MASO OBĚTOVANÉ MODLÁM

V prvním století bylo mezi pohany běžným zvykem obřadně obětovat maso modlám. Při těchto obětech se části těla obětovaného zvířete položily na oltář modly; určitý díl masa dostali kněží a určitý díl připadl ctitelům modly, kteří maso upotřebili při některém jídle nebo při slavnostní hostině, a to buď v chrámu, nebo ve svých soukromých domech. Část masa, které bylo obětováno modlám, se však často vracela na maʹkel·lon neboli na masný trh, kde se maso prodávalo.

Než se stali křesťany, měli mnozí lidé ve zvyku jíst s úctou k modle maso, které jí bylo obětováno. (1Ko 8:7) Tak byli tito bývalí pohané podílníky s démonským bohem, kterého modla představovala. (1Ko 10:20) Bylo tedy velmi vhodné, že vedoucí sbor prvních křesťanů pod vedením svatého ducha napsal z Jeruzaléma oficiální dopis, ve kterém toto obřadné, nábožné jedení masa obětovaného modlám zakázal, a tak v tomto ohledu ochránil křesťany před modlářstvím. (Sk 15:19–23, 28, 29)

Křesťané, například ti, kteří žili v pohanském Korintu, stáli před řadou otázek týkajících se této záležitosti. Mohli by jít s čistým svědomím do chrámu některé modly a jíst maso, i když by je při tom ani nenapadlo tuto modlu uctívat? A mohl by někdo něco namítat, když by si na maʹkel·lonu koupili maso, které bylo modlám obřadně obětováno? A jak by se měl v této věci zachovat křesťan, kterého jako hosta někdo pozval k jídlu do svého domu?

Aby se křesťané v Korintu mohli správně rozhodovat, Pavel jim pod inspirací poskytl aktuální informace. ‚Modla sice není nic‘, ale nebylo by vhodné, aby křesťan do chrámu takové modly šel a maso tam jedl (a to i přes to, že by maso nejedl v rámci náboženského obřadu); na duchovně slabého člověka, který by to viděl, by to totiž mohlo špatně působit. Takový člověk by mohl usuzovat, že křesťan modlu uctívá, a mohl by o to klopýtnout. Mohl by nakonec dojít až tak daleko, že by maso obětované modlám jedl dokonce při náboženském obřadu, a to by bylo přímým porušením výnosu vedoucího sboru. Také hrozilo nebezpečí, že by tím křesťan zatížil své svědomí a nakonec by se uctívání modly podvolil. (1Ko 8:1–13)

Tím, že bylo obřadně obětováno modlám, se maso nijak nezměnilo, a proto křesťan mohl s čistým svědomím kupovat maso na tržišti, které určité množství masa dostávalo z náboženských chrámů. Toto maso ztratilo svůj „posvátný“ význam. Bylo právě tak dobré jako kterékoli jiné maso, a křesťan nebyl povinen pátrat po tom, odkud maso pochází. (1Ko 10:25, 26)

A když byl křesťan pozván k jídlu, nemusel se hostitele vyptávat, kde maso opatřil, ale s čistým svědomím ho mohl jíst. Jestliže se však někdo z těch, kdo se jídla účastnili, zmínil, že toto maso bylo ‚obětováno jako oběť‘, pak křesťan měl takové maso odmítnout, aby se druhým nestal kamenem klopýtání. (1Ko 10:27–29)

Ze slov, která o křesťanských sborech v Pergamu a v Thyatiře řekl oslavený Ježíš Kristus Janovi, vyplývá, že někteří jednotlivci se apoštolského výnosu nedrželi a čistotu od věcí obětovaných modlám si nezachovávali. (Zj 2:12, 14, 18, 20)