NOHA
Končetina, která nese váhu lidského či zvířecího těla a také slouží k jeho pohybu. Pravá noha „berana slavnostního uvedení“ tvořila část ‚oběti pohupování‘ přinesené v souvislosti s uvedením kněží do úřadu. (3Mo 8:22, 25–27) Pravá zadní noha, velmi pravděpodobně její horní část, byla při určitých obětech rovněž dávána jako posvátný podíl knězi konajícímu službu. (3Mo 7:32–34; 10:12, 14, 15) O přední noze, ‚rameni‘ nebo ‚lopatce‘ (doslova ‚paži‘) se také mluví jako o podílu pro kněze, a to ve 4. Mojžíšově 6:19 a v 5. Mojžíšově 18:3.
Hmyz, který má „skákavé nohy“ (heb. kera·ʽaʹjim), byl jediným z okřídlených hemživých tvorů, kteří byli v Zákoně označeni za čisté k jídlu. (3Mo 11:21) Stejné hebrejské slovo je na jiných místech v Písmu použito na holeně zvířat. (Viz heslo HOLEŇ.)
Prorockými slovy řekl Jehova Babylónu: „Svlékni vlající suknici. Odkryj nohu. Překroč řeky.“ (Iz 47:1, 2) Místo aby byl hýčkanou královnou, které je slouženo, měl Babylón v obrazném smyslu odkrýt své nohy až po boky, aby se jako zajatkyně mohl bosý přebrodit přes řeky, kterými ho budou vláčet jeho přemožitelé.
Nohy byly obrazně používány také jako symbol moci nebo hbitosti a síly člověka. V Žalmu 147:10 čteme: „V mohutnosti koně nemá [Jehova] potěšení ani v nohou muže nenachází zalíbení.“ V Příslovích 26:7 jsou chromé nohy použity jako symbol neužitečnosti nebo neschopnosti.
Zdá se, že mezi Římany bylo běžným zvykem provádět „ránu z milosti“, a to tak, že byly zločinci odsouzenému ke smrti na mučednickém kůlu zlomeny nohy, aby se zkrátilo jeho utrpení. Na žádost Židů vojáci zlomili nohy mužům, kteří byli přibiti na kůlech vedle Ježíše Krista, ale Ježíšovi nohy nezlomili, protože zjistili, že je již mrtev. Tak se splnilo proroctví ze Žalmu 34:20. (Jan 19:31–36; srovnej 2Mo 12:46; 4Mo 9:12.)
Hebrejské slovo reʹghel a řecké slovo pous se v zásadě vztahují na nejnižší část nohy (chodidlo), tedy na tu část těla, na níž člověk nebo zvíře stojí. Oba výrazy jsou použity jak v doslovném, tak i v obrazném smyslu.
Ve starověku, stejně jako je to v mnoha částech světa dnes, nohy byly a jsou nejběžnějším prostředkem k přesunu z místa na místo. Někteří prostí lidé chodili bosi, ale jinak se obvykle nosily sandály, což byla obuv, kterou tvořila podrážka a několik řemínků. (Viz heslo SANDÁL.) Když člověk vstoupil do domu, sandály si zul. Zásadním a v podstatě požadovaným znakem pohostinnosti bylo umýt hostu nohy; tuto službu prováděl buď pán domu, nebo sluha, nebo k tomuto účelu hostu alespoň poskytli vodu. (1Mo 18:4; 24:32; 1Sa 25:41; Lk 7:37, 38, 44)
Člověk, který stál na svaté půdě, měl sandály zuty, a proto když kněží vykonávali své služby ve svatostánku nebo v chrámu, byli nepochybně bosi. (2Mo 3:5; Joz 5:15) V pokynech pro to, jak má být zhotoven oděv pro kněze, nebyly sandály zahrnuty. (2Mo kap. 28; viz heslo GESTA A POSTOJE.)
Kristus umývá nohy svým učedníkům. Ježíš Kristus dal svým učedníkům lekci v pokoře a v tom, že si mají vzájemně sloužit, když jim on, jejich Pán, umyl nohy. (Jan 13:5–14; srovnej 1Ti 5:9, 10.) Při této příležitosti Ježíš řekl: „Kdo se vykoupal, nepotřebuje víc než si dát umýt nohy, ale je zcela čistý.“ Tím měl nepochybně na mysli to, že i když se člověk celý vykoupal, nohy se mu i po krátké chůzi zaprášily a bylo potřeba je častěji mýt. Kněží a Levité, kteří za dnů Ježíšovy pozemské služby měli strážní službu u chrámu, se vždy časně ráno vykoupali ve vodě, ale potom se v průběhu téhož dne nemuseli znovu koupat, jen si museli mýt ruce a nohy. (Viz také 2Mo 30:19–21.) Když Ježíš řekl „vy jste čistí, ale ne všichni [myšlen Jidáš]“, dal svým skutkům při této příležitosti ještě jiný duchovní význam. (Jan 13:10, 11) V Efezanům 5:25, 26 je ukázáno, že Ježíš čistí křesťanský sbor „vodní koupelí prostřednictvím slova“ pravdy. Je logické, že také Ježíšovi věrní následovníci měli pokorně projevovat zájem nejen o tělesné potřeby, ale ještě více o duchovní potřeby svých bratrů. Tak si budou navzájem pomáhat, aby zůstali čistí od každodenních pokušení a lákadel, kterými by se křesťan mohl v tomto světě nakazit. (Heb 10:22; Ga 6:1; Heb 12:13; viz heslo UMÝVÁNÍ NOHOU.)
„Chůze.“ Slova „noha“ a „nohy“ jsou často používána v souvislosti s jednáním, k němuž se člověk přiklání, nebo s cestou, po níž se ubírá, a to jak dobrou, tak i špatnou. (Ža 119:59, 101; Př 1:16; 4:26; 5:5; 19:2; Ří 3:15) V podobném významu je používáno slovo „chodit“; tak to je například ve výroku „Noe chodil s pravým Bohem“, což znamená, že Noe šel cestou, která byla v souladu s Boží vůlí a s Božími přikázáními. (1Mo 6:9; srovnej Ef 2:1, 2.) V obrazném smyslu Bůh vede nohy svých věrných služebníků po správné cestě a ukazuje jim, kudy by měli jít, aby v duchovním ohledu neklopýtli a nepadli nebo aby se nenechali zlákat k něčemu špatnému, a někdy je dokonce chrání, aby je nedopadl nepřítel. (1Sa 2:9; Ža 25:15; 119:105; 121:3; Lk 1:78, 79) Na druhé straně způsobí, aby ničemní ztratili pevnou půdu pod nohama a byli přemoženi. (5Mo 32:35; Ža 9:15) Jehova varuje, že se nemáme vydávat se špatnými lidmi po jejich cestě nebo že sami nemáme kráčet po špatné cestě. (Př 1:10, 15; 4:27) Člověku, který jde do Božího domu, Jehova radí, aby střežil své nohy a aby se k tomuto domu přibližoval s upřímným srdcem, připraveným naslouchat a učit se. (Ka 5:1)
Další příklady obrazného použití. Další obrazná vyjádření jsou ‚místo odpočinku pro chodidlo nohy‘, tedy místo pobytu nebo místo, které má někdo ve vlastnictví (1Mo 8:9; 5Mo 28:65); ‚šířka chodidla‘, výraz označující nejmenší díl země, jaký člověk mohl vlastnit (Sk 7:5; 5Mo 2:5; srovnej Joz 1:3); ‚pozvednout nohu‘, tedy něco podniknout nebo začít s nějakou činností (1Mo 41:44); „učiň svou nohu vzácnou v domě svého bližního“, to znamená nezneužívat jeho pohostinnosti (Př 25:17); ‚chodit bosý‘, tedy pokořený či truchlící (bosi byli často voděni zajatci) (Iz 20:2); ‚složit někomu něco k nohám‘ jako dar či jako oběť (Sk 5:1, 2); z úcty ‚padnout k nohám‘ (Mr 5:22); ‚podřídit pod nohy‘ (1Ko 15:27; Heb 2:8); ‚rozdrtit nebo pošlapat pod nohama‘, tedy zvítězit (Mal 4:3; Ří 16:20); ‚vložit nohy na šíji nepřítele‘, což je symbolem toho, že byl podmaněn či poražen (Joz 10:24); ‚omýt nohu v krvi‘, tedy zničit nepřátele (Ža 68:22, 23); ‚pokrýt nohy‘, což znamená vykonat potřebu (doslova ‚nechat nohy skryté‘; Sd 3:24; 1Sa 24:3). Rčení ‚máčet nohu v oleji‘ bylo používáno v prorockém smyslu jako předpověď tučného neboli bohatého podílu, který měl mezi ostatními kmeny Izraele dostat kmen Ašer. (5Mo 33:24) Rut odkryla Boazovi nohy a položila se u jeho nohou, čímž ho upozornila, že by měl podniknout kroky, které v záležitosti švagrovského manželství předepisoval Zákon. (Rut 3:4, 7, 8)
„Půvabné“ nohy. Jehova má ve zvláštní úctě nohy těch, kdo oznamují dobrou zprávu o Království, a říká o nich, že jsou „půvabné“. (Iz 52:7; Ří 10:15) Křesťan musí mít své nohy obuté „výstrojí dobré zprávy o pokoji“, aby mohl dobrou zprávu předávat náležitým způsobem. (Ef 6:15) Ježíš Kristus poučil své učedníky, aby setřásli prach ze svých nohou, když je lidé v domě nebo ve městě odmítnou přijmout nebo odmítnou naslouchat jejich slovům; tak dají učedníci najevo, že nevnímavé obyvatele domu nebo města opouštějí a zanechávají je tomu, co na ně má přijít z vyššího zdroje, tedy z nebe. (Mt 10:14)
‚Usekni si nohu.‘ To, že by si měl křesťan ‚useknout nohu‘, nemyslel Ježíš doslova, ale v obrazném smyslu. Řekl totiž: „Jestliže tě tedy tvá ruka nebo tvá noha přivádí ke klopýtání, usekni ji a odhoď od sebe.“ Mluvil o tom, že člověk by neměl připustit, aby tělesné údy, jako je ruka nebo noha, byly příčinou toho, že se dopustí neodpustitelného hříchu, ale měl by své tělesné údy zcela umrtvit, jako by byly odseknuty od těla. (Mt 18:8; Mr 9:45; srovnej Kol 3:5.)
V křesťanském ‚těle‘. Apoštol Pavel přirovnal křesťanský sbor k lidskému tělu a zdůraznil, že jeho údy jsou na sobě závislé. Řekl totiž: „Kdyby noha řekla: ‚Protože nejsem rukou, nejsem částí těla‘, proto nepřestává být částí těla.“ (1Ko 12:15)
Boží podnož. Jehova zobrazil sám sebe ve svém svrchovaném postavení tak, že sedí na nebeském trůnu a zemi má za svou podnož. (Iz 66:1) Sionu říká, že zkrášlí místo své svatyně, a dodává: „Místo svých nohou, to oslavím.“ (Iz 60:13, 14; viz hesla PATA; PRST [I].)