TĚHOTENSTVÍ
Stav, kdy je počato dítě a kdy je v těle matky.
Jehova přikázal Adamovi a Evě: „Buďte plodní a přibývejte a naplňte zemi“ a tím ukázal, že těhotenství mělo být normální součástí ženské role. (1Mo 1:28) Když se lidská rodina stala nedokonalou, Bůh vysvětlil, že útrapy těhotenství se zvětší. (1Mo 3:16; viz heslo PORODNÍ BOLESTI.) Hebrejské slovo ha·rahʹ znamená „počít, otěhotnět“. (1Pa 4:17; 7:23) V řečtině je tato myšlenka nejčastěji vyjádřena idiomem „mít v břiše“, což znamená „čekat dítě“ neboli být těhotná. (Mt 1:18, 23)
Židé pokládali děti a zvláště chlapce za požehnání (Ža 127:3; 128:3; 1Mo 29:32–35; 30:5, 6), a neplodnost za hanbu a pohanu. (Lk 1:24, 25; 1Mo 25:21; 30:1) Pro vdanou ženu proto bylo těhotenství něčím žádoucím. (1Sa 1:2, 11, 20) Jakmile bylo dítě počato, pohlíželo se na vyvíjející se zárodek neboli plod jako na duši. Jednání, které vedlo k zabití vyvíjejícího se dítěte v děloze, bylo projednáváno podle zákona „duši za duši“. (2Mo 21:22, 23) Byl to hrozný čin, když nepřátelé rozpárali těhotnou ženu. (Oz 13:16; Am 1:13; 2Kr 8:12; 15:16)
Těhotenství končí bolestivými křečemi (Ža 48:6; 1Te 5:3), ale narozením dítěte dočasný zármutek skončí a těhotenství tak normálně dospěje ke šťastnému a uspokojujícímu závěru. (Jan 16:21, 22)
„Běda těhotným.“ Když Ježíš svým apoštolům odpovídal na otázku o závěru systému věcí, mluvil o útěku z Judeje a řekl: „V těch dnech běda těhotným a těm, které kojí!“ (Mt 24:19; Mr 13:17; Lk 21:23) Na událostech, které předcházely zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l., i během ničení samotného bylo jasně patrné splňování a pravdivost těchto slov. Přiměřená činnost a pohyb jsou pro ženu v těhotenství obvykle možné (Lk 1:39, 56; 2:5), ale dlouhý útěk pěšky hornatou krajinou by pro takovou ženu mohl být obtížný, obzvlášť blíží-li se čas porodu. V době, kdy římská armáda obléhala Jeruzalém, byly pro těhotné ženy a pro kojence mimořádně těžké podmínky. Všude byl hlad. Je velmi důležité, aby měla žena v těhotenství správnou výživu. Nemá-li například dostatek vápníku, může přijít o zuby, protože její tělo používá vápník na tvorbu kostí vyvíjejícího se dítěte. Utrpení je také zvětšováno ochranným instinktem matky, když vidí, jak trpí a umírají malé děti a přitom ví, že ona sama brzy do takových podmínek přivede dítě. O strádání lidí v obleženém Jeruzalémě Josephus napsal: „Neměli slitování se šedinami ani s nemluvňaty. Děti, které se nechtěly pustit svých soust, zvedali a tloukli jimi o zem.“ (Válka židovská, V, 433; srovnej Lk 23:29.)
Obrazné použití. Období těhotenství, které vrcholí porodem dítěte, je několikrát použito v obrazném smyslu. Izrael ztratil Boží přízeň, protože tento nevěrný lid ‚počal těžkosti a zrodilo se to, co ubližuje‘. (Iz 59:2–8; srovnej Ža 7:14.) Tento proces začal tím, že Izraelité připustili, aby „ubližující myšlenky“ a nesprávné touhy prostoupily neboli oplodnily jejich mysl a srdce, v podstatě aby se zde „zahnízdily“, a nevyhnutelný důsledek toho byl, že se narodila ‚ubližující díla‘. (Srovnej Jk 1:14, 15.)
Izajáš na jiném místě zobrazuje Izrael jako ženu, která křičí v porodních bolestech a říká Bohu: „Takovými jsme se stali kvůli tobě, Jehovo. Otěhotněli jsme, měli jsme porodní bolesti; porodili jsme jakoby vítr. Nedosahujeme žádné skutečné záchrany, pokud jde o zemi, a žádní obyvatelé pro úrodnou zemi nepřistupují k tomu, aby vypadli při zrození [„přišli k životu“, JP].“ (Iz 26:17, 18) Možná se to týká skutečnosti, že ačkoli Bůh Izraelitům žehnal (srovnej Iz 26:15) a dal jim příležitost stát se „královstvím kněží a svatým národem“ (2Mo 19:6), Izrael ještě neviděl splnění dlouho očekávaného slibu o Semeni, skrze nějž bude přicházet požehnání. (1Mo 22:15–18) Vlastní úsilí Izraelitů o záchranu nevedlo k ničemu, jako národ nemohli získat svobodu „ze zotročení porušeností“, ze zotročení kvůli kterému všechno tvorstvo „nadále spolu sténá a je spolu v bolesti“. (Ří 8:19–22; srovnej 10:3; 11:7.) Po vítězství Babylóňanů země „uvadla“, protože byla znečištěna tím, že se porušovala Boží smlouva a „počet obyvatel země klesl“. (Iz 24:4–6)
Naproti tomu, když se lid vrátil z vyhnanství, Jehova způsobil, aby Jeruzalém byl jako žena, která otěhotněla a pak svému manželovi porodila mnoho dětí. (Iz 54:1–8)
Toto proroctví z 54. kapitoly Izajáše citoval apoštol Pavel a uplatnil je na „Jeruzalém nahoře [který] je svobodný a on je naše matka“. (Ga 4:26, 27) To zjevně poskytuje klíč k tomu, abychom porozuměli vidění, jež je zaznamenáno ve Zjevení 12:1–5, kde těhotná nebeská „žena“ rodí „syna, muže, který má pást všechny národy železnou holí“. Pasení národů železnou holí přímo souvisí s Božím mesiášským Královstvím, a vidění se musí tudíž vztahovat ke vzniku tohoto Království, takže po zmaření Satanova útoku na novorozené „dítě“ se ozývá volání: „Nyní nastala záchrana a moc a království našeho Boha a autorita jeho Krista.“ (Zj 12:10) Trápení těhotné nebeské ženy před porodem připomíná Pavlův výrok v Galaťanům 4:19 o ‚porodních bolestech‘, které zde zjevně představují živý zájem a vroucí touhu vidět, jak je dosaženo plného rozvoje věcí (v Pavlově případě plného rozvoje galatských věřících jako křesťanů).