MAJITEL PŮDY

Vlastnická práva majitelů nebo držitelů půdy (heb. beʽa·limʹ, doslova ‚majitelé‘) byla uznávána již od nejstarších dob. Abraham smlouval s Chetitou Efronem o pohřebišti pro svou manželku Sáru a nakonec koupil pole za udanou cenu, přičemž obchod byl uzavřen před obyvateli města. (1Mo 23:1–20) V době hladomoru v Egyptě Josef od egyptských majitelů půdy koupil pro faraóna zemi, a to výměnou za potraviny. (1Mo 47:20–26) Boží věrný služebník Job, který žil v zemi Uc, byl vlastníkem dědičného majetku, k němuž bezpochyby patřila i půda; tento majetek dal svým synům a dcerám. (Job 1:4; 42:15) Svrchovaným Majitelem půdy je však Jehova a z jeho jednání je patrné, že lidé jsou před ním zodpovědní za to, jak jeho majetek používají. (Ža 24:1; 50:10–12)

V Izraeli. Když Jehova uvedl Izrael do Kanaánu, uplatnil své právo, které měl jakožto Pán a Majitel celé země — totiž právo zbavit Kananejce půdy, na které se usídlili v podstatě neoprávněně. (Joz 3:11; 1Ko 10:26) Období, kdy je Jehova jako držitele země trpěl, skončilo. O více než 450 let dříve sice Bůh tu zemi slíbil Abrahamovu semeni, ale Abrahamovi řekl: „Provinění Amorejců [jméno, kterým jsou někdy označovány všechny kananejské kmeny] se ještě nedokončilo.“ (1Mo 15:7, 8, 12–16) Křesťanský mučedník Štěpán řekl Židům, že právě proto Bůh „v ní nedal [Abrahamovi] žádné dědičné vlastnictví, nikoli, ani na šířku chodidla; ale slíbil mu ji dát jako vlastnictví, a po něm jeho semeni, zatímco ještě neměl žádné dítě“. (Sk 7:5)

Izrael neměl vést útočné války a neměl dále rozšiřovat své území a zabírat půdu okolním národům. Jehova Izraelity upozorňoval na to, že musí respektovat vlastnická práva určitých národů, kterým přidělil zemi. Šlo o národy Edom, Moab a Ammon, které byli příbuznými Izraelitů prostřednictvím Esaua (Edom) a Lota (Moab a Ammon). (5Mo 2:4, 5, 9, 19)

Zaslíbená země spravována jako svěřený majetek. Dokonce také Izraelitům, jimž Bůh dal zemi, kterou měli užívat jako majitelé půdy, Jehova řekl, že ve skutečnosti nejsou jejími majiteli, ale že je jim pouze svěřena. O prodeji rodinného pozemku řekl: „Země by se tedy neměla prodávat natrvalo, protože země je moje. Z mého stanoviska jste totiž cizími usedlíky a osadníky.“ (3Mo 25:23) Bůh předtím z té země vypudil Kananejce, a to kvůli jejich odporným zvykům. Varoval Izraelity, že by i jim odňal veškeré nároky a že by je z té země vyhnal, kdyby se takovými zvyky řídili; a když to později dělali, byli posláni do vyhnanství. (3Mo 18:24–30; 25:18, 19; 26:27–33; Jer 52:27) Po celých 70 let, od roku 607 do roku 537 př. n. l., zůstala jejich země pustá, a potom je Bůh milosrdně do ní opět přivedl, ale tentokrát již byli pod nadvládou pohanů. Nakonec v roce 70 n. l. Římané úplně zničili Jeruzalém a rozptýlili jeho obyvatele.

Na území národa byly kmenům přiděleny části země nebo některá města, jež ležela uvnitř hranic jiných kmenů. Kněží a Levité měli města s pastvinami. (Joz 15–21) Uvnitř kmenů pak byly jednotlivým rodinám přiděleny dědičné podíly. Tyto díly se zmenšovaly, protože rodiny se rozrůstaly a dále své vlastní podíly dělily. Díky tomu byla země důkladně obdělávána a využívána. Dědictví nesmělo kolovat z jednoho kmene do druhého. Aby se tomu zabránilo, musely se ženy, které zdědily půdu (protože nežil žádný jejich bratr), provdat uvnitř svého kmene, aby v něm zůstalo jejich dědictví. (4Mo 36:1–12)

Jestliže nějaký muž zemřel a neměl žádného syna, mohl si jeho bratr (nebo, pokud bratry neměl, jeho nejbližší příbuzný) vzít vdovu, která po něm zůstala, za manželku, aby s ní zplodil potomstvo. Muž, který si vdovu vzal, mohl také vykoupit dědictví po zemřelém, pokud již bylo prodáno. (Rut 4:9, 10, 13–17) Prvorozený syn této ženy neměl nést jméno svého skutečného otce, ale jméno vdovina prvního manžela, a tak se tento syn stal dědicem půdy a jméno onoho muže bylo zachováno ve spojitosti s jeho dědictvím v Izraeli. (5Mo 25:5, 6)

Jubilejní rok. Bůh řekl Izraeli: „Nikdo by však mezi vámi neměl zchudnout.“ (5Mo 15:4, 5) Dokud byl zachováván Jubilejní rok, nemohl národ klesnout do stavu, v němž by se skládal pouze ze dvou tříd — z lidí velmi bohatých a z lidí velmi chudých. Každý padesátý rok (počítáno od doby, kdy Izrael vstoupil do Kanaánu) se každý muž vrátil ke svému dědictví a byla mu vrácena veškerá půda, kterou předtím prodal. Důsledkem tohoto zákona bylo to, že s přibližujícím se Jubilejním rokem cena půdy stále klesala. Ten, kdo půdu koupil, si ji vlastně v určitém smyslu pouze pronajal a cena závisela na tom, kolik úrod zbývalo do Jubilejního roku. (3Mo 25:13–16, 28) Dokonce ani ten, kdo si koupil něčí dědictví, nemusel je mít až do Jubilea. Jestliže totiž původní majitel získal dost peněz, mohl půdu koupit zpět. A pro původního majitele ji také mohl koupit zpět kterýkoli výkupce (blízký příbuzný). (3Mo 25:24–27)

Žádný muž nemohl být nucen svůj pozemek prodat. V Izraeli také neexistovalo právo na vyvlastnění něčího majetku. Je to patrné z jednání Nabota, který odmítl prodat králi Achabovi pole, jež bylo jeho dědictvím. (1Kr 21:1–4, 17–19; srovnej Ez 46:18.)

Levité. Pole Levitů nemohla být prodána, což bylo pro Levity ochranou; Levité jako jednotlivci totiž neměli žádnou dědičnou půdu — dostali pouze domy v levitských městech a okolní pastviny. Jestliže některý Levita prodal svůj dům v levitském městě, měl dále právo jej opět vykoupit a nejpozději v Jubileu mu byl dům vrácen. (3Mo 25:32–34)

Úrodná půda přinášela své plody, a proto bylo nutné neztratit ze zřetele Velkého Vlastníka veškeré půdy. Opatření v podobě odevzdávání desátků sloužilo k tomu, aby Levité byli ve svých důležitých úkolech souvisejících s uctíváním Jehovy podporováni, což přinášelo duchovní užitek celému Izraeli. (4Mo 18:21–24; 5Mo 14:22–29)

Svatyně. Také Jehovova svatyně se mohla stát majitelem půdy, jestliže byla Jehovovi ‚posvěcena‘ pole; to znamená, že po dobu, kterou stanovil majitel nebo vlastník, připadal výnos z těchto polí svatyni. (3Mo 27:16–19) Jestliže pole, které bylo svým majitelem ‚posvěceno‘, nebylo vykoupeno, ale bylo prodáno jinému muži, stalo se toto pole při Jubileu trvalým vlastnictvím svatyně. (3Mo 27:20, 21) Také pole, která jejich vlastníci svatyni ‚zasvětili‘, zůstala natrvalo vlastnictvím svatyně. (3Mo 27:28)

V křesťanském sboru. Bible jasně ukazuje, že práva na individuální vlastnictví byla v křesťanském sboru uznávána. Když byl v den Letnic roku 33 n. l. založen sbor, shromáždilo se v Jeruzalémě k tomuto svátku mnoho Židů a proselytů židovského náboženství, kteří přišli z jiných zemí. Velmi mnoho jich slyšelo Petrův proslov a tito lidé začali věřit v Krista. (Sk 2:1, 5, 9–11, 41, 42, 47) Zůstali tam, aby se dozvěděli víc. Křesťané proto dobrovolně prodávali svůj majetek a rozdělovali výnos, aby pomohli těmto návštěvníkům a jiným lidem, kteří měli nouzi. Měli „všechno společné“. (Sk 2:44–46) To nebyl socialismus ani komunismus, ale tito lidé se s druhými dobrovolně dělili, aby pomohli těm, kdo se zajímali o dobrou zprávu, a aby přispěli k jejímu šíření.

Později se v tomto zvyku — pod působením ducha a Boží nezasloužené laskavosti — pokračovalo, a to z podobných důvodů a do jisté míry také proto, že jeruzalémští vládci rozpoutali proti křesťanům pronásledování. Byla prodávána pole, a výnos byl přinášen apoštolům, kteří řídili poskytování pomoci. (Sk 4:31–37) Každý křesťan však byl vlastníkem svého majetku a jeho práva byla nedotknutelná; nikdo ho nenutil k tomu, aby svůj majetek dal do společného vlastnictví. Takový krok se považoval za výsadu, a ne za povinnost. Tito štědří křesťané byli vedeni a podněcováni správnou pohnutkou.

Ananiáš a Safira však štědrost jen pokrytecky předstírali, aby dosáhli pochvaly a uznání od lidí. Domluvili se, že prodají pole a apoštolům že dají jen část výnosu, ale že to budou vydávat za celý svůj majetek, kterého se velkoryse vzdávají. Petr však byl veden svatým duchem a rozpoznal, co dělají. Neřekl jim: ‚Proč jste nám nedali všechny peníze, které jste dostali za to pole?‘, jako kdyby to byla jejich povinnost. Místo toho řekl: „Ananiáši, proč ti Satan dodal smělost, abys klamal svatého ducha a tajně si ponechal něco z ceny pole? Pokud zůstávalo u tebe, nezůstávalo snad tvoje, a když bylo prodáno, nebylo dále v tvé moci? Proč sis předsevzal ve svém srdci takový skutek? Neklamal jsi lidi, ale Boha.“ (Sk 5:1–4)

Asi o tři hodiny později přišla Safira. Nevěděla, co se stalo, tvrdila totéž a Petr odpověděl: „Proč jste se vy dva mezi sebou dohodli, že vyzkoušíte Jehovova ducha?“ (Sk 5:7–9) Zhřešili tím, že Jehovovi lhali a posmívali se jemu i jeho sboru, jako kdyby na tomto sboru nespočíval Boží duch. (Ga 6:7) Nebyli povinni dát svůj majetek k dispozici v rámci nějakého kolektivního uspořádání.

Jehovovo vlastnictví musí být uznáváno. Jehova je majitelem veškeré půdy, a proto majitel půdy na zemi musí jeho vlastnictví uznávat a zacházet s ním správně. Jinak se půda zničí a ten člověk o ni nakonec úplně přijde. (Př 24:30–34) Tuto skutečnost musí uznávat i národy. (Iz 24:1–6; Jer 23:10) Lidé, kteří tuto zásadu přehlížejí, budou nakonec sami zničeni. (Zj 11:18)

Kdo uznává, že skutečným vlastníkem je Bůh, nebude se také snažit získat půdu do vlastnictví chamtivě nebo protiprávně. (Př 20:21; 23:10, 11) Když se Izraelité odchýlili od Božího zákona, Bůh některé lidi odsoudil slovy: „Běda těm, kdo spojují dům s domem, a těm, kdo připojují pole k poli, až už není více místa a musíte bydlet docela sami uprostřed země!“ (Iz 5:8; Mi 2:1–4)

Ježíš naproti tomu řekl: „Šťastní jsou lidé mírné povahy, protože zdědí zemi.“ (Mt 5:5; Ža 37:9, 22, 29) Učil své následovníky, aby se modlili k Bohu: „Ať přijde tvé království. Ať se stane tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ (Mt 6:10) Lidé, kteří pod svrchovanou vládou Království samotného Velkého Majitele půdy budou pro něho věrně spravovat svěřenou půdu, budou se z vlastnictví plně radovat a budou v naprostém bezpečí. Svůj názor na to, jak má správně vypadat vlastnictví půdy, vyjádřil Bůh v proroctvích o obnově, která dal prostřednictvím Izajáše a Micheáše. Je z nich patrné, jaké poměry Bůh vytvoří, až se ‚stane jeho vůle na zemi‘. O svém lidu řekl: „A jistě budou stavět domy a obývat je; a jistě budou sázet vinice a jíst jejich ovoce. Nebudou stavět, a někdo jiný obývat; nebudou sázet, a někdo jiný jíst.“ „A skutečně budou sedět každý pod svou révou a pod svým fíkovníkem a nikdo nezpůsobí, aby se chvěli.“ (Iz 65:21, 22; Mi 4:4; viz heslo LIDÉ ZEMĚ.)