ŘÍMANŮM (DOPIS)
Kniha Křesťanských řeckých písem, kterou apoštol Pavel napsal křesťanům v Římě. Nikdy nebylo skutečně zpochybněno, že pisatelem knihy je Pavel, a téměř všichni bibličtí učenci uznávali její věrohodnost jako části svatého kánonu, s výjimkou těch, kterým se nehodila do jejich naukové soustavy. Dopis je v naprostém souladu s ostatními částmi inspirovaného Písma. Pavel hojně cituje z Hebrejských písem a mnohokrát na ně odkazuje, takže lze říci, že dopis je velmi důkladně podložen Hebrejskými písmy a naukami Krista.
Doba a místo psaní. Dopis byl napsán asi roku 56 n. l. v Korintu. Pavel diktoval dopis Tertiovi, jenž byl zřejmě jeho tajemníkem. (Ří 16:22) Dopis možná doručila Foibé, která žila v přístavním městě Kenchreje, jež leželo asi 11 km od Korintu. (Ří 16:1) Pavel do té doby ještě v Římě nebyl, což je patrné z jeho poznámek v 1. kapitole, verších 9–15. Doklady rovněž poukazují na skutečnost, že pokud jde o Petra, ten v Římě nikdy nebyl. (Viz heslo PETR [DOPISY].)
Založení sboru v Římě. Sbor možná založili Židé a proselyté v Římě, kteří o Letnicích roku 33 n. l. navštívili Jeruzalém, byli svědky zázračného vylití svatého ducha a slyšeli řeč Petra i dalších křesťanů, kteří zde byli shromážděni. (Sk 2) Sbor mohli založit také jiní lidé, kteří se stali křesťany později a přinesli dobrou zprávu o Kristu do Říma. Toto velké město totiž bylo centrem Římské říše, a proto se tam časem přistěhovalo mnoho lidí a zavítalo tam i mnoho pocestných a obchodníků. Pavel posílá uctivé pozdravy Andronikovi a Juniovi, svým ‚příbuzným a spoluzajatcům‘, kteří byli „váženými muži mezi apoštoly“ a byli ve službě Kristu déle než Pavel. Tito muži se jistě mohli podílet na založení křesťanského sboru v Římě. (Ří 16:7) V době, kdy Pavel psal Římanům dopis, sbor již zjevně nějakou dobu existoval a byl tak aktivní, že se o jeho víře hovořilo po celém světě. (Ří 1:8)
Účel tohoto dopisu. Při čtení dopisu je zřejmé, že byl napsán křesťanskému sboru, který tvořili jak Židé, tak i Nežidé. V Římě bylo v tu dobu mnoho Židů; vrátili se po smrti císaře Claudia, který je nějakou dobu předtím vypověděl. I když Pavel nepoznal problémy tohoto sboru osobně, protože v Římě nebyl, o stavu sboru a o tom, co se tam děje, byl možná informován od svých dobrých přátel a spolupracovníků Priscilly a Aquily i od jiných křesťanů, s nimiž se setkal. Pozdravy, které jsou uvedené v 16. kapitole, ukazují, že velký počet členů sboru znal Pavel osobně.
Pavel se ve svých dopisech zaměřoval na konkrétní problémy a zabýval se otázkami, které pokládal za nejdůležitější pro ty, komu psal. Pokud jde o odpor ze strany Židů, již v dopise galatským sborům Pavel dokazoval, že takový odpor je neoprávněný; v tomto dopise se však Pavel konkrétněji zabýval působením těch Židů, kteří se hlásili ke křesťanství, ale byli zastánci judaismu a tvrdili, že křesťané z Nežidů mají být obřezáni a že se od nich i v jiných ohledech požaduje, aby dodržovali některé předpisy mojžíšského Zákona. Zdá se, že v římském sboru takové převládající snahy nebyly, ale zjevně se u Židů i u Nežidů objevovala žárlivost a pocity nadřazenosti.
Dopis tedy nebyl pouze všeobecným dopisem římskému sboru bez nějakého konkrétního záměru, jak někteří předpokládají, ale zjevně se zabýval věcmi, které sbor v dané situaci potřeboval. Členové sboru v Římě nepochybně zápasili právě s těmi otázkami, na něž Pavel odpověděl, a proto mohli pochopit plný význam i sílu apoštolovy rady. Pavlovým cílem zjevně bylo urovnat názorové rozdíly mezi židovskými a nežidovskými křesťany a plně je sjednotit v jednoho člověka v Kristu Ježíši. To, co Pavel napsal, však osvětluje a rozšiřuje naše poznání Boha a vyvyšuje Boží spravedlnost a nezaslouženou laskavost i postavení Krista vzhledem ke křesťanskému sboru a k celému lidstvu.
Opravdovost a vřelost citů. V komentáři k věrohodnosti dopisu Římanům anglický znalec Bible, doktor William Paley, řekl: „Ve skutečném dopise sv. Pavla skutečným konvertitům by právě k tomu vedla úzkostlivá starost o to, aby reagovali na jeho přesvědčování; je zde však opravdovost a osobnost, mohu-li to tak nazvat, ve stylu, který by chladnokrevným podvodem ani nevznikl, ani by v něm neměl oporu.“ (Horæ Paulinæ, 1790, s. 50)
Pavel velmi otevřeně a přímo popisoval postavení Židů a ukázal, že Židé i Nežidé jsou vzhledem k Bohu na stejné úrovni. To vyžadovalo, aby řekl některé věci, o něž by mohli Židé klopýtnout. Pavel však svým krajanům projevil lásku a vřelé city, neboť o těchto záležitostech pojednal velmi citlivě. Když řekl věci, které by mohly znít jako pohrdání Zákonem nebo Židy, taktně uvedl nějaký výrok, který to zmírňoval.
Když Pavel například řekl: „Židem totiž není ten, kdo jím je zevně, ani obřízka není to, co je zevně na těle,“ dodal: „V čem je tedy nadřazenost Žida nebo v čem je prospěch z obřízky? V každém směru v mnohém. Především proto, že jim byla svěřena Boží posvátná prohlášení.“ (Ří 2:28; 3:1, 2) Potom, co řekl: „Člověk je prohlášen za spravedlivého z víry odděleně od skutků zákona,“ ihned pokračoval: „Rušíme tedy prostřednictvím své víry zákon? Kéž se to nikdy nestane! Naopak, zákon upevňujeme.“ (3:28, 31) Po výroku: „Ale nyní jsme byli zproštěni Zákona,“ se zeptal: „Je Zákon hříchem? Kéž k tomu nikdy nedojde! Skutečně bych byl nepoznal hřích, kdyby nebyl Zákon.“ (7:6, 7) A v deváté kapitole, verších 1–3 vyjadřuje svým tělesným bratrům z Židů ten nejsilnější projev náklonnosti: „Říkám pravdu v Kristu; nelžu, poněvadž mé svědomí vydává se mnou svědectví ve svatém duchu, že mám velký zármutek a neustávající bolest v srdci. Mohl bych si totiž přát, abych byl sám oddělen od Krista jako prokletý ve prospěch svých bratrů, svých příbuzných podle těla.“ (Srovnej také Ří 9:30–32 s 10:1, 2; a 10:20, 21 s 11:1–4.)
Studiem této knihy tudíž zjistíme, že se nejedná o nějaké nesouvislé nebo bezcílné pojednání, ale o rozbor, který má určitý záměr a koncepci. Zjistíme také, že žádné části této knihy nelze plně porozumět, pokud bychom celou knihu neprostudovali a nepoznali, jaký má účel. Pavel zdůrazňuje Boží nezaslouženou laskavost skrze Krista a to, že lidé jsou prohlášeni za spravedlivé jen díky této nezasloužené laskavosti ze strany Boha, která je doprovázena vírou ze strany věřícího; uvádí, že ani Židé, ani Nežidé nemají žádný důvod k chlubení či k vyvyšování se jeden nad druhého. Přísně varuje křesťany z Nežidů, aby nebyli povýšení, protože těží z toho, že Židé nepřijali Krista, a díky tomu Nežidé dostali příležitost stát se členy Kristova „těla“. Pavel říká: „Viz proto Boží laskavost a přísnost. Vůči těm, kdo padli, je přísnost, ale vůči tobě je Boží laskavost, za předpokladu, že zůstaneš v jeho laskavosti; jinak budeš odťat i ty.“ (Ří 11:22)
[Rámeček na straně 585]
DŮLEŽITÉ MYŠLENKY Z DOPISU ŘÍMANŮM
Dopis, který vysvětluje, že spravedlnost nepřichází v důsledku určitého původu nebo skrze skutky mojžíšského Zákona, ale skrze víru v Ježíše Krista a v důsledku Boží nezasloužené laskavosti
Napsán přibližně roku 56 n. l., asi 20 let potom, co se první pohané stali křesťany
Spravedlnost je skrze víru v Krista a jako důsledek Boží nezasloužené laskavosti (1:1–11:36)
Pro záchranu je nezbytná víra; Písmo říká, že „spravedlivý — ten bude žít vírou“
Židé, ačkoli měli velkou Boží přízeň, nedokázali dosáhnout spravedlnosti prostřednictvím Zákona
Židé i Nežidé jsou pod hříchem; „Není žádný spravedlivý člověk, ani jediný“
Z Boží nezasloužené laskavosti mohli být prohlášeni za spravedlivé jak Židé, tak i Nežidé; je to velkorysý dar skrze víru, stejně jako byl Abraham počítán za spravedlivého v důsledku víry — dokonce před tím, než byl obřezán
Lidé zdědili hřích a smrt od jednoho člověka, Adama; skrze jednoho člověka, Ježíše, jsou mnozí hříšníci prohlášeni za spravedlivé
Člověku to nedává oprávnění hřešit; všichni, kdo zůstávají otroky hříchu, nejsou otroky spravedlnosti
Ti, kdo byli dříve pod Zákonem, jsou skrze Kristovo tělo „umrtveni vůči Zákonu“; musí chodit ve shodě s duchem a umrtvovat hříšné zvyklosti těla
Zákon sloužil tomu, aby učinil hříchy zjevnými; záchrana z hříchu je však jedině skrze Krista
Bůh povolává ty, kdo přicházejí do spojení s Kristem, a prohlašuje je za spravedlivé; Boží duch tudíž svědčí, že jsou Boží synové
Tělesný Izrael dostal sliby, ale většina Izraelitů se snažila dosáhnout spravedlnosti skrze Zákon, a tudíž je pouze ostatek z nich zachráněn; k záchraně je nutné veřejné prohlášení o víře v Krista
Podobenství o olivovníku ukazuje, že pro nedostatek víry tělesného Izraele byli naroubováni Neizraelité, aby mohl být zachráněn pravý Izrael
Postoj k nadřazeným autoritám, k sobě navzájem a k jiným lidem (12:1–15:13)
Předkládejte své tělo jako přijatelnou oběť Bohu, přeměňte svou mysl, používejte své dary ve službě Bohu, projevujte lásku a buďte zaníceni duchem, vytrvávejte a přemáhejte zlo dobrem
Buďte podřízeni nadřazeným autoritám
Milujte jeden druhého; choďte slušně a neplánujte tělesné touhy
Nesuďte druhé v otázkách svědomí, ani nezneužívejte svou křesťanskou svobodu a nepřivádějte tak ke klopýtání ty, kdo mají slabé svědomí
Nechte se vést Kristovým příkladem v tom, že se nebudete líbit sami sobě; buďte ochotni nést slabosti druhých a činit to, co je dobré pro jejich budování
Pavlův láskyplný zájem o sbor v Římě (15:14–16:27)
Pavel psal proto, aby splnil své pověření být apoštolem pro pohany, a proto, aby tito pohané mohli být přijatelnou obětí Bohu
Pavlovi nezbývalo žádné území, kde by již nebyla kázána dobrá zpráva, a proto chtěl s darem pro svaté od bratrů v Makedonii a Achaii nejdříve cestovat do Jeruzaléma a potom chtěl splnit své přání navštívit Řím a odtud jít do Španělska
Pavel pozdravuje mnoho věřících jmenovitě, vybízí bratry, aby se vyhýbali těm, kdo působí rozdělení, a také aby byli moudří vzhledem k tomu, co je dobré