GALAŤANŮM (DOPIS)
Inspirovaný dopis psaný řecky apoštolem Pavlem „galatským sborům“. (Ga 1:1, 2)
Pisatel. Úvodní věta označuje jako pisatele této knihy Pavla. (Ga 1:1) Jeho jméno je použito v textu ještě na jednom místě a tam o sobě mluví v první osobě. (5:2) Část dopisu popisuje autobiografickou formou Pavlovo obrácení a některé jeho další zážitky. Zmínky o jeho tělesné nemoci (4:13, 15) jsou v souladu s vyjádřeními, která se, jak se zdá, této nemoci týkají a jsou v jiných biblických knihách. (2Ko 12:7; Sk 23:1–5) Jiné Pavlovy dopisy obvykle psal tajemník, ale tento, jak Pavel uvádí, je psán jeho „vlastní rukou“. (Ga 6:11) V jiných svých spisech téměř bez výjimky posílá pozdravy své i pozdravy těch, kdo jsou s ním, ale v tomto dopise to nedělá. Kdyby pisatel tohoto dopisu byl padělatel, velmi pravděpodobně by jmenoval tajemníka a poslal by několik pozdravů, jak to Pavel obvykle dělal. Způsob oslovení, které pisatel použil, a jeho čestný přímý styl svědčí pro autenticitu dopisu. Takový dopis by, rozumně vzato, padělatel nezhotovil.
Obvykle se nepopírá, že dopis je skutečně Pavlův. Popírají to pouze ti, kdo se snaží zpochybnit Pavlovo autorství u všech dopisů, které mu jsou obvykle připisovány. K mimobiblickým dokladům, které svědčí pro Pavlovo autorství, patří to, že z dopisu Galaťanům cituje Irenaeus (asi 180 n. l.) a citát připisuje Pavlovi.
Komu byl adresován. O to, na které sbory se vztahovalo adresování „galatským sborům“ (Ga 1:2), se dlouho vedou spory. Na podporu tvrzení, že to byly nejmenované sbory v sev. části provincie Galácie, se uvádí, že lidé žijící v této oblasti byli etničtí Galaťané, kdežto ti, kdo žili na J, nikoli. Avšak Pavel ve svých dopisech obvykle používá oficiální římská jména provincií a provincie Galácie zahrnovala v jeho době i již. lykaonská města Ikonion, Lystru a Derbé a také pisidskou Antiochii. Ve všech těchto městech Pavel organizoval křesťanské sbory během své první evangelizační cesty za doprovodu Barnabáše. To, že byly osloveny sbory ve městech Ikonion, Lystra, Derbé a pisidská Antiochie, by bylo v souladu s tím, že v dopise jsou zmínky o Barnabášovi jako o někom, koho adresáti Pavlova dopisu zjevně znají. (2:1, 9, 13) Nikde v Písmu není žádný náznak toho, že Barnabáše znali i křesťané v sev. části Galácie ani že tudy Pavel někdy cestoval.
Pavlovo zvolání „blázniví Galaťané“ není žádným dokladem toho, že měl na mysli pouze jistou etnickou skupinu v sev. Galácii, která byla galského původu. (Ga 3:1) Pavel spíše káral jisté členy tamních sborů, kteří se nechali ovlivnit těmi, kdo do sboru vnášeli prvky judaismu — Židy, kteří se pokoušeli zavést vlastní spravedlnost prostřednictvím mojžíšského uspořádání místo ‚spravedlnosti díky víře‘, kterou poskytovala nová smlouva. (2:15–3:14; 4:9, 10) Etnicky byly ‚galatské sbory‘ (1:2), které Pavel oslovil, směsicí Židů a Nežidů. Mezi Nežidy byli jednak obřezaní proselyté, jednak neobřezaní pohané, z nichž někteří jistě byli keltského původu. (Sk 13:14, 43; 16:1; Ga 5:2) Všichni společně byli osloveni jako galatští křesťané, protože oblast, v níž žili, se jmenovala Galácie. Z celého tónu dopisu vyplývá, že Pavel psal lidem, které dobře znal a kteří žili v již. části této římské provincie, a ne lidem, které vůbec neznal a které podle všeho nikdy nenavštívil.
Doba psaní. Období zahrnuté v této knize nemá konkrétní délku, ale doba psaní byla stanovena přibližně do let 50 až 52 n. l. Z Galaťanům 4:13 vyplývá, že před napsáním tohoto dopisu Pavel navštívil Galaťany nejméně dvakrát. Skutky apoštolů, kapitoly 13 a 14, popisují, jak Pavel a Barnabáš navštívili v letech asi 47 až 48 n. l. již. galatská města. Potom, po poradě, která se konala v Jeruzalémě a týkala se obřízky, tedy asi v roce 49 n. l., se Pavel a Silas vrátili do Derbé a Lystry v Galácii a do jiných měst, kde Pavel s Barnabášem „zvěstovali Jehovovo slovo“ (Sk 15:36–16:1) během první cesty. Zprávu, která ho přiměla, aby napsal „galatským sborům“, Pavel zjevně dostal, až když byl na jiném místě své druhé misionářské cesty nebo ve své základně v syrské Antiochii.
Pokud Pavel psal tento dopis během svého jedenapůlletého pobytu v Korintu (Sk 18:1, 11), pravděpodobně jej napsal někdy mezi podzimem 50 a jarem 52 n. l. — v tomtéž období, během kterého napsal své kanonické dopisy Tesaloničanům.
Pokud dopis napsal během své krátké zastávky v Efezu nebo až po návratu do Antiochie v Sýrii, kde „nějaký čas pobyl“ (Sk 18:22, 23), bylo by to asi v roce 52 n. l. Je však nepravděpodobné, že dopis napsal v Efezu — jednak proto, že v Efezu pobyl jen krátce, a jednak proto, že kdyby byl Pavel tak blízko, když se o odchýlení v Galácii doslechl, dá se očekávat, že by bratry navštívil osobně nebo že by v dopise vysvětlil, proč je navštívit nemůže.
To, že Pavel ve svém dopise o Galaťanech píše, ‚že se tak rychle vzdalují od Toho, kdo je povolal‘ (Ga 1:6), možná naznačuje, že dopis byl napsán brzo poté, co Pavel Galaťany navštívil. Ale i kdyby byl dopis napsán až v roce 52 n. l. v syrské Antiochii, i tak by to bylo na výskyt takové odchylky poměrně brzy.
Kanonicita. Raný doklad o kanonicitě této knihy se nachází v Muratoriho zlomku a ve spisech Irenaea, Kléménta Alexandrijského, Tertulliana a Origena. Tito muži se na dopis Galaťanům odvolávali jmenovitě, stejně jako na všechny ostatní knihy Křesťanských řeckých písem nebo na většinu z nich. Jmenovitě se o něm zmiňuje také zkrácený kánon Markiónův, a dokonce jej připomíná i Celsus, který byl nepřítelem křesťanství. Knihu Galaťanům obsahovaly všechny významné seznamy knih v kánonu inspirovaných Písem nejméně do doby třetího kartaginského koncilu v roce 397 n. l. Máme ji zachovánu dodnes spolu s osmi dalšími Pavlovými inspirovanými dopisy v papyru Chester Beatty č. 2 (P46), rukopisu, který se datuje asi do roku 200 n. l. To dokládá, že první křesťané přijímali knihu Galaťanům jako jeden z Pavlových dopisů. Jiné starověké rukopisy, například rukopis Sinajský, Alexandrijský, Vatikánský č. 1209, kodex Ephraemi rescriptus či kodex Claromontanus, a také syrská Pešita, rovněž obsahují knihu Galaťanům. Dopis Galaťanům je také v plném souladu s jinými Pavlovými dopisy i s ostatním Písmem, z něhož Pavel často cituje.
Okolnosti vzniku tohoto dopisu. V dopise se odráží mnoho rysů, které v Pavlově době měli obyvatelé Galácie. Ve 3. stol. př. n. l. se této oblasti zmocnili galští Keltové ze S, a proto byl keltský vliv v této zemi velmi silný. Keltové neboli Galové byli považováni za divoký, barbarský národ. Říkalo se o nich, že obětují válečné zajatce jako lidské oběti. V římské literatuře byli popsáni také jako lidé velmi emotivní a pověrčiví, kteří byli oddáni mnoha rituálům. Tento náboženský rys je pravděpodobně odváděl od křesťanství, které mělo rituálů tak málo.
Ve sborech v Galácii možná bylo mnoho lidí, kteří jako pohané dříve takoví byli, a možná tam bylo i mnoho konvertitů z judaismu, kteří se plně neoprostili od úzkostlivého dodržování obřadů a jiných závazků plynoucích z mojžíšského Zákona. Vrtkavá, nestálá povaha, která se Galaťanům keltského původu připisuje, je možná vysvětlením, jak mohli někteří členové galatských sborů být v jednu dobu horliví pro Boží pravdu, a krátce nato se stát snadnou kořistí těch, kdo pravdě odporovali tím, že lpěli na dodržování Zákona a tvrdili, že obřízka a další požadavky Zákona jsou nezbytné k záchraně.
Lidé, kteří vnášeli do sboru vliv judaismu, zřejmě působili, že sporná otázka obřízky byla stále živá i poté, co apoštolové a jiní starší v Jeruzalémě věc rozhodli. Někteří z galatských křesťanů se možná také přizpůsobili nízké mravní úrovni tamních obyvatel, jak se dá vyvozovat z poselství dopisu od 5. kapitoly 13. verše až do konce. Ať to bylo jakkoli, když se apoštol dověděl o jejich odchýlení, přimělo ho to, aby napsal tento dopis, obsahující přímou radu a silné povzbuzení. Je zřejmé, že bezprostředním účelem tohoto dopisu bylo potvrdit Pavlovo apoštolství, vyvrátit falešné učení stoupenců judaismu a posílit bratry v galatských sborech.
Šiřitelé vlivu judaismu byli vychytralí a neupřímní. (Sk 15:1; Ga 2:4) Tito falešní učitelé tvrdili, že reprezentují sbor v Jeruzalémě, a odporovali Pavlovi a zpochybňovali jeho postavení jakožto apoštola. Chtěli, aby se křesťané nechávali obřezat, ale ne proto, že by jim šlo o zájmy Galaťanů, ale proto, aby vyvolali takové vnější zdání, jaké by usmířilo Židy a utlumilo jejich vášnivý odpor. Lidé, kteří zaváděli vliv judaismu, nechtěli trpět pronásledováním pro Krista. (Ga 6:12, 13)
Aby dosáhli svého cíle, tvrdili, že Pavel dostal své pověření z druhé ruky, že je dostal pouze od jistých mužů, kteří měli v křesťanském sboru výsadní postavení, a ne od samotného Krista Ježíše. (Ga 1:11, 12, 15–20) Chtěli, aby je Galaťané následovali (4:17). Museli proto o Pavlovi šířit, že vlastně žádným apoštolem není, aby potlačili jeho vliv. Zřejmě tvrdili, že když to pro Pavla bylo výhodné, sám obřízku kázal. (1:10; 5:11) Snažili se vytvořit jakousi směsici křesťanství a judaismu. Nepopírali Ježíše Krista přímo, ale argumentovali tím, že obřízka Galaťanům prospěje, že je v křesťanství podpoří a že navíc budou syny Abrahama, kterému byla smlouva obřízky původně dána. (3:7)
Pavel naprosto odmítl tvrzení těchto falešných křesťanů a posiloval galatské bratry, aby mohli stát pevně v Kristu. Je povzbudivé, že galatské sbory zůstaly Kristu věrné a stály jako pilíře pravdy. Apoštol Pavel je navštívil na své třetí misionářské cestě (Sk 18:23) a apoštol Petr adresoval svůj první dopis mimo jiné i Galaťanům. (1Pe 1:1)
[Rámeček na straně 511]
DŮLEŽITÉ MYŠLENKY Z DOPISU GALAŤANŮM
Dopis zdůrazňuje svobodu, kterou praví křesťané mají skrze Ježíše Krista
Byl psán rok nebo několik let poté, co byli Galaťané informováni o rozhodnutí vedoucího sboru, že od křesťanů se nevyžaduje obřízka
Pavel obhajuje své apoštolství
Pavlovo apoštolství nebylo lidského původu, ale bylo stanoveno Ježíšem Kristem a Otcem; než začal kázat dobrou zprávu, neradil se s apoštoly v Jeruzalémě; až o tři roky později krátce navštívil Kéfa a Jakuba (1:1, 13–24)
Dobrou zprávu, kterou oznamoval, nedostal od lidí, ale prostřednictvím zjevení od Ježíše Krista (1:10–12)
Kvůli zjevení šli Pavel, Barnabáš a Titus do Jeruzaléma, aby zjistili, jak jednat ve sporné věci obřízky; Pavel se od Jakuba, Petra a Jana nedověděl nic nového. Tito apoštolové však uznali, že mu bylo svěřeno apoštolství pro národy (2:1–10)
Když se Petr v Antiochii nemístně odděloval od nežidovských věřících ze strachu před jistými bratry z Jeruzaléma, kteří byli v Antiochii na návštěvě, Pavel mu to vytkl (2:11–14)
Člověk je prohlášen za spravedlivého jen skrze víru v Krista, ne skrze skutky zákona
Kdyby člověk mohl být ospravedlněn díky skutkům zákona, Kristova smrt by nebyla nutná (2:15–21)
Galaťané obdrželi Božího ducha proto, že na dobrou zprávu reagovali vírou, ne proto, že činili skutky zákona (3:1–5)
Praví synové Abrahamovi jsou ti, kdo mají víru jako on (3:6–9, 26–29)
Ti, kdo se snaží prokázat jako spravedliví díky skutkům Zákona, nejsou schopni dodržovat Zákon dokonale, a proto jsou pod kletbou (3:10–14)
Zákon nezrušil platnost slibu spojeného s abrahamskou smlouvou, ale sloužil k tomu, aby se přestupky staly zjevné, a působil jako vychovatel vedoucí ke Kristu (3:15–25)
Stát pevně v křesťanské svobodě
Ježíš Kristus svou smrtí osvobodil ty, kdo byli pod zákonem, a umožnil jim, aby se stali Božími syny (4:1–7)
Vrátit se k uspořádání, ve kterém se dodržují dny, měsíce, období a roky, by znamenalo vrátit se do otroctví a dostat se do postavení Išmaela, syna služebné Hagar, který byl i se svou matkou vykázán z Abrahamovy domácnosti (4:8–31)
Galaťané byli osvobozeni od hříchu a už nebyli vázáni Zákonem, proto měli odolávat každému, kdo by je nabádal k tomu, aby přijali jho otroctví (1:6–9; 5:1–12; 6:12–16)
Neměli zneužívat svou svobodu, ale měli na sebe nechat působit Božího ducha, projevovat ve svém životě ovoce Božího ducha a vyhýbat se skutkům těla (5:13–26)
Měli napravovat v duchu mírnosti každého, kdo udělá nějaký chybný krok; všichni jsou však jako jednotlivci povinni nést svůj vlastní náklad odpovědnosti (6:1–5)