Jak můžeme druhé podněcovat k lásce a znamenitým skutkům?

„Dbejme jedni o druhé, abychom se podněcovali k lásce a znamenitým skutkům, . . . povzbuzujme jeden druhého, a to tím více, když vidíte, že se ten den blíží.“ (HEBREJCŮM 10:24, 25)

1, 2. a) Proč bylo důležité, aby se při společných setkáních první křesťané utěšovali a povzbuzovali? b) Která Pavlova rada se týkala toho, že se potřebujeme shromažďovat?

SHROMAŽĎOVALI se tajně v semknutném hloučku za zamčenými dveřmi. Venku na ně všude číhalo nebezpečí. Jejich vůdce, Ježíš, byl právě veřejně popraven a předtím své následovníky varoval, že s nimi nebude nakládáno o nic lépe. (Jan 15:20; 20:19) Nyní, když si tlumeným hlasem vyprávěli o svém milovaném Ježíšovi, měli alespoň pocit bezpečí díky tomu, že byli spolu.

² Léta plynula a křesťané byli vystavováni nejrůznějším zkouškám a všemožnému pronásledování. Podobně jako ti první učedníci, i oni čerpali útěchu a povzbuzení z toho, že se spolu scházeli. Proto apoštol Pavel v Hebrejcům 10:24, 25 napsal: „Dbejme jedni o druhé, abychom se nadále podněcovali k lásce a znamenitým skutkům, a neopouštějme své shromažďování, jak někteří mají ve zvyku, ale povzbuzujme jeden druhého, a to tím více, když vidíte, že se ten den blíží.“

3. Proč je možné říci, že Hebrejcům 10:24, 25 je více než pouhý příkaz, aby se křesťané shromažďovali?

³ Tato slova nejsou zdaleka pouhým příkazem k tomu, abychom se shromažďovali. Je v nich obsažena Boží inspirovaná norma pro všechna křesťanská shromáždění — vlastně pro každé setkání křesťanů. Dnes zřetelně vidíme, že Jehovův den se přibližuje, a více než kdy dříve na nás doléhají tlaky a nebezpečí tohoto ničemného systému věcí. Je tedy naléhavě zapotřebí, aby naše shromáždění byla pro každého bezpečným útočištěm, zdrojem síly a povzbuzením. Co pro to můžeme udělat? Zamysleme se důkladně nad Pavlovými slovy a položme si tři základní otázky: Co znamenají slova „dbejme jedni o druhé“? Jak máme rozumět výroku ‚podněcujme se k lásce a znamenitým skutkům‘? A nakonec, jak můžeme v těchto těžkých dobách ‚jeden druhého povzbuzovat‘?

„Dbejme jedni o druhé“

4. Co znamená, že máme ‚dbát jedni o druhé‘?

⁴ Když vybízel křesťany, aby ‚dbali jedni o druhé‘, Pavel použil řecké sloveso katanoeó. Toto sloveso je zintenzívněná podoba běžného slova „vnímat“. Theological Dictionary of the New Testament (Teologický slovník Nového zákona) uvádí, že toto slovo znamená „plně soustředit mysl na něco“. Podle W. E. Vinea může mít také význam „zcela chápat, bedlivě o něčem uvažovat“. Když tedy křesťané ‚dbají jedni o druhé‘, nedívají se jen na to, co je na povrchu, ale snaží se hledět hlouběji. (Srovnej Hebrejcům 3:1.)

5. Jaké rysy osobnosti mohou být skryty v nitru člověka a proč bychom je měli brát na vědomí?

⁵ Musíme si pamatovat, že člověka necharakterizuje pouze to, co zjistíme, když se povrchně díváme na jeho vzhled, skutky nebo osobnost. (1. Samuelova 16:7) Často se stává, že pod rouškou tiché povahy se skrývají hluboké city nebo příjemný smysl pro humor. Lidé mívají nejrůznější minulost. Někteří prožili nesmírné utrpení, jiní se v současnosti potýkají s tak náročnými situacemi, že si je lze těžko představit. Když poznáme minulost nebo životní okolnosti bratra či sestry, často se stane, že nás jejich drobné vady přestanou dráždit. (Přísloví 19:11)

6. Jak bychom se například mohli navzájem lépe poznat a k jakému dobrému výsledku to může vést?

⁶ To samozřejmě neznamená, že bychom se měli plést do soukromých záležitostí někoho druhého. (1. Tesaloničanům 4:11) I přesto však můžeme projevit osobní zájem o druhé. Projevit osobní zájem však neznamená pouze se s někým pozdravit v sále Království. Můžeš si zvolit někoho, koho chceš lépe poznat, a snažit se strávit s ním v rozhovoru několik minut před shromážděním nebo po něm. Ještě lepší by bylo ‚sledovat dráhu pohostinnosti‘ a jednoho nebo dva přátele pozvat k sobě domů na malé občerstvení. (Římanům 12:13) Projevuj zájem o ostatní lidi. Naslouchej jim. Mnoho se můžeš o člověku dozvědět, když se ho například zeptáš, jak poznal Jehovu a jak si ho zamiloval. Ještě více se však dozvíš, když s ním budeš spolupracovat v kazatelské službě dům od domu. Když takto dbáme jedni o druhé, pomůže nám to, abychom si vypěstovali opravdový soucit s lidmi. (Filipanům 2:4; 1. Petra 3:8)

‚Podněcujme se‘

7. a) Jaký vliv mělo Ježíšovo učení na lidi? b) Čím bylo jeho učení tak působivé?

⁷ Jestliže dbáme jedni o druhé, máme lepší možnost vzájemně se podněcovat a vybízet k činnosti. V tomto směru hrají obzvlášť důležitou úlohu křesťanští starší. O jednom případu, kdy Ježíš mluvil na veřejnosti, čteme: „Zástupy žasly nad jeho způsobem vyučování.“ (Matouš 7:28) „Tak nikdy jiný člověk nemluvil,“ říkali při jiné příležitosti vojáci, kteří byli vysláni Ježíše zatknout. (Jan 7:46) Čím bylo Ježíšovo učení tak působivé? Nějakými nezvykle emotivními projevy? Ne. Ježíš mluvil důstojně. Vždy se však snažil, aby jeho slova pronikla posluchačům k srdci. Ježíš dbal o lidi, a proto přesně věděl, co je bude motivovat. V jeho jasných a jednoduchých podobenstvích se zrcadlily věci všedního života. (Matouš 13:34) Členové sboru, kteří mají na shromáždění nějaký úkol, by měli Ježíše napodobovat — mluvit laskavě a s nadšením, aby posluchače motivovali. I my, podobně jako Ježíš, se můžeme snažit hledat taková přirovnání, která se hodí pro naše posluchače a která působí na jejich srdce.

8. Jak Ježíš podněcoval lidi svým příkladem a jak ho v tom můžeme napodobit?

⁸ Všichni se můžeme ve službě Bohu navzájem podněcovat svým příkladem. Ježíš své posluchače rozhodně podněcoval. Miloval křesťanskou službu a velmi se z ní těšil. Řekl, že služba je pro něho jako pokrm. (Jan 4:34; Římanům 11:13) Takové nadšení se může přenášet z jednoho člověka na druhého. Mohl bys také projevovat radost ze služby? Poděl se s ostatními členy sboru o své zkušenosti — dbej však na to, aby to neznělo jako vychloubání. Když budeš s někým spolupracovat, pokus se mu pomoci, aby měl opravdovou radost z toho, že s jinými lidmi mluví o našem vznešeném Stvořiteli, Jehovovi. (Přísloví 25:25)

9. a) Jakým způsobem bychom neměli druhé podněcovat a proč? b) Co by nás mělo podněcovat k tomu, že se budeme nasazovat ve službě pro Jehovu?

⁹ Dejme si však pozor, abychom druhé nepodněcovali nesprávným způsobem. Nějakým neuváženým výrokem bychom například mohli způsobit, že se někdo začne obviňovat z toho, že Bohu slouží málo. Bezděčně bychom ho mohli zahanbovat tím, že bychom ho srovnávali s někým jiným, kdo se zdá být aktivnější. Anebo by se nám mohlo stát, že bychom dokonce stanovili nějaké přísné normy, a ponížili tak ty spolukřesťany, kteří jich nedosahují. Každá z těchto metod sice může někoho dočasně podnítit k činnosti, avšak Pavel nenapsal, že se máme ‚podněcovat k pocitům viny a znamenitým skutkům‘. Ne, musíme se podněcovat k lásce, a pak z dobrých pohnutek přijdou i skutky. Pro nikoho by neměla být převažující motivací starost o to, co si o něm druzí ve sboru pomyslí, když zcela nesplní nějaké očekávání. (Srovnej 2. Korinťanům 9:6, 7.)

10. Proč bychom měli pamatovat na to, že nejsme pány nad vírou druhých?

¹⁰ Podněcovat se navzájem neznamená ovládat jeden druhého. Apoštol Pavel, kterého Bůh obdařil značnou autoritou, pokorně připomínal sboru v Korintu: ‚Nejsme pány nad vaší vírou.‘ (2. Korinťanům 1:24) Pokud si i my, podle Pavlova vzoru, pokorně uvědomíme, že naší věcí není určovat, kolik práce by druzí měli odvést ve službě pro Jehovu, nebo řídit za ně jejich svědomí v záležitostech, v nichž by se měli rozhodnout sami, pak se nestaneme ‚příliš spravedlivými‘, neradostnými, přísnými, negativně smýšlejícími a zaměřenými jen na pravidla. (Kazatel 7:16) To jsou rysy osobnosti, které druhé nepodněcují, ale naopak utlačují.

11. Co v době stavby izraelského svatostánku podněcovalo lidi k dávání darů a jak to může platit i v dnešní době?

¹¹ Chceme veškeré úsilí ve službě pro Jehovu vynakládat ve stejném duchu, jaký se projevil ve starověkém Izraeli, když byly dávány dary potřebné na stavbu svatostánku. Ve 2. Mojžíšově 35:21 čteme: „Potom přišli, každý, koho pobízelo jeho srdce, a přinesli, každý, jehož duch ho podněcoval, Jehovův příspěvek na dílo.“ Nepodněcovaly je k tomu žádné vnější vlivy, ale jejich pohnutky vycházející ze srdce. V hebrejštině zde dokonce doslova čteme, že tyto dary přinesl „každý, jehož srdce ho povznášelo“. (Kurzíva od nás.) Snažme se tedy, abychom při každém společném setkání působili na druhé tak, aby bylo jejich srdce povzneseno. Ostatní může učinit Jehovův duch.

„Povzbuzujme jeden druhého“

12. a) Jaké významy má řecké slovo, které se překládá jako „povzbuzovat“? b) Proč Jobovi společníci nedokázali Joba povzbudit? c) Proč se máme vyvarovat toho, že bychom se vzájemně soudili?

¹² Když Pavel psal, že bychom měli ‚povzbuzovat jeden druhého‘, použil jeden z tvarů řeckého slova parakaleó, které může také znamenat ‚posílit, utěšit‘. Toto slovo je použito v řecké Septuagintě u Joba 29:25, kde je Job popisován jako člověk, který utěšuje truchlící. Ironií však bylo, že když samotného Joba potkala těžká zkouška, nebyl nikdo, kdo by ho povzbudil. Jeho tři „těšitelé“ byli příliš zaneprázdněni vynášením soudů a pronášením svých řečí, než aby mu porozuměli a měli s ním soucit. Namluvili toho velmi mnoho, ale ani jednou Joba neoslovili jménem. (Naproti tomu viz Joba 33:1, 31.) Zjevně se na Joba dívali spíše jako na problém než jako na člověka. Není tedy divu, že sklíčený Job zvolal: „Kdyby jen vaše duše existovaly tam, kde je má duše.“ (Job 16:4) Pro dnešní dobu platí totéž — chceš-li někoho povzbudit, projev mu soucit. Nesuď ho. Římanům 14:4 říká: „Kdo jsi ty, abys soudil domácího sluhu někoho jiného? Svému vlastnímu pánovi stojí nebo padá. Skutečně bude postaven, neboť Jehova ho může postavit.“

13, 14. a) O jaké základní pravdě musíme své bratry a sestry přesvědčovat, máme-li jim poskytnout útěchu? b) Jak byl Daniel povzbuzen andělem?

¹³ Jeden tvar slova parakaleó a příbuzné podstatné jméno se ve 2. Tesaloničanům 2:16, 17 překládá jako „útěcha“: „Kéž nadto sám náš Pán Ježíš Kristus a Bůh, náš Otec, který nás miloval a dal nám věčnou útěchu a dobrou naději prostřednictvím nezasloužené laskavosti, utěší vaše srdce a upevní vás v každém dobrém skutku a slovu.“ Všimněme si, že Pavel uvádí ‚útěchu našeho srdce‘ v souvislosti se základní pravdou, že Jehova nás miluje. Můžeme se tedy vzájemně povzbuzovat a utěšovat tím, že si tuto důležitou pravdu potvrzujeme.

¹⁴ Při jedné příležitosti byl prorok Daniel tak znepokojen, když spatřil jisté bázeň vzbuzující vidění, že řekl: „Má vlastní důstojnost se ve mně změnila ke zhoubě, a neuchoval jsem si žádnou sílu.“ Prostřednictvím anděla, kterého Jehova poslal, bylo Danielovi několikrát připomenuto, že je „velmi žádoucí“ v Božích očích. K čemu to vedlo? Daniel andělovi odpověděl: ‚Posílil jsi mě‘. (Daniel 10:8, 11, 19)

15. Jak by sboroví starší a cestující dozorci měli udílení kázně vyvažovat pochvalou?

¹⁵ Dalším způsobem, jak můžeme druhé povzbudit, je tedy pochvala. Je tak snadné nechat se unést přísným, kritickým duchem. Jistě, občas bývá nutné, aby byl někdo ukázněn, a takové ukáznění nejčastěji udílejí sboroví starší a cestující dozorci. Avšak je dobré, když jsou tito muži známi tím, že druhé laskavě povzbuzují, ne tím, že mají sklon druhé soudit.

16. a) Když povzbuzujeme sklíčené, proč často nestačí vybízet je k tomu, aby se ještě více namáhali ve službě pro Jehovu? b) Jak Jehova pomohl sklíčenému Elijášovi?

¹⁶ Povzbuzení potřebují především ti, kdo jsou sklíčení, a Jehova očekává, že my, jejich spolukřesťané, jim pomůžeme — zvláště jsme-li sborovými staršími. (Přísloví 21:13) Co bychom pro ně mohli udělat? Říci jim, že by měli více sloužit Jehovovi, by asi nestačilo. Proč? Protože bychom tím mohli naznačit, že jejich sklíčenost pramení z toho, že se dostatečně nenamáhají. A to obvykle nebývá pravda. Prorok Elijáš byl jednou tak sklíčený, že chtěl zemřít; a to právě v době, kdy byl velice činný ve službě pro Jehovu. Jak s ním Jehova jednal? Poslal anděla, který Elijášovi praktickým způsobem pomohl. Elijáš odkryl Jehovovi své srdce, řekl, že se cítí tak bezcenný jako jeho mrtví předkové, že jeho práce byla úplně marná a že je zcela sám. Jehova mu naslouchal a utěšil ho projevy své moci, které vzbuzovaly v Elijášovi posvátnou úctu. Ujistil ho, že zdaleka není sám a že dílo, které začal, bude dokončeno. Navíc Jehova Elijášovi slíbil, že mu poskytne společníka, kterého by měl Elijáš vyškolit a který se časem stane jeho nástupcem. (1. Královská 19:1–21)

17. Jak by mohl starší povzbudit někoho, kdo je na sebe příliš tvrdý?

¹⁷ To bylo velmi povzbudivé. Kéž i my povzbudíme ty z našeho středu, kdo mají rozbolavělé city. Naslouchej a snaž se jim porozumět! (Jakub 1:19) Poskytni jim biblickou útěchu přizpůsobenou jejich osobním potřebám. (Přísloví 25:11; 1. Tesaloničanům 5:14) Když starší chtějí povzbudit někoho, kdo je na sebe příliš tvrdý, mohou mu laskavě předložit biblické doklady o tom, že Jehova ho miluje a váží si ho.a Pokud se někdo cítí bezcenný, může ho velmi povzbudit rozhovor o výkupném. Jestliže se někdo trápí kvůli nějakému hříchu, kterého se kdysi dopustil, potřebuje možná, aby mu bylo ukázáno, že pokud činil pravé pokání a své hříšné jednání zcela zavrhl, byl očištěn výkupní obětí. (Izajáš 1:18)

18. Jak by se měla nauka o výkupném použít při povzbuzování někoho, kdo se například stal obětí znásilnění?

¹⁸ Mají-li starší správně vyučovat, měli by každý případ posuzovat jednotlivě. Uvažujme o jednom příkladu: Předobrazem Kristovy výkupní oběti byly zvířecí oběti předepsané v mojžíšském Zákoně, které se měly přinášet jako smírčí oběti za veškeré hříchy. (3. Mojžíšova 4:27, 28) Ale neexistoval žádný předpis, jenž by nařizoval ženě, která byla znásilněna, aby přinesla oběť za hřích. Zákon říkal, že se jí ‚nemá nic udělat‘, že nemá být potrestána. (5. Mojžíšova 22:25–27) Pokud tedy byla dnes některá sestra napadena a znásilněna, a nyní se cítí nečistá a bezcenná, bylo by snad vhodné zdůrazňovat, že potřebuje výkupní oběť, která ji očistí od hříchu? Jistěže ne. Ona přece nezhřešila, když byla napadena. Zhřešil ten, kdo ji znásilnil. On potřebuje být očištěn. Je však možné zmínit se o tom, že láska, kterou projevili Jehova a Ježíš, když poskytli výkupné, je dokladem toho, že v Božích očích není poskvrněna hříchem jiného člověka, ale že je Jehovovi drahá a Jehova ji stále miluje. (Srovnej Marka 7:18–23; 1. Jana 4:16.)

19. Proč bychom neměli čekat, že každé setkání s bratry nebo sestrami bude povzbudivé, ale k čemu bychom měli být rozhodnuti?

¹⁹ Ano, ať je naše osobní situace jakákoli, nehledě na to, jaké bolestné zážitky jsou spojené s naší minulostí, měli bychom ve sboru Jehovova lidu najít povzbuzení. A také je tam najdeme, když při každém společném setkání budeme dbát jedni o druhé, budeme se navzájem podněcovat a povzbuzovat. Jsme však nedokonalí, a tak se nám to ne vždy podaří. Občas se nám stane, že jeden druhého zklameme, nebo dokonce jeden druhému ublížíme. Snažme se, abychom se na takové chyby druhých nezaměřovali. Pokud se budeme zaměřovat na chyby, vzniká nebezpečí, že se staneme příliš kritičtí ke sboru. Mohli bychom pak dokonce upadnout do léčky, před níž nás tak naléhavě varoval Pavel, když říkal, abychom neopouštěli své shromažďování. Kéž se nám to nikdy nestane! Tento starý systém věcí je stále nebezpečnější a stále více lidi utlačuje, a proto buďme pevně rozhodnuti, že uděláme, co je v našich silách, aby naše společná setkání a naše shromáždění byla budující — a to tím více, když vidíme, že se ten den blíží.

[Poznámka pod čarou]

Jak bys odpověděl?

◻ Proč je životně důležité, aby naše shromáždění a společná setkání byla v těchto posledních dnech povzbudivá?

◻ Co znamená, že máme dbát jedni o druhé?

◻ Co znamená, že se máme podněcovat k lásce a znamenitým skutkům?

◻ Jak se můžeme navzájem povzbuzovat?

◻ Jak můžeme povzbudit sklíčené?

[Obrázek na straně 16]

Pohostinnost nám pomáhá, abychom se vzájemně lépe poznali

[Obrázek na straně 18]

Když byl Elijáš sklíčený, Jehova ho laskavě utěšil