Kapitola 18

Je ve všech náboženstvích něco dobrého?

MLUVÍ-LI se o náboženství, mnozí lidé řeknou: ‚Na každém náboženství je něco dobrého.‘ Nebo: ‚Všechna náboženství vedou k Bohu.‘

² Není obtížné pochopit, proč někteří lidé nacházejí něco dobrého téměř ve všech náboženstvích. Většina z nich totiž mluví o lásce a učí, že je nesprávné vraždit, krást a lhát. Náboženské skupiny vysílají misionáře, kteří zřizují nemocnice a pomáhají chudým. A zejména v posledních dvou stoletích se podílely na překladu a rozšiřování Bible, čímž umožnily většímu počtu lidí získat užitek z Božího slova. (2. Timoteovi 3:16) Přece bychom si však měli položit otázku: Jak se na různá náboženství dívá Jehova a Ježíš Kristus?

SPRÁVNÁ CESTA — STÍSNĚNÁ CESTA

³ Lidé, kteří se domnívají, že ve všech náboženstvích je něco dobrého, mají za to, že Bůh většinu lidí přijme bez ohledu na jejich náboženství; opačný názor považují za úzkoprsý. Ale Ježíš, který znal a zrcadlil smýšlení svého Otce, se díval na tuto věc jinak. (Jan 1:18; 8:28, 29) Nikdo z nás by logicky neobviňoval Božího Syna, že je úzkoprsý. Povšimni si, co řekl v Kázání na hoře:

„Vcházejte úzkou branou, protože široká a prostorná je cesta, jež vede do zničení, a mnoho je těch, kteří se po ní vydávají; zatímco úzká je brána a stísněná cesta, jež vede do života, a málo je těch, kteří ji nalézají.“ — Matouš 7:13, 14.

⁴ Co je třeba k tomu, abychom šli po této stísněné cestě a získali Boží schválení? Podle moderního liberálního nebo ekumenického ducha někteří lidé odpovědí: ‚Prostě je nutné činit dobro a neškodit druhým.‘ Nebo: ‚Je nutné jedině přijmout Ježíše jako svého Pána.‘ Ale Ježíš řekl, že je třeba daleko více:

„Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vstoupí do nebeského království, ale ten, KDO ČINÍ VŮLI MÉHO OTCE, který je v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, což jsme neprorokovali v tvém jménu a v tvém jménu nevyháněli démony a v tvém jménu neprováděli mnoho mocných skutků?‘ A přece jim pak chci vyznat: Nikdy jsem vás neznal! Pryč ode mne, vy, kteří činíte bezzákonnost.“ — Matouš 7:21–23.

⁵ Je pravda, že Ježíš varoval své následovníky, aby nesoudili jiné pro jejich nezávažné chyby. (Matouš 7:3–5; Římanům 14:1–4) Ale v životně důležité oblasti náboženství dal sám příklad toho, že je nutné držet se Bible a činit vůli Otcovu. Ježíš odsoudil způsoby a učení, jež byly v rozporu s Božím slovem. Proč? Protože věděl, že Ďábel používá náboženství, aby svedl lidi. (2. Korinťanům 4:4) Satanovým nástrojem je podvod, ale předkládá jej tak, aby se zdál přitažlivý. (1. Mojžíšova 3:4, 5; 1. Timoteovi 4:1–3) I mezi lidmi, kteří tvrdí, že jsou křesťané, jsou náboženští vůdci, kteří slouží tomu, co si přeje Ďábel. (2. Korinťanům 11:13–15) Svými naukami staví do nesprávného světla Jehovovu lásku a velkorysost. Můžeme se potom divit, že Ježíš odhaloval náboženské vůdce, jejichž učení odporovalo Bibli? — Matouš 15:1–20; 23:1–38.

⁶ Mnozí lidé v podstatě své náboženství zdědili. Jiní jdou s většinou, která je obklopuje. Ale i když to činí upřímně, mohou se tak dostat na ‚širokou cestu, jež vede do zničení‘. (Jan 16:2; Přísloví 16:25) Apoštol Pavel (který měl také jméno Saul) byl kdysi ve svém náboženství tak horlivý, že dokonce pronásledoval křesťany. Měl-li však být přijatelný Bohu, musel se obrátit k novému způsobu uctívání. (1. Timoteovi 1:12–16; Skutky 8:1–3; 9:1, 2) Později byl inspirován, aby napsal, že někteří velmi pobožní lidé „mají horlivost pro Boha, ale ne podle přesného poznání“. (Římanům 10:2) Máš přesné poznání Boží vůle, jak byla vyjádřena v Bibli? Jednáš podle toho?

⁷ Neber to na lehkou váhu. Nemysli si, že i kdybys nebyl na té správné cestě, Bůh to pochopí, aniž musíš podniknout nějaké změny. Bible říká, že Bůh si přeje, aby lidé „přišli k přesnému poznání pravdy“ a pak žili podle toho. (1. Timoteovi 2:3, 4; Jakub 4:17) Bůh předpověděl, že „v posledních dnech“ budou mít mnozí lidé ‚způsob zbožné oddanosti, ale vůči její síle se prokáží jako falešní‘. Doporučil: „Od těch se odvracej.“ — 2. Timoteovi 3:1–5.

JAK SE TO DÁ POZNAT?

⁸ Ačkoli uctívání, které se líbí Bohu, musí odpovídat „přesnému poznání“, je při zkoumání patrné, že většina církví učí nauky, které jsou v rozporu s Biblí. (Římanům 10:2) Zastávají například nebiblickou nauku, že člověk má nesmrtelnou duši. (Ezekiel 18:4, 20; viz stranu 115.) Někteří se snad zeptají: ‚Což je tato nauka tak špatná?‘ Nezapomeň však, že Satanova první lež byla, že hřích nepovede ke smrti. (1. Mojžíšova 3:1–4) Smrt je sice dnes nevyhnutelná, ale učení, že člověk má nesmrtelnou duši, podporuje Satanovu lež. Tímto učením se milióny lidí daly svést ke stykům s démony. Tito démoni se vydávají za duše mrtvých a styky s nimi vyvolávají strach. Tato nauka také vede k tomu, že biblická pravda o budoucím vzkříšení mrtvých ztrácí význam. — Skutky 24:15.

⁹ Jde také o chování, protože mnohá náboženství převzala svátky a zvyky, jež jsou založeny na víře v nesmrtelnost duše. Dušičky, anglický svátek Halloween a jiné svátky toho druhu jsou spojovány se zvyky, jež pocházejí z nekřesťanských náboženství.

¹⁰ Směšování nekřesťanského a takzvaného křesťanského náboženství můžeme pozorovat i na jiných svátcích, například na vánocích. Bůh vedl křesťany k tomu, aby vzpomínali na Ježíšovu smrt, a ne na jeho narození. (1. Korinťanům 11:24–26) A Bible ukazuje, že Ježíš se nenarodil v prosinci, kdy je v Izraeli studené a deštivé období. (Lukáš 2:8–11) Můžeš prozkoumat téměř všechny encyklopedie a uvidíš, že 25. prosinec byl kdysi římským svátkem. Sir James Frazer o tom říká:

„Celkem vzato jsou případy, kdy křesťanské a pohanské svátky spadají na tutéž dobu [vánoce a velikonoce], příliš nápadné a příliš početné, než aby to bylo náhodou. . . [Duchovní] si byli vědomi toho, že má-li křesťanství dobýt svět, může se to stát jedině tím, že poněkud uvolní příliš přísné zásady svého zakladatele a poněkud rozšíří úzkou bránu, která vede k záchraně.“ — The Golden Bough (Zlatá ratolest).

¹¹ Jestliže někdo upřímně miluje Jehovu a pozná tyto skutečnosti, bude dále přebírat názory a zvyky založené na kompromisech s pohanským uctíváním? Někteří lidé považují tyto nauky a zvyky za nezávažné věci. Bible však jasně říká: „Trochu kvasu zkvasí celé těsto.“ — Galaťanům 5:9.

VÁLKA A MRAVNOST

¹² Ježíš Kristus vyjádřil další charakteristický rys, podle něhož lze poznat náboženství, jež je Jehovovi přijatelné. Řekl svým učedníkům: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:34, 35) Většina církví mluví o tom, že je nutno prokazovat lásku, ale nabádá skutečně k projevům takové lásky, jakou prokazoval Ježíš?

¹³ Již jsme viděli, že křesťané v prvních stoletích žili podle prorockého popisu zapsaného u Izajáše 2:4. ‚Překovali své meče v radlice, přestali proti sobě navzájem pozvedat meč a přestali se učit válce.‘ (Viz strany 166, 167.) Jaký postoj zaujímají církve a jejich duchovní? Mnozí lidé vědí z osobní zkušenosti, že církve schvalovaly války a žehnaly jim — katolíci pobíjeli katolíky, protestanté pobíjeli protestanty. To jistě neodpovídalo Ježíšovu vzoru. Je zajímavé, že to byli právě židovští náboženští vůdci, kteří tvrdili, že jde o jejich národní zájmy, a přimlouvali se přitom, aby Ježíš byl zabit. — Jan 11:47–50; 15:17–19; 18:36.

¹⁴ Chceme-li poznat, zda nějaká náboženská skupina má Boží schválení, máme dále možnost uvažovat o tom, zda prosazuje Boží morální měřítka, nebo zda prostě přehlíží nesprávné jednání. Ježíš se snažil pomáhat lidem, kteří byli zatíženi hříchy, včetně opilců a nevěstek. Jeho učedníci měli činit totéž. (Matouš 9:10–13; 21:31, 32; Lukáš 7:36–48; 15:1–32) A jestliže nějaký člověk, který se již stal křesťanem, hřešil, jiní křesťané mu mohli pomáhat a mohli se snažit přivést jej opět do Boží přízně a k duchovní síle. (Galaťanům 6:1; Jakub 5:13–16) Ale co když někdo nečinil pokání a dále hřešil?

¹⁵ Tak jednal jeden muž v Korintě. Pavel napsal:

„[Píšu vám,] abyste se přestali společensky stýkat s kýmkoli, kdo je nazýván bratrem, když je smilník nebo chamtivec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo vyděrač, abyste s takovým ani nejedli. . . ‚Odstraňte toho ničemu ze svého středu.‘ “ — 1. Korinťanům 5:11–13.

Svědkové Jehovovi se v této věci řídí Božími pokyny. Jestliže člověk, který se dopustil hrubého hříchu, odmítá přijmout pomoc a nechce zanechat svého nemravného jednání, pak musí být takový člověk ze sboru vyloučen, musí mu být odňata pospolitost. Snad to s ním otřese, a on se vzpamatuje. Ale ať již se to stane, nebo ne, slouží to k ochraně upřímných členů sboru, kteří jsou sice sami také nedokonalí, ale snaží se jednat podle Božích měřítek. — 1. Korinťanům 5:1–8; 2. Jana 9–11.

¹⁶ Možná, že znáš lidi, kteří chodí do kostela a otevřeně hřeší, a snad jim dokonce v církvi projevují zvláštní pocty pro jejich bohatství nebo význačné postavení. Tím, že se církve neřídí Božím příkazem, aby hříšníci, kteří nečiní pokání, byli vyloučeni, vyvolávají v jiných lidech domněnku, že mohou hřešit také. (Kazatel 8:11; 1. Korinťanům 15:33) Bůh nemůže schvalovat ty, kteří přinášejí takové ovoce. — Matouš 7:15–20; Zjevení 18:4–8.

ZŮSTAT NA CESTĚ K ŽIVOTU

¹⁷ Jakmile najdeš ‚cestu vedoucí do života‘, musíš dále studovat Bibli, abys na této cestě zůstal. Snaž se číst Bibli každý den; vypěstuj si touhu po tom. (1. Petra 2:2, 3; Matouš 4:4) Vyzbrojí tě to „pro každé dobré dílo“. — 2. Timoteovi 3:16, 17.

¹⁸ K těmto dobrým dílům patří život podle Božích mravních měřítek a také přátelská a pohotová pomoc jiným, zejména těm, kteří jsou nám příbuzní ve víře. (Jakub 1:27; Galaťanům 6:9, 10) Tak jednal Ježíš. Poskytl znamenitý příklad mravnosti, ale také uzdravoval nemocné, sytil hladové a potěšoval sklíčené. Zejména ovšem učil a posiloval své učedníky. Nemůžeme sice napodobovat jeho zázraky, ale pokud jsme toho schopni, můžeme poskytovat praktickou pomoc jiným, což může některé lidi přimět k tomu, že budou oslavovat Boha. — 1. Petra 2:12.

¹⁹ K Ježíšovým dobrým skutkům však patřilo ještě více. Věděl, že nejlepší, co může vykonat pro druhé, je pomáhat jim, aby poznali, jaké uctívání je přijatelné Bohu, a poučovat je o Božích předsevzetích ohledně Božího království. To jim mohlo pomoci, aby dosáhli cíle, totiž věčného života ve štěstí. — Lukáš 4:18–21.

²⁰ Křesťané by dnes měli také usilovat o to, aby byli svědky pro Jehovu. Mohou vydávat svědectví svým znamenitým chováním, k němuž patří i to, že pomáhají jiným a zachovávají se „bez poskvrny od světa“. (Izajáš 43:10–12; Jakub 1:27; Titovi 2:14) Mohou také přinášet „dobrou zprávu“ přímo do domovů lidí a vytrvávat v této práci, dokud Bůh neřekne, že je skončena. (Lukáš 10:1–9) Nechceš pomáhat lidem ve svém okolí, včetně své rodiny, aby se poučili o uctívání, které Jehova přijímá? Pak bys měl i ty veřejně projevovat svou víru; tak můžeš pomoci jiným, aby našli cestu k životu. — Římanům 10:10–15.

[Studijní otázky]

Proč bychom měli uvažovat o tom, zda je ve všech náboženstvích něco dobrého? (1, 2)

Jaký byl Ježíšův názor na náboženství a proč? (3–5)

Proč je důležité, abychom měli přesné poznání? (6, 7)

Jak některé všeobecně rozšířené nauky a zvyky odporují Bibli? (8–11)

Jak se církve liší od pravého křesťanství, pokud jde o účast na válkách? (12, 13)

Jaké stanovisko zastávají praví křesťané, pokud jde o Boží mravní měřítka? (14–16)

Jak můžeš zůstat na cestě k životu? (17, 18)

Které další dílo je pro křesťany nezbytně nutné? (19, 20)

[Rámeček na straně 174]

„HODNOTY A NÁSILÍ V OSVĚTIMI“

Ve své knize, která nese tento název, píše polská socioložka Anna Pawelczynska, že v nacistickém Německu „svědkové Jehovovi projevovali pasívní rezistenci ve jménu své víry, která odporovala všem válkám a násilí“. K čemu to vedlo? Autorka vysvětluje:

„Tato malá skupina vězňů byla pevnou ideologickou silou a zvítězila ve své bitvě proti nacismu. Německá skupina této sekty byla nepatrným ostrůvkem nezlomného odporu, který existoval uprostřed terorizovaného národa, a stejně neohroženě vystupovali v osvětimském táboře. Podařilo se jim získat úctu u svých spoluvězňů. . . i dozorců z řad vězňů a dokonce i důstojníků SS. Každý věděl, že žádný svědek Jehovův nesplní ani jediný příkaz, který by odporoval jeho náboženskému přesvědčení.“

[Obrázek na straně 176]

Jsi na široké cestě. . .

. . . nebo na stísněné cestě?