Epikuros také vyučoval, že po smrti nemůže existovat život. To bylo samozřejmě v rozporu s biblickou naukou o vzkříšení. Když apoštol Pavel mluvil na Areopagu, patřili pravděpodobně epikurejci k těm, kdo se s Pavlem přeli o nauku o vzkříšení. (Skutky 17:18, 31, 32; 1. Korinťanům 15:12–14)

Možná že nejnebezpečnější prvek Epikurovy filozofie byl zároveň i tím nejrafinovanějším. To, že Epikuros popíral posmrtný život, ho dovedlo k závěru, že člověk by měl během svého krátkého života na zemi žít tak šťastně, jak je to jen možné. Už jsme si řekli, že tato myšlenka nutně neznamenala, že člověk měl žít hříšně, ale spíše si života užít, protože to je to jediné, co máme.

Epikuros tedy odrazoval od tajně páchaných špatností, aby pak člověk neměl strach z odhalení, což by mohlo ohrozit jeho současné štěstí. Povzbuzoval k umírněnosti, aby se člověk vyhnul následkům nemírnosti, která byla další překážkou pro současné štěstí. Vybízel také k vytváření dobrých vztahů k ostatním, protože když nám to pak budou oplácet, vyplatí se to. Nedělat tajně špatné věci, jednat s umírněností a pěstovat přátelství jsou samy o sobě jistě znamenité věci. Proč tedy byla Epikurova filozofie pro křesťana nebezpečná? Protože jeho rada se zakládala na jeho názoru nevěřícího člověka: „Jezme a pijme, neboť zítra máme zemřít.“ (1. Korinťanům 15:32)

Musíme přiznat, že Bible ukazuje, jak žít šťastně už nyní. Dává však také radu: „Zachovávejte se v Boží lásce, zatímco čekáte na milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista s vyhlídkou na věčný život.“ (Juda 21) Ano, Bible klade velký důraz na věčnou budoucnost, a ne na pomíjející současnost. Služba Bohu je hlavním zájmem křesťana, a když dá Boha na první místo v životě, zjišťuje, že je šťastný a spokojený. Podobně se i Ježíš příliš neobíral svými vlastními osobními zájmy, ale svou energii věnoval nesobecky Jehovovi a lidem, kterým pomáhal. Vyučoval své učedníky, aby činili ostatním lidem dobro ne proto, že mohou čekat, že se jim to vrátí, ale z pravé lásky k nim. Je jasně patrné, že základní pohnutky epikureismu a křesťanství jsou diametrálně odlišné. (Marek 12:28–31; Lukáš 6:32–36; Galaťanům 5:14; Filipanům 2:2–4)

Ačkoli epikureismus ve čtvrtém století n. l. zmizel, existují dnes lidé, kteří přijali podobný názor, že je třeba žít jen pro dnešek. Tito lidé takřka nebo vůbec nevěří v Boží slib věčného života. Přesto však někteří z nich žijí podle poměrně vysokých mravních měřítek.

Křesťan by mohl být v pokušení pěstovat s takovými lidmi blízký vztah a možná by si myslel, že jejich dobré vlastnosti takové přátelství ospravedlňují. Nepokládáme se za nijak nadřazené, ale musíme si uvědomit, že všechna „špatná společenství“ — včetně těch, jejichž vliv je skrytější — „kazí užitečné návyky“.

Filozofii života jen pro dnešek postřehneme také na některých pracovních poradách, v příručkách „udělej si sám . . .“, v beletrii, ve filmech, v televizních programech a v hudbě. I když snad tyto věci přímo nehlásají hříšné jednání, mohly by nás názory pramenící z nevíry nějak skrytě ovlivnit? Mohli bychom se třeba přehnaně zabývat seberealizací a přitom ztratit ze zřetele Jehovovu svrchovanost? Mohli bychom se odklonit od ‚hojnosti práce v Pánově díle‘ a ‚nepřehánět to‘? Mohli bychom třeba začít pochybovat o správnosti Jehovových měřítek a o tom, že jsou užitečná? Musíme si dávat pozor na to, abychom nebyli vystaveni jak otevřené nemravnosti, násilí a spiritismu, tak vlivu lidí, kteří jsou ovlivněni světskými názory. (1. Korinťanům 15:58; Kolosanům 2:8)