POLIBEK
V biblických dobách bylo líbání neboli dotýkání se rty rtů (Př 24:26), tváře, nebo ve výjimečných případech dokonce nohou (Lk 7:37, 38, 44, 45) jiného člověka výrazem náklonnosti či úcty. Polibek byl běžný nejen mezi příbuznými opačného pohlaví (1Mo 29:11; 31:28), ale také mezi mužskými příbuznými. (1Mo 27:26, 27; 45:15; 2Mo 18:7; 2Sa 14:33) Bylo to také gesto náklonnosti mezi blízkými přáteli. (1Sa 20:41, 42; 2Sa 19:39)
Polibek mohl doprovázet požehnání. (1Mo 31:55) Letitý Izrael neboli Jákob políbil a objal Josefovy syny, Efrajima a Manasseho, než jim a jejich otci požehnal. (1Mo 48:8–20) Když patriarcha dokončil udílení příkazů svým dvanácti synům a zemřel, „Josef padl na obličej svého otce a propukl nad ním v pláč a líbal ho“. (1Mo 49:33–50:1) Samuel políbil Saula, když ho pomazal jako prvního izraelského krále. (1Sa 10:1)
Polibky patřily k vřelému pozdravu, možná i s pláčem a objímáním. (1Mo 33:4) Otec marnotratného syna z Ježíšova podobenství padl synovi okolo krku a „něžně ho políbil“. (Lk 15:20) Polibek také patřil k láskyplnému loučení. (1Mo 31:55; Rut 1:9, 14) Když měl apoštol Pavel odcestovat z Milétu, starší muži efezského sboru byli tak dojati, že plakali a „padli Pavlovi kolem krku a něžně ho líbali“. (Sk 20:17, 37)
Bible se krátce zmiňuje o polibcích souvisejících s láskou mezi mužem a ženou. (Pís 1:2; 8:1) Když kniha Přísloví radí, aby se člověk střežil před úskoky ničemné ženy, varuje před svůdnými polibky prostitutky. (Př 7:13)
Polibky mohou být pokrytecké. Absalom, který chytře usiloval o moc, líbal muže, kteří se přiblížili, aby se mu poklonili. (2Sa 15:5, 6) Proradný Joabův polibek znamenal pro bezelstného Amasu smrt. (2Sa 20:9, 10) A právě klamným polibkem zradil Jidáš Iškariotský Ježíše Krista. (Mt 26:48, 49; Mr 14:44, 45)
Falešné uctívání. Polibek jako akt zbožňování falešných bohů Jehova zakázal; zmiňuje se o sedmi tisících mužů, kteří neklekali před Baalem a nelíbali ho. (1Kr 19:18) Efrajim byl kárán za to, že vyráběl modly a říkal: „Ať obětující, kteří jsou lidé, líbají pouhá telata.“ (Oz 13:1–3) Řekové a Římané měli ve zvyku, že svým modlám, pokud byly daleko, posílali polibek rukou; tak zdravili i vycházející slunce. Job 31:27 možná naráží na podobný modlářský zvyk.
‚Svaté políbení.‘ Mezi prvními křesťany existovalo ‚svaté políbení‘ (Ří 16:16; 1Ko 16:20; 2Ko 13:12; 1Te 5:26) nebo ‚políbení lásky‘ (1Pe 5:14), jež si možná dávaly osoby stejného pohlaví. Tato raně křesťanská forma pozdravu snad odpovídá starověkému hebrejskému zvyku zdravit se polibkem. Písmo sice neposkytuje žádné podrobnosti, ale ‚svaté políbení‘ nebo ‚políbení lásky‘ zřejmě zrcadlilo lásku a jednotu, které křesťanský sbor prostupovaly. (Jan 13:34, 35)
Obrazné použití. O polibku představujícím projev úcty a oddanosti je zmínka v inspirované radě „služte Jehovovi s bázní“ a „líbejte syna, aby se On nepopudil, a abyste nezanikli z cesty“. (Ža 2:11, 12) Osoby, které reagují příznivě a podřizují se jednak tomu, jehož Bůh stanovuje za Krále, a jednak jeho Království, zažijí velké požehnání, až bude moci být řečeno: „Spravedlnost a pokoj — ty se políbily.“ Spojení těchto dvou bude všem tak zřejmé jako blízký vztah milujících přátel. (Ža 85:10)