V dobách tísně můžeš nalézt útěchu
JAK bychom měli pohlížet na pocity tísně? Jestliže jsme se oddali Jehovovi, měli bychom se na ně dívat jako na něco neobvyklého, protože máme podivuhodnou naději a duchovně máme odkud čerpat? Znamenají snad takové pocity, že se duchovně nehodíme pro službu Bohu?
„Elijáš byl člověk s pocity, jako jsou naše,“ napsal učedník Jakub. (Jakub 5:17) Ačkoli Bůh Elijáše používal mimořádným způsobem, i tento věrný prorok pociťoval tíseň. „Už dost!“ zvolal jednou Elijáš. „Nyní odejmi mou duši, Jehovo, neboť nejsem o nic lepší než moji praotcové.“ (1. Královská 19:4) Tíseň zakoušel muž Job, který zachovával ryzost, věrná žena Hana i další věrně oddaní služebníci Jehovy. Dokonce i zbožný žalmista David se modlil: „Tísně mého srdce se rozmnožily; ach, vyveď mě z tlaků na mne.“ — Žalm 25:17.
To, že Jehova používá lidi ve své službě, je nezbavuje všech starostí. Stále mají lidské neduhy a pocity a mohou zakoušet tíseň, když jsou ve zkoušce. (Skutky 14:15) Boží služebníci však mají oproti ostatním lepší pomoc, když se vyrovnávají s emocionálním stresem. Uvažujme o několika biblických příkladech, abychom viděli, co některým jednotlivcům pomohlo překonat duševní sklíčenost a pocity tísně.
Stísněný apoštol nachází útěchu
Apoštol Pavel věděl, jaké to je být sklíčený. Řekl: „Když jsme přijeli do Makedonie, vskutku se našemu tělu neulevilo. . . Navenek byly boje, uvnitř obavy. Nicméně Bůh, který utěšuje zkroušené, nás utěšil Titovou přítomností.“ (2. Korinťanům 7:5, 6) Pavlovu sklíčenost způsobilo několik tísnivých situací, které se vyskytly ve stejnou dobu. „Navenek byly boje“ — kruté pronásledování, které ohrožovalo samotný život. (Srovnej 2. Korinťanům 1:8.) Navíc to byly ‚obavy uvnitř‘ v podobě starostí o sbory, jako byl i sbor v Korintu.
Pavel napsal o několik měsíců dříve svůj první dopis korintským křesťanům. Odsoudil v něm některé velmi špatné poměry ve sboru a patrně si dělal starosti, jak Korinťané na jeho dopis zareagují. Pavla však povzbudilo, když Titus přišel z Korintu s příznivou zprávou o jejich reakci. Podobně může Jehova použít některého ze svých dnešních služebníků, aby nám přinesl dobrou zprávu a zmírnil naši tíseň.
Jak pohlížet na pověření daná Bohem
Někteří křesťané pociťují určitou míru tísně vzhledem ke své službě. Skutečně, někteří Jehovovi služebníci si mysleli, že splnit Bohem daná pověření pro ně bude příliš náročné. Například Mojžíš se cítil nezpůsobilý, aby byl v Egyptě Božím zástupcem ve prospěch Izraelitů. Mimo jiné řekl, že není výmluvným řečníkem. (2. Mojžíšova 3:11; 4:10) Ale s důvěrou v Jehovu Boha a s pomocí Árona, který mu byl mluvčím, začal Mojžíš své pověření plnit.
Během doby již Mojžíš nebyl na Áronovi závislý. Podobně připadá některým křesťanská služba zpočátku obtížná, ale dostává se jim školení a stávají se z nich obratní evangelisté. Například mnoho mladých svědků Jehovových dospělo a stali se kazateli plným časem — průkopníky a misionáři. Je útěchou vědět, že se na Jehovu vždy můžeme spolehnout. Křesťanským služebníkům totiž poskytne potřebnou způsobilost a sílu, aby své úkoly od Boha mohli splnit. — Zecharjáš 4:6; 2. Korinťanům 2:14–17; Filipanům 4:13.
Útěcha, když tě tísní výčitky svědomí
Můžeme být skleslí proto, že je nám líto, že jsme ve službě Bohu nevykonali více. Jeden bratr, který byl několik let nečinný, se opět začal podílet na kazatelské službě. Krátce poté vážně onemocněl a byl trvale upoután na lůžko. Sklíčený bratr řekl: „Když jsem dříve mohl být činný, odpovědnosti jsem se vyhýbal. Když chci být činný nyní, tak nemohu.“
Nebylo by tedy moudré ze všech sil se snažit nyní, místo abychom vyčerpávali svou citovou energii tím, co se stalo v minulosti? Ježíšovi nevlastní tělesní bratři Jakub a Juda se stali věřícími teprve po jeho smrti a vzkříšení. Jestliže kvůli tomu pociťovali nějaké výčitky, nezabránilo jim to, aby se nestali Božími služebníky, a dokonce pisateli Bible.
Nikdy nezanedbávej modlitbu
Když je Boží lid sklíčený, měl by se vroucně modlit. Písma ve skutečnosti obsahují mnoho modliteb, které byly proneseny v době tísně. (1. Samuelova 1:4–20; Žalm 42:8) Někdo si může myslet: ‚Jsem tak sklíčený, že se nemohu modlit.‘ Proč tedy neuvažovat o Jonášovi? Zatímco byl v břiše ryby, řekl: „Když ve mně má duše omdlévala, Jehova byl Ten, na něhož jsem vzpomínal. Pak vešla má modlitba k tobě, do tvého svatého chrámu. . . Chci [ti] obětovat s hlasem díkůvzdání. Co jsem slavnostně slíbil, chci splnit. Záchrana patří Jehovovi.“ (Jonáš 2:4–9) Ano, Jonáš se modlil a Bůh jej utěšil a zachránil jej.
Jedna sestra ve Švédsku byla sice mnoho let průkopnicí, ale náhle pocítila skleslost a vyčerpanost, ačkoli byla její služba úspěšná. Zmínila se o své sklíčenosti v modlitbě k Jehovovi. O několik dní později jí zatelefonoval jeden bratr z kanceláře odbočky Společnosti Strážná věž. Zeptal se jí, zda by tam mohla vypomáhat asi jeden den v týdnu ve spojitosti s rozšiřováním betelu. Tato sestra později řekla: „Atmosféra v betelu a to, že jsem měla příležitost vidět práci na jeho rozšiřování a mohla jsem se na ní podílet, mi dalo zvláštní sílu, kterou jsem potřebovala.“
Je dobré pamatovat na to, že pokud jsme sklíčení, je modlitba jedním způsobem, jak se sklíčeností bojovat. (Kolosanům 4:2) Jehova může na naše modlitby odpovědět tím, že otevře dveře vedoucí k větší činnosti ve službě pro něho, nebo snad naší službě požehná tak, že bude produktivnější. (1. Korinťanům 16:8, 9) V každém případě „Jehovovo požehnání — to obohacuje, a on k němu nepřidává žádnou bolest“. (Přísloví 10:22) To jistě pozvedne našeho ducha.
Tísní tě pochybnosti?
Jehovův služebník může mít někdy pochybnosti. Kdyby se nám to stalo, neměli bychom ihned dojít k závěru, že jsme ztratili Boží přízeň. Ježíš nezavrhl apoštola Tomáše proto, že pochyboval o zprávách očitých svědků ohledně vzkříšení svého Pána. Ježíš naopak Tomášovi milujícím způsobem pomohl jeho pochybnosti překonat. A jak byl Tomáš rozechvěn, když si uvědomil, že Ježíš žije! — Jan 20:24–29.
„Bezbožní lidé“, kteří v prvním století vklouzli do křesťanského sboru, vyvolávali v některých věřících tísnivé pochybnosti svým falešným učením, reptáním a podobným jednáním. Učedník Juda proto napsal: „Nadále také projevujte milosrdenství některým, kteří mají pochybnosti; zachraňujte je tím, že je vychvacujete z ohně.“ (Juda 3, 4, 16, 22, 23) Jestliže měli Judovi spoluctitelé — především sboroví starší — dále pociťovat projevy Boží milosrdné pozornosti, bylo nutné, aby projevovali milosrdenství těm, kteří by pochybovali a milosrdenství by si zasloužili. (Jakub 2:13) Jejich věčný život byl v sázce, protože byli ohroženi ‚ohněm‘ věčného zničení. (Srovnej Matouše 18:8, 9; 25:31–33, 41–46.) A jaká je to radost, když spoluvěřící, kteří mají pochybnosti, dostanou laskavou pomoc a stanou se duchovně silnými!
Jestliže pod vlivem tíživých zkoušek pochybujeme, zda je Bůh s námi, je třeba, abychom byli ve svých modlitbách konkrétní. V takových situacích vytrvale prosme Jehovu o moudrost. Dává štědře a nekárá nás za to, že moudrost nemáme a že se o ni modlíme. Musíme ‚stále prosit ve víře a vůbec nesmíme pochybovat‘, neboť ten, kdo pochybuje, „je jako mořská vlna hnaná a rozfoukaná větrem“ na všechny strany. Takoví lidé od Boha nic nedostávají, protože jsou nerozhodní, ‚nestálí‘ v modlitbě a na všech svých cestách. (Jakub 1:5–8) Mějme tedy víru, že Jehova nám pomůže, abychom své zkoušky posuzovali správně a obstáli v nich. Spoluvěřící mohou obrátit naši pozornost k určitým biblickým textům nebo si jich všimneme při studiu Bible. Události řízené Boží prozřetelností nám mohou pomoci, abychom viděli, co máme dělat. Na našem nasměrování se mohou podílet andělé, nebo můžeme obdržet vedení prostřednictvím svatého ducha. (Hebrejcům 1:14) Hlavní věcí je modlit se o moudrost s plnou důvěrou v našeho milujícího Boha. — Přísloví 3:5, 6.
Pamatuj, že Jehova dává útěchu
Pavel se v modlitbě spoléhal na Jehovu a věděl o něm, že je Zdrojem útěchy. Apoštol napsal: „Požehnaný buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec projevů něžného milosrdenství a Bůh veškeré útěchy, jenž nás utěšuje ve všem našem soužení, abychom byli schopni utěšovat ty, kteří jsou v jakémkoli soužení, útěchou, jíž jsme my sami utěšováni Bohem.“ — 2. Korinťanům 1:3, 4.
Bůh veškeré útěchy je si vědom tísně, kterou zakoušejí jeho služebníci, a chce jim poskytnout úlevu. Když si Pavel dělal starosti kvůli Korinťanům, přišla úleva prostřednictvím jeho křesťanského společníka Tita. To je jeden způsob, jak můžeme dnes dostat útěchu. Když jsme stísnění, neměli bychom se tedy odlučovat. (Přísloví 18:1) Společenství se spolukřesťany je jedním z prostředků, jímž nás Bůh utěšuje. Můžeme si myslet: ‚Jsem tak sklíčený, že nemám dostatek sil na to, abych byl s mými křesťanskými přáteli.‘ Měli bychom však s takovými pocity bojovat, a nepřipravovat se tak o útěchu, kterou nám mohou poskytnout spoluvěřící.
Nevzdávej se!
Někteří z nás možná nezažili zkoušku, která by měla takový dopad, že bychom trpěli těžkou depresí. Ale oslabující nemoc, smrt manželského druha nebo jiná velmi obtížná situace může vyvolat emocionální tíseň. Pokud by se to stalo, nemusíme usuzovat, že jsme jistě duchovně nemocní. Sklíčený člověk může být dostatečně způsobilý ke službě Bohu, a dokonce může být schopný jiným duchovně pomáhat. Pavel nabádal bratry, aby ‚mluvili utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším‘, a aby v myšlenkách takové bratry nepodezírali, že učinili něco špatného a že jsou duchovně nemocní. (1. Tesaloničanům 5:14) Sklíčenost je sice někdy spojená s nesprávným jednáním a vinou, avšak není to případ těch, kteří Bohu slouží z čistého srdce. Jejich uctívání, které možná prokazují s krajními obtížemi, je Jehovovi přijatelné. On je miluje a přichází jim na pomoc potřebným přispěním a útěchou. — Žalm 121:1 až 3.
Ti, kteří tvoří ostatek duchovního Izraele, byli v roce 1918 bolestně stísněni zkouškami. (Srovnej Galaťanům 6:16.) Jejich kazatelská organizace byla téměř zničena, někteří z nich byli nespravedlivě uvězněni a mnozí z jejich někdejších společníků se stali nevěrnými, nepřátelskými odpadlíky. Věrní pomazaní navíc nechápali, proč Bůh připustil, aby se to vše stalo. Jistý čas ‚seli semeno se slzami‘, ale nevzdali se. Nadále sloužili Jehovovi a také zkoumali sami sebe. K čemu to vedlo? ‚Vešli s radostným voláním a nesli si své snopy.‘ (Žalm 126:5, 6) Pomazaní si nyní uvědomují, že Bůh takové zkoušky připustil, aby je očistil pro jejich blížící se mezinárodní žňové dílo.
Pokud bychom měli být stísnění, protože nás sužují rozličné zkoušky, můžeme mít užitek ze zkušenosti pomazaného ostatku. Nevzdávejme se tedy, ale konejme stále to, co je správné, i když to třeba musíme dělat s pláčem. Časem se ukáže východisko z našich zkoušek a ‚vejdeme s radostným voláním‘. Ano, budeme zakoušet radost — ovoce Božího svatého ducha —, protože jsme ve svých zkouškách vytrvali. Jehova se nám skutečně prokáže být ‚Bohem veškeré útěchy‘.