Tento nesoulad se okamžitě projevil na chování Adama i Evy. Z toho, že si zakryli části těla vytvořeného Bohem a že se potom pokoušeli před Bohem se skrýt, bylo jasně patrné, že v jejich mysli a v jejich srdci došlo k odcizení. (1Mo 3:7, 8) Hřích v nich tedy vyvolal pocit provinění, úzkost, nejistotu a stud. Tím se objasňuje, co měl apoštol na mysli, když v Římanům 2:15 uvedl, že Boží zákon byl ‚napsán na srdce člověka‘; přestoupení tohoto zákona proto v člověku vyvolalo vnitřní otřes, když člověka začalo jeho svědomí obviňovat z toho, že se provinil. Člověk měl vlastně v sobě vestavěný jakýsi detektor lži, který mu znemožňoval, aby svůj hříšný stav před svým Stvořitelem zatajil. Když se člověk snažil svůj změněný postoj ke svému nebeskému Otci ospravedlnit, Bůh na to ihned reagoval a zeptal se: „Jedl jsi ze stromu, o němž jsem ti přikázal, abys z něho nejedl?“ (1Mo 3:9–11)

‚Činit přirozeně věci zákona.‘ To neznamená, že v období od Adama do Mojžíše, kdy neexistoval žádný podrobný zákoník, podle kterého by bylo možné usměrňovat své chování, lidé byli bez hříchu. V Římanům 2:14, 15 Pavel uvádí: „Kdykoli totiž lidé z národů, kteří nemají zákon, činí přirozeně věci zákona, tito lidé, ačkoli nemají zákon, jsou zákonem sami sobě. Právě ti projevují, že mají záležitost zákona napsanou ve svém srdci, zatímco s nimi jejich svědomí vydává svědectví a oni jsou svými vlastními myšlenkami obžalováváni nebo též omlouváni.“ Člověk byl původně vytvořen k Božímu obrazu a Boží podobě, a proto má smysl pro mravnost a z něj vyplývající schopnost v podobě svědomí. Pavlova slova ukazují, že v určité míře tuto schopnost mají i nedokonalí, hříšní lidé. (Viz heslo SVĚDOMÍ.) Vzhledem k tomu, že zákon je v podstatě ‚pravidlo chování‘, působí v jejich srdci tento smysl pro mravnost jako zákon. Ale proti tomuto zákonu v podobě smyslu pro mravnost působí jiný vrozený zákon, ‚zákon hříchu‘, který bojuje proti spravedlivým sklonům a zotročuje si ty, kdo jeho nadvládě neodporují. (Ří 6:12; 7:22, 23)

Tento smysl pro mravnost a s ním spojené svědomí je možné pozorovat i u Kaina. Bůh sice nevydal žádný zákon, který by se týkal vraždy, ale z toho, že Kain na Boží otázku odpověděl vyhýbavě, je patrné, že když Abela zavraždil, svědomí ho odsuzovalo. (1Mo 4:8, 9) Hebrejec Josef prokázal, že má Boží ‚zákon ve svém srdci‘, když na lákavou žádost Potifarovy manželky odpověděl: „Jak bych se tedy mohl dopustit tak velké špatnosti a skutečně hřešit proti Bohu?“ Bůh sice cizoložství výslovně neodsoudil, ale Josef rozpoznal, že to je něco nesprávného, že to je porušení Boží vůle, kterou Bůh lidem vyjádřil v Edenu. (1Mo 39:7–9; srovnej 1Mo 2:24.)