, který bude rychle schopen mi spílat.“ Ježíš proto apoštolům přikázal, aby se tomu muži nepokoušeli bránit, a dodal: „Vždyť ten, kdo není proti nám, je pro nás.“ (Mr 9:38–40) Ne každý, kdo věřil v Ježíše, osobně doprovázel Ježíše a jeho apoštoly při jejich službě. Podle Boží vůle v této době stále platila smlouva Zákona a Bůh ještě prostřednictvím Ježíše Krista slavnostně nezavedl novou smlouvu ani neustanovil křesťanský sbor povolaných. Teprve od Letnic roku 33 n. l., potom, co Ježíš svou obětí odstranil Zákon, bylo nutné, aby se každý, kdo sloužil ve jménu Krista, spojil s tímto sborem, jehož členové byli pokřtěni v Krista. (Sk 2:38–42, 47; Ří 6:3) Do té doby Bůh jednal s tělesným Izraelem, ale potom za svůj „svatý národ“ uznal křesťanský sbor. (1Pe 2:9; 1Ko 12:13)

Patří ke skutkům těla. Ti, kdo provozují spiritismus, by si sice mohli myslet, že to je ‚duchovní činnost‘, Boží slovo však spiritismus označuje jako skutek těla, a ne jako skutek ducha neboli jako součást ovoce ducha. Povšimněte si, k jakým ohavným věcem je počítán: „Smilstvo, nečistota, nevázané chování, modlářství, provozování spiritismu [doslova „užívání drog“], nepřátelství, rozepře, žárlivost, výbuchy hněvu, sváry, rozdělení, sekty, závist, pitky, hýření a podobné věci.“ Spiritismus patří k žádostem hříšného těla, a ne k věcem ducha, a apoštol Pavel dodává výstrahu, že „ti, kdo provádějí takové věci, nezdědí Boží království“. (Ga 5:19–21, Int)

Ti, kdo ho provozují, budou navždy zničeni. O jednom z hříchů, z nichž je obviněn Velký Babylón, který má být svržen do moře a již nikdy nemá být nalezen, je ve Zjevení napsáno: „Tvými spiritistickými zvyklostmi byly zavedeny na scestí všechny národy.“ (Zj 18:23) A o věčném zničení lidí, kteří provozují spiritismus, je ve Zjevení uvedeno: „Zbabělci a lidé bez víry a ti, kdo jsou ohavní ve své špíně, a vrazi a smilníci a ti, kdo provozují spiritismus [doslova „uživatelé drog“], a modláři a všichni lháři, ti budou mít podíl v jezeře, které hoří ohněm a sírou. To znamená druhou smrt.“ (Zj 21:8, Int)

Magické umění, spřízněný zvyk. Se spiritismem úzce souvisí magické umění. Mnozí lidé v Efezu uvěřili Pavlovu kázání a „značný počet těch, kdo provozovali magická umění, snesl své knihy a přede všemi je spálil“. (Sk 19:19) Výraz „magická umění“ je přeložen z řeckého slova pe·riʹer·ga, jež znamená „zvláštnosti“, doslova „věci, jež jsou kolem práce,“ a jsou proto přebytečné; je to tedy umění těch, kdo s pomocí zlých duchů zvědavě slídí po zakázaných věcech. (Int; Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words, sv. 1, s. 261)

Proroctví proti Jeruzalému. V jednom prohlášení proti Jeruzalému, které Jehova proti tomuto městu pronesl kvůli tomu, že mu bylo nevěrné, Jehova řekl: „A snížíš se tak, že budeš mluvit od samotné země, a jako z prachu bude znít tvá řeč tlumeně. A tvůj hlas bude dokonce ze země jako u spiritistického média a tvá vlastní řeč bude pípat z prachu.“ (Iz 29:4) Toto prohlášení poukazovalo na dobu, kdy proti Jeruzalému vystoupí nepřátelé a přivedou ho do tak poníženého stavu, jako by byl přitlačen k zemi. Ať tedy obyvatelé Jeruzaléma řeknou cokoli, jejich slova budou vycházet z jejich hlubokého pokoření. Mělo to znít tak, jako když mluví spiritistické médium, totiž tak, aby to vypadalo, že měkký, tlumený, jemný a tichý zvuk vychází z prachu země. Jak je ale vidět z Izajáše 29:5–8, Jeruzalém měl být zachráněn.