„Buďte jeden ke druhému pohostinní“

KŘESŤANKA Foibé, která žila v prvním století, se dostala do problému. Cestovala z řecké Kenchreje do Říma, ale neznala v Římě nikoho ze spoluvěřících. (Římanům 16:1, 2) „Římský svět byl [tehdy] plný špatnosti a surovosti,“ říká překladatel Bible Edgar Goodspeed, „a hostince asi nebyly právě místem pro slušnou ženu, zejména pro křesťanku.“ Kde tedy mohla Foibé najít nocleh?

V biblických dobách bylo cestování velmi rozšířené. Ježíš Kristus a jeho učedníci cestovali proto, aby kázali dobrou zprávu na celém území Judeje a Galileje. Později se křesťanští misionáři, jako byl Pavel, vydali kázat toto poselství do mnoha oblastí kolem Středozemního moře, včetně Říma, hlavního města Římské říše. Kde první křesťané přespávali, když cestovali po území Izraele nebo za jeho hranicemi? Jakým obtížím museli čelit, když si hledali ubytování? Co se můžeme z jejich příkladu naučit o projevování pohostinnosti?

„Dnes musím zůstat v tvém domě“

Pohostinnost se definuje jako „štědré a srdečné přijímání hostů“ a pro pravé Jehovovy ctitele byla vždy charakteristická. Pohostinnost projevovali například Abraham, Lot nebo Rebeka. (1. Mojžíšova 18:1–8; 19:1–3; 24:17–20) Když patriarcha Job popisoval svůj postoj k cizincům, řekl: „Žádný cizí usedlík netrávil noc venku; své dveře jsem nechával otevřené k stezce.“ (Job 31:32)

Aby se poutníkům dostalo pohostinného zacházení od jiných Izraelitů, většinou stačilo, aby se posadili na nějakém městském veřejném prostranství a čekali na pozvání. (Soudci 19:15–21) Hostitel obvykle umyl návštěvníkům nohy a nabídl jim jídlo i pití a zajistil také píci pro jejich zvířata. (1. Mojžíšova 18:4, 5; 19:2; 24:32, 33) Cestovatelé, kteří si nepřáli být pro hostitele přítěží, si s sebou brali potřebné zásoby — pro sebe chleba a víno a pro své osly slámu a píci. Žádali jen o přístřeší na noc.

O tom, kde si při svých kazatelských cestách nacházel nocleh Ježíš, Bible většinou nemluví, ale on i jeho učedníci někde spát museli. (Lukáš 9:58) Během návštěvy Jericha Ježíš řekl Zacheovi jednoduše: „Dnes musím zůstat v tvém domě.“ Zacheus přijal hosta „s radováním“. (Lukáš 19:5, 6) Ježíš byl často hostem u svých přátel Marty, Marie a Lazara v Betanii. (Lukáš 10:38; Jan 11:1, 5, 18) A v Kafarnaum bydlel pravděpodobně u Šimona Petra. (Marek 1:21, 29–35)

Ježíš dal svým dvanácti apoštolům pokyny pro kazatelskou službu a z těch je patrné, jaké přijetí mohli v Izraeli očekávat. Řekl jim: „Neopatřujte si zlato ani stříbro ani měď do svých opasků ani mošnu s jídlem na cestu ani dvojí spodní oděv ani sandály ani hůl, neboť dělník si zaslouží svou potravu. Ať vstoupíte do kteréhokoli města nebo vesnice, pátrejte, kdo si to v něm zaslouží, a tam zůstaňte, dokud neodejdete.“ (Matouš 10:9–11) Ježíš věděl, že lidé s upřímným srdcem pozvou jeho učedníky k sobě domů a poskytnou jim jídlo, střechu nad hlavou i jiné potřebné věci.

Brzy však přišla doba, kdy se měli cestující kazatelé o sebe starat sami a platit si všechny výdaje. Ježíš věděl, že jeho následovníci budou později muset čelit nepřátelství a že kazatelská činnost se rozšíří i za hranice Izraele, a proto řekl: „Ať ten, kdo má měšec, si jej vezme, stejně i mošnu s jídlem.“ (Lukáš 22:36) Pokud se měla dobrá zpráva rozšířit, bylo třeba začít cestovat. A to znamenalo často si hledat nocleh.

„Jděte cestou pohostinnosti“

V prvním století panoval v Římské říši vcelku mír a navíc bylo impérium protkáno hustou sítí dlážděných silnic, a tyto faktory umožňovaly tamním lidem hodně cestovat.a Kvůli tomu byl třeba dostatek míst, kde by se mohli cestovatelé ubytovat. Podél hlavních silnic proto stálo mnoho hostinců vzdálených od sebe asi den cesty. Avšak dílo The Book of Acts in Its Graeco-Roman Setting (Kniha Skutky v kontextu řecko-římského světa) uvádí: „To, co o těchto ubytovacích zařízeních víme z literatury, vyvolává dosti ponuré představy. Dostupné literární a archeologické prameny obvykle vyprávějí o polorozpadlých a špinavých budovách, prakticky neexistujícím vnitřním zařízení, štěnicích, mizerném jídle a pití, podezřelých majitelích i personálu, pochybné klientele a celkově pokleslé morálce.“ Počestní poutníci se pochopitelně takovým hostincům vyhýbali, jak jen to bylo možné.

Nepřekvapuje nás tedy, že Písmo opakovaně nabádalo křesťany, aby druhým projevovali pohostinnost. Pavel křesťany v Římě vybízel: „Se svatými se dělte podle jejich potřeb. Jděte cestou pohostinnosti.“ (Římanům 12:13) Židovským křesťanům pak připomínal: „Nezapomínejte na pohostinnost, neboť díky ní někteří nevědomky přijali jako hosty anděly.“ (Hebrejcům 13:2) Petr křesťany nabádal, aby byli „jeden ke druhému pohostinní bez reptání“. (1. Petra 4:9)

Za určitých okolností však projevení pohostinnosti nebylo na místě. V souvislosti s ‚člověkem, který se tlačí dopředu a nezůstává v Kristově učení ‘, apoštol Jan řekl: „Nepřijímejte ho nikdy do svých domovů ani ho nezdravte. Kdo ho totiž zdraví, je podílníkem na jeho ničemných skutcích.“ (2. Jana 9–11) Když apoštol Pavel mluvil o nekajícných hříšnících, řekl: „Přestaňte se společensky stýkat s kýmkoli, kdo je nazýván bratrem, když je smilník nebo chamtivec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo vyděrač, abyste s takovým ani nejedli.“ (1. Korinťanům 5:11)

Různí podvodníci i jiní lidé se jistě pokoušeli laskavosti pravých křesťanů zneužít. Ve druhém století n. l. jeden mimobiblický křesťanský spis známý jako Didaché neboli Učení dvanácti apoštolů doporučoval, aby byl cestující kazatel přijat na „jeden den; v případě potřeby i na druhý“. Když potom odchází, „nevezme nic než chleba . . . žádal-li by stříbro, je to lživý prorok“. Spis pokračuje: „Pokud se u vás chce usadit a je řemeslník, ať pracuje a jí. Nemá-li řemeslo, podle vlastního usouzení dohlédnete, aby s vámi křesťan nežil zahálčivě. Pokud tak nechce jednat, je to kupčík s Kristem; na takové si dejte pozor.“

Apoštol Pavel zůstával v některých městech delší dobu, ale v takových případech dbal vždy o to, aby se nestal svým hostitelům nákladným břemenem. Vyráběl stany a tak si vydělával na živobytí. (Skutky 18:1–3; 2. Tesaloničanům 3:7–12) Příkladným věřícím, kteří se vydávali na cesty, poskytovali první křesťané pomoc zřejmě v podobě doporučujících dopisů. Příkladem může být to, jak v jednom dopise Pavel představil Foibé: „Doporučuji vám Foibé, naši sestru,“ napsal Pavel, „abyste ji přivítali v Pánu . . . a abyste jí pomohli v jakékoli záležitosti, v níž by vás snad potřebovala.“ (Římanům 16:1, 2)

Pohostinnost vede k požehnání

Křesťanští misionáři v prvním století důvěřovali Jehovovi, že se postará o všechny jejich potřeby. Mohli ale pohostinnost očekávat také od svých spoluvěřících? Lydie uvítala ve svém domě Pavla a několik dalších křesťanů. V Korintu bydlel apoštol u Aquily a Priscilly. Žalářník ve Filipech prostřel pro Pavla a Silu stůl. Pavla přijal pohostinně i Jason z Tesaloniky, Filip z Cesareje a Mnason, u kterého se zastavili cestou z Cesareje do Jeruzaléma. Během cesty do Říma jej pohostili bratři z Puteoli. Hostitelé apoštola Pavla dostali jistě odměnu v podobě velkého duchovního povzbuzení. (Skutky 16:33, 34; 17:7; 18:1–3; 21:8, 16; 28:13, 14)

Učenec Frederick F. Bruce uvádí: „Pavlovi přátelé a spolupracovníci, jeho hostitelé a hostitelky, mu takto usilovně pomáhali z jediného důvodu — z lásky k němu a k Pánovi, kterému [Pavel] sloužil. Věděli, že když poslouží Pavlovi, slouží tím Kristu.“ To je vynikající důvod k pohostinnosti.

I dnes je zapotřebí, abychom byli pohostinní. Tisíce cestujících zástupců svědků Jehovových se těší z pohostinnosti svých spoluvěřících. Někteří hlasatelé Království cestují na vlastní náklady do míst, kde se dobrá zpráva zatím kázala jen málo. Pokud takové křesťany pozveme k sobě domů — i když je náš domov jen docela prostý —, budeme z toho mít velký užitek. Díky vřelé pohostinnosti, která se může projevit třeba jen skromným jídlem, budeme mít skvělé příležitosti pro ‚výměnu povzbuzení‘ a dáme najevo svou lásku k bratrům i k našemu Bohu. (Římanům 1:11, 12) Z takových chvil bude mít užitek hlavně hostitel, protože „více štěstí je v dávání než v přijímání“. (Skutky 20:35)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 23]

Křesťané ‚jdou cestou pohostinnosti‘